Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Žně po našem

Milena Doušková, 16.02.2014, Povídání…, Komentáře - 0

Jako správná vnučka svého dědulky jsem ani nehlesla, ale po skončení směny jsem si to pádila po svých do potoka tak rychle, co mi moje svědící tělo dovolilo. Ani jsem se nezdržovala svékáním a vlítla do potoko rychleji než zamilovaná dívka do náruče svého kluka. Po první úlevě jsem se svlékla a s rozkoší si užívala chladivé vody a pozorovala jak svědění mizí. Obklopena hustými keře, vysokými stromy a nad hlavou modré nebe. Jako v pohádce. V tom rána jak z děla a na můj holý pupík se zřítil někdo z větve stromu, co byl přímo nade mnou.

„Milka, hybaj hore. Chcela si so mnou, tak už aj si z postele vonku,“ zatřepal se mnou dědulka, zatahal mne za nohu a přinutil vstát.

Moc se mi nechtělo, ale sliby se mají plnit a to pokaždé. Chtěla jsem poznat žně na vlastní kůži a netušila jsem, že dědulka mi to domluví tak zblízka, jak to jen jde. Prostě mi domluvil týdenní brigádu a hotovo. Jakýpak ciráty s městskou holkou. Asi doufal, že to bude pro mne to pravé ořechové.

Vyplížila jsem se z pelíšku jak zpráskaný pes a při pohledu na budík jsem zjistila čas. Tři hodiny ráno. Vyvalila jsem oči, zasupěla a vyčítavě houkla.

„Apko, čo ste se zbláznili? Veď je noc a to veľmi hlboká a ja jdem nazpet do postele.“

Brblala jsem pod nos nelichotivá slova o dědulkově rozumu, když mne zasáhl proud studené vody.

„Tak už si hore? Ja ti dám, že som sa zbláznil ty potvora. Takto se hovorí se starým človokem nad hrobom?

„Jáj, apko moj, ja už budem dobrá, ozaj velmi dobrá, len už mňa neoblievajte,“ lítala sem po pokoji jak splašené kuře a dědulka za mnou s hrnkem vody.

To ho usvědčovalo ze lži o stařečkovi nad hrobem. Naše hlasité chichotání probudilo babulku. Ta stála jako náš velitel ve dveřích, maličké pěsti zapřené v bok a tvář bouřného mraku.

„Vy, vy, vy somáriska hnusné. Že vás pobijem ako krmné husy. Čo ty starý lotor, už by si mal mať rozum keď ho nemá táto divá stvora. Hádam nám ju do koliesky vložily divé ženy.

Vlítla mezi nás a rukama nás vystrkala z domku a že jsem v pyžamu ji nikam netrápilo.

„Amamá, pústite ma dnu, musím si zobrať obliečenie, lebo vám urobím hanbu a pojdem taká, ako ma Boh stvoril,“ žebrala jsem o vlastní oblečení.

Vrátka se otevřela, babulka vystrčila ruku a v ní moje svršky, které mi vzápětí hodila na moji nebohou hlavu. Ruka zmizela, dveře se zavřely a my byli rádi, že jídlo je ve venkovní kuchyňce, protože babulka by nás klidně vyhnala bez jídla a svačiny na celý pracovní den.

Než jsme se s dědulkou vypravili, byla hodina pryč a nejvyšší čas vypadnou z domu. Děda vytáhl kolo, do zadu dal tašku s jídlem, mne na štangli a už jsme si to fičeli přes dědinu rovnou na pole. Vytřepaná jak herinek jsem seskočila s kola, aby mě strčili na obří mašinu, kde jsem byla celý den. Lítal kolem mne ječný prach a jeho miniaturní částečky se zapichovaly na neuvěřitelné místa mého nebohého těla. Kousalo to, svědilo a když se to smíchalo se slaným potem, bylo to k zbláznění. Koukala jsem o přestávkách po ostatních a jako by jim to snad ani nevadilo.

Jako správná vnučka svého dědulky jsem ani nehlesla, ale po skončení směny jsem si to pádila po svých do potoka tak rychle, co mi moje svědící tělo dovolilo. Ani jsem se nezdržovala svékáním a vlítla do potoka rychleji než zamilovaná dívka do náruče svého kluka. Po první úlevě jsem se svlékla a s rozkoší si užívala chladivé vody a pozorovala jak svědění mizí. Obklopena hustými keře, vysokými stromy a nad hlavou modré nebe. Jako v pohádce. V tom rána jak z děla a na můj holý pupík se zřítil někdo z větve stromu, co byl přímo nade mnou.

Náraz mne potopil pod hladinu a když jsem se za hlasitého prskaní a smrkání vynořila, stál přede mnou slastně se tvářící Paľo a usmíval se jak blbeček.

„Boha jeho Milka, prečo si sa pohnula, byl by som spadol kúsok nižšie,“ chechtal se mi přímo do očí ten mizerný šmírák.

„Ty zasran jeden,“ zaječela jsem fistulí, protože jsem měla ještě v puse vodu, zabijem ťa, zahluším ťa a nakopnem ťa.“

No a to už mi blesklo a za můj výkop by se nemusel stydět ani Masopust. Přímo do kouliček. On se chtěl trefil a já se prostě trefila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist