Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Syndrom vyhoření

Milena Doušková, 27.12.2015, Deprese, Komentáře - 0

Rovněž nadměrně vyvinutá potřeba harmonie je u mnoha lidí výbornou živnou půdou pro zanedbávání vlastních potřeb a touhy po intimitě a klidu, protože nechtějí nikoho obtěžovat nebo rozčilovat svými nároky nebo požadavky. Lidi všech těchto rizikových typů spojuje nehospodárnost se svými tělesnými a duševními rezervami zacházejí neekonomicky.

Syndrom vyhoření je stav vyčerpání, silného poklesu výkonnosti a různých psychosomatických obtíží. Oficiálně to však dosud není nemoc. Potkáváme stále více lidí postižených syndromem vyhoření, ale obraz jejich potíží se málokdy řeší v poradnách a v ambulancích.

Vyhoření by se mohlo stát plíživou hrozbou pro naši společnost. Nelze jednoznačně odpovědět na otázku, co k syndromu vyhoření vede. Nejčastěji se uvádějí konflikty rolí, přílišná očekávání, nedostatek autonomie, nedostatečná podpora ze strany nadřízených, vztahové konflikty, nadměrné množství, příliš vysoká nebo rostoucí odpovědnost. Jakmile se objeví varovné signály počáteční fáze syndromu, měli bychom zpozornět. Obvyklé je, že se člověk příliš angažuje, což se střídá se stále delšími obdobími vyčerpanosti. Stále méně snese, stále více on i okolí trpí jeho výkyvy nálad, stále méně je schopen opravdového odpočinku, snáze podléhá infekcím. Únava se může stát chronickou a vést až k naprosté ztrátě sil.

V počáteční fázi syndromu vyhoření je možné podniknout řadu preventivních opatření. Ta začínají důkladným rozborem situace, analýzou rozvržení sil, nároků vůči sobě, iluzí o vztazích a o zaměstnání. Následuje potřebná korektura a péče o sebe cestou některé z mnoha možností psychohygieny. Jednou z nich je pěstování nebo obnovení společenských styků, neboť mezilidské vztahy chrání před vyhořením. Rovněž je třeba vést zdravý život, dostatečně spát, mít vhodnou tělesnou aktivitu, osvojit si správné stravovací návyky, pěstovat zájmy a záliby.

Kdo si nevšímá počátečních varovných signálů, dostane se do dalších fází. Tehdy se objevují příznaky jako výrazné snížení angažovanosti, ztráta zájmu, depresivní nebo agresivní reakce, úbytek výkonnosti, motivace, zploštění na duchovní, emocionální i sociální úrovni, psychosomatické reakce, zoufalství, beznaděj a někdy i myšlenky na sebevraždu. Pak je nutné zamezit dalšímu negativnímu vývoji vyhledáním psychoterapeutické pomoci. Někdy může pomoci podpůrná farmakoterapie.

Partneři postižených si často brzy všimnou, že něco není v pořádku – obvykle mnohem dříve, než jsou sami postižení schopni přiznat to sobě a druhým. Lidé, kteří mají problémy na pracovišti, třeba s mobbingem, mívají tendenci nechávat si je pro sebe a snaží se vyrovnat se s nimi tak, aby zbytečně nenarušovali klid v rodině. Navzdory jejich snaze se však objevují alarmující příznaky, sklon k sociální izolaci, úbytek energie a zdravotní problémy. Všechny tyto problémy se posléze mohou stávat chronickými. Trvalé bolesti hlavy, potíže se žaludkem a s trávením, chronickou únavu, poruchy spánku nebo srdeční potíže. Ruku v ruce s nimi obvykle přicházejí také poruchy koncentrace, strach ze selhání a ztráta sebejistoty. Každý ze symptomů sám o sobě nemusí být zpočátku ničím výjimečným a nepřekonatelným.

Existují osobnostní struktury, které více než jiné inklinují ke vzniku syndromu vyhoření. Do této rizikové skupiny typu náchylného k vyhoření patří lidé s příliš vyvinutým nutkáním k dokonalosti, které jim obvykle silně ztěžuje dokončení prací, zvláště když na ně doléhají termíny. Patří do ní však též lidé, kteří o sobě permanentně pochybují nebo nevěří ve své schopnosti.

Rovněž nadměrně vyvinutá potřeba harmonie je u mnoha lidí výbornou živnou půdou pro zanedbávání vlastních potřeb a touhy po intimitě a klidu, protože nechtějí nikoho obtěžovat nebo rozčilovat svými nároky nebo požadavky. Lidi všech těchto rizikových typů spojuje nehospodárnost se svými tělesnými a duševními rezervami zacházejí neekonomicky. Tyto povahy se obvykle nedokážou postarat o přísun pozitivní energie a jen se vysilují v oblasti duševní, tělesné, pracovní i rodinné – až do naprostého vyčerpání. Jsou to buď lidé, kteří mají sklon k sebepřetěžování, nebo takoví, kteří se naopak vzdávají na samém počátku.

Nejvíce jsou syndromem vyhoření ohroženi lidé, kteří jsou k sobě příliš tvrdí. K rizikovým faktorům patří permanentní pochybnosti o sobě samých. Dále k nim patří strach z nezvládnutí určitých nároků, ať už jsou povahy osobní, nebo pracovní. Velice rozšířená je tendence štvát se místo dlouhodobého nabíjení silových rezerv. Permanentní nervozita nebo hektičnost dotyčným nedovoluje, aby se duševně uvolnili. V těžkých krizích se tito lidé dokonce obávají stavu klidu, raději se štvou, jen aby se nemuseli zastavit a pohlédnout tváří v tvář svému problému. U mnoha lidí je dalším negativním faktorem představa, že musí fungovat, jako by se nic nestalo. Bojí se, že by jinak přišli o lásku nebo uznání okolí.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist