Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Motýl

Milena Doušková, 11.06.2011, Úvahy o…, Komentáře - 0

Na rameno usedl mi motýl. Neodvažuji se pořádně dýchat. Povlává barevnými křídly a s jeho závany mi do duše padá klid. Pomalu otáčím hlavou abych se podívala, proč ruší moje rozhodnutí. K mému úžasu neodlétá, ale něžně se zvedá, křídly pohladí mi tvář, pak usedne do mých větrem rozcuchaných vlasů. Sedí na nich jak nádherná, živá spona, co mi ji na chvíli zapůjčila matka země.

Na rameno usedl mi motýl. Neodvažuji se pořádně dýchat. Povlává barevnými křídly a s jeho závany mi do duše padá klid. Pomalu otáčím hlavou abych se podívala, proč ruší moje rozhodnutí. K mému úžasu neodlétá, ale něžně se zvedá, křídly pohladí mi tvář, pak usedne do mých větrem rozcuchaných vlasů. Sedí na nich jak nádherná, živá spona, co mi ji na chvíli zapůjčila matka země. Přes oči mi spadne barevná opona, když motýl křídly proti slunci zamává.

Pomalu klesám do vysoké trávy, uléhám na záda a můj barevný společník usedl na moje čelo. Snad se mu ode mne nechtělo a tak oba odpočíváme v pozdním odpoledni, v nehybném tichu uprostřed přírody. Snad je to jen dílo náhody, nebo znamení? K mému sluchu přichází šumění větru a jako bych mezi tím slyšela hlas. Nabývá na síle a šeptá mi něžně do ucha:

„Milko moje ještě nedozrál čas.“

Jen jeden jediný člověk na světě mne oslovoval ta něžně, Milko moje.

„Dědečku, proč ještě nedozrál čas? Když slyším tvůj hlas, tak touha má se rozhoří jasným plamenem, kdo chce, ať ho po mne za trest kamenem. Syta jsem pohádek i života a ta jiskra co ve mně už jen matně blikotá, že stačí jen dech jemný a zhasne plamínek bezcenný.“

„Nic není bez ceny. Není ti dáno sama rozhodovat, zda jít či zůstat. Zde u mne ještě pro tebe není místo i když jsi si jista, zahleď se do duše a tam objevíš pochyby.“

„Já nepochybuji dědečku o své síle a chuti odejít. Ani strach necítím, nic zlého v odchodu nevidím. I trpící zvíře uspíme, ať se netrápí tak proč můj život se nezkrátí, když chci a toužím odejít.“

„I tvoje hodina přijde a já bude čekat tady a ty si splň svoje úkoly na zemi. Teprve potom budeš mít volnou cestu jít andělům za nevěstu.“

Motýl mne naposledy políbil svými křídly a zamířil k modrému nebi. Zvedám se ze země a svoje kroky stáčím k domovu. Jdu, ale radost necítím, jen tíhu v ramenou a nechuť žít.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist