Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Oldřich a Vojtěch

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídky, Komentáře - 0

Můj ctitel Vojtěch. V té době byl zakázán skauting, tak jsme si říkali táborníci. Přihlásila jsem se do jednoho takového oddílu, protože jsem doufala, že se občas dostanu ven z domu na vandry. Náš vedoucí Vojtěch byl krásný, mladý kluk a bavila ho práce s dětmi. Ovšem chudák nepočítal s jednou žábou, která vypadala na osmnáct a v očích měla sto rarášků a svádět kluky jsem po zkušenosti s Pepou a Jardou brala jako dívčí sport.

Můj ctitel Vojtěch. V té době byl zakázán skauting, tak jsme si říkali táborníci. Přihlásila jsem se do jednoho takového oddílu, protože jsem doufala, že se občas dostanu ven z domu na vandry. Náš vedoucí Vojtěch byl krásný, mladý kluk a bavila ho práce s dětmi. Ovšem chudák nepočítal s jednou žábou, která vypadala na osmnáct a v očích měla sto rarášků a svádět kluky jsem po zkušenosti s Pepou a Jardou brala jako dívčí sport.

Bavilo mě, jak místo do očí mi většinou hleděli na prsa a já jsem cítila, jak myslí na to, jaké by to bylo, moci se jich dotknout. Mívala jsem z toho legraci. Byla jsem panna na těle i na duši a měnit jsem na tom nechtěla vůbec nic. Docela mi stačilo, co se kolem mne holky natrápily s těmi svými a já jsem nikdy nechtěla být jako ony. Od začátku, co jsme se poznali, se ke mně Vojtěch choval jinak než k ostatním holkám. Ať jsme hráli cokoliv, byl vždy u mne. Pokud jsme seděli v kruhu, mohla jsem se vsadit, že si sedne vedle mne. Dělalo mi to dobře, ale zamilovaná jsem opravdu nebyla, Spíše mi lichotil jeho evidentní zájem. Jsem přece jen holka. Na jeho obranu musím říct, že byl vždy korektní a nikdy se nesnažil zneužít svého postavení.

Nastal ten den a já se těšila na první výlet na čtyři dny. Moje kamarádka z oddílu s sebou vzala bratra. Byl o něco starší jako Vojtěch, ale měla to dovoleno, a tak nás bylo o jednoho víc. Prohodila jsem s ním jenom pár slov na uvítanou a pak jsem zůstala mezi svými kamarády. Vojtěch i Olda se plně věnovali jedné oddílové vedoucí. Bylo jí šestnáct a tak se kluci snažili a předháněli se ve dvoření. Co já na to? Tak jo, přiznávám, byla jsem uražená, naštvaná a žárlila jsem na oba a přitom jsem je vlastně nechtěla. Pouze mi vadilo, že ten moment byl středem pozornosti někdo jiný a já byla na ocet. Pěkně mě to štvalo, ale okatě jsem přehlížela všechny tři.

Večer jsme postavili velký bivak a seděli jsme dlouho u ohně. Kluci kolem Renatky a já jsem toho měla kolem desáté dost. To jejich vrkání mě vyloženě štvalo. Tak jsem rázně vstala a rozloučila s tím, že jsem unavená a jdu spát. Popřáli mi dobrou noc a dál se vesele bavili a já si vzteky málem prokousla jazyk. Zachumlala jsem se do spacáku a nakonec jsem se začala v duchu usmívat. Jsem to ale blbec, proč by se měli točit kolem polodívky, když tu měli dívku, a s výrazem míru jsem klidně usnula.

Probudilo mě něco zvláštního. Za každou ruku mě někdo držel. Z jedné strany jsem měla Vojtěcha a z druhé, světe zboř se, Olda. Oba mi žmoulali ruku a Olda mi ji dokonce líbal do dlaně. Tak a co teď. Mám dělat, že spím, nebo je praštit, jejda, pomozte mi někdo, volala jsem v duchu. Když se nade mnou potom naklonil Olda a já vytušila, co chce, posadila jsem se jako bych se právě probudila, zívla a se slovy, musím si odskočit, jsem zmizla ze stanu. U ohně seděl Libor a jen tak koukal do ohně. Posadila jsem se k němu a koukala tam s ním. Za chvíli se ke mně otočil a tiše s úsměvem se mě zeptal:

„Který se tě pokusil políbit?“

„Jak to víš?“ vykulila jsem oči.

„Copak jsi slepá? Od začátku jsou do tebe oba blázni.“

„Ty jsi blbec,“ odsekla jsem.

„Měli oči jen pro ni a mně pak oblizují ve spaní ruce.“

Smál se, až slzel.

„Oba se báli být s tebou veřejně, aby tam nebyl i ten druhý. Takhle tě celý den neměl žádný z nich a oni se těšili, jak ti v noci vyznají lásku, a ty jim vezmeš roha sem za mnou. Ty jsi tedy pěkný kvítko.“

No tak tam se tedy nevrátím, řekla jsem si v duchu a požádala jsem Libora, aby mi přinesl spacák. Obtočila jsem se kolem ohně a s úsměvem na tváři jsem usnula a spala až do rána a se mnou za mými zády Libor.

Ráno nás spící našel Vojtěch. Ve spánku jsme se tulili s Liborem k sobě a on mne jednou rukou objímal, aby mi bylo teplo. Vojtěch nás z titulu vedoucího rozehnal jako dva psíky a zbytek dne se mnou nepromluvil. Večer jsme měli domluvený sraz s vandráky v jejich osadě na Dářku s tím, že nás naučí slaňovat. Byli to dospělí chlapi a byli bezva. Odpoledne jako vymalované, já utíkala do samoty a raději jsem se moc nevybavovala s nikým. Samota byla bezpečí.

Večer jsme měli bojový úkol. Odvezli nás pár kilometrů od našeho stanoviště, udělali jsme dvojice a po tmě jsme měli nalézt cestu zpátky. Hned jsem stačila naštvat ty dva, protože jsem se chytla za ruku Libora , že půjdu s ním. Šly nás jen čtyři dvojice těch nejstarších a vedoucí se vrátili do tábora. Cesta s Liborem byla bezva. Tak nějak jsem se nestačila bát. Držel mne pevně za ruku a moc toho nenamluvil.

Byla jsem ráda, že je potichu a mne nechal jen mým myšlenkám. Nebyli jsme odvezeni moc daleko, protože Libor šel, jako by nebyla tma. Byli jsme za hodinu a něco docela blizoučko, když mě zatáhl za ruku a stáhl k sobě do trávy. Zvědavě jsem na něho koukala, co se děje. Nic mlčel jako ryba a tak říkám:

„Ty nechceš vyhrát?“

„K čemu to, raději si tu budu chvilku s tebou povídat.“

„Ale o čem?“

Pomalu ze sebe soukal vyznání lásky a já se kousala do pusy, abych se nezačala smát. Byla jsem nepopsaný list a k nikomu jsem necítila to, čemu se říká láska.

„Promiň, Libore, ale já tě mám ráda jen jako kamaráda a ostatní taky. Láska, to pro mne není.“

Pomalu se zvedl a do tábora jsme přišli jako poslední. Libor vypadal, že umře snahou dojít. Zmizela jsem ve stanu a za chvíli mne navštívil Vojtěch. Prostě to, co jsem slyšela od Libora mi trochu jinak provedl Vojtěch, ale s tím rozdílem, že po mém ne si řekl, když ji políbím, tak možná změkne. Nezměkla jsem, ale facka, kterou chytil, byla tvrdá a mě pálila dlaň. Když za hodinu přišel Olda, měla jsem všech plné zuby. Jenže on mi nepřišel vyznat lásku, ale vzít si to, co jsem mu nemínila dát.

Při urputném boji byl taky pěkný rámus a moji nápadníci přilítli, Oldu vyvedli, myslím že taky nějakou schytal, ale nic to neměnilo na mém rozhodnutí, že táborování s kluky, co neměli ještě holku, je nebezpečná hra. No jo, panic je na nic.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist