Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Vítek

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídky, Komentáře - 0

Se zájmem sledujeme s holkami stěhovací vůz, co se zastavil kousek od našeho domu. No jo, to budou ti noví nájemníci po Suchánkových, co se odstěhovali. Už byli hodně staří a vykládalo se, že šli do domova důchodců. Bylo mi jich moc líto, protože já odjakživa mám ráda staré lidi a jejich vyprávění

Se zájmem sledujeme s holkami stěhovací vůz, co se zastavil kousek od našeho domu. No jo, to budou ti noví nájemníci po Suchánkových, co se odstěhovali. Už byli hodně staří a vykládalo se, že šli do domova důchodců. Bylo mi jich moc líto, protože já odjakživa mám ráda staré lidi a jejich vyprávění. Nikdy nikam nespěchali a měli na mne čas, když mi bylo smutno. V duchu jsem byla dost proti novým, protože mi vzali moje stařečky.

Najednou vedle mne holky vyjekly a jen se neslo tiché a obdivné, ten je co. Zvedla jsem oči a kousek ode mne stál kluk. No můj ideál to nebyl. Já jsem odjakživa na snědý, tmavovlasý a tohle byl přímo nordický typ. Blonďák s modrýma, nevinnýma očima. Přehlédl skupinu, jako by tam nebyla, a jal se předvádět svoje svaly při stěhování. No fakt nevypadal špatně. Postavu měl jako Discobolos a docela mu to slušelo. Při prohlížení jeho těla, jsem z boku uviděla přicházet holku. No to musela být jeho sestra. Blondýnka s modrýma očima a něžnou tváří, asi v našem věku. Postávala a jen tak nás okukovala. Byla jsem holka činu a tak jsem rázně vstala, popošla k dívce a podáním ruky jsem sdělila:

“ Ahoj, jsem Milena a bydlím vedle vás.“

“ Já jsem Simona a tam je můj brácha Vítek.“

“ Koukám, že maká jak od hodiny a tobě se moc nechce.“

„Pomohla bych mu, ale nesmím. Mamka mi zakázala něco nosit. Jsem po nemoci, a tak se o mne dost bojí,“ sdělila mi Simona.

Nechtěla jsem být zvědavá a tak jsem se odmlčela, vzala za ruku a odvedla ji do hloučku holek, aby se mohla seznámit a necítila se jako kůl v plotě.A od toho dne mi zůstala na krku. Byla šíleně nesamostatná a bojácná a všude, kam jsme šly, se mě držela jako klíště. Nejčastější věta, co jsem od ní slyšela, byla, Mílo, nelez tam, spadneš a zabiješ se. Mílo, buď se mnou, já se sama bojím. Mílo, vezmi mě s sebou.

Za chvíli jsem u nich byla pečená vařená a její máma mě zbožňovala, protože jsem na tu jejich rozmazlenou holku dávala pozor. Nebyla špatná, ale rodiče z ní udělali takového malého zbabělce a citového vyděrače. Vše měla, vše dostala. O tom jsem mohla jen snít. Co jsem si sama nevybojovala, to jsem neměla.

Stejně jako rodiče ji rozmazloval i Vítek. Na kluka se věnoval sestře docela hodně a tak jsem začala trávit hodně času i s ním. Pomalu nás nebylo vidět jinak než ve trojici. Asi se narodil jako rozený ochranitel, protože jakou péči měla Simona, takovou jsem měla i já. Bylo to zvláštní nechat se hýčkat a být středem zájmu. Čím dál častěji se naše ruce potkávaly, čím dál častěji se potkávaly naše oči. Za chvílí bylo i mně jasné, že se mezi námi odehrává něco sladkého, něžného a já se tím nechávala unášet. Nenápadná pusa do vlasů, když se mi nakláněl před rameno, něžné pohlazení. Krásně se mi potom před spaním snilo.

Snila jsem i ten den, kdy k nám přijel opět stěhovák a přivezl novou rodinu do vedlejšího vchodu. To, co z něj vystoupilo, tak to tedy bylo. Ta holka byla tak krásná, že jsem si říkala, i takové se rodí. Vítkova ruka z mého ramene sklouzla a tak jsem pohlédla za sebe, co se děje. Sledovala jsem jeho oči a tam byla vidět jen ona a nic jiného. Zamiloval se tak moc, že jsem najednou byla vzduch, a když mne měl potkat, klopil oči. Co jsem mohla dělat než zachovat hrdost a úsměv na tváři a dělat, že je mi to fuk. Nebylo a bolelo to hodně, ale nepřiznala bych to nikdy. Zamkla jsem to na dno srdce a Vítkovi poblahopřála k dobrému vkusu.

„Ty se na mně nezlobíš? “

„Ne, proč bych měla? Však jsme spolu nechodili, tedy alespoň já o ničem nevím. Jsme jen kamarádi a ty si můžeš přece dělat, co chceš. Ani se ti nedivím. Marcelka se opravdu přírodě povedla, tak ať ti to vyjde a běž za ní a řekni jí to a nevzdychej mi tady.“

Moje popostrčení mu dodalo odvahy a on šel za ní a už zůstal. Chodili spolu asi půlroku, když mi vzkázal po Simoně, že by se mnou chtěl mluvit a tak jsem šla rovnou k nim a docela zvědavá, co vlastně může chtít zrovna ode mne, a v duchu jsem si dodala pro sebe, zrádce jeden. Pak jsem uviděla ten jeho utrápený obličej a odpustila jsem mu všechno, protože z očí mi koukala bolest a trápení.

„Co je ti, Vítku? Vypadáš, jako bys chtěl umřít. Bolí tě něco?“

„Jo, srdce. Marcela je těhotná,“ řekl pohřebním hlasem.

„Ježíš Maria, nezbláznili jste se oba? Jste ještě skoro děti. To je tedy průšvih. Co budeš dělat, Vítku?“

„Není to moje. Marcela se scházela tajně s nějakým klukem a řekla mi to, až když s ním otěhotněla a musí se vdávat. Za něj. Vždyť já s ní vůbec nespal. Dodal truchlivě.

„Buď rád, odsekla jsem. To by tedy byla výhra. Být v sedmnácti otcem a mít na krku šestnáctiletou matku svého dítěte.“

„Když já ji miluji,“ fňuká mi na rameni.

„Tak se zase odmiluješ. Mysli na školu a Marcelu nech být. Vybrala si sama a pochybuji, že si vybrala dobře.

Ani jsem netušila, jak moc jsem měla pravdu. Jejich mládí neuneslo rodičovství a starosti. V šestnácti vdaná a v devatenácti rozvedená není žádná výhra.

A Vítek? Chtěl obnovit náš někdejší vztah, ale já nechtěla. Už bych mu nikdy neuvěřila, že mě má rád. Vyměnil mne jednou, udělal by to zase. A navíc, mám na vše času dost.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist