Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Porod po česku

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídky, Komentáře - 0

Edula už vypadala jako velryba, když se mimčo rozhodlo, že je čas vykouknout na svět. Byla poučená prvorodička a tak usoudila, že je spoustu času a do nedaleké porodnice dojde hezky pěšky s manželem pod paží. Záda bolela jako čert, ale víc jí lezl na nervy ustrašený manžel, který celou cestu nadával.

Edula už vypadala jako velryba, když se mimčo rozhodlo, že je čas vykouknout na svět. Byla poučená prvorodička a tak usoudila, že je spoustu času a do nedaleké porodnice dojde hezky pěšky s manželem pod paží. Záda bolela jako čert, ale víc jí lezl na nervy ustrašený manžel, který celou cestu nadával.

„Od čeho jsou sanitky? Co když nedojdeš? Ježiš,i ty porodíš u řeky jako toulavá kočka!“

Prskal jako křeček a Edula se zasnila při představě, jak vysvětluje svému dítěti, že se narodilo venku na cestě do porodnice.

Konečně stáli před porodnicí a ten kámen, co spadl Honzovi ze srdce, slyšeli určitě i Eskymáci. Honem, honem ať už si ji vezmou sestřičky a on může vypadnout z toho hrozného místa. Edula si neumí představit, že by chtěl být u porodu, jak teď tatínci bývají. Určitě by sebou praštil jako špalek. No tak ji předal a sestra si ji odváděla na ošetřovnu, aby udělala to, co je teď zase úplně normální. Vyholila Edulu jako mimino, možná by se moje dítě leklo, kdyby nebyla vyholená a odmítlo by jít na svět. Zaposlouchala se do ozvů a pak ji nandala andílka. To je tak nedůstojné oblečení pro rodičky, že horší neznám. Krátká košilka ani ne pod zadek vpředu na mašličky, aby byl k bříšku pořád přístup, ale chudinka mamina je vlastně skoro nahá.

Edula se šla vysprchovat, což je další z pitomých nařízení a už z dálky slyšela kvílení a pláč. V koutku seděla těhulka, mašličky rozevláté a vypadala jako hromádka neštěstí.

„Nebul holka, šlo to dovnitř a teď to holt musí zase ven,“ utěšovala ji.

Holka zvedla uplakané oči a Edula okamžitě poznala ženu ze stejné ulice. Myslím, že ona ji nepoznala, protože najednou vystřelila z toho koutku a tak jak byla, v tom andělíčku začala lítat po chodbě a Edula ji pozorovala s pootevřenou pusou. Ona to byla taková ta načančaná princezna, ale tady se změnila v kopáče a řvala jak na lesy.

„Ty kurevnickej hajzle, ty už si nezašukáš, protože tě vykastrujůůůůůůů. To je na hovno, ty si to zmetku užiješ a já? Já umřůůůů. Sestři, zabijte mě raději sama.“

Lítala, košilka jí vlála, prsa poskakovala a za ní lítala sestřička, až ji nakonec chytila a odtáhla na ošetřovnu.

Edula tam stála jako solný sloup a říkala si, že se spletla, že určitě nemá ještě ty pravé porodní bolesti. Šla se s povzdechem umýt a pak se ocitla na hekárně, jak se nedůstojně říká místnosti pro rodičky. Uložili ji a Edula i přes bolesti usnula.

Probudil ji takový randál, že byla přesvědčená o konci světa způsobené zemětřesením. Houby zemětřesení. Zatím co spala, tak na druhou postel uložili další trpitelku. Ta sice nelítala jako skorosousedka, ale měla taky dobrý způsob jak si pomoct. Rukama a nohama se zapřela o postel a vší silou třepala tou železnou, starou, nemocniční postelí. No randál jak sviňa, že zvedl z postele spící sestřičku, mimochodem docela protivnou babu.

„Co si to dovolujete,“ ječela na trpitelku pištivým hlasem, co se zarývá přímo do mozkovny.

„Okamžitě se uklidněte. Nejste první ani poslední a dělání vám určitě nevadilo,“ pištěla vzteklá sestra.

Trpitelka se na ní zhnuseně podívala a asi to bylo pěkné číslo, protože na ni zaječela zase ona:

„Polib mě prdel, krávo, rodíš ty nebo já? Bolí to mě nebo tebe? Tak zavři klapačku a dej mi pokoj.“

Sestra vylítla jako raketa a přilítla jako furie i s doktorkou. Ta prohlídla trpitelku.

„Tak je to ono, jedeme rodit.“

Zmizely na sále a Edulu nechaly vyděšenou na posteli samotnou. Navíc se stahy začaly rychlit a ona začala chápat svoje spolutrpitelky. Bolest v zádech ji pokaždé zkroutila do pravého úhlu a už to fakt nebyla sranda. No i ona se dočkala chvíle, kdy i u ní doktorka zavelela – jedem. On už potom samotný porod je vlastně brnkačka, ale potom zažila něco, co ji teď už potkat nemůže. Doktorka ji začala zašívat a ona zařvala víc jak skorosousedka.Aúúúúúúúúúúú.

„Co tady ječíte, paní doktorka vás jen zašívá,“ zvedla na ni sestra hlas.

„Hovno zašívá, ona mě drátuje, aúúúúúúúúúúúúú.“

Na její příšerný jekot přiběhl doktor, koukl se na svoji spolupracovnice a procedil přes zuby.

„Běž pryč.“

Ta zmizela jako pára.

Pan doktor se ke mně otočil a usmál se.

„Tak a teď to umrtvím, dodělám a bude to dobrý,“ a dal se do šití.

Měl pravdu, vůbec to nebolelo.

„Honem, co se mi narodilo, ukažte mi to okamžitě,“ hulákala na sestru tak intenzivně, že poslechla a ukázala jí moje miminko.

Holčička a jak krásná, myslela si pyšně a rychle přepočítala prstíčky, aby věděla, že jsou všechny a pak dovolila sestře jít maličkou umýt.

Za týden se vrátila domů v doprovodu Honzy a s maličkou dcerkou.
Doma ji rozbalila a s maminkovskou hrdostí předvedla dcerku jejímu tátovi.

„Podívej, jak máš nádhernou dcerku,“ přitulila jsem se k němu a čekala. Pak přišla věta.

„Editko, nevyměnili nám ji v porodnici? Vždyť já jsem krásný mužský a ona je taková divná, scvrklá a šišatá. To asi nebude naše.“

Edula vyvalila oči na toho podivného tvora a chtěla ho za tu větu ztrestat. Pak si všimla jeho vyděšeného výrazu a bylo jí jasné, že on si vztah musí teprve budovat, kdežto ona má devět měsíců náskok. Usmála se na toho chlapa, co je jejím manželem.

„Pleteš se, je krásná a je celá po tobě.“

Pro sebe si potichu pomyslela.

„Ja som ale sprostá, pročo som si nezobrala dajakého slovenského šikovného chalana, ale moravského somára.“

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist