Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Za plotem

Milena Doušková, 03.01.2016, Deprese, Komentáře - 0

Lidé jsou velmi zvláštní. Budou litovat známé a bohaté osobnosti, že trpí depresí, ale obyčejnému člověku v davu se budou smát. Svědčí to o zášti, o vymizení emoční síly a takových lidí je mi ze srdce líto a já jsem si myslela, že je dobře se jim vyhnout obloukem. Možná, jenže to by nebylo o mně. Kdybychom se jim všichni vyhýbali, všichni se báli napsat, že i nás to postihlo, tak kdo bude se bude zastávat těchto lidí?

Nelze se zbavit deprese bez vlastní síly a odvahy žít. Kdo zůstane čekat na zázrak a chce vyhrát zadarmo, zůstane jejím otrokem. Léky nejsou všemocné, ale duševní síla ano. Tahle nemoc potřebuje zvláštní přístup, jako všechny psychické poruchy.

Aby ji člověk porazil, musí mít nějaký důvod proč. To je na tom to nejtěžší, protože tahle nemoc bere právě ty důvody k žití, k radosti a lásce. V této zemi je přístup některých lidí k takovým lidem více než divný. Místo pochopení posměch, strach a nenávist. Člověk se dost vyhýbá tomu, čemu nerozumí místo toho, aby se snažil něco pochopit. Ano, pochopit a vcítit se je tak namáhavé, že daleko snadnější je posměch.

Hele, s tou se nebav, ta byla v blázinci. Často to čtu i slyším nejen na svoji adresu, ale i na adresu mých známých, které jsem měla tu čest poznat v léčebně osobně. Je tam neuvěřitelná směsice lidí. Od lidí od lopaty až po velmi bohaté podnikatele. Můžete hovořit s filozofem, spisovatelem, hercem, učitelem, doktorem, inženýrem, ale také s popelářem či horníkem. Každý z nich vás něčím obohatí, protože tam jsou si všichni rovni. Je úžasné pozorovat spisovatele, jak probírá život se švadlenou a mají si co říct. Není tam posměch, zášť, nenávist. To tam nenajdete, protože tihle lidé jsou velmi citliví a jediné co si přejí je zdraví pro sebe a všechny lidi na světě.

Lidé jsou velmi zvláštní. Budou litovat známé a bohaté osobnosti, že trpí depresí, ale obyčejnému člověku v davu se budou smát. Svědčí to o zášti, o vymizení emoční síly a takových lidí je mi ze srdce líto a já jsem si myslela, že je dobře se jim vyhnout obloukem. Možná, jenže to by nebylo o mně. Kdybychom se jim všichni vyhýbali, všichni se báli napsat, že i nás to postihlo, tak kdo bude se bude zastávat těchto lidí?

Jednou jsem si řekla, že já nebudu nic tajit, ale že se pokusím vysvětlovat, že neexistují blázni, jen lidé duševně nemocní a potřebují jen jedno. Když už ne pochopení, tak život bez urážek. Když jsem byla malá, tak nám zakazovali dospělí podívat se na tělesně i duševně nemocné. Slýchávala jsem větu, abych se nekoukala a já jsem nevěděla proč. Pořád to byli lidí a je jedno jestli na vozíčku, o bílé holi, nebo s chováním mimo normu.

V Brně po České ulici chodila matka s dcerou. Ano, byly jiné, ale neubližovaly, tak proč jimi opovrhovat. Oči si malovaly černým uhlím, tváře jak Marfuška a pusu na rudo. Držely se za ruce a byly si jisté svou krásou. Stačilo se usmát a říct jak jim to sluší a byly by se s vámi podělily o poslední kousek chleba. Byli tací, co se jim posmívali a ty dostali spršku sprostých nadávek a pár ran kabelkami těchto žen. Vlastě si to zasloužili. Stačilo sï jich totiž nevšímat, když už nedokázali být milí.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem po dlouhých letech potkala už jen tu dceru. Maminka ji zemřela a dcera neunesla samotu venku a byla umístněna na dožití do léčebny. Pořád se malovala a pořád milovala pochvalu. Teď už spí svůj věčný sen po boky maminky a v nebi není posměváčků a jejich urážek.

I takový je život. Každý kdo nad takovou nemocí vyhraje nezaslouží posměch, ale alespoň klid a nevšímání, když už nic jiného někteří lidí nedokážou. Zkuste se nad tím zastavit, zamyslet a nechat v klidu žít i ty, co měli život těžší než vy a nesnaží se o nic jiného, než žít podle svého.

  • Autor/ři obrázků: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist