Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Láska a cibule

Milena Doušková, 05.02.2014, Povídání…, Komentáře - 0

Cesta ubíhala rychle, protože jsme se nemohli jeden druhého nabažit. Neviděli jsme se víc než půl roku a to je pořádná zkouška pro lásku. Tak jsme vymýšleli kam se uklidit, aby nás nikdo neobjevil a měli alespoň chvilku pro sebe, schované před zraky dědinčanů a mé všetečné babulky. Pak mě to trklo. Přece pod svícnem je největší tma a kam babulka nikoho nepouští? No do komory a na půdu. Komora je zamčená, tak si zalezeme do sena na půdě a to bude jako v pohádce.

049

Už na nádraží mne vítal a moje velká láska, Jožka. Vlastě jsem ani nevěděla na koho se těším víc. Na dědulku s babulkou, nebo na Jožku. Pak mi došlo, že tohle se fakt nedá srovnávat. Lásek je tolik druhů a mají tolik chutí a vůní, že je ani za celý život nedovedeme všechny ochutnat a hlavně poznat. Ne každý má to štěstí a na své pouti životem potká alespoň jednu.

Vlítla jsem své lásce do náruče a blaženě poslouchala slovíčka:

„Milka moja, taky som rád, že už si tu. Vieš ako mi bolo ťažko bez teba?

„Netaráj ty jašo, ani si si nevzpomenul a preháňal kadejakú sukňu, ty klamár jeden,“ zasmála jsem se a hodila mu tašku.

Jožka jen heknul, ale ujal se mého báglu a vydali jsme se spolu na autobus do stanice nebe na zemi, do chaloupky k mým starouškům.

Cesta ubíhala rychle, protože jsme se nemohli jeden druhého nabažit. Neviděli jsme se víc než půl roku a to je pořádná zkouška pro lásku. Tak jsme vymýšleli kam se uklidit, aby nás nikdo neobjevil a měli alespoň chvilku pro sebe, schované před zraky dědinčanů a mé všetečné babulky. Pak mě to trklo. Přece pod svícnem je největší tma a kam babulka nikoho nepouští? No do komory a na půdu. Komora je zamčená, tak si zalezeme do sena na půdě a to bude jako v pohádce.

Pak už stačilo jen čekat na neděli. To se jde do kostela a já jsem musela předstírat děsné trápení s bříškem. Dědulka chtěl sice kvůli mně zůstat doma, ale babulka, ten generál v sukních, ho dorazil.

„Hybaj do kostola ty nevieraci starý lotor. Však ti Milka nezomiera a o chvílu sme doma,“ a hnala ho k mé velké radosti z chalupy.

Sotva zmizeli, tak jsem se vyštrachala na půdu a za chvíli za mnou i Jožka. Bylo tam božsky. Seno vonělo tak krásně, stály tam pytle s fazolí, visely pletence cibule a pořádné pálky česneku. Žádné harampádí jak to bývá. Babulčina půdu byla čistá a jak seknice v domě.

Uvelebili jsme se na seně a mezi nevinnými projevy lásky jsme si toho měli tolik co povídat, že čas pro nás přestal k naší smůle existovat. Do reality nás převedl vyvalený a pořádně naštvaný obličej mojí babulky.

„Jáj Bože moj, vy sviniari. No čo to tu stvárate? Tu sa mi válate po sene a pozrite ako to tu vyzerá. Čo dám zajacom vy zasranci?

Babulka lítala po půdě a shledávala škody. Mám dojem, že počítala i cibuli a česnek, aby zjistila jestli jsme ho nesežrali. Bohužel, jeden pletenec jsme asi shodili. Babulka ho se slzou v oku zdvihla a pověsila láskyplně tam, kde měla být. Pak se otočila ke mně a takovou mi vyšila po papuli, že se mi kousavé zaseklo o ucho.

Jak to mlasklo objevil se dědulka, přejel očima scénu a s jedinou větou se otočil k Jožkovi.

„Ty sopliak, dúfam, že ste nerobili to, načo teraz myslím. A ak by si raz chcel na to iba len pomyslieť, tak ver starému chlapovi, že ťa zadávi ako slepé mača, vykrúti ti krk a pak vyhodí na cintorín.“

Aby dodal svým slovům váhu, tak se napřáhl a Jožka chytil hned dvě. Z každé strany jednu.

No, a o tom to je. Babulka se bála o cibuli a dědulka o moje panenství.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist