Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Rudá hvězda

Milena Doušková, 18.08.2019, Svět ve…, Komentáře - 0

11. díl – Rudá hvězda – Svět ve válce

Žádná země, žádný národ netrpěly za války tolik a tak strašně jako Sovětský svaz. Nikde jinde nejsou vzpomínky na válku tak živé a tak opravdové. Německá invaze přinesla katastrofu, jakou zdánlivě nemohl žádný národ přežít. Při obléhání Leningradu které trvalo více než dva roky zemřelo více lidí než činil celkový součet obětí Británie a Spojených států. Přesto to bylo právě v Rusko, kde byl Hitler poražen. Ruští lidé se ocitli tváří tvář zahubení, ale zvítězili.

Sovětský svaz 1941 – 1943

Charkov okupovaný Němci 1942. Hitler napsal, že kolosální impérium na Východě je na rozpad a konec dominance židů v Rusku bude zároveň konec Ruska jako státu. Jejich systém měl být zničen. Šlo však o víc. Právě v Rusku měl Hitler měl najít nové teritorium pro německou kolonizaci. Se sovětskými lidmi bude v koloniálním impériu zacházeno jako s bezvýznamnými domorodci. jejich města budou poněmčena nebo srovnána se zemí. Budou z nich pouliční prodavači, zaostalí sedláci, sluhové v domácnostech a nádeníci. Komunisté i intelektuálové byli vyhlazováni. Sebemenší náznak odporu přinášel okamžitou odvetu. Okupanti byli velmi krutí. Na Ukrajině spálili na 500 obcí a při zabíjení lidí házeli do ohně děti za živa.

Okupované ruské oblasti dávali Německu skoro celou produkci uhlí a železa, třetinu hovězího masa, obilí a skoro všechen cukr. Na podzim roku 1941 ovládali Němci dřívější průmyslové a zemědělské srdce Sovětského svazu. Dobyvatelé zjistili, že se Rusové pokoušejí zničit vše, co by mohlo padnout do rukou Němců. Hořely vesnice, hořely pole. Do podzimu postoupili Němci touto spálenou krajinou o 1 000 km. Ukrajinští nacionalisté a některé Pobaltské státy Němce vítali. Těla nacionalisté která sovětské bezpečnost zastřelila se vláčela po městech. Na chvíli se zdálo, že tyto potupené národy budou ochotně spolupracovat s nacisty. Pořádaly se hony na komunisty. Ve všech místech které nacisté obsadili začalo hromadné zatýkání židů.

Zdálo se že pod postupem Němců se Rusko rozpadá na padrť. Stali nechal velitele západního frontu i s jeho štábem zatknout a postřílet. Monumentální ruské stavby dokonce i Dněperská přehrada musely být vyhozeny do povětří a opuštěny. Byly ničeny lokomotivy i když je země velmi potřebovala Byla totiž plánována evakuace která měla Rusko zachránit a změnit chod války. 1 500 továren se s více jak 1 000 000 dělníků přesunulo 18 000 vlaky do bezpečí na východ a na Ural. Na pustých místech za nedostatku jídla a spánku vybudovali Rusové nový válečný průmysl mimo dosah nacistů. Na rozdíl od Němců vedli Rusové od prvního dne totální válku. Lidé pracovali až 12 hodin denně. Ženy přebíraly práci za muže na frontě.

Němci nyní mířili k Leningradu. Všichni Leningraďané se vyzbrojovali a bez výcviku pochodovali, aby se postavili proti tankům. Šance dostat civilisty z Leningradu byla promarněná, ale stejně většina ani odejít nechtěla. Chtěli zůstat a bojovat. V září se německý okruh uzavřel. Ve městě zůstalo uvězněno 2 500 000 lidí a z toho 400 000 dětí. Jediným pojítkem s Ruskem bylo jezero Ladoga. Největší obléhání v historii bylo zahájeno. Velitel Leningradu maršál Vorošilov byl vyhozen a nahrazen maršálem Žukovem se zástupcem Ždanovem. Leningrad brzo pocítil odhodlání nového týmu. Žukov pohrozil, že každým kdo ustoupí mimo město bude zastřelen. Ždanov zamezil plýtvání potravinami a zmobilizoval všechny obyvatele. Každá velká budova byla zaminována pro případ, že by Němci prorazili. Pokus Němců dobýt město ztroskotal. Hitler nařídil, aby město bylo vymazáno ze světa a začaly nálety. Bombardéry přilétaly každý den. Německé děla ostřelovala Leningradské věže.

Jediná cesta k obleženému Leningradu byla přes jezero. Jakmile zamrzlo, byla cesta pro zásobování volná. Ale jednoduché to nebylo. Nákladní auta propadávala ledem, nebo byla ničena leteckými útoky. Všeho bylo málo a dělníci polomrtví hlady udržovali zbrojařské závody v chodu. Tanky z továrny vyjížděly rovnou na frontu, ale chleba se vyráběl ze smetí, bochnice a pilin. Lidé jedli mýdlo, lněný olej a dokonce i lepidlo na tapety. Ženy a děti dostávaly pouze 125 g tohoto „chleba“ na den. Leningraďané odmítali zahynout. Říkali, že jim zamrzly slzy v očích a proto nepláčou a tak nemůže nic uhasit jejich nenávist vůči uchvatiteli. Nenávist je živila a vedla v boji.

Leden 1942. V Leningradu umíralo denně kolem 4 000 lidí. Konvoje se zásobováním byly zoufala pomalé, dodávky zbraní také, protože přednost měla Moskva. Přišlo jaro, sníh začal tát a odhalil tisíce mrtvých těl. Začalo se čistit město. Ledy přes jezero začaly tát, ale nálada lidí v Leningradu byla lepší a sebejistější, protože přežili a dokonce se zvýšily příděly. Po jezeře se začaly odvážet děti a přivážet nové vojáky, aby vystřídali unavené lidi v zákopech. Nejhorší měli za sebou. I když bombardování neustávalo lidé věděli, že má smysl škody napravovat. Z Leningradu se stala spíše vojenská základna.

Nepanovaly žádné obavy ohledně potravy pro Němce okupující Ukrajinu. 50 let hleděli Němci na ukrajinskou oblast která mohla uvolnit německou závislost na dovozu po moři. Němci prohlašovali, že velká část ruské populace bude muset hladovět a že nemá humanita vůči nim žádný smysl, pokud nebude ve službách německého vojska. V Kyjevě, hlavním městě Ukrajiny, se plány na vítězství nad místními nacionalisty příslibem proti ruské loutkové vlády nikdy neodpoutaly ze země. Byly smeteny armádou a jednotkami SS. Realita byla prostá. Práce pod dozorem Němců nebo deportace do Říše. Každá neposlušnost se krutě trestala, hlavně smrtí.

V Moskvě panovalo počátkem roku 1942 sebevědomí. Zimní boj odhalil, že Němci nejsou nepřemožitelní o nic víc, než byl Napoleon. Rusům se však zdálo, že nesou celé břímě boje proti fašistům sami a že západ nedělá vše co by mohl. Když Stalin začal volat po druhé frontě, po vylodění na západě, lidé se ochotně účastnili schůzína jeho podporu. Ministru Molotovovi oznámili západní spojenci, že ačkoliv obdivují hrdinství Rudé armády, tak otevření druhé fronty není zatím reálné. Stalin jim nevěřil a byl každým dnem v řízení své armády tvrdším a hrozivějším. Ale Rusové jen předstírali, že by byli vůči žalu imunní. Desetitisíce lidí znalo na z paměť následující báseň.

Čekej na mne a já se vrátím
jenom čekej usilovně
čekej i když si plná žalu
jak sleduješ žlutý déšť
čekej když vítr sviští nad závějemi
čekej v únavném horku
čekej když ostatní čekat přestali
a zapomněli na své včerejšky
čekej i když ti z dálky nepřijdou žádné dopisy
čekej i když ostatní už čekání unaví
čekej i když si moje matka a syn budou myslet že už nejsem
a až si mí přátelé sednou kolem ohně a budou pít na moji památku
čekej a s pitím nespěchej
čekej, protože já se vrátím a pohrdnu jakoukouliv smrtí
a ať si ti co nepočkají říkají že jsem měl štěstí
nikdy nepochopí,
že uprostřed smrti si mě zachránila ty svým čekáním
jenom ty a já budeme vědět, jak jsem přežil.
Je to proto, že jsi na mne čekala jako nikdo druhý.

Měli přijít další katastrofy. V květnu Němci odrazili ruskou ofenzívu u Charkova. Rudá armáda postupovala dopředu, tanky projely kolem jejich křídel. Sovětští velitelé prosili o povolení stáhnout se dřív než bude pozdě. Stalin však nedbal na rady a ústup zakázal. Německé kleště se sevřely. Většina příslušníků tří ruských armád byla přinucena se vzdát. Za celou válku padlo do zajetí přes 5 000 000 ruských vojáků a přežili méně než 2 000 000.

Zvláště pro Brity teď byli Rusové jejich udatnými spojenci. Jenže pomoc mohla přijít po moři, které bylo plné ponorek a bombardérů. V červenci roku 1942 ztratil jediný konvoj 80% svých lodí. Ani odvaha britských námořníků nemohla zajistit aby konvoje dovezly všeho dost vzhledem obrovským ruským potřebám. Rok 1942 byl silně válečným rokem. Porážka byla odvrácena ale stále nebyl ještě ani malý náznak vítězství. Toto byl čas kruté odolnosti, období kdy bylo nutné naučit se nést zklamání a prohry. Kdysi to vypadalo, že němečtí vojáci jsou jen bratři proletáři v uniformách. nyní sovětští spisovatelé psali jazykem plným nenávisti.

Člověk snese všechno. Mor, smrt i hlad, ale nemůže se smířit s Němci. Člověk nemůže vystát ta nedochůdčata s rybíma očima, která ohrnují nos nade vším ruským. Nemůžeme žít, doku budou žít tito šedozelení slizáci. Dnes neexistují žádné knihy, nejsou na nebi žádné hvězdy, dnes vládne jediná myšlenka, zabít Němce. Všechny je pozabíjet a zakopat do země, pak můžeme jít spát, pak můžeme opět přemýšlet o životě, knihách, děvčatech a o štěstí. Všechny je pozabíjíme, ale musíme to udělat rychle nebo znesvětí celém Rusko a umučí k smrti milióny dalších lidí.

Jak sovětští vojáci postupovali, zjišťovali co Němci prováděli za zvěrstva s civilním obyvatelstvem. Kostely se opět zaplnily. Kněží byli vyzváni, aby se modlili za život celého Ruska, aby pracovali na posílení vlastenectví věřících. Ikony byly opět uctívány.

Němci vraždili židy a komunisty. Vraždili ty, které podezřívali ze spolupráce s partyzány, vraždili i rukojmí. Po bitvě při ústupu bezohledně vraždili. Na severu se Rusové chystali zaútočit na německý prstenec kolem Leningradu. Zatím co vyčkávali, spojky přinášeli zprávy o kapitulaci německých armád u Stalingradu. Pro armádu i lid to byl záblesk vítězství na konci tunelu a teď už věděli, že vyhrají. U Leningradu čerstvé jednotky prorazily a vynutily si zprůchodnění pozemní cesty. 16 měsíční blokáda skončila, ovšem neprolomily obležení. Němci a Finové byli stále rozmístnění kolem města. Během čtrnácti dní byla položena železnice. Do Leningradu začaly proudit potraviny a palivo. V armádě byly obnoveny staré ruské symboly cti stejně jako v církvi. Propaganda spojovala Lenina s Alexandrem Něvským. Hrdinu 18-století Suvorova, z hrdiny Rudé kavalerie. Mocní duchové povzbuzovali mstitele sovětské vlasti. Byly znovu zavedeny odznaky tradiční a profesionální armády. Z Británie byly dovezeny zlaté stužky. Političtí komisaři ztratili hodnost a roky čistek byly zapomenuty.

V roce 1941 se za frontovými liniemi začaly tvořit partyzánské skupiny. Z počátku měly málo zbraní, rostly pomalu. Německé deportace na nucené práce donutili tisíce lidí utéct do lesů kde se připojili k partyzánům. Brzy se partyzáni stali neodcenitelnou armádou operujícím proti nepřátelským zásobovacím liniím. Trestem za kolaboraci byla smrt. Pro pouhé podezření ze sympatií k nepříteli byly celé národostní menšiny Volžských Němců a Krymžských Tatarů deportovány do střední Asie. U jednotlivých kolaborantů neexistovalo slitování. Když němečtí zajatci procházeli Leningradem lidé své nepřátele na které dosáhli tloukli.

Ve stepích sovětské Asie v nových továrnách a dolech na Sibiři vrcholilo nejzoufalejší pracovní úsilí moderní doby. Rusko bylo zastiženo se zastaralým leteckým parkem nevhodným pro blízkou bitevní podporu. Nyní letecké závody dodávaly měsíčně 9 000 moderních letounů. V roce 1943 vojenská síla dokonce předčila Německo. Hlavně to byly tanky. V roce 1943 jich továrny vyrobily 24 000. Více než kterákoliv jiná zbraň to byly tanky, hlavně slavný T34 které vyhrály bitvu na východní frontě. Pomocí amerických nákladních vozů proudících z Persie směřoval tento vodopád zbraní na frontu. Rusové tušili, že Němci proti nim vrhnou v roce 1943 opět všechny své síly. Věděli, že úder přijde u Kurska a oni ho musí vydržet. Potom Rudá armáda, nyní největší pozemní síla jaká kdy vstoupila do války a úder opětuje. Němci plánovali úder u Kurského oblouku a doufali, že tak odříznou ohromné sovětské armády a poté udeří na Moskvu. Nasadili 70 divizí, 1 000 000 mužů s novými tanky Tygry a děly Ferdinand. Hitler chtěl udeřit v květnu, ale výroba se zpozdila. Týdny ubíhaly a když byli Němci připraveni k útoku, Rusové již na ně čekali.

Sovětská letadla vzlétla za úsvitu a zničila německé bombardéry čekající na letištích. Němci dodrželi časový rozvrh. Tankové divize vyrazily kupředu 5. července ráno. Kursk byl největší tankovou bitvou historie. Na severu Němci postoupili během 5 dní o 16 km. Zastaveni byly až ztrátami 50 000 mrtvých a 400 zničených tanků. Na jihu, v ještě strašnější bitvě byl do ruské obrany učiněn 30 km široký průlom. Němci se vyčerpali a 15. července Hitler Kurskou ofenzívu odvolal. Rudá armáda přešla do protiútoku. Během bombardování se vydali dopředu ženisté, aby vyštípali cestu do německé obrany. Mezerou se vrhly vpřed i tanky s vezoucími se vojáky. Tohle byli noví ruští vojáci tak jiní od poražených mas roku 1941. Jejich oděv byl potrhaný, ale zbraně dokonalé. Byli odolní a pronásledovali nepřítele a nutili je k boji zblízka. Byli vycvičení k přežití v přírodě, překonávání řek a byli hlavně duchapřítomní. Když nebyl po ruce člun, posloužila lávka či kmen. Bojovali bez pravidelných dovolenek či platu, ale jejich morálka byla pevná a vysoká. Kursk bylo to, co rozhodlo jak skončí válka v Evropě. Když tato největší německá snaha selhala, znamenalo to začátek sovětského vítězství. Z počátku byl boj o proražení německých pozic namáhavý a pomalý. Po devíti dnech Rudá armáda získala zpět všechna území ztracená při poslední německé ofenzívě. Ustupující Němci ničili vše co jim stálo v cestě, ale byli pod neustálým tlakem sovětských stíhaček. Německé letectvo ztratilo svoji nadvládu. Najednou byla města okupované Rusy plné zbraní směřujících na západ. Po dvou letech se vetřelci stahovali.

Leningradské předměstí bylo stále ještě obsazeno zoufale se bránícími Němci. Obyvatelstvo úpělo pod dělostřeleckou palbou. Obložení bylo nakonec prolomeno až v lednu příštího roku. Síla Ruska se hrnula vpřed a první města byla osvobozena. 5. srpna 1943 byly osvobozeny Oriel a Bělgorod. Města pohřbívala své padlé.

Nevolej mne otče, nehledej mne
nevolej mne, nesužuj mne ničím zlým
jdeme nevyznačenou cestou.
Oheň a krev naše stopy vymazaly
letíme vpřed na křídlech bouře
válčit už nikdy nepřestaneme.
My všichni padlí v bitvě se jen díky slovům nevrátíme.
Sejdeme se ještě někdy?
Nevím.
Jen vím, že bojovat stále musíme
jsme zrníčka písku v nekonečnu
nikdy se už nesejdeme.
Nikdy světlo nespatříme.
Tedy sbohem můj synu
tedy sbohem moje vědomí
moje mládí a moje potěcho
můj jediný a jedinečný.
A toto sbohem ať je koncem příběhu o ohromné osamělosti
takové, že větší není.
Ve které zůstaneš na věky zavřený zbaven světla
a vzduchu s nevýslovných soužením
nevýslovným a nekonečným
bez naděje na vzkříšení
navždy a navěky osmnáctiletý.
Sbohem tedy,
odtamtud nejezdí žádné vlaky
nelétají tam žádná letadla
mino jízdní řád, ani podle něj.
Sbohem tedy můj synu
protože zázraky se nedějí
stejně jako se nenaplňují sny v tomto světě,
Sbohem.
Pořád se mi bude o tobě zdát jako o dítěti
jak měříš svými krůčky tuto zemi,
zemi kde už leží pohřbených tolik lidí
a tak končí tato píseň mému synovi.

V Moskvě Stalin oznámil, že dne 5 srpna vzdá hlavní město hold chrabrým vojákům kteří osvobodili Oriel a Bělgorod. Věčná sláva hrdinným kteří padli v boji za svobodu naší země. Smrt německým vetřelcům. V listopadu byl osvobozen Kyjev.

  • Autor/ři citací: svět ve válce, wikipedie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist