Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Petra

Milena Doušková, 07.06.2011, Osudy žen, Komentáře - 0

Ten den byl pátek a Petra končila večerní školu a začínala jediná noc v týdnu, kdy se chodila bavit. Zamířili se spolužačkou Janou do jejich oblíbené kavárny Evropa. Tehdy Petra chodila s pinklem právě z Evropy, ale věděla, že to není to pravé ořechové a že nebude trvat dlouho a utne to.

Ten den byl pátek a Petra končila večerní školu a začínala jediná noc v týdnu, kdy se chodila bavit. Zamířili se spolužačkou Janou do jejich oblíbené kavárny Evropa. Tehdy Petra chodila s pinklem právě z Evropy, ale věděla, že to není to pravé ořechové a že nebude trvat dlouho a utne to. Byl nesnesitelně žárlivý a to je vlastnost, která ji ubíjí a ona s ní neumí žít. Potřebuje důvěru. Neustálé šmírování a podezírání. Měl ten den službu a neviděl rád, když se dobře bavila a tancovala. Jako na potvoru tam přišel její kamarád a pozval Petru k baru, kde se vesele bavili. Že je Pavel pozoruje mezi prací, věděla, ale nedělala nic, za co by se musela stydět. Asi po hodině přilítl naštvaný, brunátný Pavel a jednu jí střihl. Karel nezaváhal a vrazil mu hned dvě. Petra si stoupla mezi ně, zapíchla prst do Pavlových prsou a vypadlo z ní jen jedno:

„Končím, debile.“

Nechala je tam oba, sebrala Janu, jednoho kluka, co se k nim ten večer přidal a opustila jednou pro vždy Evropu. Noc byla krátká a tak skončili v San Marku. Od stolu měla bezva přehled a tak jí neunikl stůl, kde se velmi dobře bavila její kolegyně z práce Dáša. Bylo jich tam docela dost a výbuchy smíchu se nedaly přeslechnout. Tomu řevu vévodil kluk, docela pohledný, i když ne úplně její typ. Měl světle hnědé vlasy a modré oči a Petra byla vždy na tmavé, ale něčím ji pobavil, snad tou živočišnou radostí ze života. Neví a je to vlastně docela jedno. Ten kluk, co přišel s nimi, ji nejspíše chtěl opít, protože prakticky nevylezli od baru, ale Petra se nerozpakovala nosit objednané prcky k Dášině stolu a dělit je mezi ně. Večer rychle ubíhal a Dáša ji pozvala k nim na další zábavu. Byla už mírně opilá, a tak Janu svěřila tomu klukovi, ať ji doprovodí domů, a vydala se s Dášou a její partou na domácí zábavu. Usadili se v jejím pokoji při hudbě a jen tak se povídalo a najednou si Zdeněk, Dášin kluk, lehl k Petře na zem a hlavu si opřel o její stehna. Kvůli Dáše a jejímu pohledu jí bylo nesmírně trapně a po chvilce přemýšlení co s tím, se prostě zvedla a s obligátní omluvou, že ji rozbolela hlava, oznámila, že jede domů. Petr se nabídl jako doprovod.

„To nemusíš, nemám strach. Spíš by se mě měl bát ten potencionální násilník,“ zasmála se na Petra.

„Přesto tě raději doprovodím, pokud ti to nevadí,“ odpověděl a podíval se na Petru.

„Jak chceš.“

Cesta netrvala dlouho a stáli před jejím domem. Otočila se k Petrovi s přáním dobré noci a vlastně i očekávala pozvání na rande. O to více ji překvapilo jeho jednání.

„Tak dobrou noc, a jestli se máme vidět, tak se uvidíme.“

Políbil ji a odcházel. Dívala se za ním a v břichu ji zalechtaly motýlci smíchu. V posteli se rozesmála jako cvok. To je tedy něco. Takového kluka ještě nepotkala a usnula se smíchem na rtech.

Druhý večer zvonění jako pro požáru a pod oknem koukal Petr.

„Ale ne, no to je mi náhoda, Petře. Že ty tady opravuješ sousedům auto?“ smála se docela nepokrytě, protože jí do smíchu prostě bylo.

„To sice ne, ale řekl jsem si, že náhodě se má pomoci, a tak jsem tady, abys mi někam nezmizela a já už bych tě nemusel najít a to by byla hrůza, protože já jsem se rozhodl, že si tě jednou vezmu.“

„Nepovídej, nemyslíš, že k tomu musí být dva? Co když nemám chuť se vdávat a ještě za kluka, co není žádný krasavec a navíc ho neznám.“

„Uvidíme a teď jdem ven, ne?“

Věřte nebo ne, v říjnu ho poznala, v listopadu ji seznámil s rodinou, v lednu oznámili, že se berou a v dubnu se vzali. S odstupem času si říká, proč do toho skočila tak bláznivě rychle, ale Petr ji prostě okouzlil. Byl tak jiný a navíc přišel v čase, kdy už nechtěla být stále sama. To není fráze, prostě byl jiný, než kluci, co s nimi chodila. Choval se podle pravidel slušného chování, dívky z něj byly úplně pryč a ona se jim vlastně ani nedivila. Nejde, aby vás neokouzlil kluk, co s vámi jede v autobuse a hlídá vás před tlačenicí a pádem. Vystupuje první z autobusu a podá ruku, aby jste pohodlně vystoupili. Ví, co má dělat v restauraci, a chodí s vámi do divadla, na koncerty a tancovat. Kytky jí nosil v ruce, ne pod kabátem a rozmazloval ji, jak se dalo. Byl pyšný, když Petru viděl tancovat, protože přitahovala pozornost. Moc rád se chlubil, že patří k němu, a dával to všem najevo. Byl sice trochu žárlivý, ale tak pikantně, že ji to ani neštvalo. To si tehdy myslela. Vůbec ho neznala a on skrýval svoje já pod maskou velmi šikovně. Už měsíc před svatbou bydlela u něho a jeho rodičů.

Budoucí tchán ji měl hodně rád a budoucí tchyně na ni žárlila. Někdy ji to hodně bavilo. Třeba když Petr hulákal z koupelny, ať mu umyje záda, a než se zvedla od učení, mohla se zase vrátit, protože maminka už svému synáčkovi myla zádička. Nechala to tak, protože jí to nijak nevadilo, ale Petrovi ano, protože příště hulákal rozverně z koupelny.

„Moje zádíčka mi přijde umýt moje ženuška.“

Ženuškou se Petra stala za měsíc a najednou už nebyla slečna, ale vdaná paní. Tchýně na ni žárlila jako čert, ale Petřina klidná povaha a pohoda ji postupně dostávaly, a když oznámila, že čeká mimčo, byla tchýně její doslova a do písmene. Pak už byla na prvním místě těhulka Petruška a pak syn. Měly se hodně rády. Nahradila Petře matku, která na ni kašlala, a byla vždy po ruce, když ji potřebovala. Dlouhý čas pro ni byla velmi důležitým a milovaným člověkem. Petr si našel práci mimo Brno, protože tam jim nabídli byt a oni chtěli být jako všichni mladí manželé, sami. Bylo to jen čtyřicet kilometrů od Brna, přesto mamina poplakávala, jako by jeli na Aljašku. Nakonec to vyřešila přímo geniálně. Nikdy auto nepotřebovala, ale teď si udělala řidičák a koupila auto, aby byla po ruce, až ji bude potřebovat. Narodila se jim dcera a přestěhovali se do malého města u Brna. Narození dcery a odstěhování od mamky Petře trochu pootevřelo oči. Malá byla příšerně uřvané mimino a Petra nevyspalá, unavená a nešťastná z toho pláče, protože nevěděla, jestli jí něco není, nebo prostě jen pláče. Doktorka ji ujistila, že je zdravá, a tak se smířila, že má doma uřvánka. Tam se poprvé projevil Petrův charakter. Chodil spát zásadně jinam, aby ho nerušila. Chápala to v pracovní dny, ale on jí nepomohl ani o víkendu. Nakonec ho donutila jezdit na procházky samotného bez ní. Potřebovala se vyspat a on to vzal, že nechce nikam chodit.

Nedokázala mu vysvětlit, že se potřebuje vyspat a mít sílu na další prořvanou noc, kdy on si spí se špunty vedle v pokoji a ona prostě nespí a poslouchá vytrvalý pláč.

Dcerce bylo půlroku, když zjistila, že je zase v jináči a bylo jí hrůzou do pláče při představě, že to bude jako s dcerou. Omyl, synek byl pravý opak. Baštil za dva a spinkal jako jezule. Už od druhého měsíce spal v noci tahem šest hodin. Dcerka Lenka už byla větší a v noci spinkala zároveň s bráškou Petříkem. Petra nabírala jsem znovu síly, ale opuštěnost, když jí bylo zle, si uložila v paměti. Děti rostly a ona nedělala v životě nic jiného, než tolerovala svého manžela, dopřávala mu jeho sny a snažila se nepadnout na hubu. Že se to v ní pomalu shromažďuje, ji vůbec nenapadlo. Byla mladá a sílu měla jako kůň. Jednoho dne zavedl Petru na místo pod lesem a ne že by se jí zeptal, ale oznámil, že tam bude jejich zahrada. Že na zahradu kašle a vůbec jí nerozumí, to mu bylo jedno. Nakonec stejně kývla. Jo, Petři, kup si zahradu. A tak si koupil zahradu a nutil ji na ní pracovat a pak se posmíval, že nepozná mrkev od petržele. Nic neříkala a pomalu se učila. Naučila se pěstovat vše, okopávala jako cvok, ale bez chuti. Byla to jen povinnost.

Až později, když začali chodit i opékat kuřata a makrely, našla si k zahradě cestu a docela ji to bavilo. Bavilo, ale jen rok, protože přesně tak dlouho ho ještě zahrada bavila?. Sotva se vše naučila, zvykla a zamilovala si kytky, tak manžel se vykašlal na zahradu a Petra ji byla nucena prodat, protože všechno sama nezvládla. Petr si našel si nový koníček a to pěstování kaktusů. Všude se válely květináče a knihy, vydala se spousta peněz za kaktusy a Petr si hrál. Zatracené bodlinky byly všude a Petra na infarkt, ale i to ho přestalo bavit a chudáci kaktusy jeden za druhým usychaly a umíraly a Petra je postupně odnesla do kontejneru. Pak se zamiloval do lyžování a tak se nakoupila výbava a v zimě si jezdil na hory lyžovat a odpočívat od dětí a od manželky. Lyže skončily ve sklepě a vrhl se na řezbářství. Všude hoblinky, špalky a nakonec po jednom výrobku drahé náčiní skončilo Bůh ví kde. Následovala sbírka hrníčků, knih o cestování, knihy o pravěku naučné a mnoho a mnoho dalšího, co Petře neustále ubíralo peníze z rozpočtu. Byla trpělivá a milá, nekoupila si skoro nic, protože bylo jen na ty jeho koníčky. Kecám, koupila si šicí stroj, aby ušetřila na oblečení na děti. V pátek ho dovezla domů. Petr měl odpolední a tak se těšila, jak jí v sobotu skočí pro olej, aby se mohla začít učit šít. Na náměstí to je kousek.

„Jsi normální? V práci ho mám litry a já ti půjdu kupovat olej. Počkej do pondělí, to snad bude stačit. Děláš, jakobys to uměla. Stejně se to nenaučíš a jen si vyhodila zbytečně prachy za šicí stroj, “ zareagoval nepříjemně.

„Promiň, ale já nechci čekat, chci si to vyzkoušet,“ odporovala Petra manželovi.

„Do prdele, krávo jedna, to nemůžeš počkat?“

Rozmáchl se nohou, asi ji chtěl nakopnout a vykopl sklo u dětského pokoje. Ještěže děti byly jinde. Střepy létaly všude kolem. Petra stála mezi tím bordelem a hrdlo měla sevřené vzteky a lítostí a poprvé se vzepřela.

„Ještě jednou na mne vztáhneš jakoukoliv končetinu a já tě zabiju. Je ti to jasné? Co si vlastně o sobě myslíš? Že budu pořád ta tolerantní a uhýbavá husa? Tak to ne, přešel jsi pomyslnou čáru a teď si bávej bacha na krk, ty hajzle jeden, “ cedila mezi zuby.

Později se přiznal, že se jí ten moment strašně bál. Vylítl z bytu jako čert a mazal pro olej jakoby mu hořelo za patama, ale to už bylo pozdě. V srdci a na duši měla Petra jizvu, které už se nikdy nezahojila. Nikdy nezapomněla, že do ní chtěl kopnout jako do hadru. Ten den si od manžela olej nevzala a v pondělí si šla koupit jiný. Když už neměl žádné koníčky, tak náš soused ho vzal sebou na závody bikrosu a syn Petřík byl ztracený. Dostal helmu, kolo a kupu nadávek. Začal jezdil v pěti letech a byl hodně dobrý. Petr se naparoval jako páv a realizoval si svoje neúspěchy na synovi. Petra jezdila s nimi, protože Péťa ji chtěl sebou. Věděl, že když tam bude, tak si otec sice zanadává, ale bude se mít přede mamkou na pozoru, protože jakmile někdo ubliží jejím dětem, stává se z ní saň. Manžel to věděl a pamatoval, čeho je Petra schopna pro děti. Jedny závody se konaly v Rakousku a ona musela zůstat doma, protože Lenka byla nemocná. Vrátili se za dva dny a Petřík nebyl ten kluk, co odjížděl. Ptala se, co se stalo, ale lakonické nic bylo odpovědí. Další závody se jely u nás a tak se šla podívat. Nepoznávala svého syna. On se na té dráze bál. Petr ječe,l jeď jeď a on nic, byl jako zpomalený. Přijel do cíle a v očích slzy.

„Co jsem ti říkal? Mluvit neumíš, tak musíš umět něco jiného, nebo se ti budou všichni smát.“

„Sedej a makej,“ rozčiloval se manžel.

Petřík sedl na kolo, odjel poslední rozjížďkovou jízdu, vypadl a bylo po všem. Manžel s Petrou nemluvil a tak na něj doma uhodila a nakonec si to poskládala. V Rakousku měl těžký pád a byl chvíli v bezvědomí a jela k němu rychlá. Bůh nad ním držel ruku a Petr byl v pořádku, ale strach už v něm zůstal a kolo začal nenávidět.

„Tak to ne, Petře, jestli Petřík nebude chtít jezdit, tak prostě nebude, a ty nemáš právo si na něm hojit svoje ego,“ rázně rozhodla Petra

„A co z něj bude? A o jakém egu tady žvaníš? Pořádně nemluví, jak chce obstát?“

„To je fakt, mluví špatně, ale ty s ním necvičíš a nemluvíš a nevidíš ty pokroky, ani se nesnažíš porozumět svému synovi. Co jsi to za tátu? Nevidíš, jak se bojí? Pokud bude jezdit, tak ty dej od něj ruce pryč a na dráhu půjde se mnou,“ bojovala za syna.

Druhý den Petra seděla s Věrkou a pozorovala trénink a Petříka. Byl fakt dobrý a ona si říkala, snad to půjde. Za chvili přišel k lavičkám manžel.

„Petro, skoč nám pro pivo. Máme s chlapama žízeň,“ řekl její životní partner.

„Cože? Já mám chodit bandě opilých chlapů na dráze pro pivo? No to ani omylem.”

Styděla se za něj do morku kostí.

„Však by tě neubylo,“ naštval se.

„Ubylo,“ odsekla Petra.

Popíjení piva udělalo své a při jednom rozumování a poučování kluků jak na skok, se jim to snažil předvést. Naletěl na skok, napřed letělo kolo a pak Petr. Dopadl jako pytel brambor, jen to zadunělo.Tehdy se Petra moc a moc smála. Domů přišel odřený a střízlivý. Příští závody jela s Petříkem a byl první, ale dělal to pro maminku. Ne z radosti ze závodu, a tak se připravila a doma prostě jen oznámila, že Petřík končí a že se o tom nehodlá bavit.

„No jsi tedy dobrá. Nic z něj nebude, jen taková nula a lenoch jako jsi ty.“

„Omyl, Petře. Tvůj syn chce dělat basket a dělat ho bude.“

Tím skončila éra jeho koníčku, ale pro Petru už bylo pozdě. Zradilo ji zdraví na všech frontách. A do toho další rána. Život je kurva a pořádně ji skřípl. Zdraví má v hajzlu a je naštvaná na celý svět. Obě dvě děti už byly odrostlé a vypiplané a Petra znovu začala se bavit a žít. Semtam zašly s kamarádkou na taneček se pobavit, vyvléknout ze stereotypu a jejímu choti se to moc nelíbilo. Přestože sám na ni kašlal a manželské lože mu neříkalo naprosto nic, představa, že se někde baví, ho doháněla k šílené žárlivosti. Byla hezká a chlapi za ní dost běhali. Manželství odcházelo do kopru a tak co by se nebavila. Najednou její drahá polovička zjistila, že má doma ženu, co se ostatním ještě pořád líbí a tak v jedné slabé chvilce ji přivedl opět do jiného stavu. Vlastně neuměl nic jiného. Ze sexu nikdy nic neměla, protože uspokojení ženy pro něho nebylo na prvním místě a pokud s ním chtěla o tom mluvit, odcházel z domu. Tak byla těhotná máma dvou dětí a o uspokojení si mohla nechat tak leda zdát. Nezbylo jí nic jiného, než jednoho dne říct manželovi opravdu.

„Jsem těhotná,“ hlesla jednou večer.

„Cože?“

„Asi jsi neslyšel, ale já jsem v tom,“ odpověděla už útočně.

„Tak to ne, tohle dáš pryč, protože já další dítě nechci.“

„Abych dobrovolně zabila dítě, co mám pod srdcem? Tak to ani náhodou. Když jsi ho uměl vyrobit, tak se i něj budeš muset se mnou umět taky postarat. Já prostě na potrat nepůjdu a dítě donosím. Jasný?“

„Tak si ho donos, ale pamatuj si, že já ho nechtěl a život kvůli němu měnit nebudu. Budeš na to sama,“ jízlivě mne upozornil chlap, co mi před časem sliboval modré z nebe.

Tak jo ty hajzle, pomyslela si v duchu, pohladila bříško a pošeptala maličkému uvnitř.

„Neboj, máma tě nedá broučku. Moc tě miluju.“

Nestačilo, že ho milovala Petra. Ve čtvrtém měsíci jí začla tvrdnout děloha a hrozil potrat. Najednou ležela Petra v nemocnici, postel nohama nahoru a v ruce kapačku. V srdci strach o ty dva malé, co má doma. Po měsíci se rozhodli, že pro ni a miminko bude lepší ji zašít a pustit domů. Tak ji zašili, pustili domů a Petra musela pět měsíců jen tak polehávat, aby se dítěti nic nestalo. Za tu dobu se z ní vytrácela láska k manželovi. Jak ho měla milovat, když byla přesvědčena, že to miminko prostě ví, že ho otec nechce, a proto ani ono nechce jít na svět. Prostě cítila, že je to tak. Chvílemi Petra tak nenáviděla, jak jen dokázala. Pět měsíců stresu a bolesti na duši a pak přišel den, kdy přišel Honzík na svět.

Byl nádherný. Pleť měl jako samet a celý jakoby opálený. V těhotenství totiž spořádala neuvěřitelné množství ořechů. Nešlo tu chuť ovládnout a tak prostě pořád baštila. Všichni její kamarádi jí nosili jen ořechy a měli ze ní psinu, jak dychtivě se na ně vrhala. Idylku s miminkem si užila jen prvních pár dní a pak přišel ten první záchvat a Petra měla poznat hrůzu a děs a padnout na samé dno.

Sedí s kamarádkou v pokoji a povídají si, občas zkontroluje syna, jestli je v pohodě. Něco je jinak. Nějakým další smysl jí říká, pozor holka, něco je jinak, něco není v pořádku. Chlapec nedýchá a promodrává. Váhání a úlek byl krátký. Rychle ho vytáhla a do plic mu foukla vzduch a chlapec se nadechl, otevřel oči, ale neplakal a visel jí v rukou jako hadrová panenka. Zůstala v šoku a říkala si, co to jen bylo. Snad se jen spletla, ale strach ve ní zůstal a chlapce pozorovala další dny jako ostříž. Další záchvat přišel asi za tři týdny. Ten stejný scénář. Chlapec prostě ve spánku přestal dýchat. Vrátila ho do života a nastala křížová cesta po doktorech. Dostala přezdívky od postrachu lékařů až po hysterickou ženskou. Nikdo jí nevěřil, ale Petra to věděla. Usínala vedle syna půlroku mikrospánkem a probouzela se děsem, že zaspala jeho další záchvat. Ruku položenou na jeho hrudi, aby zachytila vše, co není normální. Nikdo ho nechtěl pohlídat ani pár minut, ze strachu, co se může stát, si zvykla nosit syna všude sebou. Do koupelny, na toaletu. Ať dělala cokoliv, stále ho sledovala a stále běhala za lékaři. Jednoho dne se jí dostal do časopis a tam se dozvěděla, co je jejímu synu – SYNDROM NÁHLÉHO UMRTÍ KOJENCE BEZ PŘÍČINY. Byla tam uvedena i doba a že se záchvaty dějí jen do půlroku kojence. Syn už měl skoro osm měsíců a Petra si náhle uvědomila, že už dlouho nezasahovala. Neřeknu vám, kolikrát synkovi zachránila život, protože čárky si nedělala. Vzala malého a článek a šla k doktorce.

Nu, najednou to šlo a syna jí dali do Brna do nemocnice na monitorování mozku, ale ona věděla, že je to k ničemu a že tahle trnitá cesta je za ní. Přijela domů a byla po dlouhých měsících sama, bez syna. Seděla a byla jsem víc mrtvá než živá. Druhý den skončila u lékařky a nasazeny jí byly léky, které Petru na týden vyřadily z normálního života. Jen spala, vstala se napít, na toaletu a zase spát. Úzkost ale nepolevila a tak ji odeslala k psychiatrovi. Verdikt byl totální vyhoření, zbourání imunitného systému a těžké deprese. Rok se léčila, než byla schopna nějak existovat. Bohužel poškození je trvalé a ona vlastně dvacet let žije s touto nemocí a čekání na její návrat. Ono totiž stačí malé vychýlení a jste zase na začátku a zase se potvora vrátí, aby vás trápila. Přesto ničeho nelituje. Když se na syna podívá, tak ví, že měla proč bojovat.Tak, mohla by napsat šťastný konec, ale nemůže. Je jí hodně špatně.

Její deprese se prohlubuje a Petra teď celé noci sedí u okna, tečou jí slzy a čeká, kdy se jí zastaví dech už napořád. Její psychiatr je fantastický chlap a doktor a pomalu ji tlačí nahoru do života. Bohužel v té době ještě nebyla antidepresiva a jediné, co jí mohlo pomoct, byl lék, který se za totality dal sehnat jedině tak pod pultem. Ale Petra je silná a má pořádný motiv k životu a to jsou její děti. Petr ji nechává osudu. Jen jednou na naléhání doktora ho navštívil, ale asi mu dal pořádné kapky, protože v čekárně na ni zahučel, že tam ho nikdo nedostane a ať si nehraje na ublíženou a nemocnou, protože jí hovno je.

Něco přes rok to vydržela a vše držela jen na tenké nitce své síly. Pak ji zradilo i fyzické zdraví. Napřed jí vyoperovali slepák. To bylo kolem Vánoc. Do roka a do dne byla na kudle znovu a zase na Vánoce, to ji zradil žlučník. Do nemocnice za ní chodil i její psychiatr, jen manžel neměl nějak čas a i ze špitálu místo jejich auta ji vezl manžel spolupacietky. Nebyly to hezké Vánoce. Láska v ní zhasla a ona nevěděla vlastně jak dál. Dvě větší děti a jedno malé. Přesto se rozhodla a podala tu žádost o rozvod a do toho jí přišlo předvolání k lázeňské léčbě. Jak se jí od dětí nechtělo. A hlavně nechat je s ním doma samotné. Ale nechce být hnusná. Ať byl, či je jakýkoliv, vždy se o ně uměl postarat. Uvařit i vyprat a uklidit, to ano. Když musel, tak mu to docela šlo, a tak se rozhodla, že poslechne všechny kolem sebe včetně manžela, který ještě ani nevěděl, že poslala žádost o rozvod, a jede do Var, dát se do pořádku. Petřiny nervy i chatrná tělesná schránka to potřebovala. Lázně jí pomohly a ona se rozhodla, že už konečně je na čase tento vztah ukončit.

Richard – První nevěra

Večer takové mlácení do dveří a v nich rozdováděná Věrka.

“Petro,já ti potkala kluka. To je takový frajer, že půjdeš se mnou do baru. Bude tam a já bych ho tak chtěla dostat. Ten můj vůl doma bude mít parohy, že neproleze skrz dveře, jestli se mi to povede.Však mám co oplácet,“” zasmála se Věrka.

“No jo, ty malá potvůrko,” usmála se na ni.

Stejně po debaklu U kamzíka neměla nic v plánu a nudit se na pokoji se svojí spolubydlící důchodkyní se jí nechtělo. Skoro nevycházela a jediná její radost bylo plést na vnoučata. Petra se oblékla se do tehdy velmi moderních šatů. Vypadaly jako pytel, žádný tvar a dole se zužovaly do silného lemu. Ztratilo se v nich vše, co mělo u ženy vyniknout, ale ona to nevnímala, protože byly přece moderní. Jemně se nalíčila, rozpustila kaštanové vlasy a byla připravena.

Bar byl přímo proti domu. Sotva si poručily, tak do baru vběhla sousedka Jana v doprovodu čtyř kluků, jeden hezčí než druhý. Petra se ani nedivila, Jana byla opravdu kus. I v té době, když už mini nenosila žádná žena, tak ona se této módy nevzdala. Říkala, ukrývat krásné nožky je hřích.

Uviděla je a jako velká voda se přiřítila ke stolu, všichni si posedali, Petra s Věrkou se na sebe jen koukly, ale nevadilo jim to. Spíš naopak. Bylo příjemné mít u stolu takovou bandu krásných kluků. Dvě jména jí v hlavě utkvěla. Jeden byl Ríša a druhý Franta. Ríša seděl a jen se koukal do té své sklenice, Franta nemohl spustit okouzlený zrak z Jany a ti dva hráli červená bílá do spadnutí. Na vysvětlenou, dvojku červeného vína střídá dvojka bílého vína, a kdo spadne dříve pod stůl, tak ten prohrál. Pěkně stupidní hra, ale hráli ji oni a byla to jejich věc. Ten jeden byl asi pěkný posera, protože to netrvalo tak dlouho a byl neschopen pokračovat v pití, ale udržel se na židli. Ten druhý zaměřil svoje opilecká očička na Petřinu maličkost.

“Teda, ty vypadáš jako ta zpěvule. Sakra, jak se jenom jmenuje. Víš, ta brejlatá. Ty máš taky brejle a jsi tak krásná jako ona. Jo, já už to vím. Ty vypadáš jako Urbánková. Ty tedy stojíš za hřích.”

Naklonil se a ovanul ji ten jeho dech a to vám tedy povím, smrděl jako prase. Maličko se odtáhla a poposedla na židli. Bylo jí to houby platný, protože se přisunul a Petru zase ovanul jeho kanálový dech. Vydržela to asi půl hodiny a pak se zvedla, že půjde na toaletu. V duchu si myslela, že třeba odejde nebo odpadne jako jeho kolega ve hře, nebo možná pod ten stůl spadne, nebo ho tam snad skopne sama.

“Halo, Urbánková, kde jsi. Pojď sem.”

Ožrala stál u dámských záchodků a Petra se rozesmála jako cvok. Fakt má smůlu na chlapy, co lezou za holkama na záchod. Kdysi dávno to byl Vrabčák, jak jsem psala v jedné povídce, a teď ten ožrala, co si ji plete s Urbánkovou.

“Plav se vyspat, debile,”naznačila celkem jemně.

Odtlačila ho od dveří a šla ke stolu.

“Urbánková, co mi to děláš, babo jedna. Já se zamiloval a ty prcháš,” nadával mi ožrala.

Pak sáhl po sklence a celou ji ten debil polil červeným vínem. Dobře mířená facka přistála na jeho ksichtě, Petra se zvedla jako královna a s podotknutím, ať odklidí toho hajzla utekla z baru převléct se do suchého. Asi by už zůstala na pokoji, ale nechala tam Věrku a ona nemá ve zvyku nechávat kamarádky na pospas kdejakým volům. Na pokoji se koukala do šatníku, ale to víte, že si s sebou netáhla celý šatník, a tak se vykašlala na taktiku, oblékla si rifle, co jí byly dost velké, utažené tričko s krásným výstřihem přesně ke žlábku. Rifle přepásala páskem, aby jí nespadly, usmála se po dlouhé době na sebe do zrcadla.Tak, Urbánková, a mazej za Věrkou.Vklouzla potichu a posadila se mezi ostatní. Ožrala i s tím druhým byli pryč, Věrka seděla s nějakých chlapem, pak Petra zjistila, že to byl ten, na kterého tak čekala. No a Franta hrdličkoval s Janou a Ríša seděl, jakoby ponořen do sebe. První si Petry všiml Franta a nedalo se nevidět, jak zírá.

“Tedy holka, kde jsi nechala tu šedivou myšku? Jediné, co jsi jí cestou sebrala, jsou ty její brýle. Ježiš, Petro, ty jsi ale kus,“”pěl Franta chválu a Jana celkem naštvaně zírala na její proměnu.

“Bacha, ať tě nevyhodí. Copak nevíš, že v riflích se nesmí do baru?”

“Tak ať, Janičko. Mně na tom zase tak nesejde, abych tu byla,“”odsekla.

Raději měla myslet na manžela, že zase v sobotu za ní přijede. Franta se naklonil a pošeptal Petře do ucha, co bych řekla malé výměně. Dělala ze sebe tele, že nerozumí a otočila hlavu. Měla zvláštní pocit po těle, jako že ji někdo pozoruje a ty oči pálily.
Ríša se na ni díval upřeně a bez mrknutí. Najednou se zvedl v celé té své výšce, oblečen do černého, černé vlasy, černé strniště vousů a uhrančivé oči. Byl tak krásný, až se jí točila hlava při představě, že by takový chlap líbal ji, tu šedivou myšku. Natáhl k ní ruku a ona mu podala svoji bez ptaní. Proč by se taky ptala. Věděla, že ji zve k tanci. Nepotřebovala slova. Naházel do boxu peníze a první písnička byla romantická. Přitiskl ji k sobě a ona se nechala unášet hudbou a blízkostí mužské, živočišné vůně.

“Proč jsi schovávala tu krásu? Ženy jako ty, by ji měly ukazovat celému světu a být hrdé na to, jak jsou krásné a ty jsi krásná, věř tomu. No, nekruť hlavou, jsi tak sexy i s těmi brýlemi. Já tě pozoroval celou dobu a byl jsem docela zvědavý, co si počneš s naším přiopilým kamarádem a jak zareaguješ na nabídku Franty a jsem tak rád, že jsem se nepletl. Ty nehledáš kohokoliv na vyspání, ty hledáš někoho konkrétního, viď? Mohl bych to být já?”

“Copak, máš chuť dostat do postele další zářez? Tak to asi nebudu. Kudlu nemám, zářezy si nedělám a skalpy nesbírám,“ “odpověděla a v hlase se jí chvělo zklamání.

“Tohle si o mně myslíš? Podívej se mi do očí. Myslíš, že mám zapotřebí hledat skalpy a zářezy? Holky mi lezou do postele samy a já je nestačím vyhazovat.”

Škubla sebou v jeho náruči, ale držel ji pevně.

“Neutíkej. Já ti to vysvětlím. Myslel jsem, že jsi nás poznala. Ty vůbec nevíš, že tu sedíš s kapelou I.B.? To jsi snad jediná, kdo nás nepoznal a já jsem tak strašně rád, že jsi to nevěděla. Když skončíme představení, tak bys nevěřila, čeho jsou holky schopné, aby utrhly, jak jsi krásně řekla, můj skalp. Vím, že se ti líbím, zrovna tak, jak moc se líbíš ty mě. Oči tě prozradily a ty nevíš, co pro mne znamená to, že mne neznáš, a přesto se na mne koukaly tvoje oči s tím, jak moc tě přitahuji. To je jako balzám pro kluka, co neví, proč s ním holka jde. Kvůli němu, slávě či prachům. Chtěl bych s tebou prožít nejen tento večer, ale spoustu dalších a dalších, když mi to dovolíš,“”naklonil se a políbil ji do vlasů.

Bylo to jako rána elektrickým proudem. Po dlouhé době byla zase žena a všechny části jejího těla se probouzely najednou a ona měla v sobě tak šílený zmatek, že pomalu nevěděla, kdo je a čím je. Honem záchranný bod. Děti. Její děti, jsou ten záchranný bod, aby nezapomněla, kam patří a kde je doma. Odtáhla se od něho, aby se mu mohla podívat do očí. Byla tam jen čerstvá zamilovanost a touha, zrovna tak jako v očích jejích.
“Ríšo, Ríšo, pročpak tě potkávám až teď, to nevím. Jedno ale vím docela určitě. I když se rozvádím, přesto nejsem svobodná. Jsem máma tří dětí a tou budu vždy na prvním místě. Ráda s tebou budu, dokud budeš v lázních, ale nic víc. Pak ty půjdeš svojí cestou muzikanta a já tou svojí, cestou mámy.”

“Mně nevadí, že jsi máma. Čas ukáže, jestli jsme se měli potkat na týden nebo na celý život,“”nedal se Ríša.

Natáhla se na špičky, aby ho mohla políbit. Sakra, to neměla dělat, bylo to jako fouknout do uhlíků. Najednou všechno hořelo jasným plamenem. Držel ji za ruku, když platil, držel ji za ruku, když volal taxík, držel ji za ruku, když vstupovali do domu jeho rodičů a pustil ji, až když za nimi bouchly dveře jeho pokoje.

Milovali se jako dva šílenci, co najednou potkali něco zvláštního. Ríša s vědomím, že Petru neobloudila jeho kariéra muzikanta a ona s vědomím, jak moc je asi pro něj krásná a jak moc ji chce. Dostala darem týden lásky. Nikdy na něj nezapomene. Když jí dával u autobusu lístek s adresou a telefonem a prosil, ať se ozve, že se vše dá vyřešit, už věděla, že tohle řešení nemá. Nebude se nikdy stěhovat z malého města, kde jsou její děti šťastné. Nikdy mu nebude říkat můj Ríšo. Jeho život jde jinam a její taky. Poslední objetí, poslední sbohem a autobus ji veze do stanice nebe a peklo. Pláče, když trhá papír na maličké kousky a pouští je po větru. Pro lásku k dětem zahodila čerstvou lásku k muži. Ale co je to láska k muži. Třeba to byla jen zamilovanost a Petra udělala dobře. Nebo to byla chyba a raději na to nemyslet, aby zase neplakala. Lásko bývalá, snad jsi potkal více štěstí než Petra.

Mirek – Druhá nevěra

Rok uplynul jako voda a Petra je stále vdaná-nevdaná. Nechce se rozvést. No jasně, proč by taky chtěl. Má doma všechno, co potřebuje, i to, co nepotřebuje, tak proč se toho vzdávat. Petřino zdraví je pořád nahnuté a tak si pomalu získává přezdívku smutná paní. V obličeji má vepsán smutek a lidi to vidí. Vidí to i její lékařka a tak ji napsala další lázně. Prý z těch minulých se vrátila taková spokojená.

Věřte nebo nevěřte, bránila se jako lvice a chtěla odmítnout, ale lékařčin rozhořčený pohled a v neposlední době i Petřina chuť na chvilkové osvobození udělala své. Dostala poukaz a vyšel jí zase na léto. Bože, když musí, tak si to pořádně užije, aby měla zase v duši na chvilku klid, který by jí pomohl přežít dobu, než bude volná. Tentokrát balí docela ráda a na autobus jde sama.

Manžel s poznámkou, ať se tam dobře „baví“, za ní bouchl dveřmi a ona pocítila klid a úlevu. Měsíc pohoda. Je tam a prochází všechna místa, kde chodila minulý rok, vzpomněla si na Ríšu, ale už bez bolesti, jen s nostalgií. Prošla se pod domem jeho rodičů, ale nezaklepala. Neviděla ho rok a neměla právo chtít se mu vracet do života. Tak jen prošla, podívala se do okna a pokračovala dál.

Vary se nezměnily, stále přitažlivé a krásné a Petra se vydala na kávu ke Kamzíkovi, protože přátelství u stolu zdvořile odmítla. Ví, kam to vede a jak dovedou potom pomluvit a ublížit. Ani nešla dovnitř, kde hrála kapela. Byla ubytovaná zase u Thomayera, ale v jiném domě. Na jídlo chodila na známá místa. V té době ještě kouřila a po obědě, když vyšla ven na terase, vytáhla z kapsy sukně Panorama křížovek, zapálila si cigaretu a v klidu si luštila.

Kolem ní lázeňské ševelení, svádění, navazování známostí, ale kdokoliv přistoupil k její maličkosti, tak stačilo zvednout oči a zadívat se a už jen slyšela, promiňte nebudu rušit. Žena vždy cítí, když ji někdo pozoruje, a ona ten pohled cítila každý den po jídle. Věděla, že ji sleduje jeden muž, koukal po ní jako hladový pes. Dělala, že ho nevidí, a nevnímala ty pohledy, ale čím dál víc jí tím lezl na nervy. Byla v lázních čtvrtý den, když po obědě místo cigarety zamířila k domu. Za ní klapaly kroky, ale ani se neohlédla a dál pospíchala. Otočila se, až když držela kliku. No jasně, byl to zase on. Dotěrný chlap. Sice přesně takový, co jí dokázali rozehřát srdce, ale zase jen chlap. Stál tam a koukal, jak rychle zapadla za dveře.

Přišla na pokoj a práskla sebou na postel. Chvíli jen tak ležela, ale pak si řekla, že přece neproleží celý den v posteli. Posadila se, vzala si knihu, peníze do botek, cigarety a už si to mířila do maličkého parku u lesa, kde nikdo nesedával a to jí docela vyhovovalo. Usadila se pohodlně, zapálila si s rozkoší cigaretu a otevřela knížku, ale písmenka jí před očima tak nějak utíkala a ona ani nevěděla, co čte. Zavřela oči, nastavila tvář sluníčku a jen si to užívala. Nemyslela vůbec na nic. Pak jí najednou před tváří zůstal stín a nějak dlouho to trvalo. Otevřela oči, aby se podívala, co je to za obří mrak, který jí bere sluníčko. Houby mrak. Její ctitel stál u ní a smutně na koukal.

“Dobrý den slečno, mohu si sednout za vámi?”

“Není to moje lavička, pane,“”odpověděla jak nejvlídněji mohla, ale přesto cítila, jak její hlas skřípe.

“Nerad bych rušil,“”odvětil na její slova.

“Jen si sedněte, já jsem stejně na odchodu k proceduře,“”odpověděla už trošku klidněji, zvedla se z lavičky a šla směrem k hotelu Pupp, kde za hodinu měla mít perličky. Najednou se za ní ozvalo:

“Mohl bych vás doprovodit?”

“Díky, ale není to daleko a já se sama nebojím, takže doprovod nepotřebuji,”odsekla a zrychlila krok.

“Neutíkejte a nezlobte se na mne. Když jsem vám nepříjemný, nebudu obtěžovat,“”řekl, otočil se a odcházel.

Dívala se za ním, jak pomalu odchází, a najednou jí ho bylo tak strašně líto, ale co jeho. Ono mi bylo líto ijí samotné. Proč se s ním vlastně nebaví. Nic jí přece neudělá, když si s ním bude povídat. On je zrovna tak sám a zrovna tak je mu asi smutno jako jí.

“Haló, pane, pokud jsem vás neodradila, budu ráda, když mne doprovodíte,“”zavolala za odcházejícím mužem.

Než se znovu nadechla, stál vedle ní.

“To jsem rád, že jste si to rozmyslela, slečno.”

Bylo by fajn mít někoho k sobě na povídání a na kávu.

“Co byste řekla, stavíme se po té vaší proceduře někde na kávu a jen tak si popovídáme?“

“Jak myslíte, ale varuji vás, jsem celkem nudná společnice a moc toho nenamluvím,“”děsila ho dopředu.

“Promiňte mi, já se ani nepředstavil. Jsem Miroslav, ale všichni mi říkají Mirku.”

“Petra a říkejte mi jak chcete,”zasmála se a už pomalu šli kolonádou směr hotel Pupp.

Moc nevnímala, co jí říká, a v duchu lamentovala, do čeho to sakra zase lezu. Krásný chlap, přesně ten typ, ze kterých jí měknou kolena, tak to jí bylo naprosto jasné a Petra  přemýšlela jak to udělat, aby jí ta kolena zůstala pěkně pevná.

“Tak Mirku, jsme tady a já jdu do perliček. Asi se uvidíme v jídelně, tak zatím na shledanou,“”chtěla se ho zbavit.

“Slíbila jste mi kávu,“”podíval se na ni s výčitkou v očích.

“No, když se vám tady chce čekat, tak svůj slib dodržím,”povzdechla a zmizela za vrátky.

Lázeňská ji naložila do perličkové koupele. Perličky Petře stříkaly až k nosu a svoje tělo ve vodě ani necítila. Zavřela oči a za víčky se jí objevovaly obrazy chlapů jejího života. Defilovali tam v zástupu, a když se na konci objevila Mirkova tvář, věděla, že v tom zase lítá a že jí změkla kolena. Venku na ni čekal Mirek, jak slíbil, a tak spolu zamířili do venkovní hospůdky, aby zvládli jít včas na večeři. Povídal jí, jak se s ním žena rozvádí a jak moc se mu stýská po dětech. Na oplátku mu sdělila, že se rozvádí už rok a stále je formálně vdaná. Probrali, co je trápí a bolí a docela jim ten čas utekl. Ani se nenadáli a byl čas k večeři a pak čtyři hodiny svobody, než jim zavřou jejich domy.

Večerka pro pacienty byla už v deset večer a rozhodně nebylo radno to nedodržet, protože je mohli nachytat a šupem poslat domů. I to tam zažila, ale nechápala, protože se snadno dal koupil klíč od venkovních dveří. Stačila pětistovka a mohli jste se vrátit, kdy jste chtěli. Je to nemorální, ale je to fajn. Věděla to z minulého roku.

Nebo nekupovat klíč a vrátit se ráno s novinami a nikdo nevěděl, kde jste strávili noc. Všechno se dalo obejít a jen blbec se nechal pro poblouznění poslat domů. Těžko se potom doma partnerovi vysvětlovalo, proč se člověk coural v noci a proč ho vyhodili.
Od toho dne byli nerozlučná dvojice a všichni si zvykli, že kde byla Petra byl i Mirek a naopak. Ani jeden netoužili po hospodách, dokonce ani po tanečních a navíc Mirek podle svých slov byl pořádné dřevo. Dopoledne zvládli procedury, pak do termálu se koupat, klid po obědě, toulky přírodou do večeře a po večeři jejich hospůdka, kde byli poprvé spolu na kávě. Jednou odpoledne ji vytáhl na výšlap. Tam, kde by je vyvezla lanovka, tak tam lezli do kopce jako dva pitomci. Ale bylo to krásné, protože tam nikdo nebyl. Všichni se vezli, jen šplhali. Byla utahaná jako kotě a na vrchol ještě kousek zbýval. Mirek jí podal ruku a táhl nahoru. Jeho dlaň pálila a Petřina jeho taky, protože jakmile oba zavřeli pusu, smích je docela přešel, a když se zastavil a něžně ji políbil, bylo jako sednutí motýla na rty, tak byli ztracení oba. Ztratili se jeden v druhém v nekonečném líbání. Když se od sebe konečně odtrhli, tak zjistili, že čas se pro ně nějak ztratil a že mohou místo kávy nahoře, zase pomalu lézt dolů k večeři.

Dolů to šlo rozhodně rychleji, i když občas by to bylo lepší sjet po zadku než hopsat po nohách. K večeři dorazili tak trochu jako prasata, ale se světýlky v očích a kolem nich se všichni culili, jak moc to na nich bylo vidět. Bylo to oběma jedno. Však nikomu neubližovali a cítili se svobodní. Taky byli. Po večeři šli do té jejich hospůdky. Tentokrát ne ven, ale zamířili dovnitř. Sedli jsme si ke stolu, kde popíjel pivo postarší pán. Petra si svůj oblíbený čaj a Mirek měl chuť na pivo. Držel ji za ruku, semtam se naklonil, aby se jí mohl alespoň dotknout, nebo políbit.

“Haló, pane vrchní, tři prameny,“”zavolal jejich společník u stolu.

“Smím vás pozvat? Už je to tak dlouho, co jsem naposledy viděl dva opravdu zamilované lidi a vám dvěma to tak moc sluší. Snad se nebude zlobit na starého dědka, že se ohřívá při pohledu na vaši lásku,“”usmíval se na ně pán.

“Děkuji a ráda si s vámi připiji na vaše zdraví,“”odpověděla.

“Tak na lásku,“”zahalekal pán a všichni svoje prcky obrátili do dna.

Hostil je celý večer, povídal si s nimi a byl to jeden z nejhezčích večerů, který Petře utkvěl ve vzpomínkách. Bylo půl desáté, když se museli zvednout, aby jim nezamkli dům. Rozloučili se dědou, vyslechli přání štěstí a už na odchodu se Petra vrátila a líbla dědu na tvář. Cestou se drželi za ruce a Mirek byl nějak vratký. U dveří se chtěla Petra rozloučit, ale trval na tom, že ji doprovodí nahoru. Bylo jasné, že chce být s ní chvíli sám a tak jsem ho pašovala nahoru do pokoje. Vylezli do druhého patra, odemkla dveře a strčila ho dovnitř.Padl jí na postel, pod hlavu si dal Petřino pyžamo a usnul. Nevěřícně koukala na Mirka v její posteli a jen se usmívala, jak ho zmohl třináctý pramen. Přikryla ho a šla se vykoupat. Když se vrátila, tak šla spát na druhou postel, která byla volná. Zachumlala se do pokrývky, zavřela oči a pomalu usínala, když jí Mirek nadzvedl pokrývku a vklouzl za ní do postele. Přitulil se k ní a ona ho pevně objala.
Najednou byli střízliví, čiperní a milovali se skoro až do rána. Jít pak na snídani a procedury bylo utrpení. Vydrželi to a po obědě šli spát, aby dohnali spánek za promilovanou noc. Po spánku se vydali na obvyklou procházku do lesa. Jen si tak povídali a blbli a najednou byli nějak hodně daleko a před nimi nádherná mýtina, uprostřed velký vojenský stan.

“Tedy Mirku, kam jsme to vylezli? Tady to vypadá na manévry.”“Tak se půjdeme kouknout a když tak se vrátíme stejnou cestou.”

Pomalu přišli ke stanu a nakoukli dovnitř. Houby vojáci, vandráci.

“Mirku, tady mají určitě potlach. Vojenský stan, to chce velkou akci.”

“Jak to víš?”zeptal se jí Mirek.
“Víš kolik vandrů a potlachů mám za sebou? Projezdila jsem za svobodna všechna možná místa. Tady to večer a v noci pojede.

“Ahoj, co nakukuješ holka. Jen pojď dál a vítej,“”halekal na Petru chlap jako hora, co se otáčel u pípy jako čamrda.

Petra vzala Mirka pod paži a šla k tomu hromotlukovi. Podala mu ruku, kterou přijal do své tlapy kupodivu jemně jako klenot.

“Pojď na má prsa,”hulákal s úsměvem.

Tak to už nebyla klenot. Zvedl ji ze země jako pírko, hubička mlaskla a pěkně Petru zmuchlal. Mirek chudák jen zíral. Nikdy na vandry nejezdil a tak mu to muselo připadat dost důvěrné na první setkání, ale ji to nepřekvapilo.

“Tak kočko, Kódl jméno mé a jsem hotov plnit dnes večer každé tvoje přání,“ hřímal, jako by byla hluchá.

“Ahoj Kódle, jsem Petra a vedle Mirek není jen můj kamarád, ale je to můj přítel,“ odpověděla hromotlukovi.

“To jsem si mohl myslet. Každá holka má chlapa, jen já nemám nic než tu pípu,to není fér,” hodil na ně smutný kukuč, ale za chvilku se zase vesele smál.

Do stanu se začali trousit vandráci a Petře bylo v jejich společnosti moc dobře. Na nic si nehráli. Vzali je oba, jako by tam s nimi byli odjakživa. Jedli s nimi, pili a bavili, a když bylo skoro devět, tak usoudili, že domů to nestihnou. Ustlali si nahoře v kupce. Byl to nádherný večer plný touhy po kráse a pravdě, jak to dříve mezi vandráky bylo. Ve dvě ráno dostala dvě deky a zalezla s Mirkem do kupky sena. Voňavá noc je brzo uspala a Petra jsem spala jako v péřové posteli. Ráno ji sluníčko zašimralo na nose. Jejda, šest hodin. Mají co dělat, aby včas přišli ke snídani. Se senem ve vlasech se mazali umýt, dát se trochu do pořádku a rozloučit se. Všichni vyspávali, a tak se šla Petra rozloučit jen s Kódlem. Dala mu pusu, poděkovala za krásný den. Kouknul na ni moudrýma očima a jen pokývl.

“Holka hodně štěstí, asi ho budeš potřebovat.”

Z kopce to brali pořádným fofrem a snídani stihli, i když jí Mirek vybíral seno z vlasů ještě před jídelnou. Asi týden před odjezdem, se Mirek rozhodl a vzal Petru sebou do Klášterce na oslavu maminčiných narozenin a hlavně ji oficiálně představit rodině. Přijeli v sobotu ráno, a Petra kolovala po jeho příbuzných jako hračka. Každý si chtěl povídat a každý jíd omlouval, ať ho udělá šťastným, protože toho zlého si užil dost. V neděli večer se vrátili rozhodnuti, že tento vztah nenechají proklouznout mezi prsty.

Nastal den odjezdu a oni byli přesvědčeni, že se za chvíli uvidí, protože Mirek měl přijet k Petře domů. Ještě první dopis byla samá láska a naděje a pak to přišlo. Jeho žena zjistila, že je šťastný a stáhla žádost o rozvod. Mirek stál najednou před rozhodnutím Petra, nebo děti. Udělal to, co by udělala i ona. Vybral si lásku k dětem a ona mu to doteď nemá za zlé. Její výhoda je, že jí děti nikdo nebral, ale jemu ano. Co se s ním stalo dál, neví, protože dopisy posílala zpátky neotevřené, až to pochopil a přestal psát a ona uzavřela dalšího chlapa jejího života na dno srdce a nechtěla, aby se do něj někdy vrátil.

———————————————————————————————-

Po obou lázních žila v manželství, nemanželství. Vlastně mu dělala veškerý servis kromě sexu. Spát s ním nemohla a má pocit, že mu to bylo jedno. Nejspíš na ni měl takovou chuť jako ona na něho. Děti rostly jako z vody a Petra nastoupila do práce. Byla ráda, že má kam odejít a nikdy nebyla líná. Byla zaměstnaná jako hlavní ekonom u soukromníka a bylo to dost náročné, protože tam byla vlastně jediná, kdo tam ekonomii rozuměl. Postupem času se ale vše uklidnilo, naučili se jak to dělat a začala být pomalu pracovní pohoda. Ne tak doma. Taky by vás nebavil život roky bez lásky a v celibátu. Co bude dál, to vážně neví, ale naději umírá poslední.

Duše ji bolela a v srdci měla ledové prázdno. Jediné, co ji drželo při životě, byly děti. Nejhorší byly postoje jejich blízkých. Manžel si na ni chodil stěžovat její vlastní sestře, a protože Petra nemá stěžování v povaze, byla ona ten viník. Neustále na ní hledali všichni chyby a hlavně radili, co má a nemá dělat. Dostala z toho všeho žaludeční vředy a bylo jí pořád špatně a tak hubla a hubla a cítila na sobě pohledy svého muže a tušila, jak se prohlubuje jeho zájem o ni. Jenže zastavit to nešlo a Petra se začala znovu blížit k jeho vysněnému ideálu.

„Víš, že se u nás v hospodě tancuje? Nechceš vzít Věrku, ať není sama, a jít si skočit“, řekl jí Petr venku před Věrkou.

Věře se to zalíbilo a tak kývla, aby jí nekazila radost. No, co jeden večer v hospodě snad přežije. Petr to okamžitě svolal a tak šla i s Věrkou a přidala se její sestra s manželem. Taneček byl venku a tak Petra poslouchala hudbu a rozumování svého manžela, jak radí Věře, ať odejde od manžela. V duchu si říkala:

„Ty máš co radit. Sám se mě držíš jak hovno košile, a když jsem třikrát chtěla odejít, tak jsi mi vyhrožoval a teď vlastně nevím ani proč. Kašleš na mne, ale rozvod to ne.“

„Smím prosit, Věro?“

Petřin galantní manžel se ukláněl před Věrkou, ta se zvedla a šli tancovat. To ještě nevěděla, jak moc ji ztrapní před přáteli a sestrou. On totiž celý večer tancoval jen s ní a Petru ani k tanci nevyzval. Jako by tam nebyla. Bylo jí trapně a smutno. Říkala si v duchu, jak strašná musela být v minulém životě, že je tak trestaná. Byla ráda, když skončila o půlnoci hudba a mohla se zvednout a jít domů, zavrtat se do své postele, daleko od všeho, co tak bolelo a přestat myslet na to, co je a žít jako ve snu. Bylo jí stále hůř a hůř. Navíc zkrachoval podnik, kde pracovala. Nastaly finanční problémy a Petra nevěděla jak žít. Najednou byla doma, nepotřebná, osamělá a nešťastná.Vracely se jí deprese, ale už s nimi uměla bojovat. Přes bolest na duši krásněla před očima. Bohužel si toho všiml i její drahý manžel. Bylo to asi tři měsíce po tanečku, kde ji tak ztrapnil.

„Petro, co kdybychom šli zase tancovat?“

„Nemám ti vzít Věrku?“ píchla ironicky.

„Jasně vem ji, co by dělala doma sama,“ odpověděl jí Petr.

V duchu se trochu pousmála, šla pro Věrku a vydali se ve třech na taneček. Kupodivu, jakoby se bál, seděl jako pecka a ony s ním. Petře se tak chtělo tancovat.
Doma řekla manželovi, že už nechce být v tomhle podivném manželství a že má přítele, který si ji chce vzít i se třemi dětmi. Reakce byla katastrofální. Vyhrožování, že skočí pod vlak, hledání po venku. Otázky kde byla. Štvaní její duše do příšerného strachu. Dostal ji tak hluboko, že stáhla žádost o rozvod, rozešla se s přítelem a pokusila se dát manželství znovu do pořádku. Musí uznat, že se Petr snažil, seč mu síly stačily, ale zase špatně. Najednou chtěl po ní vyznávání lásky, hrál si na zamilovaného chlapce a to se prostě nedalo vydržet. Prosila, vysvětlovala, že tohle nezvládne, že nemůžou zapomenout na roky spolu a musí navázat tam, kde jsou teď. Nedal si říct a byl čím dál tím víc směšnější a Petra si vzpomněla na nejlepší zbraň. Začala se cpát horem dolem a jak se kulatila, jeho vášnivá láska brala pomalu zpátečku. Zase to byl ten egoista, kterému šlo jen o vzhled. Přestal ji navštěvovat v posteli a stačila mu hospoda, jídlo a servis služky.

Sezení jí nedělalo dobře. Měla stlačený žaludek a střeva a trpěla jako zvíře. Najednou jí někdo poklepal na rameno. Přišla sestra Helena s manželem, a tak byla moc ráda, že si má s kým popovídat. František si pamatoval, jaká bývala tanečnice, a tak ji vyzval k tanci. Je velmi dobrý tanečník, a tak se stalo něco, co se asi stát nemělo. Upoutala na sebe pozornost nejen okolí, ale hlavně svého manžela. Najednou si vzpomněl, co vlastně vždycky věděl. Jak hodně byla v tanci dobrá. Petra ho učit odmítla, ale Hela ji zastoupila. Učila Petra tancovat holandskou, aby si mohla zařádit, když už je nucena chodit do hospody, kde ji to nebavilo. Nebyl dřevo a tak se základy naučil a pak už velmi rád vyzval vlastní ženu k tanci. Viděla mu až do žaludku. Zase chce, aby mu všichni záviděli, co má doma.

Pátky se staly součástí jejich života. Bože, jak rád se předváděl a jak hrdě Petru představoval. To je moje žena a jak se naparoval, když ji jeho kamarádi obdivovali a zvali na prcky. Stali se dost pověstným párem. Obdivovali je a dokonce jim platili rundy, ať jdou na parket zatancovat. Petr byl ve svém živlu, ale Petra tancovala se staženou tváří. Čím déle tam chodili, tím více byla ztuhlá a Petr šťastný. Jediná chvilka, kdy se uvolnila, byla, když tancovala s Františkem. Vždycky si u toho zablbli a vážnost hodili za hlavu a to ji bavilo. Tancovat potom s Petrem bylo o nervy. Asi to začal pociťovat, protože pil čím dál tím více. Pak se mu pletly kroky a to s oblibou říkaval.

„Petro, co děláš, jsssi mmmimooo rytmussss,“ a šlapal si při tom na jazyk.

„Já?“

„Ty!“

Nemělo vůbec cenu se s ním hádat, a tak v ní začal pomalu pěstoval chuť mu něco provést. Příležitost se naskytla, když s nimi u stolu seděl Karel. Pěkný, namakaný chlap, kterému se evidentně líbila a který se jí vyhýbal, protože byla manželkou jeho kamaráda. Že je manželka jen papírově, věděla jen ona a Petr. Nebyl problém dostat ho na parket. Při tanci jeho pocity vypluly na povrch. Přitiskl Petru k sobě a tak spolu pluli parketem a bylo jim dobře, než idylka skončila Petrovým zásahem.

„Karle, tak to by stačilo,“ odstrčil ho ode ní a majetnicky se jí chytil a dotancoval se ní ten pitomý ploužák.

Doma si řekla dost tanečkům a už nikdy více je tam nikdo neviděl. Petr najednou neměl s kým se předvádět a tak se tam přátelil s opilci a s pivem. Byla už zvyklá a tak jak zarchotil klíč v zámku, dělala že spí. No za půlroku jí měl dost. Nenáviděl, že je bez práce, bral to jako selhání a pronesl větu, kterou jí na léta naprosto zabil.

„Já tě živit nehodlám. Najdi si konečně práci a dělej. K čemu tě mám? Všude chodím sám a domácnost taky táhnu sám,“ vyléval si na Petře své pocity.

Ten den Petra zahodila cigarety, protože by se jí hnusilo říct si o peníze manželovi. V noci prosila Boha o práci. Poprvé v životě ji vyslyšel a Petra dostala práci. Že to bude její hřebíček do rakve, tak to opravdu netušila. Chodila tam moc ráda, šťastná, že vydělává. Nevadilo jí, že šla dělat práci do skladu a vlastně klesla dost hluboko. V té době by šla i do dolů kopat uran. Vážila si proto své práce a byla šťastná, že není na lince, ale na přípravě, kde byla práce fyzická i kancelářská. Po dvou měsících přišla první inventura. Bylo jí to docela jedno, protože takových už zažila, že by to snad dokázala dělat po slepu. Její mistr z toho byl však velmi špatný, protože neměl ani páru, jak se inventura dělá. Přišlo jí to zvláštní, že takový člověk je na takovém místě.
Tehdy přišel za nimi do přípravny. Byly tam čtyři ženy a ptal se, jak to uděláme, protože u nich je nejvíce materiálu a papírování. Holky bezradně krčily rameny, že neví co s tím a tak Petra po chvilce váhání řekla, že pokud chce, tak ostatním řekne, co mají dělat, a inventuru udělá sama. Netušila, že si podřezává větev pod zadkem. Byl rád a na všechno kýval a tak ji tedy udělala. Jenže tam byl velký schodek mezi skladem a linkou a tak na poradách vyšlo najevo, že ji nedělal mistr, ona musela chodit s ním na porady a vysvětlovat v čem asi vidí zádrhel.

Najednou nebyla jedna ze čtyř, ale někdo jiný. Byla povýšena na vedoucí svého mini týmu a zvedli jí plat. To se odrazilo na chování jejích kolegyň, které se cítily poškozeny. Petra měla všeho za měsíc plné zuby. Holek, mistra, vedení a vůbec všeho a po velmi dlouhé úvaze, dva dny před vypršením zkušební doby, dala výpověď. Tehdy za ní běhali pořád dokola, ať to stáhne. Nakonec jí nabídli zvýšení platu a Petra kývla, protože věděla, že peníze potřebuje. Druhá její obrovská chyba. Přišel za ní mistr a řekl Petře, že dosáhla svého. Získala v něm nepřítele číslo jedna. No, řekla si, čas je milosrdný a pak se uvidí.

Za dva roky byla dost vysoko, otevřela se další dílna a s tím další přípravna. Udělali z ní šéfovou obou přípraven. Plat měla krásný, ale v práci od nevidím do nevidím. Měsíční inventury jí už zůstaly na krku a ona za vše odpovídala, i když to měl být mistr a ne Petra. Jednoho dne k nim mistr přivedl novou holčinu a Petra ji měla zaučit a netušila, že zaučuje někoho za sebe. Dívenka byla milenka jejího ženatého mistra a bylo jí slíbeno Petřino místo. Následovala šikana nejhrubšího kalibru. Petra byla věčně na koberečku a vše, co se stalo, i když nebyla v práci, byla její vina. Začala chodit do práce s odporem, jaký neznala. Chodila kolem Božích muk a vždy se obrátila na Krista s dotazem, proč ona a co má dělat.

Tři měsíce úporného šikanování si připravovalo půdu pro návrat deprese. Nakonec se šéf výroby už na tohle vše nemohl dívat a zajistil jí novou práci. Vlastně povýšila. Uvolnila post holce, která se pro její práci vyspala se ženatým chlapem. Petra dostala svůj stůl, židli, počítač, samostatnou práci, podléhala sice mistrovi dál, ale práci řešila sama. Jeho zajímaly jen výsledky. Myslel si, že ji to položí, že tohle nezvládne, ale to ji neznal. Je jako býk, když se zaklesne a jde za cílem a brzy měla práci, která byla nová, teprve se zaváděla, v malíčku, tak začaly alespoň drby. Byly hnusné. Jako, že je kariéristka, a šlape všem po zádech, aby vylezla, kam chce, a přitom Petra chtěla jen jedno, práci, kterou rozjízděla sama a měla ji ráda. Nastala doba, kdy s ní nemluvily ani dveře. Ti, co zůstali pod ní, jí neodpustili, že je nahoře, ti nahoře jí neodpustili, že se dostala mezi ně. Blbá situace. Vydržela to tři měsíce. Pak šla jednoho krásného dne do práce a Kristus se na ni koukal z Božích muk a říkal:

„Děvče, pohár přetekl, uteč“.

Kroutila hlavou, jesli se jí to nezdá, a šla na svoje místo. Bylo sedm ráno a v osm to začalo. Hučelo jí v hlavě, všude bílo a všechno jakoby plavalo. Ne, neomdlela. Vzpamatovala se, ale věděla, že musí z dílny, nebo začne ječet. Vstala a šla za mistrem pro propustku k lékaři. Bylo to za celou dobu vlastně poprvé, co odcházela dříve.

Jejich rozhovor:

„Když odejdete na nechopenku, musí vás někdo zastoupit a já nezaručuji, že se budete mít kam vrátit a zbude na vás jen linka!““

„Ano? A co tím chcete říct? Zakazujete mi jít k lékaři, když je mi zle?“

„Nezakazuji, varuji, jak to asi dopadne.“

„Dejte mi tu propustku a věřte mi, že Boží mlýny opravdu melou pomalu a jistě. Ten, kdo bude potrestán, budete vy.“

Otočila se a rychle odešla, aby mu nedala pár facek. Rok na neschopence, čtyři měsíce v léčebně a po roce plný invalidní důchod. Je to osm let a Petra se deprese už nikdy natrvalo nezbavila. Jsou krásné dny, ale také dny, kdy ji deprese tlačí až na dno a ona zase a opět vstává a bojuje. A Boží mlýny? Není tam ani mistr, ani jeho milenka. Odstranili Petru z cesty, ale její práci při inventuře nedokázali zvládnout a byli tudíž vyměněni. Co je to však platné, když z ní šikana udělala invalidu. Ale Petra nepláče a nestěžuje si, protože by zase nepoznala spoustu úžasných a citlivých lidí, co trpí depresí, nezačala by psát básně, nevyšla by jí sbírka. Takhle po ní zůstanou její sbírky. Je šťastná. A proč je šťastná? Konečně je volná, rozvedená paní. I když přizná, že ho k tomu dokopala trochu podrazem. Prostě mu řekla, že jako manželé nemají nárok na různé výhody a že po rozvodu se finanční stránka zlepší. Souhlasil. Dobře mu tak, v životě ji přece nikdy nechtěl a Petra tehdy získala to, po čem tak toužila. Svobodu, ale zaplatila strašně vysokou cenu. Ztracené roky, zklamaná, nemocná invalidní žena, co si sáhla na dno a ještě pořád sahá.

Snad je to nějaká kletba, nebo si to zaslouží, to neví. Je rozvedená, ale bývalý se jí nechce hnout z bytu. Nechce se mu hledat podnájem a dál žije s Petrou ve společném bytě. Sedm let uzavřu do pár vět. Ano, tak dlouho byla s bývalým v jednom bytě a věřte nebo ne, těšila se každý leden do léčebny, že si odpočne od dusné atmosféry v bytě. Ty roky by nepřála ani nejhoršímu nepříteli a modlila se denodenně, až ztratila víru, že někdo jako Bůh existuje, protože žádný by jí nenaložil na záda tolik trápení jako její vlastní život.
Je to rok, co si našel novou paní a konečně se odstěhoval z Petřinýho bytu. Osud dostihl i jeho, protože ta jeho paní mu nedala právo trvalého bydliště a tím udělala z otce jejich dětí bezdomovce, co má adresu na městském úřadě. Ne, nelituje ho, lituje tu pověst, kterou má a která zasahuje její děti.

Posledních pár vět si nechala jako bonbonek.

„Petro, nemáš pro mne chvilku čas? Že bychom zašli na pivo. Já bych si s tebou chtěl popovídat,” prosil ji bývalý, když na sebe narazili v obchodě.

Přikývla a to, co řekl jí, mi naprosto vyrazilo dech a Petra pochybuje o duševním zdraví svého bývalého partnera a myslím, že plným právem.

„Petro, až teď, co žiji s Helou, vím, co jsi všechno vytrpěla. Moje paní je nemocná a já jsem se na tobě naučil, jak se mám chovat. Nechci dělat stejné chyby, jaké jsem dělal v našem manželství. Nic mi neklape. Měla rakovinu a tak nechce ani sex. Neporadila bys mi jak na to?

Chápete to? Petry se nikdy neptal, co potřebuje a jak jí je a co ji bolí. Nikdy ho nezajímala její duše a její básně nikdy nečetl. Co by prý uměla asi tak napsat. Pak tu sedí proti ní a chce rady jak zacházet se ženskou, která z něj udělala bezdomovce. Já, ta kráva blbá, najednou ta nejchytřejší mu mám pomáhat? Zatmělo se jí na chvíli před očima a pak se pousmála.

„Jo, milý Petře, tak u mne radu nehledej. Jí se ptej. Mě ses neptal dvacet let a já nevím, proč bych teď měla za tebe něco řešit.“

Zvedla se a tím dnem se cítila osvobozená od minulosti.

  • Autor/ři obrázků: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist