Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Déšť

Milena Doušková, 11.06.2011, Úvahy o…, Komentáře - 0

Stojím za oknem tak sama a vyhlížím ven, na duši jsem jedna velká rána. Ulice liduprázdné jsou, nikdo nestáčí své kroky za mou. Dívám se ze svého okna ven v náladě mizerné jak hororový sen. Oči už nezadrží slzy ve víčkách, nechám je kanout po líčkách. Mé náladě rozumí i samo nebe, do nohou mě náhle zebe, slu

Stojím za oknem tak sama a vyhlížím ven, na duši jsem jedna velká rána. Ulice liduprázdné jsou, nikdo nestáčí své kroky za mou. Dívám se ze svého okna ven v náladě mizerné jak hororový sen. Oči už nezadrží slzy ve víčkách, nechám je kanout po líčkách. Mé náladě rozumí i samo nebe, do nohou mě náhle zebe, slunce se ukrývá za mraky, jako by nebe potáhlo povlaky, šedivými, špinavě černými. Stačí jen chvilka a na zemi se valí proud vody a soutěží s mými slzami. Slzy osychají, oči už potřebu pláče nemají, najednou zvědavě na ty proudy vody z nebe se dívají. Jak silná je matka příroda pomyslím si, když se mým domem ozve rána hromu, blesky metají světelné obrazce po obloze a hrom jim k tomu na svoje bubny hraje. Rozbouřená příroda si hraje a vše kolem poletuje, jak vítr se do špíny opírá a ulice čistě zametá. Najednou se protrhla obloha a škvírou je vidět zlatá brána slunce. Na tváři mám užaslý výraz kojence, co poprvé se usměje na svoji mámu. Obloha jako mávnutím kouzelného proutku je celá modrá a déšť, co se neustále valí najednou zrůžoví, a přes celou oblohu příroda vytvořila duhu dlouhou jako stuhu, co dívka splétá do svého copu, aby se zalíbila svému hochu. Duha barevně září a slunce se opírá do mých bledých tváří, jakmile se dotkne paprskem, jakoby roztál tvůj ledový krunýř co jsi měla na srdci. Cítím jak srdce bije a zpívá si ty svoje melodie. Jeho jednotlivé údery vybubnovávají rytmus mého života, je mi jako bych se probudila z umělého spánku, jako Růženka šípková na svém zámku.

Už nevidím jen tu špínu, ale i krásu. Země je vymydlená jako batole a na rostlinách se zachytily kapky deště, co pod silou slunce září jako démanty a postupně mizí pod jeho žárem. Nejkrásnější jsou kapky na pavučině, co si ji pavouček nasoukal na keř zlatého deště. Člověk neumí stvořit takovou krásu. To umí jen matka příroda. Už nejsem ta smutná paní za oknem, moje oči už mají zájem o okolí a rty se nekřiví pláčem. Koutky úst se zvedají k lehounkému úsměvu. Na proti mému oknu je malý parčík. Míří tam kroky dvojice. Chlapec tiskne dívku k sobě, ona pozvedne oči k němu a něžně se usměje. Vcházejí spolu do parku, zůstávají stát u stromu v objetí jen tak a vychutnávají si svoji blízkost. Teď se už můj úsměv prohloubil. Pozoruji svět a ty dva zamilované a najednou mám chuť o svoje štěstí a život znovu bojovat.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist