Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Tady jsem doma

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídání…, Komentáře - 0

Jdu pomalu cestičkou mezi lány žlutého obilí. Těžké klasy se kloní a vlní ve větru. Neodolám, vztáhnu ruku mezi klasy a to těžké zlato protéká mezi prsty. Je to, jakoby mě hladila matička země a tiše mi vyprávěla o všech krásách světa. Jdu pomalu, jen tak co noha nohu mine a vnímám kolem sebe tu krásu, která navozuje pocit štěstí a lásky k domovu, k místu, kde jsem se narodila a žila.

Jdu pomalu cestičkou mezi lány žlutého obilí. Těžké klasy se kloní a vlní ve větru. Neodolám, vztáhnu ruku mezi klasy a to těžké zlato protéká mezi prsty. Je to, jakoby mě hladila matička země a tiše mi vyprávěla o všech krásách světa. Jdu pomalu, jen tak co noha nohu mine a vnímám kolem sebe tu krásu, která navozuje pocit štěstí a lásky k domovu, k místu, kde jsem se narodila a žila. Nikde ani živáčka, jen já, klasy zlata, vítr ve vlasech a sluneční paprsky na tváři. Slunce mne hladí a líbá na unavené čelo, které jakoby se bálo, že kouzlo pomine. Ticho jen sem tam naruší ptačí zpěv. Zpívají si jen tak pro radost a já mám pocit, jakoby mne učili žít a radovat se jen tak. Prostě jen tak. Mám před sebou jediný kopec v celém, širokém okolí, a tak stáčím své kroky ke kulaté homoli, která mě zve na svůj vrcholek. Stojím na samém úpatí a něžné, bílé břízky mě hladí a šeptají své pozvání.

„Pojď dál, stoupej výš a potom uvidíš, co krásy na tebe čeká, až se sama příroda leká, aby té krásy a lásky na tebe nebylo příliš.“

Jdu dál, stoupám výše, teplo větru na mne dýše svůj voňavý dech a já potlačím tichý vzdech a jdu až k vrcholu. Větve břízek se přede mnou rozevřou a já stojím před loukou posetou květinami, které mě zvou k tanci. Zouvám si botky a jen tak bosky běhám a tančím po louce, doprovází mne zpěv ptáků a šumění větví. Pak bez dechu klesám do náruče louky, abych si odpočinula. Moje ruku sklouzne podél těla a najednou ji chladí voda. Matka příroda mě zavedla až ke svojí studánce, co se na slunci třpytí jako rybí šupina. Tak krásná a přitom je v ní i temno, hloubka a tiché pozvání na koupel v ní.

„Pojď za mnou, děvče, a smoč v mé vodě své ruce. Má voděnka tě osvěží a smutné srdce vyléčí.“

Nořím své ruce až po lokty do vody a nechávám se omývat. Je mi, jakoby mne pomalu uzdravovala, a mně klesají víčka únavou, a tak klesám vedle ní a stočena do klubíčka spím a nechávám k sobě přijít ty nejkrásnější sny. Probudil mne až brzký ranní chlad, kdy je obloha ještě temná a miliardy hvězd se ubírají ke spánku. Ještě mne jejich krása oslovila a potěšila. V těle mám sílu, že bych mohla skály lámat, a tak jsem se protáhla, usmála na svůj odraz ve studánce a rozbíhám se kopcem a lány obilí.

Sotva popadám dech, když v dáli vidím drobnou postavičku a srdce napoví, kdo to je. Můj dědeček. Chudáček starý. Zase hledá svoji vnučku, i když dobře ví, kde jsem a že se se sluníčkem vrátím jako ranní rosa. Utíkám dědečkovi vstříc a mávám mu na pozdrav. Vidím, jak si rukou cloní oči a hledá mě. Zastavil se na cestě lánem obilí a čeká. Jen chvilinku a jsem u něj. Chová mě v náručí jako maličkou.

„Milka moja, bola si pri studánke?

„Bola som si, apapko, zobrať silu a zbaviť sa ťarchy na duši. Nebojte se o mňa. Už mi je dobre,“ usmála jsem na dědulku, zavěsila se mu do lokte a spolu jsme pomalu šli cestou známou tam, kde oba říkame, Chvala Pánu Bohu, sme doma.

Zdroj obrázků: sxc.hu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist