Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Barunka

Milena Doušková, 07.06.2011, Osudy žen, Komentáře - 0

Zrozena z vodních par tančí v noci s družkami. Nevím, kolik čítá jar, možná tolik, co vlasy jejich družek vlají stužkami. Ten den zabloudil v lese mladík a únavou usnul na květinové louce, kam víly chodí noc co noc tančit. Byl krásný ve spánku, tak sladký.

Zrozena z vodních par tančí v noci s družkami. Nevím, kolik čítá jar, možná tolik, co vlasy jejich družek vlají stužkami. Ten den zabloudil v lese mladík a únavou usnul na květinové louce, kam víly chodí noc co noc tančit. Byl krásný ve spánku, tak sladký. Klidně spal, když přiběhly víly a s údivem se na mladíka zahleděly. Jedna přes druhou štěbetaly, ústa si zakrývaly. Jedna druhou tahaly od chlapce. Jejich královna je přece varovala před lidskou zlobou, nestálostí a údělem zvaný smrt. Vlastně ani nevěděly, co to je nebýt, ale asi něco strašného, když jim to královna na rozum kladla.

Tento příběh se stal v době, když kvetl hledík a jednou vílí duší prolétl neznámý pocit. Něco podivného, buchot v prsou, takový divný tlak a touha se štěstím rozplakat. Její tělo průsvitné najednou zrůžoví. Tvář jí zčervenají, ňadra se prudce pohnutím dmou a víla je na to velké neznámé tak nepřipravena a sama.

Mladík spanilý vpíjí zrak do jejího a víla zapomene na královnin zákaz. Zahledí se do jeho oči s láskou a touhou. Nic neví o tom, jak je na duši prohnilý a jak moc jeho oči, srdce a ústa lžou, nic se nestydí. Trn v srdci probuzeného mladíka, slova lásky plynou mu rychle z úst, jeho tělo mělo možná dlouhý lásky půst. Jako půda pije nektar omamný, řeči jedovaté se v probuzeném srdci usídlily a není úniku.

Dostala od něj jméno Barunka a jen třicet dní trvala jeho láska. Pak se nabažil lásky věrné a něžné. Zachtělo se mu holky krev a mléko a jeho víla už mu víc dát nemohla.

„Barunko, vrať se mezi svoje, už tě nemám rád. Mám rád holky selské, co jen hoří touhou a ty studená jsi. Štěstí ti tady nepokvete, “ zasmál se zle.

Tečou jí slzy po tváři a nevěřícně na milého kouká. Tak to je lidská láska. Královna pravdu měla, když lidem říkala zlá cháska. Stojí jak zkamenělá a krok učinit nemůže.

„Tak už táhni mezi své“, zakřičel na ni a surově postrčil ji ven z chaloupky.

Barunka jde do lesa, vleče se jako stařena. Nožky ji bolí, srdce puká a má strach. Víly přicházejí, dívají se cize a mlčky odsuzují. Nechtějí už Barunku znát. Bojí se jí a tváře odvracejí. Na setmělou louku od ní co nejdále a nejrychleji pospíchají.

“ Otče lese, nejsem člověk ani víla, nucena budu žít sama? Což není pomoc pro mne nehodnou, neposlušnou dceru? Co učinit mám, aby má vina odčiněna byla,“ pláče Barunka, slzy bolestné zoufalstvím polyká, svůj zrak na rodný les upírá.

„Už nejsi naše, život tě změnil. Lidským dotykem stala jsi se smrtelnicí, zatímco tvoje družky budou dále lesem tancovat a ze života se radovat, “ odpověděl otec les.

Kam se poději, pláče nad údělem Barunka, ale prosit nepřestává.

“ Můj lese, smiluj se nade mnou a poraď mi, jak se zachránit. Jsem bezmocná,
kam se poději. Sehni se ke mně, větvemi pohlaď a zemřít nech ve své náruči. Pokud je naděje na moji záchranu, tak řekni, co mám udělat, ať vše změním a mezi vás se vrátím. “

Otec les smiloval se nad dcerou, vzal ji do náruče, políbil na čelo a na svoje bedra její bolest i smrtelnost. Za její život obětoval sto svých stromových synů.

Barunka už nemá tváře růžové, srdce nebolí a slzy netečou. Už není, co stát se nemělo. Zmizela za družkami, které ji přijaly mezi sebe do vířivého kruhu. Už neudělá další chybu. Pro lidskou lásku bude nedostupná. Už potrestána byla dost.

  • Autor/ři obrázků: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist