Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Dovolená na chatě

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídky, Komentáře - 0

Edula si říká v duchu, to zase vymyslel koninu. No ale říká se bláznům, dětem a manželům se nemá odporovat, tak to snad přežiji. Už si plánovala dovolenou někde v pohodě u vody, když přilítl Honza z práce a s očima navrch hlavy, sděloval Janě tu novinu

081

Edula si říká v duchu, to zase vymyslel koninu. No ale říká se bláznům, dětem a manželům se nemá odporovat, tak to snad přežiji. Už si plánovala dovolenou někde v pohodě u vody, když přilítl Honza z práce a s očima navrch hlavy, sděloval Janě tu novinu.

„Edito, já jsem pro nás vymyslel dovolenou. To

budeš mrkat na drát.“

„Ale Honzo, ne….

„Poslouchej. Kamarád z práce má chalupu v Brdech a půjčí nám ji zadarmo.“

„Ale Honzo, neměl…

„Představ si, že chce jen nějakou malou opravdu na chalupě, protože sám na to nemá čas. No není to paráda? Co nic neříkáš, Editko? Tobě se to nelíbí?“ konečně se otočil na svoji manželku.

„Že bys mě nechal domluvit, Honzíčku? Já jen chtěla říct, že ses měl napřed zeptat, než něco domluvíš, protože já nejsem zrovna chalupářka a chtěla jsem k vodě. Meleš jak od minuty a vůbec mě neposloucháš. Víš, že jsi nemožný sobec? Co já si tam počnu,“ lamentovala Edula.

„Edito, Editko, přece bys nebyla taková. Tam přece bude taky nějaká voda a já se moc a moc těším. Pojedeme na chalupu,“ škemral Honza a Edula jako vždy ustoupila.

„Ty jsi opavdu poklad, ženo má,“ jásal Honza a honem šel plánovat, co potřebuje s sebou, než si to rozmyslí.

Dny utíkaly a blížilo se datum odjezdu. Honza byl tajemný jako hrad v Karpatech a pořád něco dělal ve sklepě. Odnášel věci a přinášel a Edula s maminou jen těžko ukrývaly obavy nad tím, co zase jeden z jejich mužských vymýšlí. Datum bylo tady a tak si Edula snesla bágl, nabalila to, co potřebovala. Moc se jí hodily zkušenosti z vandrů. Přihodila i nějaké to jídlo, aby bylo alespoň na první den.

„Honzo, jsem nabalená a co ty? Jsi hotový, nebo potřebuješ pomoc,“ volala do sklepa na Honzu.

„Nemusíš, už to mám.“

Ze sklepa se ozývalo divné funění, pak rachot na schodech, že vylítla Jana i mamina kouknout, co se zase děje. Honza táhl do schodů starý loďák a vypadalo to na pořádnou váhu. Nahoře si oddechl, položil loďák a složil se do křesla.

„Co to je?“

„No, věci co potřebuji na opravu té jeho chalupy,“ odvětil Honza.

„No to nemyslíš vážně? Ty chceš cestovat s touto váhou? To nebude dovolená, ale galeje. Uber něco, nebo se na tu chalupu nevyškrábeš,“ zhodnotila Edula danou situaci a nevěděla, jestli se má smát nebo nadávat.

Honza odmítl cokoliv vyndat z toho, co si tam nasyslil, a na Edulin dotaz, kde má svoje osobní věci, mávl rukou, jakože se asi nemá starat. Pokrčila rameny, otočila se na maminu a ta udělala to stejné a spiklecky na sebe mrkly.

Ráno se probudili do horkého léta, mamina jim dala snídani a popřála dobrou chuť s tím, že se dlouho takhle dobře asi nenajedí. Honza po ní hodil očkem, ale komentář si nechal pro sebe, jen na očích bylo vidět, jak mu ty řeči nejdou pod nos. Edula se převlékla, hodila na záda bágl a byla připravena. Honza se vypotácel z pokoje s loďákem a na zádech malinký batůžek. V duchu si říkala, no těpic. Tam snad vlezly jen plavky a ponožky a nebyla daleko od pravdy. Byly tam ještě kraťasy a dvě trička. Asi usoudil, že víc toho nebude třeba. Povzdechla si a vydala se s Honzou na vlak a v zádech cítila maminin soucitný pohled.

Než přišli na nádraží, byl Honza rudý jako rak a vypadal, že je na konci sil. Ten svůj loďák sotva táhnul a do vlaku mu s ním pomáhala Edula. V kupé si oddychl a tou dřinou usnul. Bylo na Edule, aby vystoupili tam, kde mají a nepřejeli. Zdařilo se a vláček je vyhodil tam, kde měl. Honza vytáhl z kapsy plánek, mlčky ukázal rukou cestu a odhodlaně šel první. Edula za ním šla a stále víc a víc byla v pokušení ten loďák nechat na cestě, protože Honza vypadal na několikanásobný infarkt.

Táhli se polní cestou, lesem a pak konečně vykoukla z vysoké lebedy nějaká střecha. Tedy přesně řečeno rozbitá střecha. Edula s hrůzou postupovala vpřed a pak rozhrnula lebedu a jejím očím se naskytl pohled přímo skvostný. Chalupa vypadala, že spadne, jen když zafouká vítr. Edula se otřepala hrůzou a mlčky se vydala na obhlídku, zatím co zničený Honza seděl na loďáku a vzpamatovával se z cesty. Vešla do chaty, kterou majitel ani nezamykal a věděl proč. Nebylo co ukrást, špíny víc než dost, pavouci si natáhli pavučiny po celé chalupě, a myši ji evidentně okupovaly celou, jak usoudila z jejich bobků, které byly všude. Voda netekla, koupat se mohla tak akorát v hrnku. Když hledala záchod, tak ho nenašla, ale byly tam staré stáje a ty se používaly i jako latrína.

„Honzo! Jedeme domů, tady já nebudu ani omylem. Fuj, to je ale hnusárna. Ty máš za kamaráda prase? Já mizím,“ Edula se otočila, popadla bágl, když ji zastavil skomírající hlas.

„Editko, promiň, pojedeme domů, ale zítra. Já si potřebuju odpočinout a vyspíme se venku, tam je čisto.“

Edule se zželelo jejího manžela a tak s povzdechem přikývla. Večer zalehli na její spacák a únava jim brzo zavřela oči. Tentokrát oba snili ten stejný sen. Být tak doma a dostat od maminy večeři. Přesto si neodmyslela svoji tichou poznámku:

„Ja som ale sprostá, pročo som si nezobrala dajakého slovenského šikovného chalana, ale moravského somára.“

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: Milena Doušková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist