Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Trakař

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídání…, Komentáře - 0

Už je mi patnáct a děda rozhodl, že dva roky abstinence je více než dost a rozhodl za mne, že je oslavíme spolu. Dědeček byl pro mne ten nejmilovanější člověk, tak proč ne. Měli jsme se moc rádi a vždycky mi u něj prošla každá moje lumpárnička.

wheel-840971_960_720

Už je mi patnáct a děda rozhodl,že dva roky abstinence je více než dost a rozhodl za mne, že je oslavíme spolu. Dědeček byl pro mne ten nejmilovanější člověk, tak proč ne. Měli jsme se moc rádi a vždycky mi u něj prošla každá moje lumpárnička.

„Milka moja, ty už si celkom stará baba. Tvoja stará mama už čakala tvojho otecka. Nájdem ti ženicha, aby si nám ostala tu na Slovensku,“ rozněžnil se dědeček a přitiskl mne k sobě.

„Hádam nie dajakého somára. Ja ostanem tak ako teta Mara, stará dievka. Na čo by mi bol naničhodník, čo si hovorí chlap. Ty už ženu máš apapko moj a ja iného nechcem,“ zlobila jsem svého dědečka, protože tyhle řeči měl moc rád.

Vždycky se mu ošlehaná tvář rozzářila jako sluníčko. Byl plný lásky ke mně a já mu ji hojně oplácela. Jeho mohutný knír byl bílý jako padlý sníh, jen uprostřed malá zažloutlina od tabáku. Hlava se mu na slunci leskla, protože ji měl tak holou, že i na tom koleně měl víc chlupů. Za pravým uchem na krku měl dvě boule, které mne jako malou vždy fascinovaly a pořád jsem vyzvídala, co to je.

Dědeček byl za první světové války na italské frontě a tam ho trefily do krku střepiny z granátu. Děda přežil i bez doktora, ale ty dvě střepiny mu tam zarostly na celý život. Pohladila jsem dědulu po holé šišce a děda byl jak máslo. Mohla jsem si ho na chleba namazat.

„Apapa a čo si vyhútal na večer? Kam pojdeme?

„K mojmu kamarátovi a tam ťa naučíme, ako sa pije a neopije,“ zasmál se dědula a přidal do kroku.

Za chvíli jsme byli doma, babulka nám nachystala večeři a k tomu snad milión řečí, co můžeme, co nesmíme, jak se máme chovat a jak nemáme a hlavně, ať nezostudíme její rodné jméno Skala. Kývali jsme s dědečkem do rytmu její řeči a už jsme se viděli pryč. Večeře přece jen utekla a my jsme vypadli jako dva cukráři pěkně fofrem.

Cesta do vinného sklípku k dědečkovu letitému kamarádu rychle utíkala a já jsem byla zvědavá, co si vlastně počnu s dvěma dědky, ale oni to rozhodli za mne. Ve sklípku bylo útulně a já jsem poslouchala ty dva dědulky v kterých bylo života na rozdávání a popíjela víno. Hned z toho sudu, pak z onoho a nevnímala jsem čas, protože plynul tak příjemně a byl se mnou dědeček, co víc si přát. Dědulové si začali prozpěvovat nádherné písničky a já si dodnes myslím, že nikdo neměl hezčí narozeniny než já tehdy v tom sklípku.

Stůl se prohýbal pod jídlem, o kterém se mi vždycky doma zdálo. Dědovi klobásky, babiččiny okurky, doma pečený chleba, čerstvé škvarky. Někdo se možná ušklíbne, ale já bych to nevyměnila za žádné delikatesy v luxusním hotelu. Tak jsem uzobávala a popíjela a poslouchala. Byla jsem asi trochu unavená, protože děda se mnou něžně zatřepal.

„No, Milka, vstávaj, ideme domov, lebo dostaneme na riť od starej mamy,“ otevřel dveře a vystrčil mne ven.

Zbytek vím jen z vyprávění. Venku jsem se prý sesunula na zem a hotovo. Děda mne naložil na trakař a hybaj přes vesnici domů a docela se bavil, jak ostatní měli veselo. S hlasitým dědečkovým zpěvem jsme projeli celou vesnici, pak kolem kostela a fary, do kopečka, a za chvíli jsme byli doma. Tam číhala babča a na zadek dostal jen děda, protože já bych to stejně necítila a navíc, rozum měl mít on a ne já. Spala jsem dvanáct hodin a tu bolest hlavy cítím, kdykoliv si na to vzpomenu, ale vždy ji zažene vzpomínka na úsměv mého dědečka.

  • Autor/ři obrázků: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist