Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Štamgasti

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídky, Komentáře - 0

Slunce ráno pošimralo Edulu na víčkách a na nose, až si kýchla. Pomalu otevřela oči a honem vzpomínala, kde to vlastně je. V tom se ze spaní zavrtěl Honza a rázem bylo vše jasné. Chata, a jedeme domů. Hurááá, chtělo se jí zaječet, ale pak se jí zželelo manžela a potichu se uvelebila na spacák s tím, že ho nechá chudáčka

Slunce ráno pošimralo Edulu na víčkách a na nose, až si kýchla. Pomalu otevřela oči a honem vzpomínala, kde to vlastně je. V tom se ze spaní zavrtěl Honza a rázem bylo vše jasné. Chata, a jedeme domů. Hurááá, chtělo se jí zaječet, ale pak se jí zželelo manžela a potichu se uvelebila na spacák s tím, že ho nechá chudáčka unaveného dospat. Lehce se řekne a hůř se udělá. Edule začalo kručet v bříšku a hlad byl tak velký, že nakonec s Honzou zatřepala, aby ho probudila do nového dne.

„Ještě chvíli, Editko, dnes je neděle, a to se nedělá,“ mumlal ze spaní.

„Žádná neděle, ty lenochu. Spíme v lese a já mám hlad, že bych se o něj mohla opřít, tak vstávej a jdeme najít do vesnice nějaký ten obchod,“ nelítostně třepala manželem ve snaze probrat ho k životu a nastartovat k použití.

„No jo no, už vstávám. Ty si taky nedáš nikdy pokoj,“ bručel Honza, ale kulil se ze spacáku, protáhl ztuhlé tělo, promnul oči a usmál se na svoji ženu.

Sbalili bágly, na loďák na chalupě Honza dočista zapomněl, a tak raději mlčela. S tak maličkou zátěží se jim šlo jako na procházku a tak se brzo ocitli na kraji malebné vesnice. Měli pocit, že se tam zastavil čas. Bílé domky s malovánkami koukaly ze zeleně, po návsi potkávali husy a slepice. Zahrádky hrály všemi barvami a voněly tak omamně, že se jim nevyrovná žádná parfumérie. Ptáci vyzpěvovali, semtam zaštěkal pes. Edula byla naprosto okouzlená a dokonce i Honza podlehl té vesnické atmosféře. Ruku v ruce šli přes náves a cestou potkávali místní, kteří si je naprosto bezostyšně prohlíželi.

Chlapi v pracovním nesli většinou na rameni nějaké to nářadí a ženy oblečené jakoby v kroji pospíchaly, bůh ví kam. Ženy se ohlížely přes rameno a něco si mezi sebou šuškaly a kroutily hlavam, na kterých měly všechny šátek. Hnědé ruce ožehnuté sluncem a vzdechem jim vykukovaly z lajblíků a nohy pod sukněmi nebyly skoro vidět. Starší ženy byly jako starý pergamen a tváře jim přetínaly vrásky. Mladé byly zrovna tak opálené, ale jejich tváře byly ještě hladké, těžkou prací nepoznamenané. Konečně před sebou uviděli obchod a tak stočili svoje kroky přímo tam. Edula vzala za kliku a ouha. Bylo zamčeno.

„Honzo, tady se otvírá až za dvě hodiny. Přece tu nebude sedět a čekat. Víš co? Mohli bychom se podívat, kde je tady hospoda. Ta bude určitě otevřená a taky by nám tam mohli něco dát na baštu a pivo by také bylo prima v tomhle vedru, co říkáš?“ otočila se na Honzu.

Ten jen pokýval hlavou a šel asi po čuchu, protože se jen otočil, vykročil a během pár minut byli u venkovské hospody. Vešli dovnitř a tam je uvítalo překvapené ticho. Místní domorodci seděli u piva a nevěřícně se dívali, kdo se jim to dere do dospody. Honza s Edulou si sedli ke stolu a za chvíli se k nim přišoural hospodský, utěrkou omlátil stůl od popela tak vehementně, až se Edula rozkašlala. Kostkovanou košili měl na prsou rozhalenou a příšerně se potil.

„Co to bude?“

„Prosím, doneste nám pivo a máte něco na jídlo?“ zeptal se Honza.

„Utopence.“

„Něco jiného by nebylo?“

„Ne. Utopenec, nebo nic,“ odvětil hospodský a odšoural se za výčep.

Za chvíli se vrátil s jedním pivem a s dvěma talířky utopenců a ošatkou s chlebem.

„Pane hospodský, a kde máme to druhé pivo?“

„Snad stačí jedno. Až ho tady pán vypije, přinesu mu další,“ cukl sebou hospodský, když se ozval Edulin hlas.

„Tak to si asi nerozumíme. To není pro manžela, ale pro mne. Nebo mě necháte o žízni?“

„Pivo?! Vy si chcete dát v hospodě pivo,“ vykulil na ni oči a otočil se na domorodce, jakoby žádal potvrzení toho, co slyšel.

„No a? To mám pít vodu?

„Jo. Sem ženský nechodí, a když, tak jenom o zábavách a to pijou limonádu a griotku, jak se patří na slušnou ženskou,“ odpověděl hospodský a stůl štamgastů kýval svorně hlavama, jako že je to pravda.

„Zábava dneska není, tak vám dám limonádu.“

„Nechci limonádu, ale pivo, nemluvím snad tatarsky že?“ začala Edula pomalu soptit.
„Pivo babám nečepuju,“ trval na svém hospodský, ale pomalu couval před jejím pohledem za výčep.

„Tak vy mně to pivo nedáte?“

„Nedám,“ opakoval zarputile hostinský.

Edula nezaváhala, usmála se na tu bandu tatíků a vypila Honzovo pivo na ex, sedla ke stolu a pustila se do utopence.

„Tak, pane hospodský, a teď buďte tak laskav a doneste manželovi pivo. Má děsnou žízeň,“ culila se Edula na celou hospodu.

Hospodský za hrobového ticha natočil dvě piva, postavil jedno před Honzu, druhé před Janu.

„Baba, co vypije pivo na ex, vleze do hospody místo na pole, cpe se utopencem a po světě chodí skoro nahá, může pít i pivo,“ uculil se na Edulu a šel načepovat další pivo a předvedl, jak pije hospodský. Pivo mu proteklo hrdlem ani nemusel polykat.

Edula se koukla po svém manželovi a potichu si pomyslela.

„Ja som ale sprostá, prečo som si nezobrala dajakého slovenského šikovného chalana, ale moravského somára.“

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist