Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Zabijačka

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídání…, Komentáře - 0

Už ve vlaku jsem se těšila na proslulé dědulkovy klobásy. Vlastně nevím jak tu chuť popsat, ale lepší prostě neznám. Nedělají se krátké a plné kůží a mouky, jako si koupíte v obchodě, ale jen z toho nejlepšího co v praseti je.

ham-1042296_960_720Už ve vlaku jsem se těšila na proslulé dědulkovi klobásy. Vlastně nevím jak tu chuť popsat, ale lepší prostě neznám. Nedělají se krátké a plné kůží a mouky, jako si koupíte v obchodě, ale jen z toho nejlepšího co v praseti je. Každá je dlouhá tak metr a hned ta první se večer dá do pekáče a pak už voní nejen baráček, ale celá dědina a taky se skoro celá dědina těší na ochutnávačku. Tam je totiž naprosto normální roznášení ochutnávačky po dědině. Asi by příbuzní neodpustili, kdyby na ně babulka zapomněla, ale nic se neděje, že toho tolik rozdají, protože se zabíjí tři měsíce po celé vesnici, tedy mám na mysli prasata, a přísun čerstvého jídla je tedy dlouhodobě zajištěn. Takový mrňavý komunismus v praxi a jak fungoval!

„Pochválen buď Ježíš Kristus vo spolok,“ pozdravila jsem mezi dveřmi.

„Milka moja, čo tu robíš? Nepísala si, že prídeš,“ spráskla ruce babulka a dědulka už mě držel v náručí jako svátost.

„Možem odísť, ak chcete amama,“ pozlobila jsem babulku.

„Opováž sa, Milka. Taká som rada, že si tu. Zajtra bude toľko roboty, že sa z toho osereme,“ uzemnila mě babulka.

„Joj, tak na robotu som prišla a ja som si hútala, že sa idem riadne najesť,“ dodala jsem s úsměvem.

„Všetko bude, šutka moja. Robota i jedlo a teraz večerať a spať, lebo ráno skoro vstávame,“ rozhodl můj dědulka a láskyplně mne postrčil ke stolu.

Babulka nachystala všem halušky s kapustou a já se cpala jak nedovřená, protože takové umí jen ona. Líbla jsem své staroušky na vrásčité tváře, popřála krásnou noc a honem, honem do své světničky, kterou jsem tak milovala. Bylo to jako se přenést v čase. Vysoko nastlaná postel s vyřezávanými čely, duchny jak pro princeznu na hrášku. Přes to květovaný potah a na středu vyšívaný polštář, který dělala ještě moje prababička. Ze stěn se na mne dívala Panna Marie a Ježíš Kristus. Vedle postele obrovské zrcadlo s policemi a na nich svícen a sošky svatých. Pod nimi pár knih a dědulkovy zemědělské kalendáře. Oproti posteli veliká skříň, řezbářský skvost a potom jen kachlová kamna, kde dědulka pro mne rychle zatopil. Tam jsem se cítila jako nikde jinde, bezpečně a krásně.

Probudila jsem se do mrazivého rána a z vedlejší světnice už se ozývala babulka. Svižně běhala po světnici a připravovala se na zabijačku.

„Milka, chytro na raňajky. O chvíľu prídu ostatní a bude toľko roboty ajajaj. Už teraz ma z toho bolí chrbát,“ lamentovala babulka, ale svižnost ji usvědčila ze lži.

Strýcové a tetky se slízali jako švábi na pivo, a když jsme byli všichni, nalil dědulka slivovici a pak to do sebe kopli. Potom do druhé nohy a byli připravení zabít to nebohé prase.

„Dočkajte ma, aj ja idem,“ kmital nožkami Tamáš báči a hrnul se po skleničce.

Dědulkovi se protočily oči, ale nalil bratrovi dvě poctivé jako všem a šel na dvůr. Že si Tamáš do sebe ještě pár hodil, jsem viděla jen já, ale nikdy jsem to na toho starého lotra neřekla. Vyšli jsme spolu na dvůr za ostatními. Tamáš se mě držel jako klíště a byl rád, že ho vratké nohy trochy poslouchají, jak se rychle stačil nalít.

V chlívku čekalo prase velké jako hroch a hlasitě ryčelo. Dobře cítilo, že přišla jeho hodina.

„No ocko, to je ale sviňa. Koľko má? Dvesto? To bude roboty,“ měl strach strýc Jan.

Dědulka se na syna podíval, vypnul prsa a jen zavelel „ideme.“

V ruce měl obří kudlu, protože v té době se tam u nich ještě pořád píchalo a nestřílelo. Většina hospodářů si uměla prase zabít, a kdo to neuměl, zavolal mého dědulku.

V čele s dědulkem se nacpali do chlívka, sviňa řvala tak, že jsem málem ohluchla, babulka stála nachystaná s kýblem na chytání krve, vedle nás Tamáš báči. Ani jsem si nevšimla, že se náhle od nás odtrhl a odpotácel se do chlívka za ostatníma chlapama.

Nevím, co se v tom chlívku stalo, ale sviňa vyrazila přední dvířka a skočila přes koryto ven. Na uších jí visel strejda Jano, a za ocas se jí držel Tamáš báči. Sviňa lítala jako srnka po dvoře, chlapi stáli v chlívku, a kdo je kdo pod nánosem špíny jsem poznala jen proto, že je znám tak dlouho, a dědulku jsem poznala podle kudly. Ještě byla čistá, tak proto byla sviňa tak čilá. Jano se pustil uší až když s ním sviňa práskla do kompostu a pak si to namířila na místo, kde jsem stála já a babulka. Prolétla mezi námi jako meteor, a jak nás tak bokama rozhodila, obě jsme skončily na zemi s kuřinci. Ještěže jsme je neměly v hubě jako tenkrát Tamáš báči.

Ten vlál svini na ocase, a když se vztekem a strachem posrala, tak kejda letěla vzduchem, přistála mu na hubě a my jen zírali.

„Jano, do riti, ja nič nevidím, som slepý ako mača. Chytni ty kurvu starú, lebo ju zabijem,“ ječel Tamáš báči.

To už se chlapi konečně pohnuli a šli tu mrchu nacpat zpátky do chlívka. Když se tam nemotal namazaný a kejdou nahozený Tamáš báči, šlo to ráz naráz. Dědulka píchl sviňu a bylo hotovo. Večer přišlo i na pečení klobásy, na kterou jsem se moc těšila.

Jen chudák Tamáš báči, ač vydrhnutý skoro do běla, baštil venku na schodech, protože smrděl jako tchoř. Nakonec mu to zase tak moc nevadilo, protože jedl a pil za tři a taky pak tři dny spal.

  • Autor/ři obrázků: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist