Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Svatební cesta

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídky, Komentáře - 0

Se zálibou se Edulka dívala na svůj ozdobený prsteníček. Třpytil se na něm svatební prsten a ona se už pár hodin jmenovala místo Smutná Veselá. Tedy Jana Veselá. Manželka Jana Veselého. Vychutnávala si tu novotu a vzpomínala, jak ji Honza uháněl, protože kdy se mu prý podařit najít další Smutnou a udělat z ní Veselou.

Se zálibou se Edulka dívala na svůj ozdobený prsteníček. Třpytil se na něm svatební prsten a ona se už pár hodin jmenovala místo Smutná Veselá. Tedy Edita Veselá. Manželka Jana Veselého. Vychutnávala si tu novotu a vzpomínala, jak ji Honza uháněl, protože kdy se mu prý podařit najít další Smutnou a udělat z ní Veselou.

Její manžel vypadá, jako by se věčně něčemu divil. Udivené, zvědavé, velké oči z něj dělaly smíška. Ani nemusely, protože on takový prostě byl. Smích na krajíčku a věčně připraven k bláznivým hrách.

„Tedy Honzo, že jsme ale nechali doma binec. Máma chudinka se bude brodit papírama a uklízet naše svatební dary. Taky jsme to nemuseli nechat na ní. Co říkáš?“

Nic. Otočila se na něj a Honza spal jako mimino. Drnkání vlaku ho dokonale uspalo a krásy přírody a vzpomínky na obřad, který proběhl před pár hodinami, mu byly evidentně ukradené.

Edula si povzdychla a schoulila se na svém místě, zavřela oči a zasnila se. Představovala si, jak bude manželství nádherné. Ještě se jí chvěl na rtech úsměv, když s ní někdo zatřepal.

„Editko, vstávej, nebo přejedeme,“ tahal ji ze sedadla Honza s vyvalenýma očima. Honem chytil kufr a mazal ke dveřím, jako by mu za patama hořelo.

Stihli to a stáli oba rozespalí na malém nádraží, do vlasů jim mrholilo a čekala na ně blátivá cesta, mraky nacucané do černoty. Romantika se vytratila někam za obzor a tak se pomalu táhli ke svému penzionu. Ještěže cesta netrvala zas tak dlouho, protože se rozpršelo a Edula s Honzou měli horské romantiky plné zuby a jediné, na co se těšili, byla horká sprcha a postel.

Dorazili na recepci, vyzvedli si klíč a ten jim dal křídla. Tak rychle byli nahoře na pokoji. Honem vytáhli ze zavazadel mycí potřeby a za hádání, kdo půjde dřív, dorazili ke sprchám, kde zjistili jednu zajímavost. Dámy a páni zvlášť. Zapadli tak rychle každý do své, že lépe by to nezvládl ani voják do zákopu.

Edula se vyhřívala ve sprše a slastný okamžik natahovala a potměšile si říkala, kdo dřív vyleze, bude vybalovat. Pak si řekla, že i Honza toho má asi dost a ukončila slastnou koupel a vydala se k pokoji. K jejímu údivu Honza nikde. Povzdechla a začala vybalovat sama. Už byla hotová a začala povlékat peřiny, když do dveří vrazil oblak páry a pak Honza. Byl celý nakrabatělý z vody a při pohledu na postel jen slastně povzdechl.

„Editko, ty jsi tak šikovná,“ a padl do postele, aby vzápětí usnul jako špalek.

Edula nevěřícně koukala na Honzu, jak chrápe, zatímco ona všechno odřela sama. Nakonec se schoulila na postel, ale Morfeus ji ne a ne políbit na víčka. Počítala ovečky, a když konečně zabrala, vzbudil ji Honzův řev.

„Editko, vstávej, přece nebudeš celý den a noc spát. Pojď, půjdem něco dělat,“ tahal ji za nohu z postele a moc se divil, že se jí nechce.

„Teda Honzo, chrápeš jak starý medvěd a když já všechno uklidím a konečně usnu, tak mě taháš z postele? Ani omylem a nech mě,“ mžourala na něj naštvaně Edula.

Honza se na ní udivěně díval, jakože co se asi stalo a co asi provedl a pak s klidem generála prohlásil:

„No jo no, chceš spinkat, tak spinkej.“

Vlezl zpátky do postele a byl už zase v limbu. Edula by ho nejraději nakopla, protože se stačila probrat a než usne, to snad bude ráno. Zmýlila se, byla tak utahaná, že usnula cobydup.

Probudili se pošmourného rána a Edula při pohledu z okna doufala, že den prožijí jinak než venku. Najednou rána do dveří a v nich Honza s úsměvem cherubínka.

„Tak Edito, oblékat a jdeme. Teď jsem vyzvedl balíčky jídla na celý den, abychom se nemuseli vracet na oběd a pořádně si to tady užili.“

„No ty ses zbláznil! Podívej, jak je venku.“

„No a? Počasí nezměníme, tak co.“

Nakonec bok po boku vyrazili do toho psího počasí. Honza měl batoh a mapu a důležitost štěněte nad první loužičkou. Edula kráčela zarputile po jeho boku s tím, že co vydrží Honza, zvládne ona taky, ale pravda je, že za tři hodiny měla plný zuby Honzy, hor i počasí.

„Honzo, je mi zima, pojď se vrátit,“ žadonila.

„No blázníš? Teprve jsme vyrazili a ty už se chceš vrátit?

„Jo chci, a jestli nepůjdeš se mnou, půjdu sama a tebe tady nechám,“ vyhrožovala Honzovi.

„To jsem zvědavý,“ smál se její manžel. Vždyť zabloudíš všude, kde tě nechám.“

„Tak ty nepůjdeš,“ cedila Edula a obočí se jí podezřele stáhlo jako dvě havraní křídla.

„Ne Editko, jsme na výletě a já si to užiju,“ odvědil teď už i Honza naštvaně.

Edula se otočila a brala to z kopce tak rychle, že se za ní rozstřikovaly gejzírky vody. To, co nahoru trvalo tři hodiny, zvládla dolů za hodinu a půl. Šťastná, že je na pokoji, se umyla, převlékla a najedla jako člověk u stolu teplého jídla a pak s knihou zalezla do postele, kde nestačila přečíst ani jednu stránku a usnula únavou.

Probudila se, venku už tma a Honzova postel zela prázdnotou. To on bude v restauraci, aby mě vyděsil, usoudila Edula a šla se kouknout, kde má manžela. Jenže v restauraci a nebyl a Edulu pomalu začal obcházet strach. Hlídala ručičku hodinek a o deváté to nevydržela a zburcovala Horskou službu.

„Tady Edita Veselá a ztratil se mi manžel Jan Veselý, “ plakala do telefonu.

Na druhý straně ji pomalý hlas uklidňoval a žádal o podrobnosti. Kde byli, kde se rozešli a v kolik hodin.

„Za to můžu já,“ plakala Edula. Neměla jsem ho tam nechávat samotného. Začala kvílet, on je tak důvěřivý, určitě mi ho sežerou medvědi.“

„To těžko, mladá paní, tady medvědí nejsou, a než mohla něco namítnout, dodal, a vlci taky ne.“

„Běžte si na pokoj a my vám dáme vědět, až ho najdeme“.

Edula šla na pokoj se skloněnou hlavou jako na porážku a pro slzy neviděla na cestu. Bože, já jsem vdaná sotva pár hodin a už budu vdova. Až umřu, tak mu v nebi namlátím, slibovala v duchu Honzovi. Seděla v pokoji, žmoulala kapesníček, když se ozvalo klepání na dveře. Vylétla z křesla a mezi dveřima stál člen Horské služby a za jeho zády vykukoval rudý Honza.

Edula úplně zapomněla, že nejsou sami, vylítla jako čert.

„Kde jsi byl? Já se tady můžu zbláznit a ty nikde. Jsi normální? Počkej, to si vypiješ!“

„Ale, ale mladá paní, co ty hromy blesky? Napřed pláčete, a když vám ho najdeme, tak si ho asi zabijete sama a není potřeba ani medvěd s vlkem,“ smál se horal.

„Buďte ráda, že to byl planý poplach a ten váš si klidně seděl v hospůdce a zkoumal místní pivo.“

Pivo mu nakonec odpustila, ale malou poznámku si neodpustila:

„Ja som ale sprostá, pročo som si nezobrala dajakého slovenského šikovného chalana, ale moravského somára.“

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist