Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Deprese není depka

Milena Doušková, 13.07.2016, Deprese, Komentáře - 2

„Jsi líná jako prase, vstaň a jdi něco dělat, kdyby si chtěla tak to půjde. Válíš se doma, nevaříš, neuklízíš, venku je krásně a v lese se ti uleví, když konečně vylezeš ven,“ zahaleká na mne partner.

Potkávám známé i neznámé a naslouchám. Pořád slyším jednu věc. Mám depku, všechno stojí za hovno, život je k ničemu. Vzpomenu si na čas kdy mne trápila deprese a musím se pousmát. Jak bych v té době brala ty jejich depky a splíny a nadávky, protože to co vám připraví klinická deprese je něco, co vás zadupe do země a je z vás jen troska a život je k nežití.

Je to život na pokraji nicoty. Jste v mlze a šumu. Doléhají k vám pitomé věty jako – pojď se někam pobavit, neseď doma, to zvládneš, ty jsi nemožná, jen ležíš a čumíš, jestli hned nevstaneš tak odejdu a dělej si co chceš. Takové i jiné šumí kolem vás a vám je to jedno. Máte jen jediné přání, cítit aspoň něco a ne tiché, mrtvolné prázdno. Rádi byste dělali to co dříve, sportovali, věnovali se koníčkům, ale jak, když hlava ani tělo nemá v sobě ani gram chuti k životu a jediné co chcete je spát a ve spánku odejít.

Vnitřní svět depresisty

Probudil mne úlek a studený pot na celém těle a vřelá láva uvnitř těla. Dech se zastavil na půlcestě do plic a nejde ho posunout. Začíná šílenství nádechu a výdechu. Stojím uprostřed otevřeného okna a kolem mne proudí svěží vzduch a kyslíku je kolem mne co hrdlo ráčí, ale moje duše a plíce se to nemyslí. Sevřený krk, stažená bránice brání v nádechu i výdechu a já svoji mysl upínám ke tmě venku a prosím o jeden nádech, nebo o rychlou smrt. Zdá se mi, že v té chvíli by to bylo daleko milosrdnější, než žít a zápasit. Když už jsem víc mrtvá jak živá, otevřou se plíce a proudí do nich vzduch a já si říkám, jak dlouho? Bohužel vydrželo to jen minutku a začíná další boj. Nepočítám minuty, protože boj se protáhl na hodiny a ráno mne zastihne vyděšenou a neschopnou pohybu. Už dýchám, ale celá moje mysl je upřená k tomu, kdy začne další panický atak.

Nejsem schopna vlastně ničeho. Nedokáži se postarat o sebe natož o rodinu. Ležím, koukám do stropu a sním o tom, že se mi zavřou oči a už nikdy se neotevřou na tento svět, který mi nerozumí a kterému nechci již rozumět ani já. Přemítám si potichu a zkoumám svoje nitro. Na to mám ještě zbytek síly. Ale k čemu ta síla, když to nitro je prostě prázdné. Není tam nic. Žádný cit, žádná radost, žádné sny, či fantazie. Naprostá nicota zahalená do šedivé mlhy a tam někde se potácí moje docela zmučená duše, která neumí vysvětlit, co se to s ní děje a i když se o to někdy pokouší, dozví se potupnou větu.

„Jsi líná jako prase, vstaň a jdi něco dělat, kdyby si chtěla tak to půjde. Válíš se doma, nevaříš, neuklízíš, venku je krásně a v lese se ti uleví, když konečně vylezeš ven,“ zahaleká na mne partner.

Otočila jsem se zády k němu a po tváři mi stéká jedna vřelá slza. Pálí jako kovářská okuje a na tváři nechává horkou jámu bolesti a z nepochopení. Polovička nade mnou mávla rukou a poslala mne tím do horoucích pekel. Nechal mne uprostřed mé samoty a bolesti zase samotnou. Když už jsem se skoro přestala hýbat, tak pud sebezáchovy a lásky k dětem mne vyhnal k lékařce. Diagnóza byla rychlá a já se ocitla u psychiatričky. Nasazená antidepresiva a psychofarmaka mne asi po dvou měsících dovolila jakýstakýs život, ale kdo má představu, že antidepresiva jsou všemocná a život se prostě naváže tam, kde byl tak krutě přerušen, ten bude hořce zklamán.

Celý rok jsem se poctivě léčila, ale radost ze života se nedostavovala a můj život se skládal jen z povinností, které jsem vykonávala bez chuti, lásky, vlastně jen proto, abych nemusela poslouchat, jak moc jsem k ničemu. Nejraději jsem měla noci, kdy jsem se mohla stočit do klubíčka vlastních pocitů a pokoušet se dobrat něčeho, co by mi mohlo pomoct. Rok utekl jako voda a moje lékařka už ze mne byla nešťastná a poslední mojí nadějí se stala léčebna. Kývla jsem a jak ráda. Vždyť to byla šance a naděje, jak znovu žít a mít alespoň někdy z něčeho radost a nemyslet na to, že odejít je tak snadné, bezbolestné a rychlé. Přestanou myšlenky, co se nespojují a jsou k ničemu. To jsem netušila, jaký dostane můj život směr, a nevím, jestli bych někdy měla odvahu tohle ještě jednou absolvovat.

Jakmile jsem nastoupila, byla mi odebrána psychofarmaka jako silně návyková, tudíž nevhodná. Asi měla představu, že antidepresiva postačí. Nestačila a to co teď budu popisovat, bude možná znít jako scifi, ale píšu jen pravdu a moje spolupacientky mohou moje slova potvrdit.

Hned druhý den jsem upadla do silných křečí. Nebyla jsem schopna žádného pohybu. Pronásledovaly mne noční můry i ve dne a já jsem byla stokrát za den upálena na hranici, a lidé kolem se dívali, jak hořím a usmívali se. Snad se docela dobře bavili. Pamatuji si svůj křik a volání, ale nikde nikdo, jen já oheň a bolest. Teď už vím, že jsem si prožila absťák v jeho celé otřesné podobě. Vím, že později mi jen řekli, že to trvalo týden a znovu mi byli nuceni nasadit psychofarmaka a pak pomalu odbourávat a měnit za jiná. Ta se potom zmenšovala v dávkách a až po letech mohu říct, že umím žít bez nich.

Dostávám se teď k něčemu, co si neumím vysvětlit a vlastně mi to nikdo nikdy nevysvětlil. Když jsem prodělávala absťák, začala jsem z nějakého záhadného důvodu mluvit ve verších. Se všemi, o všem a za jakékoliv situace. I když jsem nechtěla, všechny věty spojovaly do veršů.

Od té doby jsem měla neustále po ruce papír a tužku a psala a psala. První básně nebyly nic moc, ale nakonec jsem se vypracovala k sepsání básnické sbírky. Přešla k povídkám a nakonec píšu knihy. Ve všem co píšu je kus mne a kus té bolesti odevzdávám na papír. Vlastně jsem nakonec našla svoji vlastní terapii. Svoje psaní a svoje čtenáře, kteří mne drží nad vodou, když ztrácím sílu a hrozí pád do depresí.

Nevím, jestli jsem to dokázala vysvětlit, ale pokusila jsem se ukázat svět depresisty v jeho bolavé nahotě.

Tak lidé, když budete mít pocit že vás trápí depka, vzpomeňte si na lidi, co mají depresi a ze slova depka se jim dělá zle, protože je to zlehčení všeho, co tahle nemoc obnáší.

  • Autor/ři textu: Milena Doušková
  • Autor/ři obrázků: pixabay.com

2 komentáře: “Deprese není depka”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist