Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Stalingrad, nejkrvavější bitva

Milena Doušková, 09.08.2019, Svět ve…, Komentáře - 2

9. díl – Rusko léto 1942 – Stalingrad

Němci opět postupují do předu. 6 armáda Hitlerova armáda měla nový úkol. Dostat se dál na východ než se kdy podařilo a rozdělit tak Rusko na dvě poloviny.

červen 1941 – únor 1942

Plán německé armády zničit Rusko bleskovou válkou jako v roce 1941 selhal. Při tomto pokusu zahynulo na milión jejich vojáků. V roce 1942 nebyla ani za pomoci spojenců tak silná aby zaútočila podél celé fronty. Hitler se proto obrátil na jih tam kde se nacházely tři čtvrtiny ruské ropy. Rozdělil své síly na dvě skupiny. 6 armád a 4 tanková armáda se měly dát do pohybu jako první. Měl v úmyslu obklíčit a zničit ruské armády v pohybu k Donu. Pak bude postupovat dál ke Stalingradu a odříznout Kavkaz od zbytku země a potom, během hlavního tažení, měly další armádní skupiny dobít Rostov a zamířit na jih k ropným polím.

Ofenzíva začala pozdě. Dávno bylo léto když se 6 armáda pod velením Friedricha Pauluse dala do pohybu. Vpředu jako obvykle děla a motorizované zásobní útvary hned za nimi. Pěší jednotky se unaveně pachtily vzadu. Z počátku to vypadlo že Rusové doslova tají. Bez ohledu na to, jak Němci daleko postoupili, Rudá armáda se jim vždy takticky vyhnula. Němci nebrali mnoho zajatců. Obsazovali spíše území a města. Armáda chtěla pokračovat v tlaku aby Rusy obklíčila, ale nemohla. Čas od času se musely její čelní oddíly zastavit, aby je dostihly zásoby.

Na jaře ztratili Rusové čtvrt miliónu vojáků. Nemohli si dovolit pustit se do boje a tak ustupovali. pro ruské veliteli to byl šikovně naplánovaný ústup. Pro ruské vojáky pak demoralizující debakl a Hitler si připisoval drtivé vítězství. Domníval se, že ruská vojska byla rozprášena. Proto začal už dva týdny po zahájení ofenzívy stáčet své armády na jih. Na konci července vstoupili vojáci do Roztova, do klíčového místa na postup ke Kavkazu. Hitler dával přednost úderu směřujícímu k ropným polích. Vypustil svoji čerstvou jižní armádu, 4 tankovou armádu odklonil na jih a 6 armádě odebral zásoby pohonných hmot, většinu děl a poslal ji rovněž na jih. Přesto očekával, že bude pokračovat v boji jako předtím. V polovině srpna byla 6 armáda na pochodu již téměř dva měsíce a pozdě odpoledne 23. srpna dorazila tanková armáda severně od Stalingradu k Volze. Přerušila říční provoz a zahájila palbu na protější břeh. Pěchota se zakopala podél železniční tratě a čekala na posily. I když poslání šesté armády bylo splněno Hitler od ní očekával, že dobije celé město. Stalingrad byl postaven na strmých srázech u Volhy a táhl se dálce 25 km po jejím západním břehu. Staré město, sruby a budovy na jihu, moderní centrum z oceli a betonu, tři velké továrny s nedalekými ubytovnami pro dělníky na severu. Stalin se rozhodl „svoje“ město bránit a rozhodl se většinu obyvatel neevakuovat.

Prohlásil:

„Vojáci budou lépe bojovat za živé město než za mrtvé.“

Připravovala se letecká obrana. Polovina proti letadlových děl měla ženskou obsluhu. Vojsko bylo posíleno dělnickými milicemi.

Stalin razil slogan – ANI O KROK ZPĚT.

Po ulicích patrolovali vojáci a vojenská policie. Lidé to nedělali z donucení. Byl tu strach z Němců, vlastenectví a komunistické nadšení. Soudruzi a občané Stalingradu věděli, že se musí všichni zapojit do obrany svého města a chtěli změnit město na nedobytnou pevnost.

6 armáda nedorazila k Volze v dostatečné síle aby dobila Stalingrad bez pomoci. Její rezervy byly daleko vzadu. Na pomoc pozemních silám byla povolána Luftwaffe. Po tři dny 23 srpna každé letadlo které bylo na ruské frontě k dispozici útočilo na město. Přitom téměř jedinou obranu tvořily dělové čluny na Volze a dělostřelecké baterie protějšího břehu. Město pod leteckým útokem nepadlo. Jeho roztroušené budovy se proměnily v pevnosti.

Začátek září. Ruské dělostřelectvo dokázalo z východního břehu Volhy znepříjemnit Němcům život. Ruské rezervy však byly k nepotřebě když nemohly překročit řeku a dostat se tak do města. K dispozici neměly žádné mosty a přes den byly převozní čluny pod neustálým náporem Luftwaffe. Dokud Rusové drželi kousek západního břehu, mohli do města posílat vojáky a jak se dostali na druhou stranu, mohli využívat tunely vykopané ve srázy a nutit Němce bojovat o každý metr. Německé armády si udržovaly iniciativu, ale byly až na samém konci nejistých zásobovacích linek. Všechny jejich jednotky byly vrženy do ofenzívy. Nezůstaly žádné rezervy pro případ, že by se něco nezdařilo. Němci zahájili svoje první útoky na začátku září.

11 září si Hofmann napsal – náš prapor bojuje na předměstí Stalingradu a palba probíhá nepřetržitě. Kam se podíváte samá střelba a plameny. Ruská děla a kulomety pálí z hořícího města. Jsou to fanatici.
16 září si – náš prapor společně s tanky útočí na sýpku. Prapor trpí těžkými ztrátami. Silo není obsazeno lidmi ale ďábly které nemůžou zničit žádné kulky nebo plameny.
18 září – bojuje se uvnitř sila. Jestli budou všechny budovy Stalingradu takto bráněny, tak se nikdo z našich vojáků do Německa nevrátí.
20 září – bitva o silo stále probíhá
22 září – ruský odpor v sýpce byl zlomen a naše jednotky postupují směrem k Volze. V silu jsme našli jen asi 40 mrtvých Rusů.

Vrchní velení německé armády 1 600 km odsud se začalo zabývat jinými myšlenkami. Generál Holder se v počátečních fázích roku nijak vážně nebránil Hitlerovým rozkazům. Nyní, když se objevily strategické obtíže doporučoval obezřelost, ale marně. Vůdce obvykle máchal rukama nad mapou ve velkých gestech. Zaútočte tady, zaútočte tam. Bylo to povrchní a Holder odmítal nést odpovědnost dalšího postupu za blížící se zimy. Hitler na jeho adresu prohlásil, že nyní je potřeba nacionální horlivost než profesionální schopnosti a že se to od něj nedá očekávat. Holdera propusti a nahradil ho generálem Cyclerem, který byl považován za génia logistiky. Velitel 6 armády u Stalingradu již také uvažovat jinak. Paulosovi jednotky nebyly uvyklé k bezprostřednímu boji v rozbombardovaném městě. Jeho tanky postupovaly pomalu i když Hitler naléhal a požadoval aby dobily město.

Ruský voján Anton Gosnick:
„Ustupovali jsme zpátky, obsazovali jednu budovu po druhé a měnili je tak v pevnosti. Voják se směl odplazit z pozice pouze tehdy, když pod ním hořela zem a oděv mu doutnal.

26 září si Hofmann stěžuje na způsob, jímž Sověti bojují. Sověti nejsou prý vůbec vidět. Usadili se v domech, sklepích a pálí ze všech stran, dokonce i zezadu. Barbaři, co používající gangsterské metody.

Cycler, Hitlerův nový náčelník štábu se dlouze zamyslel nad situací a řekl Hitlerovi:
„Nejohroženějšími pozicemi celé východní fronty jsou severní fronta u Stalingradu a východní křídlo čtvrté tankové armády. Pokud nebudou včas podniknuta opatření k nápravě situace, dojde zde ke katastrofě.“

Hitler odpověděl:
„Jste příliš pesimistický. Na východní frontě jsme zažili horší časy než jste se k nám připojí a přežili jsme je. Ze současných potíží se dostaneme taky.

Německé pozice byly ohroženy. U Stalingradu padlo týdně až 20 000 mužů. Mohli být nahrazeni pouze stažením vojáků z křídel. To byli Rumuni, Italové a Maďaři. Nejhorší situace pro Němce byla v místě, kde Rusové drželi obě místa na Donu. Stáli proti rumunské třetí armádě, která neměla žádná protitankové děla, ani tanky. Hitler se neznepokojoval. Domníval se, že Rusům nezbyly žádné strategické rezervy a jejich rozvědka mu to potvrdila. V říjnu Němci zaútočili proti Volze. Dokud nebyl obsazen celý břeh řeky přiváželi Rusové zásoby i vojáky v noci.

4. října – píše Hofmann. Objevila se spousta ruských autometčíků. Budeme muset bojovat další z těch strašných ruských zim?
14. října – Od rána to bylo fantastické. Naše letadla a dělostřelectvo bombardovala ruské pozice nepřetržitě celé hodiny.

Německý vojín od Stalingradu napsal – přes den je to ohromný mrak hořícího a oslepujícího kouře. Mohutná pec osvětlovaná odleskem plamenů. Když přijde jedna z těch krvavých a hlučných nocí, vrhají se psi zoufale do vody a plavou na druhý břeh. Noci ve Stalingradu jsou plné takové hrůzy, že i zvířata prchají z toho pekla. Nejtvrdší kameny to nemohou vydržet, ale lidé vytrvávají.

22. říjen – píše Hofmann. Kdo by si ještě před třemi měsíci pomyslel, že na místo radosti z vítězství budeme přinášet takové oběti a snášet muka, jejichž konec je v nedohlednu.

Vojáci nazývají Stalingrad masovým hrobem Wehrmachtu. Z oblasti daleko za Stalingradem přijížděly dlouhé kolony tanků a vojáků. Do Stalingradu jich však zamířila hrstka. Jen aby se udrželi před zhroucením. Zbytek se shromažďoval severně a jižně od města.

Všechny zbrojovky pracují 24 hodin denně. Dívky psaly v dopisech o výrobních kvótách, nebo balily frontové balíčky které posílaly po zvláštních kurýrech. Mládežnické skupiny si mohly formálně převzít své vlastní tanky. Skupinám pracujících bylo povoleno koupit si svého vlastního letce a vyslat ho aby střílel po německých letcích. Hrozné času nedostatku byly pryč. Rudá armáda konečně dostávala to, co potřebovala, když se zdálo být pravděpodobné, že Stalingrad vydrží, jeho generálové se objevili ve zpravodajství.

Generál Jeremenko velitel stalingradského frontu si našel čas aby udělil medaile. Vojákům se často předčítaly Stalinovi projevy. Existovala dokonce stalingradská přísaha – Jeho spálené domy, jeho domy i jeho samotné spálené kameny jsou posvátné.

Válka pokračovala. Rusové převáželi své vojáky přes Volhu i Don a shromažďovali je na předmostích, která od léta hájili. Teď se zakopali a čekali. Němci však ovládali devět desetin města. 8 listopadu pronesl Hitler v Mnichově po večeři řeč – chtěl jsem se dostat k Volze na jistém místě, kde stojí jedno město – Stalingrad. Chtěl jsem to místo dobýt a podařilo se nám to. Dobili jsme kromě několika malých pozic, které Rusové ještě drží a času máme dost. Jenže se mýlil, času měl málo. Ještě před Hitlerovým projevem začala ruská zima.

Němci věděli co přichází. Brzo bude 30, 40 nebo 50 stupňů pod nulou. Zamrzat bude technika i lidé. Rusové pokračovali dál a snažili se utajit hromadění svých vojenských sil. Všechny své vojáky přesunout v noci však nemohli, ani skrýt 750 000 nových vojáků. 10 listopadu požádal Paulus Hitlera, aby se mohl ze Stalingradu stáhnout, vůdce nařídil pokračovat v útoku. Ruské přípravy pokračovaly. 19. listopadu Rusové udeřili a napadli Rumuny ze severu a o dva dny později od jihu. Během několika hodin ruské tanky prorazily. Ruské plány byly ambiciózní. Jejich jednotky měly prorazit rumunské linie a setkat se u Kalače a tím by byla polapena šestá armáda. Potom by zredukovali Stalingradskou kapsu s možností udeřit na jihozápadě směrem k Roztovu. Tak by odřízli všechny Němce na Kavkazu. Pouhé čtyři dny po zahájení ofenzívy se obě ruské armády setkaly. Vše se odehrálo tak rchle, že ani nebyl čas akci nafilmovat. Pro kamery se muselo toto dění zopakovat. Rusové se domnívali že obklíčili 75 000 Němců. Ve skutečnosti takto odřízli na 250 000 vojáků. Celá šestá armáda, část čtvrté tankové, Rumuni, Chorvati a dokonce i ruští dobrovolníci. Velitel Paulus přímo na místě o povolení pokusit se o průlom. Hitler mu ale vzkázal aby zůstal tam, kde je. Slíbil, že pošle jednotky, které prorazí zvenčí a poslal mu povzbuzující vzkaz:

„Znám statečnou šestou armádu, jejího vrchního velitele a také vím, že vykonají svoji povinnost:“

Armáda však potřebovala jíst. Hermann Göring, vrchní velitel Luftwaffe. Již dříve toho roku zásobovala jeho letadla pohonnými hmotami, municí a palivem celou odříznutou armádu po 60 dní a nyní si myslel, že to dokáží opět. Denně mohla letadla převézt až 500 tun. Hitler se domníval, že to bude stačit ačkoliv věděl, že armáda tvrdí, že potřebuje nejméně 800 tun.

Rusové čekali připraveni. Bombardéry byly využívány jako dopravní letadla. Vzdušný most dostal díky mizernému počasí, pouze desetinu všeho potřebného, ale jednou se mu podařilo doručit bednu pepře a 12 krabic kondomů. Rusové nezaútočili na 250 000 izolovaných německých vojáků přímo. Ještě nebyli dost silní. Na místo toho se jejich armády vydaly dále na západ a čím dále postupovaly, tím více narůstala mezera mezi obklíčenými Němci a jejich potencionálními zachránci. Obklíčeným německým vojákům byla zima, měli hlad, ale byli sebejistí. Usadili se připraveni vyrazit, až se jejich zachránci dostatečně přiblíží. Ti někdy nepřišli.

Rusové získávali převahu, což dokazovala i převaha jejich lékařské péče. Ranění Němci, kromě několika co stihli odletět domů, umírali ve svých zákopech. Rusové u Stalingradu měli nejvíce vyléčených raněných ze všech ruských armád. Rusové začali ovládat i vzdušný prostor. Jejich bombardéry neměly konkurenci. Hitler byl Stalingradem posedlý, ale Rusové také. Klidně mohli nechat německé vojáky v pasti zmrznout a vyhladovět, ale na místo toho shromáždili kolem Němců sedm armád. V samotném Stalingradu probíhaly boje velmi krvavým způsobem. Na Štědrý večer v Německo vysílalo rádio zprávu ze Stalingradu, ale byl to podvod. Vysílání ze Stalingradu skončili týden před tím. Na Vánoce ale vysílalo Rusko Němcům zajatých u Stalingradu tuto zprávu. Každých sedm vteřin umírá v Rusku jen německý voják. Stalingrad je masovým hrobem. Tikání a vzkazy běžely po celý den. Němci nyní jedli i syrové koňské maso. 8. ledna Rusové navrhli podmínky kapitulace. Teplo, lékařskou péči a jídlo. Důstojníci si mohli ponechat svoje odznaky. Hitler odmítl. Každý den který šestá armáda vydrží prohlásil, zlepšuje naši situaci všude jinde na frontě.

10. ledna konečný ruský útok. Domnívali se, že bude trvat pouhé čtyři dny, ale o dva týdny později stále ještě bojovali. 24. ledna hlásil Paulus Hitlerovi. Vojáci nemají střelivo ani jídlo a účinné velení není dále možné. Armáda žádá o dovolení vzdát se, aby byli zachráněny životy zbylých vojáků. Hitler kapitulaci zakázal. Šestá armáda vykoná svoji povinnost u Stalingradu do poslední muže, to byla Hitlerova slova. Němečtí vojáci a důstojníci se však začali vzdávat sami od sebe.

31. ledna jmenoval Hitler Pauluse polním maršálem, neboť věděl, že žádný německý polní maršál nebyl nikdy zajat živý. Toho dne co ho Hitler povýšil se Paulus vzdal. Ti, kdo je zajali ještě nikdy neviděli tak vysokého německého důstojníka. Generál Šumilov který akt prováděl nevěděl co má přesně dělat. Požádal Pauluse o prokázání totožnosti a potom aby doložil že je velitel šesté armády a je-li skutečně polním maršálem. Chvíli spolu hovořili a Paulus pookřál a dokonce navrhl přípitek na Rudou armádu. Ovšem Hitler od Pauluse očekával, že se zastřelí.

Nebyla to obyčejná porážka, ale katastrofa. Do zajetím padly dvě německé armády, 24 generálů, 2 000 důstojníků, 90 000 vojáků a 150 000 bojujících zahynulo. Rumunská, italská a maďarská armáda byli zničeny. Zajatci byli odvedeni do táborů. Během několika týdnů 50 000 z nich zahynulo zimou, podvýživou a na tyfus. Ze 100 000 se jich někdy vrátí domů pouze 6 000.

Obyvatelé Stalingradu se vraceli domů aby zjistili co zbylo z jejich domovů.

Když bylo po všem, jistý ruský voják řekl:
„Němci jsou divní chlapíci. Přijdou si dobýt Stalingrad v naleštěných botách. Mysleli si, že to bude zábavná vyjížďka.“

Po této události Hitler všem řekl, co je život. Život je národ. Jedinec stejně musí zemřít. Za životem jedince stojí pouze národ.

3. února 1943 německý rozhlas oznámil stalingradský neúspěch. Šestá armáda bojovala statečně, podlehla však přesile nepřátelských sil, stejně jako jiným nepříznivým okolnostem.

2 komentáře: “Stalingrad, nejkrvavější bitva”

  1. Jarek napsal:

    a tak to dopadne se všemi,kteří si dělají na Rusko zálusk a nepoučili se z historie!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist