Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Živly

Milena Doušková, 11.06.2011, Úvahy o…, Komentáře - 0

Cestičkou snění nás budou vyprovázet přírodní živly. OHEŇ, VODA, VÍTR, ZEMĚ. Všechny je potřebujeme k životu. Bez nich by nebylo nic, ani život, ani naše krásná, modrá planeta. Oheň, jen se nám vybaví toto slovíčko a najednou, i když nám je chladno, ucítíme teplo. Když si sedneme večer k ohni, jak sedáv

Cestičkou snění nás budou vyprovázet přírodní živly. OHEŇ, VODA, VÍTR, ZEMĚ. Všechny je potřebujeme k životu. Bez nich by nebylo nic, ani život, ani naše krásná, modrá planeta.

Oheň, jen se nám vybaví toto slovíčko a najednou, i když nám je chladno, ucítíme teplo. Když si sedneme večer k ohni, jak sedávali naši dávní předci, díváme se do jeho rudých plamenů a na chvíli ustaneme hovor, jsme jen my a oheň. Není nic, jen my a naše snění. Hlava je najednou čistá a lehká a najednou víme, že se dá vše zvládnout. Při pohledu na uhasínající oheň cítíme nostalgii, ale i krásu žhavých uhlíků. Mění tvar a barvu. Stačí, aby na ně bratříček vítr jen trošku foukl. Jako by si ti dva hráli. Patří totiž k sobě. Oheň bez větru je smutný a nešťastný, ale jak jeho bratříček vítr přiběhne z polí, kde se vesele proháněl, oheň ožije a znovu se rozhoří, dokud nezmizí poslední jeho potrava.

Vitr, je to takový nezbeda. Hraje si s plamínky a uhlíky a když oheň nemá už sílu a pomalu zhasne, rozpustile rozfouká jeho popel po širé zemi, kam dopadne, všemu se lépe daří, protože se stane potravou pro přírodu. Najednou je větru smutno a hledá si další hru. Nalezl vaše vlasy a už je cuchá a hází vám je do tváře. Chvíli se na toho nezbedu zlobíte, ale pak vám začne být příjemné jeho foukavé mazlení. Hladí vám rozpálené tvářičky, které ošlehl oheň, ale nevydrží na místě a jde si pohrát na louky a začne profukovat květy, které se pod jeho dechem kloní k zemi, aby se vzápětí narovnaly a zpívaly s větrem písničku a lásce a zemi. Pak se už rozhlíží, koho dalšího by pozlobil a najde si vodu a už čeří její hladinu a nutí ji vytvářet vlnky hravé. Jaká to radost pro oba snílky. Až se nasytí hry utíká, a my nevíme kde se ukrývá, než nás znovu přiběhne zlobit.

Voda, bez ní není nic. I naše tělo je skoro celé z vody. Z ní vzešel život. Tam jsou naše počátky. Voda, co je sladšího pro žíznivého poutníka než doušek vody. Jak ochladit tělo, když slunce pálí a naše tělo hoří. To se potom s chutí ponoříme do jejích chladivých vlnek. Voda je něha, láska, ale i síla. Je v ní zakleto všechno kouzlo světa. Když se potopíte do vodního světa, úžasem oněmíte. Kolik barev a pestrosti se ukrývá pod temnou vodní hladinou. Kolik zvláštních tvorů tu pluje kolem vás a udiveně po vás pokukují jako po vetřelcích v jejích světě, ale na to nehleďte. Nejste vetřelci, jen jste se na chvíli vrátili do kolébky života. Pak se rádi vrátíte na pevnou matičku zemi.

Země, matka matek. Živí nás, šatí nás a nechává nás na sobě žít. Na její voňavé půdě si pěstujeme naši potravu. Chléb náš vezdejší dej nám dnes ó pane. Takhle se modlili naši předci k matičce zemi, když sklízeli těžké zlaté klasy, ze kterých bude chléb. Nadarmo nevítáme návštěvu chlebem a solí. Chléb je Boží dar a tak to bude dokud je člověk člověkem. Země není jen nás lidí, ale všeho živého. Zvířata by bez laskavé náruče matičky země zahynula a také stromy a rostliny bez ní nemohou být. Milujme tu naši modrou planetu a buďme jí přítelem, co jí pomáhá a neničí. Mějme na paměti jejich sílu, která nás živí a laská, ale taky dokáže ničit a bořit. Buďme pokorní a dávejme ji to, co potřebuje, svoji lásku a ochranu, tak jak to dělají celá staletí.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist