Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Proč nikdo nerozumí depresistům a lidem s panickými ataky

Milena Doušková, 29.04.2017, Deprese, Komentáře - 4

Mám spoustu přátel s "nemocnou" duší a mohla bych tvrdit, že o nich vím vše, ale není to tak. Znám jejich trápení, jejich bolesti a starosti, ale 13 komnatu neotevřou. To je to místo v duši od kterého se odvíjí náš život a jen na nás, jak si s touhle komnatou poradíme my sami. Pomoc není nikde a u nikoho, jen u nás samotných právě v té tajemné a záhadné komnatě.

Stále častěji poslouchám „fundované“ názory psychiatrů a psychologů na nemoci duše. Nechci je nijak urážet, ale nikdy nebudou moci pochopit co se děje v duši psychicky nemocného, protože to je prostě nevysvětlitelné a nepřenosné. Navíc podle mých zkušeností žádný pacient neodhalí zákoutí svoje duše až na dřeň. Vždy je tam něco, co je jen jeho a nikdo nikdy nezjistí co tam je. Doktoři si mohou myslet že vědí, ale není to pravda a měli by spadnout z výšin svého ega o znalostech člověčí bolavé a nemocné duše.

Znám jejich trápení, ale každý člověk má to svoje místečko, které je jen jeho a kam nikdy nikoho nepustí. Věnuji si tomu spoustu let a vím toho o duši druhých lidí docela dost, ale vždycky budu vědět, že jsem se nedostala až na dno. Vím to, protože ani já jsem nikdy nikoho nepustila až na dno svojí duše. Mám spoustu přátel s „nemocnou“ duší a mohla bych tvrdit, že o nich vím vše, ale není to tak. Znám jejich trápení, jejich bolesti a starosti, ale 13 komnatu neotevřou. To je to místo v duši od kterého se odvíjí náš život a jen na nás, jak si s touhle komnatou poradíme my sami. Pomoc není nikde a u nikoho, jen u nás samotných právě v té tajemné a záhadné komnatě.

Když se mě někdo zeptá jak jsem zvládla depresi a paniku, odpovím vždy stejně:

„Otevřela jsem sama pro sebe svoji 13 komnatu.“

Vypadá to tak jednoduše, ale opak je pravda. Hodně lidí se bojí i svojí duše a tak ji uzavřou a žijí jak se dá, bez poznání sama sebe. Je to strach co drží klíč pevně v zámku a nedovolí pootočit a zbavit se rzi a pavučin. Přitom poznání sebe sama je cesta k uzdravení duše i těla. Je osvobození říct si naplno i ty naše stinné stránky. Nikdo není dokonalý a sem tam nás napadnou myšlenky za které se stydíme až do morku kostí.

Kdo přizná, že někdy něco ukradl?
Kdo přizná že si občas přál smrt někoho jiného?
Kdo se přizná k tomu, že nemá rád vlastní dítě?
Kdo řekne nahlas nenávidím své rodiče?
Kdo se přizná k tomu, že je tyran?

Takové kdo by bylo na stránky, ale teď by si měl každý za to svoje kdo dosadit svoji větu a popřemýšlet co s tím, a jestli je to ono, co mu užírá život a trápí duši.

Deprese

Deprese je závažná, dlouhotrvající porucha psychiky projevující se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami jedince a patologickým smutkem. Člověk pociťuje často zmar a beznaděj, nedostatek motivace, neschopnost cítit radost, má úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, malou sebedůvěru, únavu, zhoršenou pozornost a soustředění. Jedná se o závažný, dokonce někdy i život ohrožující stav. Člověk může být podrážděný, agresivní a zlomyslný, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí radostné reakce na pozitivní podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik.

Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, pocity beznaděje a bezvýchodnosti.Jedinec se přestává zajímat o dřívější příjemné aktivity a přestává z nich mít potěšení – například ztrácí zájem o své koníčky, záliby a sex. Dochází ke změně spánku, jedinec zpravidla hůře usíná a brzy se budí, ale může spát i více než je obvyklé – třeba i skoro celý den. Člověk například nemůže dlouho usnout a jde spát až v 6 hodin ráno. I když dotyčný spí 12 hodin, nenačerpá energii, ale naopak cítí slabost. Podobně je to s chutí k jídlu, která se zpravidla sníží, nemocní hubnou, někdy pro ně i samotné pokrmy ztrácejí chuť. Někdy je naopak chuť k jídlu zvýšená, nemocní přibírají. Tyto poruchy stravování se mohou střídat – určitou dobu jí člověk hodně, jindy málo. Dochází k poruchám koncentrace, nemocní se nemohou soustředit na práci, na četbu, často u aktivit dlouho nevydrží. Nemají z aktivity tak velký prožitek jako dříve. Charakteristická je i ztráta energie. Člověk cítí, jako by v celém těle žádnou neměl, cítí se velmi slabý. Nemá sílu udělat i tu nejméně náročnou činnost. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky. Zhruba 2/3 nemocných prožívají silné úzkostné stavy, které zvyšují riziko sebevraždy. 5–15 % nemocných s depresivní poruchou ukončí svůj život sebevraždou. Deprese se také může projevovat poruchami paměti, kdy nemocný budí dojem dementního člověka.

Deprese znamená:

-Nemocný má hlad nebo žízeň, ale podat si vodu nebo namazat chleba nezvládne.
-Většinou polehává a přestávají ho bavit činnosti, o které se dříve zajímal.
-Problém s hygienou, v těžké fázi deprese si nemocný nezvládá umýt ani ruce.
-Někteří nemohou pohnout ani malíčkem, otočit hlavou ani mluvit. Když se ho někdo -jiný snaží rozhýbat, má pocit, jako by jeho kosti byly ze dřeva.
-Rozdíl mezi lenochem a člověkem postiženým depresí tkví v tom, že lenoch je naštvaný, když musel něco udělat, ale depresivní člověk má radost, že se mu něco podařilo. Není líný, ale nemůže nic dělat – i když chce, nebo se o to snaží.
-Člověk v depresi nezvládá někoho poslouchat, ač se jedná o několik málo minut. -Někdy nedokáže vstřebávat informace, jeho mozek toho není schopen.
-Bez příčiny pláče, přestože se může cítit trapně, nedokáže pláč zastavit.
-Je nervózní, chová se podrážděně, agresivně, může i „vybouchnout“.
-Nedokáže říct nahlas druhým, co chce či potřebuje – je to pro něho velmi náročné.
-Může se vyskytnout i sebepoškozování, například na hřbetě ruky. Když si člověk ublíží, cítí, že se mu částečně ulevilo, ale tento pocit nemá dlouhé trvání.
-Sebevražedné myšlení patří mezi příznaky těžké deprese.

Panický atak

Úzkost a strach mají pro člověka důležitý význam. Úzkost je proto pro člověka v normálních situacích velmi důležitá – vyostřuje smysly, mobilizuje energii a pomáhá organismu ubránit se, utéci či se vyhnout, pokud se objeví nebezpečí. Mírná úzkost je naprosto normální a prožívá ji každý člověk. Pokud však přeroste určitou míru, tak zasahuje negativně do života. Vede pak k vnitřnímu zmatku, neúčelnému chování a silným emocím až panice.

Úzkost, strach a panická ataka

Rozdíl mezi úzkostí a strachem je ten, že při úzkosti má člověk pocit ohrožení, ale neuvědomuje si z čeho, nemá konkrétní podnět. To vede k tomu, že je ostražitý a připravený na možné nebezpečí. Úzkost může volně plynout, nebo se objevit v záchvatech – panických záchvatech. Panický záchvat, panická ataka se projevuje silnou úzkostí až hrůzou, která vzniká náhle, většinou bez zjevné příčiny. Je doprovázena výraznými tělesnými příznaky a má vliv na následné chování, člověk se snaží ze situace utéci, později se vyhýbá místům, kde paniku prožil, nebo má strach, že by se mohla znovu objevit.

Příznaky panické ataky :

Pocit ohrožení
Napětí ve svalech
Pocit napětí
Zkrácení dechu
Nadměrné obavy a starosti,
Nedostatku dechu
Katastrofické myšlenky
Bolesti v zádech, hlavy, ve svalech,
Obtíže s koncentrací
Třes, cukání, roztřesenost
Nespavost
Zvýšená únavnost
Nadměrná bdělost
Závratě
Bušení srdce, rychlý tep
Tíha nebo svírání na hrudi
Pocit vnitřního chvění
Pocity odcizení nebo
Neschopnost odpočívat
Nechutenství nebo naopak
Záchvaty panické hrůzy
Spánkové problémy
Tlaky v žaludku, v břiše,
Obtíže s polykáním
Sevření v krku
Píchání u srdce

Během záchvatu dochází k pocitu ztráty kontroly. Postižený má strach z omdlení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání nebo ze zešílení. Člověk může rozvinout strach, že onemocněl vážnou tělesnou či duševní chorobou, selhává mu srdce, má infarkt, zešílel atd. Záchvaty trvají obvykle 5–30 minut, výjimečně déle. Po záchvatu někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání,

Únikové chování:

Běžnou reakcí na záchvat paniky je snaha uniknout co nejrychleji z dané situace.

Vyhýbavé chování:

-Vyhýbá se určitým místům, kde záchvat skutečně zažil, obává se, že se tam bude opakovat.
-Vyhýbá se místům, kde není dostupná pomoc.
-Vyhýbá se zátěžovým činnostem, při kterých by mohl záchvat paniky vzniknout nebo při kterých by měl zlé důsledky.

Vyhledávání pomoci a ujištění:

Obavy, starosti a úzkost vedou osoby trpící poruchou k hledání pomoci a ujišťování. Pomoc hledají u blízkých, někdy u dobrých přátel a často u lékařů různých oborů medicíny. Konkrétní pomoc ani ujištění však nepomohou, protože příznaky paniky jsou natolik silné, že postižený bývá přesvědčen, že mu všichni lžou, nebo nejsou dostatečnými odborníky, aby jeho potížím dobře rozuměli. I když se znovu a znovu nechává vyšetřit a nic vážného se nezjistí, nenachází klid. Uklidnění funguje vždy jen na krátkou chvíli. A téměř vždy s množstvím podstoupených vyšetření dochází paradoxně k nárůstu úzkostí. Někdy si postižený čte různé příručky domácího lékaře, objeví na sobě příznaky různých nemocí a znovu se vyděsí.

Hlavní ukazatel je strach ze smrti. Cokoliv ho vyděsí a neustále vyhkledává lékařkou pomoc.

Smíšená depresivně úzkostná porucha

Podle mne, nejhorší kombinace. Depresista touží po smrti, ale když dostane panický atak, bojí se smrti, Tak se to v něm pere celé dny, měsíce, roky. Přemýšlejte, jaký to je život a jestli si opravdu myslíte, že víte, co psychicky nemocný člověk cítí a jak se mu žije.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com
  • Autor/ři citací: Dr. Mlčoch, Wikipedia, dr, Kašpárková

4 komentáře: “Proč nikdo nerozumí depresistům a lidem s panickými ataky”

  1. Daneba napsal:

    Díky! Vím přesně, o čem píšete, a napsala jste to přesně. Pomalu se z toho dna snad dostávám. Nejhorší pro mne na tom je, že nejsem schopná minimálně dva roky svůj stav vysvětlit svým dávno dospělým dětem, které už mají své rodiny. Syn nechápe a dcera ani nechce vědět a v podstatě se mnou přerušila styk. Dva nejbližší lidé …… Je strašně těžké se s tím vyrovnat.
    Co mi dodává sílu (ikdyž je to kolikrát paradoxně nejprve dost vyčerpávající) jsou synovi tři prckové, se kterými občas jsem. Malé děti jsou zázrak!
    Přeji všem, kdo se dostanou až takhle hluboko, hodně sil! Jde to pomalu, ale zvednout se a najít sám v sobě tu sílu, je možné.
    I já pomalu začínám mít radost ze sluníčka, z maličkostí v přírodě ……

    • Přesně vím co cítíte a také si umím představit reakce vašeho okolí. Vždycky říkám, že příbuzní by se měli podívat, co to za nemoc je a jak se k takovým lidem chovat. Prošla jsem tím a psaní bylo moje záchranná brzda a tak píšu dál pro sebe a pro lidi, které to baví. Přeji hodně síly a klidně mi napište na mejl, když se vám bude zdát, že si chcete pokecat s někým nezávislým, s někým kdo neodsuzuje, ale chápe. Přeji hodně zdraví:-))

      • Hana napsal:

        ahoj. Bohužel prožívám vše hrozně hluboce tak je výše psáno.
        Jsem jak malé dítě, utíkám, utíkám . Působím na lidi nezrale a nevychovaně, a možná taková i jsem…asi ano, ale než další a další propady , tak lepší utéct.
        S lidmi a bez nich. Někdo mě osloví, já stejně nevím za sekundu kdo a co…to je jedno, jen prosím přežít, ale nevím jak to udělat, já mám svou brašničku poslední pomoci už dlouho, a poskytuje mi pocit úlevy. Lepší než nemoct dýchat . Od ráno chdím tam zpět tam zpět, plepší než propad….raději být všude a dělat vše než ty stavy zimy a nekonečných myšlenek a výčitek…atd. Hana

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist