Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Smutek

Milena Doušková, 11.06.2011, Úvahy o…, Komentáře - 0

Je mi smutno a pomoc je tak daleko, že lidské míry k tomu nestačí. Přesto byl šla bosky a dny nepočítala, jen abych si na chvíli odpočinula v té známé ochranné náruči mého dědulky. Zabouchala bych na vrátka přišel by mi otevřít, v seknici usedl na svoje místo a já k jeho nohám.

Je mi smutno a pomoc je tak daleko, že lidské míry k tomu nestačí. Přesto byl šla
bosky a dny nepočítala, jen abych si na chvíli odpočinula v té známé ochranné náruči mého dědulky. Zabouchala bych na vrátka přišel by mi otevřít, v seknici usedl na svoje místo a já k jeho nohám. Unavenou hlavu bych si položila zase na kolena a jeho ruka by mne ukolébala do klidu a spánku bez děsivých nočních můr.

Možná by ukápla nějaká ta slza a hned by se ozval dědulkův hlas:

„Milka moja, prečo plačeš? Svet je taký aký je. Raz bieli, zar čierny a potom dačo medzi tým. Tak to je čo svet svetom stojí a žiaden člověk to nezmení. Možeš snívat, ale bude to len sen.“

Usměje se na mne a já znova zavřu oči a nechám se jen kolébat.

Všechno má svůj konec a když jsem znova otevřela oči, byla pryč světnice i dědulka a já sama se svými touhami a sny. Šla bych, ale jak se jde do ráje? Kdybych to věděla, šla bych bez ohlédnutí si pro pomoc a pro radu jako malá. Nechal mě tu samotnou a někdy bezradnou a já bych potřebovala se vyplakat a opřít se o pevné rameno.

Přesto mi pomohl. Vzpomínání spustilo zadržovaný pláč a na duši je úleva. Slzy odplavují kal a už zas myšlenky proudí hlavou. Když se pláče tím pravým, bolavým až ze dna duše a velkého smutku, tak po tvářích kanou vřelé slzy, dělají na tváři mokré stružky a vzápětí osychají a místa po nich jsou náhle chladivá. Tváře studené, slzy ztracené. Oči vyschly a to je nejhorší co znám. Mít potřebu plakat a nemít co. Oči se rozpálí a není je čím zchladit. Co bych za to dala, aby mi z očí zase padaly ty perlové skleněnky, jinak mi v očích zůstane už napořád jen ten řezavý, pálivý prach. A hele, jedna skleněnka se mi zachytila na nehtu. Pod světlem se zatřpytila ta drobounká perlička a mě se plní oči dalšími, jakoby je ta mrňavá na nehtu zavolala a mně je už zase dobře. Omytá vzpomínkami a pláčem z perlí zdvihám hlavu a jdu dál.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist