Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Milena

Milena Doušková, 07.06.2011, Osudy žen, Komentáře - 0

Sedí na okenním rámu a synka má položeného na ruce, kde tichounce oddychuje ze spánku. Bojím se ho položit a necítit jeho tělíčko tak blizoučko u sebe. Jeho nechuť žít ji nutí mít sílu k žití za ně oba, bolavě, děsivě, ale žije. Kdo jiný by hlídal synův dech a naslouchal půlnočním stínům a běsům, které je oba tak dlouho obcházejí a čekají, až její bdění přemůže spánek. Kdo jiný by měl ruku na jeho hrudníčku a čekal na nádech a výdech, nádech výdech.

Sedí na okenním rámu a synka má položeného na ruce, kde tichounce oddychuje ze spánku. Bojím se ho položit a necítit jeho tělíčko tak blizoučko u sebe. Jeho nechuť žít ji nutí mít sílu k žití za ně oba, bolavě, děsivě, ale žije. Kdo jiný by hlídal synův dech a naslouchal půlnočním stínům a běsům, které je oba tak dlouho obcházejí a čekají, až její bdění přemůže spánek. Kdo jiný by měl ruku na jeho hrudníčku a čekal na nádech a výdech, nádech výdech.

Milena je k smrti unavená a vyděšená, slzy jí stékají kolem nosu a vpíjejí se do rýh kolem úst. Nejsou od smíchu, ale od neustávající bolesti na duši. Za tu chvilinku, co je její synek na světě, jeho máma zestárla o celé věky. Její pleť je šedivá, zprůsvitnělá a pletenina jemných vrásek jí protíná tvář jako jemná pavoučí síť, kterou si utkal hladový pavouk. Hladoví, ale ne po potravě, po dlouhém, nerušeném spánku, kde noční můry nemají místo a kde klid noci ruší jen její a synovo oddechování. Jak asi chutná spánek? Milena si to už vlastně ani nepamatuje a sama sobě vysvětluje, že ho vlastně ani nepostrádá.

Spánek je přepych a to slovo nepatří do jejího slovníku. Upřela oči na spícího synka a jemný úsměv jí rozvlnil ústa.

„Jen spi, synku, a sni za nás oba, jednou přijde doba, kdy role se obrátí a já budu spát a ty nade mnou bdít. “

Syn tiše spí a na víčkách pel z křídel motýlích, co pomáhají hlídat jeho spánek. Ta chvilka štěstí musí být vykoupena a Milena zase cítí ty kovářské kleště na svém srdci a plících. Tak pevně je sevřena, že nemůže dýchat. Děsí se a touží do vroucích plic dostat aspoň trochu vzduchu. Tak moc se snaží, protože rozum jí říká, je tady, všude kolem tebe, a i když tě na duši zebe, vzduch si pohrává se záclonou a tvými vlasy tak se neboj a dýchej. Svojí pěstí chce vše držet a neprohrát.

Ve strachu se podívá na syna, jako by u toho drobečka hledala pomoc a on ji dává. Najednou dlouhý, hvízdavý nádech a myšlenka, zase jednou utekla hrobníkovi z lopaty. Vzduch jí proudí do bolavých plic a má pocit, že jsou poskládány jen ze samých ostrých střepů, ale je tam uvnitř, a i když to bolí, ví, že dnešní noc přežijí oba dva.

Zachraňují se navzájem, Milena a její syn. Ani jednomu se nechce žít, ale ani jeden nechce nechat toho druhého odejít, a tak se zvedá z parapetu a odnáší svého syna k sobě na lože a uléhá s rukou kolem něj ke krátkému spánku.

Probouzí se leknutím a první pohled je na syna, který klidně spinká a pak na budík. Tak chlapečku, dnes mi dal život deset minut spánku v celku. Je to hodně nebo málo? Neví a nepřemýšlí o tom. Noc ubíhá a se světlem se syn kouká na svoji vyčerpanou mámu, která ráno přísahá, neboj se, my dva to zvládneme.

Už zase sedí na okenním ránu, jen ruce má prázdné. Dívá se do tmavé noci. V očích slanou mlhu a marně hledá slova, která by vystihla všechny pocity v duši. Dlouho byla moc silná a žila pro dva a za dva a teď neunese ani ten svůj jediný život. Necítí radost, štěstí ani nudu, jen bolest, prázdnotu, nechuť žít. Cit se ztratil jak zázračný pramen mezi tvrdými skalami. Stejně tak ztvrdlo srdce a láska, zamilovanost jsou pro ni jen prázdná, nic neříkající slova. Slovo manžel má pro příchuť pelyňku a jen při pomyšlení, že na ni sáhne, ji na duši začne mrazit. Proč? Nechal ji na všechno samotnou a bez pomoci. Když Milena bděla, on spal. Když potřebovala spát, seděl v hospodě a v ní se pomalu rozrůstal pocit nenávisti a nechuti, zloby a obžaloby. To by však bylo moc jednoduché, otec jejich dětí se styděl až do morku kostí za svoji ženu. Jak si mohla jen dovolit a tak ho zesměšnit tím, že si chodí léčit nemocnou duši k lékaři. Má ženu blázna, čím si to on chudáček zasloužil, jak moc ho tím pokořila a zničila. Prý se mu všichni smějí a Milena je hysterická ženská a navíc jemu, lamači srdcí utíká z moc ráda z manželského lože. Není nic, co by ji tam lákalo.

V duši probírá všechna ta slova padající na její hlavu a najednou cítí, jak moc je jí to jedno. Nemá sílu na nic, jen soustředit se na přežití od záchvatu paniky k další panice. A jak tak vzpomíná na časy minulé, pomalu v ní narůstá další panika. Myslím, že se jí hrůzou zježily i vlasy, pokryl studený pot a dech prostě není. Čeká, kdy se udusí a bude konec. Stoupá na vlnách bolesti k samému šílenému vrcholku, tam na ni čeká spásný nádech a zase a opět. Tyhle vlny ji zabíjejí a berou jí vůli k životu. Přesto je tu někdo, kdo ji drží ručkou při životě.

Začíná svítat a s tmou odchází i panika a z postýlky se ozve „mama“, vstane z parapetu a jde za synkem. Usměje se na ni modrýma očima, ručky jí položí kolem krku a dá pusu a Milena ví, že teď žije on za nás oba a že všechno spolu zvládnou. Už zase je jejím přítelem okenní parapet, noc a hvězdy. Neví, proč se uchyluje na toto místo vždy, když je jí na duši úzko, ale něco tam Milenu neodolatelně táhne. Snad v minulém životě sedávala v okenním arkýři, spřádala tam sny, nebo psala básně, či chodila svěřovat svá tajemství, trápení a bolesti.

Sedí na parapetu a poprvé to není doma. Je na místě, které by mnoho lidí nazvalo šíleným, proklatým, hnusným a otřásli by se při představě, jak tam vejdou a za nimi se zavře brána, která odděluje svět duševně nemocných od těch zdravých. V duchu se usmívá, protože ona to poznala jinak. Častokrát si říkala, že je to snad naopak a jediné normální místo k životu je tam za tou vysokou zdí a před ní množství šílenců se svojí honbou za požitky, penězi, kariérou a jen Bůh ví čím. Tam musela přehodnotit životní priority, poznat sama sebe do posledního místečka v duši a otevřít třináctou komnatu v ní. Sedí na parapetu v místě, kterému vy říkáte blázinec a Milena ostrov naděje. Tam za tou zdí žijí lidé, o jejichž bohatém duševním životě neměla ani ponětí, dokud jí nedovolili nahlédnout a poznat je. Jsou nádherní, citliví a co je dostalo na dno? To co ji, bolest žití v našem tvrdém světě. Teprve tam pochopíte, co znamená slovo deprese. Nebo nepochopíte a připojíte se k davu, co se nám směje, říkají jim lenoši a nevědí, o čem mluví.

Říkala si léta dlouhá, sezení na parapetu je i pro ni už jen vzpomínka pouhá. Jak moc se mýlila, jak brzo se v tom životě ztratila, padla až na dno sil, už jí nezbylo ani pár chvil, kdy volná chtěla být jak ve skalách pták, ani nevíte a nepochopíte jak. Křídla jí přistřihli, řetězy spoutali a k zemi přibili. Pak drtili její srdce v dlani a Mileně bylo jak poraněné lani.

Tam, na tom podivném parapetu, ve světě jiných hodnot a jiného času, se učila žít a zase snít. Ukryta v oříšku svých dlaní spřádala myšlenky, a jak dny ubíhaly, byly světlejší, jasnější a radostnější. Pak už svoji skořápku otevírala ostatním a oni jí. Vzájemně si pomáhali tak, jak to umí lidé, kteří znají, co ten druhý cítí a jak moc to všechno bolí.

Pak přišel den, který by snad měla zvěčnit do kamene. Přišel její syn a k podpisu jí dal přihlášku na Zdravotní školu. Udiveně vzhlédla, syn se usmál a jen podotknul:

„Kdybys maminko, potřebovala ošetřovatele, tak ať ho máš po ruce.“

Zase to byly jeho ruce, které se natáhly pro mámu a pomohly jí první dny tam za zdí žít a tak je to dodnes. Život má zase barvu, sílu a vše po čem toužila má kolem sebe.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist