Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Klára

Milena Doušková, 07.06.2011, Osudy žen, Komentáře - 0

To je jméno. Klára si ho pamatuje celá ta léta. Poznala ho v osmnácti a byl víc než zvláštní. Nikdy nikoho podobného nezažila. Byl z Egypta, ale pro ni jako z jiného světa. V té době studovala při práci večerní školu ekonomickou, protože v patnácti musela jít pracovat a starat se o sebe sama, aby měla vůbec co jíst. Jen čekala na

To je jméno. Klára si ho pamatuje celá ta léta. Poznala ho v osmnácti a byl víc než zvláštní. Nikdy nikoho podobného nezažila. Byl z Egypta, ale pro ni jako z jiného světa. V té době studovala při práci večerní školu ekonomickou, protože v patnácti musela jít pracovat a starat se o sebe sama, aby měla vůbec co jíst. Jen čekala na plnoletost, aby mohla zpátky do školních lavic. Vždycky v pátek šly s kamarádkou ze školy rovnou na taneček, protože jindy prostě nebyl čas. Práce, škola, učení a spaní. Takhle vypadal její týden a tak si pátek vyhradila na zábavu, aby nebyla jak stará můra. Za dívčího povídání přišly až k naší oblíbené kavárně Evropa v Brně. Už je tam znali od pinklů po vrátného a tak nebyl problém zamávat a do nacpané Evropy se za brblání čekajících dostat.

Usedly ke svému stolu, objednaly si vodku s džusem a rozhlížely se po okolí. Do oka Kláře padl kluk. No kluk. On to byl vlastně muž, ale nádherný. Tmavý, černovlasý, černooký. Seděl tam s přítelem, skláněl se nad talířem a vypadal tak moc jinak než naši kluci. Neustále jí tam padal zrak, ale on nic. Klidně si baštil dál a Kláře mohly vypadnout oči z důlků. Jana se jí smála a potměšile popichovala.

„No, Kláro, tady nemáš šanci ani ty. Jak tak koukám, ten kluk se na tebe ani nepodíval.“

Smála se na plnou pusu, až jí byly vidět mandle. No tak to tedy ne. Toho nikdy nebude, aby moravská holka z boje utíkala, a začala intenzivně myslet na toho černého kluka a tlačila se mu do hlavy. Vstaň a konečně mě vyzvi k tanci, nebo si pro tebe přijdu. Přišel a Klára se vítězoslávně koukla na Janu, které zamrzl smích na puse. Zblízka byl ještě hezčí a nádherně voněl a to nebylo v té době u chlapa zvykem.

„Smím prosit?“ ozval se sytý, temný baryton.

„Proč ne,“ a mírně se uklonila na pozdrav.

Za chvíli spolu kroužili parketem a Klára nasávala vůni toho kluka a bylo jí moc dobře. Protancovali spolu noc. Vyprávěl, jak u nás studuje a jaký život má v Káhiře. Jeho rodina je dost bohatá, a tak si mohla dovolit poslat svého jediného syna na studia. Byl tak moc jiný, že u ní nastalo zatmění mozku a ona s ním začala chodit. Z jeho strany to byla velká láska, ale z její? Ne, hledala v něm někoho jiného a nebylo to od ní fér, ale Klára si tehdy myslela, že zaplní tu pustotu po její jediné a životní lásce. Život vedle něj byl tak hektický, zvláštní a prožívala to, o čem si myslela, že na tohle nikdy nebude mít. Jízdy v drahých autech, nákladné večeře a dary. Obdiv jeho přátel a nenávist jeho kamarádek. Číšníci se mohli přerazit, když je viděli přicházet. Peníze pro něj nehrály roli a to Klára neznala, protože si musela tvrdě vydělat na každou věc, kterou chtěla, a najednou to bylo úplně jinak. Stačilo ukázat prstem a dostala to. Které dívce by to nezamotalo hlavu.

„Lásko, půjdeme dnes ke mně,“ obrátil se na ni Ahmed.

Honem si rovnala v hlavě myšlenky. Hele, přecházíme k intimnostem. Nebyla dítě a věděla, že když půjde, neskončí to asi povídáním. Chodili spolu dost dlouho a on nebyl žádný klučina, aby se nechtěl milovat. Milovat. Může se milovat s někým jiným než se svou první láskou? Pak pohodila hlavou jako neposlušné hříbě a řekla si. Nejsem žádná svatá a co bylo bylo. Zase chci zase naplno žít a cítit, že mě někdo miluje.

„Půjdeme,“ řekla krátce a políbila Ahmeda na tvář.

Bydlel v pronajmutém domku a bylo tam útulně. Ahmed šel připravit čaj a nějaké to zobání. Pustil muziku a Klára jen tak vnímala rytmus hudby a vůni Ahmeda, která byla všude kolem ní. Potichu přišel a přisedl. Nalil jí oblíbenou vodku s džusem. On sám nepil nikdy. Držela sklenici v ruce a nemínila ji pustit, jakoby to byla poslední zábrana před jeho rukama, které začaly být tak zvědavé. Něžné políbení na krk a ramena. Zachvěla se a věděla, že to chce i ona. Byl něžný, pozorný a vytrvalý. Klára se usmívá se při vzpomínce na promilovanou noc. Hodně je sblížila a ona ho měla opravdu moc ráda. Byli spolu už přes rok, když ji pozval do jedné velmi drahé kavárny na večeři. Ani se nedivila, protože Ahmed do hospod nechodil. Téměř úderem deváté hodiny vstoupili a byli očekáváni. Číšník je odvedl ke stolu a Klára jen zírala. Byla to bohatě prostřená tabule a marně vzpomínala, jestli tam něco chybí.

“My něco slavíme?”

„Ano, lásko,“ podíval se na ni a Klára věděla, že to oslovení lásko mu jde od srdce.

„A nechceš mi prozradit co?“

„Vydrž, vše se dozvíš,“ usmál se, ale tak zvláštně.

Při večeři byla nervozní a neklidná a bála se, co bude dál. V tichu dojedli a číšník jako myška uklízel stůl. Ahmed nalil víno, podal jí sklenku.

„Připijeme si na nás, lásko.“

Pozvedl sklenky a připili a najednou se to stalo. Ahmed si před ní klekl a požádal Klárku o ruku. Málem otevřela ústa údivem a hlavou se jí prohnalo milion myšlenek a milion slov, který jí uvízly v hlavě, když si spolu povídali. O zvycích jeho země, o mnohoženství, které je tam ve vysokých kruzích sice už méně jak mezi obyčejnými lidmi, ale mít více žen, je věc cti. Už se viděla, jak chodí s rouškou na obličeji, aby ji žádný jiný muž už nikdy nespatřil. Věděla, že tady zůstat nemůže, protože byl voják z povolání a tak by musela ona za ním. Až se otřásla hrůzou. Nikdy. Měla ho sice ráda, ale pro pohodlí s maskou na tváři nemá buňky. Zatím, co jí létaly myšlenky hlavou, přistoupila paní a z košíku Kláru zasypala růžovými lístky a před sebou uviděla krabičku s prstenem, nad kterým se tajil dech. Cítila, jak její tvář bledne, a přestala zářit a najednou věděla, že musí říct ne. Jako ve snách se posadila, vzala Ahmeda za ruku a potichu šeptala slova, určená jen pro jeho uši, protože hlasité odmítnutí a výsměch si nezasloužil.

„Ne, lásko moje. Já si tě vzít nemůžu. I když bych opravdu chtěla. Ty jsi doma v Káhiře a já tady. Ráda bych byla tvojí ženou, ale tady. Nemohu odejít s tebou do naprosto jiné kultury a nechci ani po tobě, abys obětoval sebe, protože tady bys šťastný nebyl. Děkuji za ten čas, který jsi mi dal a kdy jsem se cítila jako princezna a měla tvoji lásku. Odpusť, ale já nemůžu odejít. Vždycky budu vzpomínat na tebe a na to, co jsme spolu prožili a teď mne nech odejít.“

Beze slova zavolal číšníka, zaplatil a ruku v ruce odcházeli z kavárny, protože chtěla, aby si všichni mysleli něco jiného, než jaká byla skutečnost. Nastoupili do taxíku a Ahmed ji odvezl domů. Poslední polibek, slzy v očích a konec. Zamávala a pomalu odcházela z pohádky do normálního života.

  • Autor/ři obrázků: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist