Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Pouštní válka - Afrika

Milena Doušková, 04.08.2019, Svět ve…, Komentáře - 0

8. díl – Pouštní válka – Afrika

1940 – 1943

Tahle země byla stvořena pro válku. Válka zde nemůže zničit žádnou zeleň, či krajinu. Tato půda je tvrdá a neporušitelná.

10. června 1940 Mussolini vyhlašuje válka Francii a Británii. Už jako dávný konzul toužil Mussolini po africké říši. Stihl zmasakrovat Habešany a podmanit si Libijce a chtěl víc. Chtěl dosáhnout stejných vítěuství jako Hitler, aby s ním mohl usednout jako rovný s rovným u jednacího stolu. Mussoliniho zrak se upíral k Egyptu. Na podzim roku 1940 poslal čtvrt miliónu vojáků do svého egyptského souseda a Libye. Dalších 300 000 pak do Etiopie. Proti nim stálo v Egyptě pouze 30 000 britských vojáků západní pouštní armády.

13. září 1940 když vrcholila bitva o Británii vyrazili Mussoliniho muži dobýt Egypt. Přečíslené britské jednotky jen ustupovaly. Po čtyřech dnech dorazily Mussoliniho jednotky do Sidi Barani, 100 km na egyptské území kde se zastavily. Stály ještě 500 km od Káhiry. Britský generál Conor měl tak čas k naplánování protiútoku. Tato operace měla trvat čtyři dny a právě toto bylo zlé pro italské opotřebované tanky a špatnou bojeschopnost. I zásobování bylo zlé. Conor se dostal za italské jednotky a jejich odpor zlomil a zabral Benghazii a El Agheilu. Byla dobita oblast o velikosti Francie a Anglie. Pro Brity to bylo neuvěřitelné vítězství a navíc zázračně načasované neboť doma zuřily těžké nálety. Pro Mussoliniho znamenala porážka pouhých šest měsíců po jeho vstupu do války zatržení jeho imperiálních aspirací.

Do zajetí padlo kolem 200 000 Italů. Tripolis hlavní město Libyi již padalo do Conorových rukou. Churchill však výkvět jeho armády stáhl, aby tak čelil nacistické hrozbě v Řecku. 12. únor 1941 a Hitler přichází zachránit Mussoliniho. Do Tripolisu přichází malá, narychlo sehnaná jednotka. Muž, jehož si Hitler vybral aby zachránil Mussoliniho před dalšími pohromami se proslavil předešlého léta ve Francii, byl Rommel Ervin. Rommel dosud o pouštní válce nic nevěděl, byl však rozhodný a odvážný. Stejného dne jak dorazila, byla jednotka Afrikakorps vyslána na frontu. Posledního březnového dne, kdy ještě všechny jednotky nepřistály, zaútočil na Brity u El Agheili a za pouhých 12 dní je zatlačil o 800 km blíž k Egyptu. Teď padali po tisících do zajetí Britové. Do poloviny dubna zahnal Brity tam, kde začali a zrodila se Rommelova legenda. Zůstalo jedno nepříjemné žihadlo, Tobruk. 160 km za frontou tamější australská posádka odolávala a upírala Rommelovi cenný předsunutý přístav pro jeho zásobování. Doku Torbruk zůstával v rukou Britů byli ohroženy Rommelovi zásobovací linky a to mu bránilo v postupu dál do Egypta. Rommel se připravil na obléhání Tobruku. Povolal i letectvo. Na Tobruk se uskutečnilo přes tisíc náletů. Rommelovi přímo před očima nahradilo královské námořnictvo posádku Tobruku čerstvými silami. Poláci, Jihoafričani, Indové a Britové. Roku 1941 vládlo královské námořnictvo Středozemnímu moři. Tento stav trval od předešlého podzimu kdy na hlavu porazilo silnou italskou flotilu u Taranta. BGritové tak mohl brázdit tyhle vody celkem nerušeně. Měli svoje základny na Maltě a tak mohli obtěžovat Rommelovi konvoje mezi Itálií a Tripolisem. Rommelovi se nedostávaly zásoby včetně benzínu a tak nemohl toho léta použít tanky aby mohl postoupit dál do Egypta. Co však bylo horší, nemohl dobýt Tobruk a ten mu zůstával trnem v oku.

Pouštní válka se ocitla na mrtvém bodě. Nastala chvíle na nový plán a doplnění zásob. Rommelova taktika byla účinnější jak britská. Hlavně v použití tanků. Hlavní Rommelovou protitankovou zbraní byla 88 mm děla, která byla velmi účinná. Remmel neměl nad Brity převahu jen v taktice a ve vybavení, ale těšil se důvěře Hitlera. Jeho protivník byl pod neustálým tlakem Churchilla aby dosáhl vítězství. Když se mu nezdařilo, byl nahrazen. Na rozdíl od Němců měli Britové k dispozici jen málo tankových transportérů a tanky byly v mizerném stavu. Pro Churchilla setrvávala pouštní válka příliš dlouho na mrtvé bodě. Potřeboval vítězství zvláště po pokuřujících porážkách v Řecku a na Krétě. Britové teď měli více výzbroje, ale jejich taktika se nezměnila. Rommel mohl být v pokušení opakovat Wellingtonova slova:

„Po staru zaútočili a my jsme je po staru zastavily.“

Během prvních pěti polistopadových dnech přešel Caninghem o sto tanků, hlavně kvůli jejich poruchám. Když Britové hleděli zblízka do tváře porážce rovnováha bitvy se dramaticky naklonila v jejich prospěch. Rommelovým tankům docházel benzín. Sevření Tobruku bylo uvolněno a Rommel musel ustoupit o 8020 km zpět do výchozího bodu. Během několika týdnů podnikl Rommel protiútok. Proti oslabeným britským silám znovu dobil Benghazii a opět ohrožoval Tobruk. Byl zastaven až u Gazaly. Nastal pat.

Britská ofenzíva byla naplánova na konec května, ale Rommel jako vždy udeřil první. Britové položili sice miny, ale Rommel je po křídle obešel. Britské tanky opět zklamaly a německé je naprosto překonaly. Gitvu o Gazalu vyhrál Rommel a otevřela se mu cesta k Tobruku, který měl zanedbané opevnění, už nebylo tak pevné jako dříve. Berlínské rádio vysílá zprávu o kapitulaci Tobruku. Pro Churchilla to byl velmi temný okamžik. Pro Rommela vrchol jeho kariéry a vděčný Hitler ho jmenoval polním maršálem.

Britové se stáhli dál do Egypta, hlouběji než kdykoliv předtím. Britové ustupovali až do 30 června 1942 kdy dosáhli železniční zastávky pouze 100 km od Alexandrie v El Alameinu. Nebyl to náhoda, že k boji vybral tohle místo. Nedaleko byla Katarská prolíklina, pohyblivé moře písku, naprosto nevhodné pro tanky. Na zásadní bitvu se připravoval Claude Auchinleck, který převzal velení osmé armády. Jenže Churchill plánoval i jeho výměnu. Rommel však nečekal na Churchillovo rozhodnutí a vrhl své unavené jednotky vpřed, poslední pokus o dobytí unaveného Egypta. V červenci, možná v nejdůležitěší bitvě, ho Auchinleck zastavil. V srpnu se Churchill vydal osobně zkontrolovat morálku vojáků. Pád Tobruku ho podráždil, ale uvítání jakého se mu dostalo od osmé armády ho povzbudilo. Mezi tím se již rozhodl Auchinlecka nahradit. Novým velitel se měl stát Montgomery ačkoliv během války ještě nevkročil na poušť. Zákony pouštní války začaly pracovat proti Rommelovi. Čím dále člověk postoupí, tím delší jsou zásobovací linky. Jen každá čtvrtá z Rommelových zásobovacích lodí projela. Jeho příliš pozdní rozhodnutí znělo, rozdrtit Maltu. Německé letectvo den co den po stovkách nalétávalo na ni. Stala nejbombardovanějším místem na zemi. Malta vydržela. Montgomery získal i vzdušnou nadvládu díky tomu, že Malta vydržela.

Za katastorfálního nedostatku pohonných hmot musely Rommelovi konvoje jezdit z hlavní základny v Tripolisu přes 2 200 km, zatím co Montgomery byl pouhých 150 km od své Alexandrie. V září dostala Afrikakorps ránu když Rommel onemocněl a Hitler mu nařídil vrátit se domů. Montgomery spatřoval svůj hlavní úkol v pozdvižení morálky vojáků. Byl první britským vojákem který se projevoval jako americký politik. Monty začal okamžitě objíždět všechny útvary osmé armády aby si mohl s vojáky promluvit. Během pár dní zavládla v armádě zcela jiná atmosféra. Monty jim prostě řekl, že špatné časy jsou pryč a před nimi je jen úspěch. Montgomery dohlížel na to, aby jeho armáda měla ty nejnovější zbraně.

Rommel naproti tomu položil na linii miny a britští vojáci je hledali pomocí klacku a ručně je pak vyhrabávali. Německá minová pole byla široká 8 km. K jejich překonání shromáždil Monty 250 000 vojáků 2x více mužů než měl k dispozici Rommel. 23 říjen 1942 na poušti se stmívalo a na své pozici mířilo 1 100 tanků a 1 000 děl. Během prvních dvou dnů ztratil Moty 200 tanků, což byl počet, se kterým Němci začali. Rommel se vrátil do Afriky i když mu nebylo dobře a okamžitě podnikl protiútok a byl rozčilený, že jeho tanky to neudělaly, když Britové uvízli v minových polích. Bylo však příliš pozdě. Rommel byv zatlačen zpět se ztrátami, které se nemohl dovolit. Ztráty však byly velké na obou stranách. Jak Monty předpovídal, byl to vražedný boj. Nadešla chvíle aby Monty vypustil svých 800 tanků. Rommel měl méně než 100 tanků. Tanková birav trvala dva dny. Největší bitva pouštní války. Rommel měl už jen 35 tanků a Monty 600. Rommel se chtěl stáhnout, ale Hitler mu nařídil zůstat. Britské tanky prorazily a odpoledne 4. listopadu 12 den bitvy Rommel s celou armádou hromadně ustupoval. Tisíce Italů zůstalo vzadu a Němci jim zabavili jejich dopravní prostředky. Monty vyhrál a v Británii se rozezněly zvony.

6. listopadu se silně rozpršelo. Všichni britští velitelé byli pro postup vpřed aby chytili Rommela, než zvládne zorganizovat svoje jednotky, ale Monty neměl v úmyslu riskovat, že sám padne do pasti. Letadla dohlížela, aby Rommelův ústup nebyl beze ztrát, ale každý den se zastavil, aby alespoň z části bojoval. 13. listopadu, k velké Churchillově radosti, byl znovu dobit Tobruk. V lednu získali zpět Tripolis. Bitva je u konce.

  • Autor/ři citací: svět ve válce, wikipedie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist