Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Myšlenky na čtyři způsoby

Milena Doušková, 06.03.2018, Úvahy o…, Komentáře - 0

Teatrálnost, divadelnost, ano, i tak píšu. Na vysvětlenou jsem jeden námět napsala tak, aby bylo poznat kdy co píšu, protože pro mne je rozhodující při psaní stav mysli a duše.

Myšlenky – psáno v depresi

Myšlenky v hlavě mě pálí jak Evu jablko v ráji. Je mi jako bych sahala po zakázaném ovoci. Moje myšlenky musí být krásně svobodné, z nich nikdy nebudou otroci. Tam někdy hluboko uvnitř jsem já, ukrytá před dychtivým zrakem a sluchem. Kdysi dávno jsem nesla srdce i myšlenky ostatním na dlani a čekala že mi bude dobře jak u lizu lani. Já hloupá jsem se spletla a vstoupila do cesty lovci, co dychtí ulovit mírnou, něžnou laň a nastavuje jí svoji dlaň. Jen místo soli se třpytí na jeho dlani jedu krystaly.

Už jako dítě jsem na své otázky proč dostávala to hloupé proto. Naučila jsem se mlčet a a zase mě svět soudil, jak dychtivý loudil, snažil se mne zmást, moje němé myšlenky krást. Promlčela jsem mládí, němá to manželka. Když otázku jsem položila, manželova ruka se mihla posunkem. Rušíš mě, nevidím, že se dívám na televizi?

Mlčím, ale slova se derou se zamčených úst, už nevydrží ten dlouhý půst, sami se otevřou a asi začnu ječet, pak u Božích muk klečet a pláčem umývat starý kříž. Navždy odešla jsem do cely, zapadla za mnou mříž a už není čím se trápit, myšlenky nejde nikdy ztratit.

Tak vyrývám poselství svými nehty do kamene zrudlého krví, nechte lidé svoji zemi ať zase plodí mléko a strdí a vojenské boty nedupou už nikdy krajinou, pak možná najdeme znovu důvod k žití.

Myšlenky – psáno když jsem v pořádku

Hlavou se mi honí spoustu myšlenek a nechtějí na nic čekat, ale řešit a vlastně hned. Nevím, jestli už to není moc a jestli bych tyhle myšlenky neměla z hlavy raději honem rychle vyhodit. Proč lézt někam, kde myšlenka není zrovna bezpečné a nezůstat někde povrchu a mít klid. Ještě mám na mysli ty chvíle, kdy jsem důvěřivě poslouchala lidem a měla za to, že mluví pravdu a myslí to vždy dobře.
Byla jsem za hlupáka, protože každému je bližší košila než kabát a na city a potřeby jiných lidí se zvysoka kašle. Vždycky jsem měla na všechno kolek sebe spoustu otázek, ale na svoje Proč, pořád jen Pro slepičí kvoč.

Naučila jsem se mlčet a neříkat nahlas co si myslím, protože stejně nikdo neposlouchal. Stejně však jsou chvíle kdy zmizím ven a ječím na svět, ulevím si na srdci a zase zapadnu do šedivého davu kde nikdo nepřemýšlí a pokud náhodou ona, tak o tom raději mlčí.

Myšlenky – když jen tak kecám s Bohem

Večer jsem zapadla do pelíšku a čelo mám nakrabacené, že by se do záhybů holka nacpat koruna a nevypadne. Proč nás vlastně naučil myslet. Teda mám na mysli tatíka Boha. Kdyby nás nechal na stromě, nebo v jeskyně bylo nám podstatně líp. V hlavě by lítalo jen pár myšlenek. Jak co ulovit, najít, sežrat a kde jakou samici přefiknout. Za zamyšlení jsem se uculila a při představě jak tančím kolem ohně a samec se za mnou plíží jsem se rozesmála docela nahlas.

„Čemu se chechtáš Mili?“ promluvil na mne ze stropu můj strážný anděl. Je tě slyšet až do ráje a Bůh mě poslal za tebou, že se máš stavit na kus řeči. To víš, taky se rád zasměje, trochu se nudí a hrát Prší se Svatým Petrem ho dneska nebaví.

Koukla jsem se na něj a věděla, že neuteču. Odevzdaně jsem si stoupla pod anděla na stropě a než bys řekl švec, seděla jsem na obláčku vedla tatíka Boha.

„Teda pantatíku, ty fakt nemáš co jiného na práci, než mě tahat sem a tam, tahat za mne rozumy a lovit moje myšlenky, když já vůbec nemám chuť na něco myslet a už vůbec se mi nechce říkat je nahlas. Zase bych mohla dostat po hubě, že si dovoluji myslet. Já vlastně nevím, proč jsi nám nějaké to myšlení vložil do šedé kůry mozkové, protože je to jen pro zlost,“ vychrlila jsem rychle než mne zastaví a sdělí, že to stejně ví, protože je Bůh a myšlenky si může přečíst kdy se mu zamane.“

„No to je pravda, to můžu, odpověděl Bůh. Ale buď holka trochu rozumná a představ si sama sebe na mém místě a číst všem myšlenky. To se fakt nedá. Ty jsi jedna a dá dost práce s tebou myslet, protože vůbec nechápu o co ti jde. To jsi myslela vážně, že chceš zpátky do pravěku?

„Ale ne,“ povzdechla jsem si. To jsem jen chvíli chtěla nemyslet a jen tak být. A teď mne hoď domů, vždycky se u tebe děsně unavím.

Myšlenky – když si povídám s dědulkou

Hlavou se mi honí myšlnky, přání sem tam se zasním a doufám, že myšlenky zmizí. No, nemizí. Vyžadují odpovědi a já na to nechci být sama. Vzala jsem si v práci dovolenou a svým zestárlým autem jsem si to namířila směr Levice, do náruče dědulky a babulky, nechat si pofoukat bolavou hlavu. Cesta ubíhala příjemně, protože jsem se soustředila na silnici a myšlenky přestaly otravovat. I tak cesta uběhla docela rychle a těch pár hodin bylo jako nic. Tak je vždycky, když se těším domů.

Přijela jsem docela pozdě, protože když je tma, tak staroušci zalézají do peří. Je na Boží pohled. Postel je široká asi metr, ale oni na ní spí spolu celý dlouhá život. A to dědulka musí přetrpět každý večer babulčin růženec. Teda on říká přetrpět, ale já si myslím, že to má jako ukolébavku, protože když babulka skončí, dědulka už zařezává a to zase spolehlivě uspí babulku.

Ještě se svítilo když jsem dorazila a dědulka mne asu cítil i zpoza dveří, protože jak jsem sáhla na kliku, dveře se rozlétly a už jsem byla u dědulky v náručí a pod paži se mi vmáčka babulka, která začala ronit slzy jako hrachy.

„Nerevaj starká, lebo Milka utieče,“ smál se posledními zuby a tahal mne do svetnice a za mnou vlála babulka.

Hned otevřela kredent, nalila borovičku, ukrojila chleba a přidala hrníček se sádlem. Sedli jsme ke stolu, povídali dokud babička nezavelela:

„To hybajte do postele. Aj zajtra je deň,“ zívla a my jsme ji jako vždy poslechli.

Ráno jsem si přivstala, protože jsem věděla, že na mne bude čekat dědulka a půjdeme spolu na ranní procházku a povídání jen nás dvou. Už čekal u snídaně a za chvíli jsme si namířili na Čudo. Krásná procházka hájem, kde nikdo ráno není.

„Apapko, povedz mi. Načo sú nám dobré myšlienky, keď sa nenaplňajú. Stále sa derú ven z hlavy, ale to také nebezpečné, hádam tvoja flinta nebola také strašná. Veď vieš, volačo sa povie a razom ľudia hovorí, ať čuším. Tak som si navykla mlčať a myšlienky v sebe ukrávať, ale to nie je dobre. Myšlienky sú na to, aby sme i nich hovorili, aby nás spojovali a nie naopak. Tak sa pokúšam mlčať, ale pak jsem celá chorá a smutná. Apko, čo mám s nimi robiť, vychrlila jsem na svého dědečka jedním dechem a čekala na radu.

Dědeček se zamyslel a pak začal pomalu, jakoby pro sebe mluvit:

„Milka moja, ty sa vybrala tolko cesty sem ku mne, ale na toto ti nikdo nevie odpovedať. Každý sám v sebe si upratuje a myšlienky poprehadzuje. Kdo je múdry, býva smutný. Len nemúdry se stále smeje.“

Zbytek cesty jsme zůstali pohrouženi do myšlenek a uklízeli si v nich.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: Milena Doušková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *



TOPlist