Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Jenůvka

Milena Doušková, 07.06.2011, Osudy žen, Komentáře - 0

Jenůvka bydlela daleko za městem u samého úpatí temných hor, kam lidé chodili, jen když jim bylo na duši či na těle úzko. Byla dcerou místního kata, který se nedávno odebral mezi své zemřelé předky

Jenůvka bydlela daleko za městem u samého úpatí temných hor, kam lidé chodili, jen když jim bylo na duši či na těle úzko. Byla dcerou místního kata, který se nedávno odebral mezi své zemřelé předky. Zanechal tu svoji dceru samotnou, bez pomoci. Do města ji nepřijali a tak žila v bývalé katovně sama. Smutno jí nebylo, protože na samotu byla zvyklá a bylo jí to milejší než nadávky a kamení od městských občanů. Až s noční tmou k ní přicházeli poděšeni vlastní odvahou. Jenůvka se vyptala na trápení, namíchala bylinky a sotva je předala návštěvníku, tak dostala stříbrný tolar od boháče a groš nebo také nic od chudáka a už byl ze dveří.

Byla vyhlášenou léčitelkou, ale lidé ji říkali čarodějnice proklatá. Jenůvce Bůh naložil do kolébky krásu i moudrost, ale vybral jí podivné místo k životu.

Jednou jí přivezli na voze mladého muže. Byl celý bledý, krví zbrocený, jak ho zasáhl do nohy padající strom. Jenůvka rychle nachystala lože a mladíka na něj nechala položit přes protesty jeho otce, který mu dělal doprovod.

“ Dej nám bylinky, Jenůvko, ošetři ho a my zase jedeme, “ řekl a hodil jí tolar na stůl.

„To nepůjde, hospodáři. S raněným se nemůže hýbat, nebo přijde o nohu. Nechte ho tady a přijde se na něj za týden podívat,“ vrtěla Jenůvka hlavou.

„Máš rozum, osobo? Jak tu můžu nechat syna? Mohl by se stát vyvržencem jako jsi ty a to já nedovolím, “ mračil se hospodář.

„Jak chcete, ale na svědomí ho budete mít vy ne já, “ pokrčila dívky rameny.

Vojtěchův otec se ulekl, a i když nerad, ponechal syna v její péči se slovy, ať ho najde za týden schopného převozu. Jenůvka pokývla hlavou a beze slova se otočila k raněnému a začala šikovnýma rukama sundávat Vojtěchovi kalhoty, aby se dostala k ráně. Byla zvyklá na ledacos, ale tohle bylo hodně zlé. Obnažená, zlomená kost svítila roztrhanou kůží a bylo třeba ji narovnat, ránu zašít, namazat bylinkami a potom čekat na pomoc od Boha. Jenůvka udělala vše, co uměla, aby Vojtěchovi zachránila nohu. Ten blouznil ve vysokých horečkách a skoro nevěděl o světě.

Jednoho dne se probral a nad sebou uviděl Jenůvku. Dívka ho okouzlila krásou a dobrotou, kterou měla vepsánu v očích. Ten den nechal Vojtěch v katovně srdce. Za dva dny si pro něj přijel otec, hodil na stůl další tolar, naložil syna a práskl do koní, aby byl co nejdříve pryč.
Vojtěch chodil doma jako tělo bez duše, ale přiznat se k lásce k Jenůvce se bál. Věděl, že rodina nikdy nedovolí, aby si ji vzal. Celá rodina by se ocitla na pokraji společnosti a nakonec by je všechny vyhnali z města. Tak se trápil celé dlouhé dny a nakonec své trápení ukončil skokem ze skály. Nešťastní rodiče obvinili Jenůvku, že syna očarovala, a proto skončil jako sebevrah. Ani pohřbít do posvěcené půdy ho nemohli. Nakonec si vymohli Jenůvčino zatčení a krutý trest.

Jenůvku dali soudcové na pranýř a na vinu se neptali. Nad hlavu zavěsili trychtýř a v něm vodu. Pomalu kape na její hlavu. Zprvu tichounká kapka mění se v kovářská kladiva. Zírat na bolestná lidská jatka je největší zábava těch nejmocnějších i těch nejchudobnějších občanů každého města. Z očí jim zírá dychtivá zvědavost nad cizím utrpením. Srdce se jim zatetelilo blahem a čekají, až oběť zakřičí bolestí a bude prosit svoje katany o smilování a rychlou smrt. Marně doufá. Chtivě pijí její bolest.

Bolest je nekonečná, šílená, nutí ji řvát, ale neprosí, spíš obviňuje. Kapky vody rozbíjejí její hlavu. Jenůvka se snaží být statečná a neudělat nic, co by působilo jejím mučitelům radost, či dokonce rozkoš.

„Proč? Já jsem přece, vy lotři, nevinná. Vojtěcha jsem jen ošetřila a nohu zachránila. Teď se chci za svoji svobodu prát“, křičí na bandu čumilů.

Žádný ze soudců se ani nenamáhá si něco ověřovat, je to přece katova dcera, žena nečistá, čarodějnice proklatá.

„Vy, přijdete do pekla, mučíte bez důkazů pro vlastní potěšení. Přitom
co mučení, to stovky omylů. Tak rychle smrt volám, ať je milosrdná a to utrpení rychle skončila,“ pláče Jenůvka.

Přišla smrtka milosrdná, bere její duši k sobě. Smrt je spásná, pláče na jejím hrobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist