Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Okno

Milena Doušková, 07.06.2011, Povídání…, Komentáře - 0

Cesta utíkala tak pomalu. Vlekla se jako šnek, protože já už jsem byla myšlenkami tam v seknici s muškáty a bílými záclonkami. Nejraději bych popohnala čas a už byla u dědy a babči. Usmívám se při vzpomínce na staroušky, a jak jsem se zamyslela, tak cesta utekla cobydup.

235

Cesta utíkala tak pomalu. Vlekla se jako šnek, protože já už jsem byla myšlenkami tam v seknici s muškáty a bílými záclonkami. Nejraději bych popohnala čas a už byla u dědy a babči. Usmívám se při vzpomínce na staroušky, a jak jsem se zamyslela, tak cesta utekla cobydup.

Z nádraží jsem to brala úprkem a celá udýchaná a rudá jak fakle jsem rozrazila branku a už jsem držela v náručí svoji babičku.

„Babi, babulko, babulinko, tak už mě máš zase na krku. To jsi ráda,“ smála jsem se a sázala babči hubičky.

„Milka, čo to robíš, porazíš ma, anjelik moj,“ plakala babča radostí, že má svoji vnučku u sebe.

„Kde je děda, babi?“

„Na poli, o chvíľu príde, Milka moja.“

Hnala jsem se do světničky, nadýchla se atmosféry, pohladila sošku Madony a rychle vybalila a převlékla se. Chtěla jsem být hotová, než přijede děda z pole, a pak jsem se chystala pro Edulu, aby se mnou zase bydlela

u babičky. Už jsem byla hotová a jen tak koukala po obrázcích svatých, když jsem uslyšela ten známý a tak milovaný hlas. Dědeček!

„Apapko, ja som tu,“ ječela jsem šťastně a hop, už jsem mu visela na opáleném krku.

„Šutka moja, už ťa mám a nikomu nedám,“ smál se děda a držel mě pevně v náruči.

U něj jsem se cítila v bezpečí a jako maličká. Všechno mi dokázal odpustit, vždycky mi rozuměl a na světě nebylo člověka, kterého bych měla raději než svého dědečka. Tulila jsem se k němu a ani jsem si nevšimla, že Edita vstoupila na dvorek i s kufrem. Nemohla se mě dočkat, a tak sebrala věci a šup k babi a dědovi.

„Milka, a čo ja?“

„Edula, ty už si tu? Rýchlo, rýchlo hovor, čo je nového a čo chlapci? Už si dohodnutá?“

Hrnula jsem na ni otázky.

„Jasnačka, zajtra prídu. Teraz budeme doma so starkou a starkým,“ smála se Edita tím svým nakažlivým smíchem.

Večer jsme seděli všichni venku a jen si tak povídali. Seděla jsem jako vždy u dědy na stoličce a jeho ruka spočívala na mé hlavě a pomalu ji hladila. Slastně jsem zavřela oči a vychutnávala si dědovu blízkost a vůni. Voněl tabákem, obilím a vzduchem venkova a já jsem doteď nepoznala krásnější vůni.(Můj dědeček dávno už odpočívá v rodinné hrobce a já pořád cítím při vzpomínce tu jeho vůni jako tenkrát.)

„Ila, nachystala si mi všetko na zajtra?“ obrátil se děda na babičku.

„Áno, Janko. Všetko máš pri posteli.“

„Apapko, kam ideš? A bezo mňa? Teraz som prišla a ty mi odídeš,“ natahovala jsem k pláči.

„Ale, Milka moja, iba na dva dni a som doma,“ pohladil mě dědeček a já jsem byla ráda, že mi neujede na dlouho.

Večer utekl jako voda a chystali jsme se na kutě. S chutí jsem se zavrtala do peřin, Edita se mě chytila za ruku a pošeptala mi do ucha.

„Zajtra večer starký nebude doma, a tak pojdeme s chlapcami k potoku. Starká skoro zaspí a my možeme v noci von.“

Ráno jsme vyprovodily dědečka a Edita utíkala domluvit noční rande. Za chvíli byla zpátky, mrkla na mne, že je všechno v pořádku a domluvené, a pak už jsme se věnovaly svojí babičce s tím, že bude večer pěkně unavená a usne jako pařez.

Babi chodí spát se slepicemi, a tak musíme taky. To je děs, sedm hodin a já s Editou v pyžamu klečíme v posteli a pod přísným, babiččiným dozorem odříkáme motlitby, jako když bičem mrská. Pak se babi modlí růženec a spokojeně usíná.

Je deset hodin večer, s Editou vylézáme oknem a utíkáme k potoku, kde na nás čekají naši chlapci. To, co se dělo tam, si nechám pro sebe. Vraceli jsme se kolem půlnoci, já se honem rozloučila a už jsem lezla oknem do pelíšku, abych se ponořila do snění a spánku. Už jsem skoro usínala, když mne probral rachot jako prase a bábin řev – zloději!!!!

Babi k nám vlétla celá rozevlátá v tom svým lajblíku a spodničce, oči hrůzou vyvalené a hnala se k oknu, kde se rachot ozýval a už držela zloděje za ruku, až na to, že to byla naše Edula.

Ta naša koza zapomněla na plech na okně, co ho děda nepřišrouboval, a jak lezla domů, tak ho shodila.

Seděla na okně jako trestanec, babi ji držela za ruku a ječela.

„No, ty bosorka jedna, kde si bola?“

„Bola som na záchode starká,“ kajícně se přiznávala Edita

„A na čo su nám dvere?“

„Nechcela som vás zobudit.“

„Jaj, ty klamárka jedna. S ktorým chalanom si bola? Pozri na Milku ako pekne leží v posteli. No počkaj, ty sviňa jedna, ako ťa dedo zrúbe.

„Zajtra se vracia a tvoja riť bude ako fankla,“ babička byla rozzlobená jako nikdy.

Strčila Editu do postele, lehla si mezi nás, každou čapla za ruku a do rána nás hlídala jako poklad. Já spokojeně spinkala, Edula ze strachu z dědy oka nezahmouřila a babi? Ta nespala a modlila se celou noc za odpuštění hříchů své nezdárné vnučky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist