Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Velikonoce po našem

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídání…, Komentáře - 0

Těšila jsem se na Velikonoce jako malá holka. Prožít si je u dědulky nebo doma v Brně je nebetyčný rozdíl. Nejenže budu blízko dědulky, ale ještě si užiju. Poslední Velikonoce jsem si s ním užila jako malá a byly naprosto báječné. Teď by řekl dědulka, že jsem děvče na vdávání, ale já mám úplně jiný názor. Vdavky

easter-838738_960_720

Těšila jsem se na Velikonoce jako malá holka. Prožít si je u dědulky nebo doma v Brně je nebetyčný rozdíl. Nejenže budu blízko dědulky, ale ještě si užiju. Poslední Velikonoce jsem si s ním užila jako malá a byly naprosto báječné. Teď by řekl dědulka, že jsem děvče na vdávání, ale já mám úplně jiný názor. Vdavky pro mne zatím nejsou. Moje malé tajemství si chci nechat ještě pro sebe a tak přetrpím babulčino lamentování, že ze mne bude stará panna a že se za mne stydí, protože všechny moje sestřenice jsou vdané a mají děti a co já. Nic. Taková ostuda. Kdepak babi, abych dopadla jako moje sestřenice? Nikdy. Prokádrujete ho, budete zkoumat v co, a v koho věří, hledat na něm chyby, a to nechci. Stejně až padne jeho jméno, bude při nás stát asi jen dědulka. V duchu jsem si povzdechla a zahnala myšlenky daleko na dno duše.

Vlak dělal to svoje brum brum a já se zavrtala do pláště a usnula. Vzbudila jsem se včas a tak jsem netrpělivě vyhlížela zastávku. Určitě tam bude dědulka. Moc jsem se těšila, až mu vlepím pusu na tu jeho neoholenou tvář. Vlak už začal brzdit a tak jsem celá dychtivá stála u dveří a hned z nich vylítla jako raketa. No jasně.

„Apapko, vedela som, že budete čakať,“ hulákala jsem jako na lesy a vzápětí jsem mu visela na krku.

„Milka moja, dávaj pozor, porazíš ma, ty blázonko. Už som ostarel. Teraz ma ty budeš chytať,“ smál se na mne dědulka.

„Len sa ty opováž mi zostarnúť. Čo tu budem robiť bez teba,“ a skoro mi bylo do pláče.

Roky jdou a já jsem si skoro nevšimla, jak se dědulka trošku ohnul a na tváři bylo stále víc a víc vrásek. Nechtěla jsem na to myslet a tak jsem mu vlepila pusu a pospíchala s ním na autobus.

Babulka už nás vyhlížela, a když mne s pláčem objala, zjistila jsem, že je stále menší a menší a už ne tak buclatá. Ale oči byly plné života a zájmu. Oddechla jsem si s myšlenkou, že ještě není čas myslet na to, co jednou prostě přijde.

„No hybaj do izby, moja. Nech susedia nezízajú,“ brblala babulka a tlačila mne před sebou do pokoje.

Dědulka se posadil na svou židli, já se usadila podle svého zvyku u jeho nohou. Babulka se jen usmála. Nalila dědulkovi pohár vína a nám udělala bylinkový čaj. Čas příjemně ubíhal při pomalém a klidném hovoru. Nikam jsme nepospíchali a to je už skoro vzácnost. Měli jsme před sebou dva dny do Velikonočního pondělka a ty jsem chtěla věnovat jen jim. Asi si ve mně zahlodal červíček pochybností o nesmrtelnost mých stařečků.

Dny utekly jako voda a pondělní ráno mne probudilo sluníčkem. Honem jsem vyskočila, abych se oblékla dříve, než na mne vlítne dědulka, nebo některý ze strýců či chlapců. Pozdě, do dveří vpadl dědulka, ale byl velmi milý, a abych neuschla, polil mne jen hrnkem vody. No ušetřil mi mytí v lavórku. Šla jsem pozdravit babulku a málem mě porazila šílená vůně linoucí se od sporáku. Babulka měla tvář staženou jako bouřné nebe a míchala tak vztekle vařečkou, že kousky vajíček vyskakovaly na plotnu a pořádně smrděly. Babi zase šíleně voněla a já zírala jako cvok.

„Amama, a čo sa to tu robí? Vonia a smrad spolu, to je šialené. Čo ste robili?

„Opytaj sa toho starého somára. Taký starý a taký sprostý. Polial ma dajakým smradom a hovorí tomu vonia,“ lomila babulka nešťastně drobnýma rukama.

„Ako ja pojdem do kostela, smrdím ako celý statok.“

„Amama, nebojte sa, kým pojdete, bude to v poriadku,“ usmála jsem se na rozlobenou babulku.

„Dávejte pozor na tie vajíčka, lebo neostane nič na raňajky. Nemám to urobiť ja?

Jenže babulka už celkem spokojeně míchala vajíčka a tvář se jí změkčila malým úsměvem. Po snídani se vyoblíkala, až mi přecházel zrak. Skoro celá v novém šla uctít Kristovo zmrtvých vstání. I šátek měla nový a maličkou černou kabelku na peníze a kapesník, až bude plakat nad Kristovým utrpením a potom nad jeho probuzením.

Loučila jsem se s ní na dvorku, když vrzly vrátka a já jen kouskem oka zahlídla Tamáše báčiho. Pozdě. Jak jsem byla sehnutá k babulce a dávala jí pusu, tak na nás vylil celý kýbl vody. Narovnala jsem se a chtělo se mi smát, jak nás nachytal. Úsměv mi zmrzl na rtech, protože vidět babulku celou v novém a hlavně celou zlitou. Ten pohled mi nedovolil ani jen mini úsměv. Myslím, že jsem ani nedýchala.
„Babulka stála jako Lotova žena a ani rys ve tváři se jí nepohnul. Tamáš báči se řechtal jako kůň a dědulka zíral a čekal asi masakr motorovou pilou, protože jen tomu odpovídal jeho polekaný výraz. Najednou ta socha, co bývala babulkou, ožila a vrhla se střemhlav kupředu s pokřikem.

„Anciáša tvojho ja ťa zabijem, kým nezdochneš, ty ty ty Judáš.“

Tloukla maličkého Tamáše báčiho hlava nehlava a hulákala pořád dokola, že je Jidáš. Asi to byla nejhorší nadávka, jakou mohla ječet. Tamáš si chránil hlavu a řval.

„Čo robíš ty sprostá hus, veď je dneska oblievačka a ty ma biješ za to, že ti žičím zdravie?“

„Ja ti dám oblievačku, ja ti dám hus, ty odroň sprostý. Ako ja nebohá pojdem do kostela háá? Azda holá?

Sousedé se sbíhali po řevu mé babulky a jednou fandili Tamášovi a pak zas babulce. Podívala jsem se po dědulkovi a jeho pobavený výraz napověděl, že nemíní bratra zachraňovat, a tak jsem se vrhla mezi ty své stařečky a tahala je od sebe. Sem tam jsem nějakou chytla jak od ní, tak od něj, a jak tak se mnou ti dva škubali, dostal dědulka strach o život své milované vnučky. V klidu natočil přímo u studny kýbl vody a polil nás všechny tři.

„Ježíš Maria, to je čo, ale je to studené. Starý, aj ty chceš dostať?

Vzpamatovala se jako první babulka a vzala útokem svého starouška a já s Tamášem jsme jí tentokrát pomáhali. Dostali jsme ho k pumpě. Strčili mu hlavu pod ni, Tamáš báči s rozkoší pumpoval proudy vody na bratrovu nešťastnou hlavu.

Z boje nás probral až okolní smích. Tak jsme každý chytili to, co bylo po ruce, a neušetřili nikoho, koho jsme doběhli. Toho dne šlo spoustu žen do kostala ve starých šatech, ale ani jedna se nemračila. Myslím, že tato slovenská oblievačka se ozaj vydarila.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist