Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

O mně

Sedím na okenním rámu a synka mám položeného na ruce, kde tichounce oddychuje ze spánku.

Sedím na okenním ránu a synka mám položeného na ruce, kde tichounce oddychuje ze spánku. Bojím se ho položit a necítit jeho tělíčko tak blizoučko u sebe. Jeho nechuť žít mne nutí mít sílu k žití za nás oba, bolavě, děsivě, ale žiji. Kdo jiný by hlídal synův dech a naslouchal půlnočním stínům a běsům, které nás oba tak dlouho obcházejí a čekají, až moje bdění přemůže spánek. Kdo jiný by měl ruku na jeho hrudníčku a čekal na nádech a výdech, nádech výdech… Jsem k smrti unavená a vyděšená, slzy mi stékají kolem nosu a vpíjejí se do rýh kolem úst. Nejsou od smíchu, ale od neustávající bolesti na duši. Za tu chvilinku, co jsi můj synku na světě, tvoje máma zestárla o celé věky. Moje pleť je šedivá, zprůsvitnělá a pletenina jemných vrásek mi protíná tvář jako jemná pavoučí síť, kterou si utkal hladový pavouk. I já hladovím, ale ne po jídle, ale po dlouhém, nerušeném spánku, kde noční můry nemají místo a kde klid noci ruší jen moje a synovo oddechování. Jak asi chutná spánek? Já už si to vlastně ani nepamatuji a sama sobě vysvětluji, že ho vlastně ani nepostrádám.

Spánek je přepych a to slovo nepatří do mého slovníku. Upřela jsem oči na spícího synka a jemný úsměv mi rozvlnil ústa. Jen spi synku a sni za nás oba, jednou přijde doba, kdy role se obrátí a já budu spát a ty nade mnou bdít. Syn tiše spí a na víčkách pel z křídel motýlích, co pomáhají hlídat jeho spánek. Ta chvilka štěstí musí být vykoupena a já zase cítím ty kovářské kleště na svém srdci a plících. Tak pevně jsem sevřena, že nemůžu dýchat. Děsím se a snažím do vroucích plic dostat aspoň trochu vzduchu. Tak moc se snažím, protože rozum mi říká, je tady, všude kolem tebe a i když mě na duši zebe, vzduch si pohrává se záclonou a mými vlasy tak se neboj a dýchej…

Ve strachu se podívám na syna, jako bych u toho drobečka hledala pomoc a on mi ji dává, najednou dlouhý, hvízdavý nádech a myšlenka – zase jsem jednou utekla hrobníkovi z lopaty. Vzduch mi proudí do bolavých plic a já mám pocit, že jsou poskládány jen ze samých ostrých střepů, ale je tam uvnitř a i když to bolí tak vím, že dnešní noc přežijeme oba dva.

Zachraňujeme se navzájem, já a můj syn. Ani jednomu se nechce žít, ale ani jeden nechce nechat toho druhého odejít. Tak se zvedám z parapetu a odnáším svého syna k sobě na lože a uléhám s rukou kolem něj ke krátkému spánku.

Probouzím se leknutím a první pohled je na syna, který klidně spinká a pak na budík. Tak chlapečku, dnes mi dal život deset minut spánku v celku. Je to hodně nebo málo? Nevím a nepřemýšlím o tom. Noc ubíhá a se světlem se syn kouká na svoji vyčepanou mámu, která ráno přísahá, neboj se. My dva to zvládneme.

Už zase sedím na okenním ránu, jen ruce mám prázdné. Dívám se do tmavé noci. V očích slanou mlhu a marně hledám slova, která by vystihla všechny pocity v duši. Dlouho jsem byla moc silná a žila pro dva a za dva a teď neunesu ani ten svůj jediný život. Necím radost, štěstí ani nudu, jen nekonečnou bolest, prázdnotu, nechuť žít. Cit se ztratil jak zázračný pramen mezi tvrdými skalami. Stejně tak ztvrdlo srdce a láska, zamilovanost jsou pro mne jen prázdná, nic neříkající slova.

Slovo manžel má pro mne příchuť pelyňku a jen při pomyšlení, že na mne sáhne, mě na duši začne mrazit. Proč? Protože mne nechal na všechno samotnou a bez pomoci. Když jsem bděla, on spal. Když jsem potřebovala spát, seděl v hospodě a ve mně se pomalu rozrůstal pocit nenávisti a nechuti, zloby a obžaloby. To by však bylo moc jednoduché, otec mých dětí se styděl až do morku kostí za svoji ženu. Jak jsem si mohla jen dovolit a tak ho zesměšnit tím, že si chodím léčit nemocnou duši k lékaři. Má ženu blázna, čím si to on chudáček zasloužil, jak moc jsem ho tím pokořila a zničila. Prý se mu všichni smějí a já jsem jen hysterická ženská a a navíc jemu, lamači srdcí utíkám z lože.

V duši probírám všechna ta slova padající na mou hlavu a najednou cítím jak moc je mi to jedno. Nemám sílu na nic, jen soustředit se na přežití od záchvatu paniky k další panice. A jak vzpomínám na časy minulé, pomalu ve mně narůstá další panika. Myslím, že se mi hrůzou zježily i vlasy, pokryl mne studený pot a dech prostě není. Čekám, kdy se udusím a bude konec. Když letím po vlně bolesti k samému šílenému vrcholku, tam na mne čeká spásný nádech a zase a opět. Tyhle vlny mě zabíjejí a berou mi vůli k životu.

Začíná svítat a s tmou odchází i panika a z potýlky se ozve „mama“, vstanu z parapetu a jdu za synkem. Usměje se na mne modrýma očima, ručky mi položí kolem krku a dá mi pusu a já vím, že teď žije on za nás oba a že všechno spolu zvládnem.

Už zase je mým přítelem okenní parapet, noc a hvězdy. Nevím, proč se uchyluji na toto místo vždy, když je mi na duši úzko, ale něco mě tam neodolalatelně táhne. Snad jsem v minulém životě sedávala v okenním arkýři, spřádala tam sny, nebo psala básně, či chodila svěřovat svá tajemství, trápení a bolesti.

Sedím na parapetu a poprvé to není doma. Jsem na místě, které by mnoho lidí nazvalo šíleným, proklatým, hnusným a hlavně by se otřásli při představě, jak tam vejdou a za nimi se zavře brána, která odděluje svět duševně nemocných od těch zdravých. V duchu se usmívám, protože já to poznala jinak. Častokrát jsem si říkala, že je to snad naopak a jediné normální místo k životu je tam za tou vysokou zdí a před ní množství šílenců se svojí honbou za požitky, penězmi, kariérou a jen Bůh ví čím.

Tam jsem musela přehodnotit životní priority, poznat sama do posledního místečka v duši a otevřít třináctou komnatu v ní. Ano, sedím na parapetu, na místě, kterému říkate blázinec a já ostrov naděje. Tam za tou zdí žijí lidé, o jejichž bohatém duševním životě jsem neměla ani ponětí, dokud mi nedovolili nahlédnout a poznat je. Jsou nádherní, citliví a co je dostalo na dno? To co mě, bolest žití v našem tvrdém světě. Teprve tam pochopíte, co znamená slovo deprese. Nebo nepochopíte a připojíte se k davu, co se nám směje, říkají nám lenoši a nevědí, o čem mluví.

Říkala jsem si léta dlouhá, sezení na parapetu je i pro mne už jen vzpomínka pouhá. Jak moc jsem se mýlila, jak brzo jsem se v tom životě ztratila, padla až na dno sil, už mi nezbylo ani pár chvil, kdy volná jsem chtěla být jak ve skalách pták, ani nevíte a nepochopíte jak. Křídla mi přistřihli, řetězi spoutali a k zemi přibili. Pak drtili moje srdce v dlani a mě bylo jak poraněné lani.

Tam, na tom podivném parapetu, ve světě jiných hodnot a jiného času, jsem se učila žít a zase snít. Ukryta jak v oříšku spřádala jsem myšlenky a jak dny ubíhaly, byly světlejší, jasnější a radostnější. Pak už jsem i skořápku otevírala ostatním a oni tu svoji. Pomáhali jsme si, jak jen to umí lidé, kteří vědí, co ten druhý cítí a jak moc ho všechno bolí. Pak přišel den, který bych snad měla zvěčnit do kamene. Přišel můj syn a k podpisu mi dal přihlášku na Zdravotní školu. Udiveně jsem vzhlédla, syn se usmál a jen podotknul:

„Kdybys mamino, potřebovala ošetřovatele, tak ať ho máš po ruce.“

Zase to byly jeho ruce, které se natáhly pro mne a pomohly mi první dny tam za zdí žít a tak je to dodnes. Život má zase barvu, sílu a vše po čem jsem toužila, mám kolem sebe.



TOPlist