Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Máme málo šaškeců

Milena Doušková, 21.03.2019, DepreseJak vidím…, Komentáře - 0

Když chcete pochopit psychicky nemocného, tak se o to ani nepokoušejte. Nejde to. Máte jedinou možnost jak mu pomoci. Prostě být s ním a doufat, že se z toho vyhrabe. Nevyčítat a nenutit ho ničeho stylem. Ty to zvládneš a usměj se, hned bude líp. Nebude, bude mu hůř.

Když chcete pochopit psychicky nemocného, tak se o to ani nepokoušejte. Nejde to. Máte jedinou možnost jak mu pomoci. Prostě být s ním a doufat, že se z toho vyhrabe. Nevyčítat a nenutit ho ničeho stylem. Ty to zvládneš a usměj se, hned bude líp. Nebude, bude mu hůř.

Je jich málo a bude jich pořád málo. Roste nám počet sebevrahů. Statistiky nám říkají, že ročně se zabije 1395 lidí – 1106 mužů a 289 žen. Každý den se tak v Česku odehrají v průměru čtyři sebevraždy a podle „odborníků“ je k tomu dožene duševní porucha. Podle psychiatrů 90% sebevrahů jsou duševně nemocní, kterým se nedostane včasné vyšetření. Řečeno jednoduše, člověk se chce zabít a přežije. Vrátí se do pracovního procesu a pak to zkusí znova a znova dokud se mu to nepodaří. Přesto není vyšetřen psychiatry. Takhle to vidí odborníci.

Lidé s bipolární poruchou, schizofrenií či s poruchami osobnosti se podle nich pokouší o sebevraždu nejčastěji a pláčou nad tím, že v Česku chybí národní akční plán prevence sebevražednosti. To je problém, protože míra je v Česku stále nad průměrem Evropské unie i nad celosvětovým průměrem.

Pak se v tom začne člověk šťourat a dozví se, že sebevraždu páchají častěji muži před padesátkou, protože se hůře vyrovnávají se ztrátou zaměstnání, úbytkem sil a jiných schopností. Hodně mužů nezvládne život bez partnera, stanou se z nich závisláci na čemkoliv ( alkoholismu, hráčství, nevyléčitelná nemoc ). Další jsou méně kvalifikovaní lidé, jako jsou například zedníci, zemědělci a další manuálně pracující. Takže ne duševně nemocní, ale udření a nevzdělaní?

Zase chyba. Léčebna není místo, kde by byli blbci. Jsou tam spisovatelé, filozofové, herci, zkrátka je tam všechochuť. Vysokoškoláci a absolventi pomocných škol. Smutná duše nedělá rozdíly a vzdělání je tady úplně jedno.

Je docela legrační to číst v zemi, kde je milión exekucí a to nepočítám kolik z nich vůbec neměli být. Statisíce bezdomovců které nikdo nikdy nespočítá a každý na ně kašle. Další milion těch co živoří ze sociálního minima a čekají na pomoc od potravinových bank. Tohle není život jaký člověk chce mít. U nás má mnoho lidí opravdu důvod se zabít a mít od všeho pokoj.

Psychiatři a psychologové si mohou myslet jak rozumí lidem s nemocnou duší, ale pravda je někde jinde. Všichni máme nějakou tu tajnou komnatu a tu neřekneme nikdy nikomu, natož psychiatrům. Myslí si jak nemocným rozumí, ale byl to docela zázrak opravdu pochopit nemocného třeba depresí, když ji neprožijete na vlastní kůži. Tahle zkušenost je nepřenosná a nedá se zdravým člověk pochopit.

Psychiatři a pacienti

Takže veškerá léčba spočívala v pojídání léků a metodách, které většinou nefungují. Kdo měl štěstí, zabraly léky a po čase je mohl vysadit a vrátit se do normálního života. Kdo ho neměl, vrací se tam každý rok, protože obvodní psychiatr si s ním neví rady a odesílá ho tom zas a znovu.

Laik se diví a odborník žasne. Jen nevím, kdy je doktor laik a kdy odborník. Teď si asi spousta čtenářů řekne, co to je za drzost, ale zkušenosti s tímto oborem jsou docela jasné a zřetelné.

1 skutečný případ:

Říkejme mu třeba Jan. Hospitalizován skoro každý rok pro středně těžké deprese. Jeho poslední hospitalizace se jevila doktorům naprosto stejná, a tak si ho téměř nevšímali. Pacientům se však Jan jevil naprosto jinak. Bylo to v očích, v pohybech těla, v jeho odpovědích na otázky. Ten, kdo má stejnou nemoc pozná, kdy se blíží problém, či dokonce nebezpečí, a většinou to potajmu řekne lékaři či vrchní sestře. Jan byl zralý na sebevraždu, ale doktor nás odmítl s tím, že vidíme problém tam, kde není a pustil ho na dlouhou vycházku – tedy na tři dny. Jan si v pátek a v sobotu uspořádal svoje věci a v neděli skočil pod vlak. Mohl tu být, kdyby nebyl doktor arogantní a poslechl si naše názory.

2 skutečný případ:

Říkejme jí Irena. Hospitalizována pro pokus o sebevraždu v důsledku depresí. Měsíc na uzavřeném oddělení a tam naznali, že už je v pořádku a na doléčení ji poslali na lehké oddělení. Počkala si na příhodnou chvíli a oběsila se na pásku od županu v koupelně. Co se zanedbalo tady? Na nočních službách nekonají sestry povinnou návštěvu pokojů, jestli je vše v pořádku, ale klidně spí, a ještě jsou naštvané, když je některý pacient vzbudí, pokud má nějaký problém.

3 skutečný případ:

Tak třeba pan Vít. Již starší pán, ale měl před sebou kus života. Inženýr, který celý život vynalézal a měl na kontě docela dost patentů. Jednoho dne se probudil a nebylo mu dobře. Najednou nevěděl, jak funguje vysavač, mobil a další věci, které dříve tak dobře znal. Dostal se do těžkých depresí a skončil v léčebně. Spolu-pacienti se mu snažili pomoci a vysvětlovali do nekonečna vše, na co se ptal. Udržel to v paměti pár minut. Už jsme ten pohled očí znali a varovali personál. Puštěn na vycházku. Našel si nejvyšší budovu poblíž léčebny a skočil z 12 patra.

4 skutečný případ:

Mladá dívka, 19 let Eva. Hospitalizována pro anorexii kombinovanou s úzkostí a depresí. Sestry u ní měly při jídle sedět a dohlížet, aby něco snědla a nevyzvracela. Za celou dobu její hospitalizace u ní neseděl nikdo, i když jsme sestry varovali, že dívka nejí. Při propouštění ještě hubenější, ale to nevadilo ani lékaři a dívka do dvou měsíců zemřela.

5 skutečný případ:

Doktor Milan. Velmi dobrý lékař. Zhroutil se na operačním sále. Hospitalizován v léčebně. Několik let nemluvil, odmítal vstát z postele. I když se potom stav zlepšil, pan doktor si za těch 8 let zvykl na léčebnu jako domov a odmítá ji opustit. Je tam stále a už je to asi 13 let. Diagnóza? Pak doktor tomu říká, že má pocit betonové hlavy a bolesti mu nedají spát. Přesto chodí na vycházky ven mimo areál, rád se nají všeho dobrého a dokonce vyhledává i milostná dobrodružství. A pokud mohu napsat, tak spí jako miminko.

Že sem poslední případ nezapadá? Ano, já to vím, ale popřemýšlejte sami, proč jsem ho sem zařadila. Vybrala jsem jen 5 případů, ale je jich spousta a nemá smysl o nich psát.

Jak se léčí deprese podle doktorů? Někdy se člověk nestačí divit postupům, které se na depresistech zkoušejí. Mluví ze mne zkušenost. Každý doktor je jiný a vlastně preferuje to, o čem si myslí, že by nás mohlo bavit, protože to baví jeho. Člověk s depresí nesnáší hluk, protože se z něj dělá špatně a vyvolává v něm úzkost, která často přeroste v panický atak. Přesto pan doktor v rámci relaxace donesl bubny, rozdal je v kruhu a pacienti měli do nich vytřískat svoje deprese. Nikdo nebubnoval, protože prostě nechtěl. Našel se jeden. Ovšem, ten neměl deprese, ale chtěl si vydupat invalidní důchod. Mlátil do bubnu a myslel si, že to mu pomůže k uznání nemoci. Výsledek, polovina pacientů vzala roha a druhá polovina dostala panický záchvat. Pouze náš bubeník a doktor byli v pohodě.

Další relaxace spočívala v navozování pozitivních myšlenek. Posadili nás jako kuřata do kolečka a pak nám bud pustili relaxační hudbu, to v tom lepším případě, nebo nám sestra četla, vaše pravá noha je teplá a těžká a pokračovala, až skončila na hlavě, ale ta musela být studená. Že jsme to jen trpě poslouchali, nikomu moc nezajímalo.

Přitom depresista se v kruhu lidí prostě neuvolní. Potřebuje být sám a ještě se to ne vždy podaří. Jinak, relaxace je báječná, ale musí se umět a není to tak jednoduché se ji naučit, aby opravdu sloužila. Vypnout mozek a vypudit všechny myšlenky mne učil pan docent Vavříček a trvalo to půlroku docházení. Byla jsem napojena na přístroj, který sledoval celý postup uvolnění. V kolektivu se tohle naučit nedá a mluví ze mne vlastní zkušenost.

Za největší porážku sester vedoucích terapii považuji pouštění televize. Abyste tomu rozuměli, tak dvakrát týdně se tam koná hodina psychoterapie, kdy by sestry měly člověka nějak připravovat do života. Pouštění televize s komedií pana Trošky mi přišlo infantilní jako většině pacientů. Zbytečně strávený čas, který jsme mohli strávit raději procházkou po areálu, a bylo by to alespoň trošku k něčemu.

Další bomba v rámci léčení byly procházky po městě ve štrúdlu jako děti z mateřské školky. Všichni dostali depresi už dopředu. Já ne, protože při pokusu dostat mne na druhou vycházku jsem se vzepřela a řekla prostě ne. Ke mně se přidal jeden pán, ostatní se báli. Aby nám naše ne osladili, museli jsme dvě hodiny psát slohovou práci na téma, co si představuji pod slovem léčba. Jsem psavec, tak mi to nevadilo. Ruda byl zpocený až na konci zad, a tak jsem mu tajně napovídala.

Jako perličku na konec. Ráno po snídani byla vždy půlhodina s personálem, kde se řešily různé provozní problémy, nuceně se četly úryvky z novin a podobně. Běda, když přišel někdo byť jen o minutu později. Musel se postavit a přeříkat nějakou básničku, když neznal, tak písničku. Umíte si představit třeba 50letého depresistu, který má jedinou touhu být sám, jak stojí před tímto osazenstvem a recituje? Já ano, protože pan doktor ho donutil a muž nám recitovat Pec nám spadla. Pak z toho měl zhoršení stavu a přidání léků.

Takže veškerá léčba spočívala v pojídání léků a metodách, které většinou nefungují. Kdo měl štěstí, zabraly léky a po čase je mohl vysadit a vrátit se do normálního života. Kdo ho neměl, vrací se tam každý rok, protože obvodní psychiatr si s ním neví rady a odesílá ho tom zas a znovu.

P.S.: Myslím, že tyto postupy jsou zastaralé a bylo by dobře je změnit tak, aby vyhovovaly nemocným a ne personálu.

  • Autor/ři obrázků: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist