Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Michael Morris CO neSMÍTE VĚDĚT ! část 2

Milena Doušková, 07.07.2016, Co ne…, Komentáře - 0

J. P. Morgan mladší zemřel v roce 1943. Od té doby si četní potomci této rodiny v USA a Anglii žijí všichni velmi dobře, ale spíše nenápadně.

Část druhá

MUŽI V POZADÍ

Nyní, když jsme již podrobně probrali manipulaci s měnami i cenami zlata a stříbra, nabízí se důležitá otázka: Kdo přesně jsou oni manipulátoři a jaký je jejich další cíl ? Pochopili jsme, že v zásadě jsou za vším banky. Ale kdo je za nimi ? Již několik staletí všechny západní státy, vlády, ekonomiky a jejich měny ovládá několik málo evropských rodin. Přibližně před sto lety převzaly tytéž rodiny kontrolu také nad USA. Tyto superbohaté klany se bez pochyb snaží ovládnout Zemi a ve jménu nového světového řádu plánují zřízení světovlády a zavedení jednotné světové měny. Státy přitom chtějí připravit o nezávislost a jejich měny zrušit. Novou světovou vládu má sestavit elita, která věří tomu, že jako jediná je k tomu oprávněná a způsobilá, a geneticky nadřazená. Pokud uspěje její taktika, získá totalitní moc nad celosvětovou populací. Malá privilegovaná horní vrstva by ovládala zástupy otroků. Sotva koho překvapí zjištění, že onu tajemnou horní vrstvu tvoří nejdůležitější zástupci vysoké evropské šlechty spolu s evropskou a americkou finanční elitou. Tato skupina šedých eminencí již ve 20. století dosáhla na své cestě za velkým cílem „světové vlády“ neuvěřitelných úspěchů. Prostřednictvím četných, zčásti oficiálních organizací, usměrňovali osud světa a určovali rámcové podmínky života nás všech. Rozhodovali o válce a míru, o životě a smrti, o tom, kdo se stane prezidentem nebo spolkovým kancléřem. Vysloužili si označení „stínová vláda“ nebo „ilumináti“.

Převážná většina lidí nemá ani tušení, že tato vláda vůbec existuje. Jiní, kteří o ní slyšeli, ji považují za mýtus, „spikleneckou teorii“ a nedokážou, nebo ani nechtějí
si představit, že naši politikové jsou pouze bezmocnými loutkami, jež na provázcích vodí ti, kteří mají peníze.

„Dejte mi kontrolu nad měnou jednoho národa – potom mi bude zcela lhostejné, kdo píše zákony.“ – Mayer Amschel Rothschild (1744-1812)

I když mnoho poslušných občanů stále chce věřit tomu, že americký prezident je nejmocnějším mužem na Zemi nebo že u volební urny svobodně rozhodují o vládě své země, na druhé straně se naštěstí probouzí na této planetě stále více lidí a chápe, že nastal nejvyšší čas pro zásadní změnu. Víra, že volby v západním světě probíhají mnohem svobodněji než v zemích tak zvaného třetího světa, je pouhým zbožným přáním. Stínová vláda však vlastní nejen nejdůležitější banky a pojišťovny, největší investiční firmy a burzy, nýbrž také všechny významné tiskové agentury a mediální koncerny. Jejich prostřednictvím pak určuje, co se bude psát v novinách, co odvysílá televize a rozhlas, které filmy se natočí a poběží v kinech. Rozhoduje o tom, kteří politikové se dostanou na výsluní a kteří naopak padnou za oběť skandálu. A očividně má vliv i na to, že nepohodlné jedince stihne předčasná smrt. Mohu to dokázat ? Inu, viděli jsme, co se přihodilo prezidentům a politikům, kteří chtěli usměrňovat moc bankéřských klanů. Není to dostatečný důvod ? A neřekli sami politikové, jako na příklad Woodroow Wilson, že toto spiknutískutečně existuje? Ano, vypověděli. Pouze neuvedli jména. Prostřednictvím manipulace s finančními trhy, burzami a cenami zlata a stříbra pracuje nepřetržitě na přechodu k nové světové měně. Prvním krokem byl dolar, druhým euro, třetím má být amero a čtvrtým a posledním bancor – bezhotovostní měna, kde jsou veškeré naše finanční prostředky, svoboda a práva uložené na jeden jediný čip. Tento RFID-čip-Radio Frequency Identification=identifikace pomocí rádiové frekvence,  již reálně existuje, a jak uvidíte v třetím díle této knihy, už byl implantován tisícům lidí.
Pokud sledujeme, zčásti velmi nejasné a propletené, stopy manipulátorů, potom nevyhnutelně dospějeme k několika málo rodinám, které jsou rozdílně prominentní nebo veřejné a stojí v pozadí celého procesu. Dříve než se budu těmto rodinám věnovat podrobněji, rád bych vysvětlil několik termínů a popsal několik organizací, jež pracují ve službách tajné světové vlády.

Ilumináti

Pojem ilumináti velmi silně ovlivnily knihy a filmy Dana Browna, jenž měl ale ve skutečnosti s obsahem popisovaných událostí jen velmi málo společného. Skuteční ilumináti byli řád, tajný pánský spolek, který v roce 1776 na univerzitě v Ingolstadtu založil filozof a církevní advokát Adam Weishaupt. Měl být protipólem vůči dominanci tamních jezuitů a intelektuální alternativou k zednářským a rosekruciánským lóžím. Symbolem spolku se stala sova bohyně Minervy, římské bohyně moudrosti. Název ilumináti pochází z latiny a znamená „osvícení“. Weishauptův spolek brzy splynul s jinými zednářskými lóžemi, jež v tehdejší době procházely krizí a hledaly novou inspiraci. Jeho členy se staly vysoce postavení politikové i šlechtici a moc spolku, až příliš velká, rychle rostla. Proto v roce 1785 přišel jeho zákaz, a své aktivity podle všeho stáhl do ilegality, ve které prý funguje dodnes. Společně s institucemi a dalšími tajnými spolky a lóžemi, o nichž se dočtete dál, se řád iluminátů, jak se zdá, podílí na světovém dění. Lze pokládat za prokázané, že žádná velká kariéra, ať už politická, žurnalistická, či v hospodářství, se nedá
vybudovat bez toho, že by dotyčný byl vysoce postaveným členem některé zednářské lóže. Někdejší ideály svobodných zednářů, „svoboda, rovnost, bratrství“, tento vysoce morální nárok a skutečně křesťanské počínání, v průběhu posledních sto padesáti let ustoupily do pozadí. Z lóží svobodných zednářů se staly spíše odrazové můstky kariéry. To poškodilo jejich vážnost.

Dnes termín ilumináti používáme pro všechny vysoce postavené svobodné zednáře i pro mocné osoby v pozadí, jež jsou „osvícené“ nebo „zasvěcené“. „Osvícené“ v tom smyslu, že vědí o zákonitostech kosmu a tajemství lidstva. Mají role ochránců staré moudrosti, kterou v průběhu posledních staletí církve falšovaly a rozmělňovaly. Cíl církví je totiž totožný s plánem tajné světové vlády: chtějí získat moc nad nic netušícím lidstvem, jemuž upírají pravdu o celé řadě věcí. Slovo „osvícený“ je přitom zavádějící, protože světlo ve spirituálních kruzích symbolizuje pozitivní, čistou lásku. Ve spojení s ilumináty má světlo spíše negativní příchuť,neboť jsou přiřazování k temnotě a zlým stránkám moci. Mnohá tajná společenství vzdávají hold spíše satanovi než bohu. Na tyto otázky zde však není čas ani prostor. Navíc mají jen velmi málo společného s tématem této knihy. Chci pouze říct, že pojem ilumináti se v dalším textu na většinu svobodných zednářů nevztahuje.

Černá šlechta

Vysoká evropská šlechta, která se navenek prezentuje jako kultivovaná, civilizovaná, vzdělaná, vědomá si tradicí a odpovědnosti, patří z větší části k takzvané Černé šlechtě. Název Černá šlechta není náhodný. Většina z těchto „vznvznešených“ rodin se ke své moci a bohatství dopracovala díky neuvěřitelné brutalitě a chybějícímu svědomí, skrze války, vraždy, mučení a vydírání. Mimo to se v souvislosti s nimi odjakživa hovoří o úzkém napojení na satanismus a černou magii. Jak tvrdí Jan Coleman ve svých knihách, řada z těchto šlechtických rodů byla v posledních staletích činná v obchodu s drogami, se zbraněmi, lidmi, ve válkách nebo se zapletla do jiných lukrativních, často ilegálních obchodů. Mnohé z nich jsou těsně spjaty s bankami nebo dříve měli svoje a všichni vlastnili velké statky. Díky příjmům z pronájmů zemědělských ploch pracujícímu lidu si mohli dovolit vyzbrojovat a udržovat vlastní vojska. Armáda jim na oplátku pomáhala hájit moc a privilegia, a to především vůči lidu.

A tak se bohatství rodu Windsorů do značné míry zakládá na obchodu s opiem a otroky. Grimaldiové naproti tomu byli piráti, kteří poté, co v roce 1297 jistý Francois Grimaldi dobyl hrad vysoko nad mořem, po staletí drancovali lodě, jež proplouvaly kolem. Původ Černé šlechty je v 11. století v italské Aristocrazia Nera, kdy si několik rodin rozdělilo města Janov a Benátky a podle vlastního uvážení je kontrolovalo a řídilo. Tyto mocenské struktury jsou tedy staré již téměř tisíc let – a zdá se, že jsou nesmrtelné. Později vzniklá italská mafie pracuje podle přesně téže předlohy a s pomocí stejných prostředků jako její šlechtické vzory. Jejich pověst však již dávno není bez poskvrny. K jedné z nejdůležitějších událostí došlo mezi léty 1122 a 1126. Tehdy se byzantský panovník Jan II. Komnenus, jenž veřejně zastupoval a hájil vysoké morální hodnoty, pokusil benátské oligarchy odkázat do patřičných mezí a odmítl s Italy obnovit stávající smlouvy o obchodních trasách. Jan odmítal těm, kteří nestydatě vykořisťovali vlastní lid, nadále dopřávat jejich privilegia a monopol. Došlo k válce, v níž benátská flotila, poté co ovládla Egeidu a Korfú, zvítězila i nad Janovými loděmi. Jan byl nakonec donucen uznat privilegia Italů, což se stalo milníkem v dalším šíření vlivu italské Černé šlechty. Zmíněné rodiny jsou úzce napojeny na katolickou církev, Vatikán a především na jezuity. Ti zase tahali za nitky během křížových výprav a „černým rodinám“, díky rozsáhlým stykům v srdci Evropy, zajistili neutrální prostor pro praní jejich černých peněz, aby si navenek udrželi dojem ušlechtilé šlechty: Švýcarsko ! V zásadě jsou všechny evropské šlechtické domy navzájem spřízněné a nějakým způsobem navázané na staré italské rody. Na příklad německý rod Thurn-Taxisů vznikl z rodu „delia Torre e Tassis“ . Italská vysoká šlechta (Braganzové,Grosvenorové, Collonnasové, Pallaviciniové a Savojové)
podle všeho v 19. století ztratila značnou část svého vlivu na své německé a rakouské příbuzné. Protože však zástupci jednotlivých rodů mezi sebou stále uzavírají sňatky
za účelem zachování nebo získání mocenských nároků, tak jak to dělali již celá staletí, člověk zvenčí to může jen stěží odhadnout.

Příležitostně směli někteří exponovaní zástupci jmenovaných rodů uzavřít sňatek i s někým „ lidu“ – za prvé, aby do úzkého kruhu urozených přibyla nová krev, za druhé, aby zachovali zdání blízkosti a otevřenosti vstříc běžným občanům a bulvárními historkami o princeznách rozptýlili a zvedli náladu davů. Mnohé rodiny Černé šlechty tahají za nitky v Marshallově fondu a v „Club of Rome“. Mimo to patří k největších uživatelům výhod Evropské unie. Tak princ Albert Thurn-Taxis (ročník 1983) v roce 2008 obdržel něco přes 575 000 eur z fondu zemědělských dotací z EU pro své polnosti. A to přesto, že se podle magazínu Forbes počítá mezi nejmladší miliardáře na světě a jeho soukromý majetek činí 2,3 miliardy amerických dolarů. Rod Thurn-Taxisů vládne největším lesním bohatstvím v Evropě a nad více než 36 000 hektary půdy. Kníže Liechtenstein dostal pro své 3 000 hektarů orné půdy, 3 500 hektarů lesa a 42 hektarů vinic v Rakousku, v roce 2007 více než 912 000 eur. V roce 2006 to bylo dle zprávy v médiích dokonce 1,77 milionů eur ! Pokud víme, že průměrný rakouský zemědělec – jenž skutečně musí ze své půdy vyžít – dostane za rok sotva více než 10 000 euro, potom jsou evropské zemědělské dotace ve výši přes 780 000 eur, které bere ročně anglická královna Elizabeth II, čirou provokací. Její syn, princ Charles, na své soukromé polnosti dalších 350.000 eur. Majetek Windsorů nelze opravdu seriózně odhadnout, protože nikdo nedokáže říct, co všechno jim doopravdy patří. Oficiální odhady hovoří o jmění v hodnotě dvou miliard eur, ale to se mi zdá spíše k smíchu. Královna je největší majitelkou pozemků na světě. Je hlavou Velké Británie, stejně jako dalších 31 zemí a teritorií.

Královna Elizabeth II. je sestřenicí švédského krále Karla XVI. Gustava. Přímo spřízněná je ale i se všemi dalšími evropskými královskými rodinami – se španělskou královnou Sophií, dánskou královnou Margrethe II., norským králem Haraldem V. a mnoha dalšími. Windsorové by zaplnili svou vlastní – veskrz napínavou – knihu. Pro nás je ještě zajímavé, že tato rodina je původem německá a pochází z Hannoveru. Do roku 1917 se „anglický“ královský rod jmenoval von Sachsen-Coburg-Gota a mluvil německy. Protože však Anglie v první světové válce stála proti Německu, nebylo „moderní být Němcem“, a tak bez okolků změnila jméno. Pojmenovali se podle malého městečka Windsor v hrabství Berkshire, kde je i rezidence královské rodiny. A ještě něco, protože ve třetím díle knihy na tohle ještě narazíme: princ Philip, manžel anglické královny, je stoupenec eugeniky – nauka o dědičném zdraví.
V roce 1988 řekl německé tiskové agentuře:

„Až se znovu narodím, potom bych se chtěl vrátit jako smrtící virus, abych nějak přispěl k vyřešení přelidnění.“

Na tomto místě chci upozornit na to, že samozřejmě ne všechny rody patří k „černé šlechtě“ a mnozí příslušníci šlechty jsou veskrze čestnými lidmi s poctivými úmysly. Ale větší část jedinců s modrou krví je již po staletí organizovaná v tajemných spolcích a organizacích, které sledují jediný zájem: získání a upevnění vlastní moci. Zde je seznam některých rodů, jež náleží k „černé šlechtě“:

Finck
Thurn-Taxis (Německo/Bavorsko)
Thyssen-Bornemisza
Guelph (Windsorové) (Anglie)
Wettin (Belgie)
Bernadotte (Švédsko)
Liechtenstein (Lichtenštejnsko)
Oldengurg (Dánsko)
Hohenzoller (Německo)
Bourbon (Francie)
Oranien (Nizozemí)
Grimaldi (Monako)
Wittelsbach (Německo)
Braganza (Portugalsko)
Nassau (Lucembursko)
Habsburg (Rakousko)
Savoy (Itálie)
Karadjordjevis (Jugoslávie)
Wüttemberg (Německo)
Zogu (Albánie) 

Někdy se černá a bílá šlechta rozlišuje i podle toho, od koho získala šlechtický titul: černá šlechta svůj urozený stav získala od papeže, někteří papeži pocházeli z jejich rodů anebo odvozují svůj původ od některého z nich. Bílou šlechtu naproti tomu jmenovali knížata a králové.

Výbor 300

Toto sdružení vysoké šlechty s finanční šlechtou založila v roce 1729 BEIMC ,
aby mohla kontrolovat mezinárodní bankovnictví a obchod – především obchod s opiem ! BEIMC patřila černé šlechtě a vedla ji britská koruna. Výbor 300 je tajná společnost, ve které tahají za nitky a ovlivňují politiku i hospodářství celého západního světa nejdůležitější zástupci vysoké i finanční šlechty a nejvlivnější a nejloajálnější političtí zástupci západních národů. Dr. John Coleman zveřejnil ve své knize „The Conspirators Hierarchy:

The Commitee of 300“ – Hierarchie konspirátorů:

Výbor 300  vedle 290 organizací a 125 bank také 341 jmen bývalých nebo nynějších členů sdružení. Chtěl bych je zde zmínit jen několik:  dům Rothschildů, David Rockefeller, rod Hohenzollerů, rod habsbursko-lotrinský, královna Elizabeth II., rod Thurn-Taxisů, královna Beatrix z Nassau-Oranien- CFR – Rada pro mezinárodní vztahy, skupina Bilderberg, rod Fincků, monacký princ Albert, George Bush a Henry Kissinger.

Kulatý stůl

Podnět ke vzniku této politické organizace dal v roce 1891 v Anglii Cecil Rhodes. Mezi zakládajícími členy byli mimo jiné také lord Esher, lord Alfred Milner, lord
Rothschild a lord Arthur Balfour. Hlavním cílem skupiny bylo podřízení celého světa britské vládě a prosazení angličtiny jako světové řeči. Rhodes možná skutečně
usiloval o světovou vládu, která by usilovala o prospěch veškerého lidstva, do skupiny však posléze pronikli také agenti bank. Přítomností Rothschildů je Kulatý stůl napojen na sionisty – myšlenkový směr, hlavním cílem bylo vybudování a udržení židovského státu a přesídlení Židů do Svaté země, a v USA na rodiny Schiffů, Warburgů, Guggenheimů, Rockefellerů a Carnegiů. Ze skupiny, jejíž vedení později převzal lord Milner, vyrostl také Royal Institute of International Affaire – RIIA – Královský institut pro mezinárodní vztahy a CFR – Council on Foreign Relations-Rada pro mezinárodní vztahy.

„Na konci první světové války bylo jasné, že strukturu systému je potřeba rozšířit… Lionel Curtis. k již existujícím skupinám Kulatého stolu založil v Anglii a všech zámořských regionech nastrčená organizace. Jedna z nich, známá pod názvem Royal Institute of International Affairs, v sobě na každém území jako svou klíčovou součást již dříve zřízené skupiny Kulatého stolu… V New Yorku byla známá Council on Foreign Relations – Rada pro mezinárodní vztahy, od které zase vedly nitky k J. P. Morgan & Co., a jedné velmi malé skupině Kulatého stolu. Americké organizátory ovládalo seskupení „expertů“ ve službách Morgana… Publikace The Round Table – Kulatý stůl vznikala po mnoho let v zadní místnosti na pozemku Chatham House
v Ormond Yard. Přes centrálu v Chatham House procházely rovněž veškeré telefonní hovory.“

Výše uvedený citát pochází ze čtrnácti set stránkové knihy „Tragédy & Hope: A History of the World in our Time“ – Tragédie a naděje: historie světa v naší době profesora Carrolla Quigleyho, poradce Billa Clintona na Georgetownské univerzitě. Quigley v Council on Foreign Relations zastával funkci dvorního historika. Centrála v Chatham House na náměstí James’ Square v Londýně, jež až do té doby sloužila jako sídlo ministerského předsedy, v roce 1923 připadla organizaci Council on Foreign Relations. „Společnost Kulatého stolu“ funguje i v dnešní době, jako místo komunikace pro mladé muže (od 18 do 45 let). Jejím oficiálním záměrem je podpora hospodářského dialogu, také v Německu a Rakousku.

CFR

Council on Foreign Relations – CFR: Rada pro mezinárodní vztahy založila v roce 1921 skupina Kulatého stolu. Rada byla označována také jako „establishmenť – instituce autority a moci, „neviditelná vláda“ nebo „Rockefellerovo ministerstvo pro zahraniční záležitosti“. Tato polotajná organizace je dnes jednou z nejvlivnějších společností v USA a jejími členy jsou výlučně občané Spojených států amerických. Griffin o CFR píše:

„Není přehnané mluvit o této skupině jako skryté vládě Spojených států. Členové CFR se nikdy neštítili hovořit o oslabení Ameriky jako o nezbytném kroku na cestě k většímu majetku, lépe řečeno ke světové vládě. Jedním ze zakladatelů CFR byl také John Foster Dulles, kterého později jiný člen CFR, Dwight Eisenhower, jmenoval ministrem.“

CFR dnes kontroluje národy západního světa, ať už přímo propojením s obdobnými organizacemi, nebo s využitím institucí jako je na příklad Světová banka, v nichž řídí představenstvo. Od založení CFR nalezneme mezi jejími členy všechny americké prezidenty, a to již před svým zvolením do funkce. Jedinou výjimkou byl Ronald Reagan. Členem CFR však byl jeho místopředseda Georgie Bush. Bush byl v roce 1977 dokonce ředitelem CFR. Jedná se o soukromou organizaci, z větší části financovanou Rockefellerovou nadací. CFR udává pokyny americké vládě, nebo oficiálněji vyjádřeno: předkládá jí návrhy. Po americké vládě představuje CFR nejmocnější instituci. Ve druhé světové válce nastavila výhybky vývoje směrem k celosvětové globalizaci a neoliberalismu, tedy k ústupu státu z oblasti ekonomiky. Tím byly v podstatě zrušeny státní hranice a svět padl do rukou velkých amerických koncernů. Jako německá pobočka CFR vystupuje Deutsche Gesellschaft fúr Auswärtige Politik – DGAP; Německá společnost pro zahraniční politiku, jež vznikla 29. března 1955 jako nadstranícke sdružení. Britská „filiálka“ se nazývá RIIA The Royal Institute of International Affairs nebo jednoduše „Chatham House“. Tato organizace se běžně označuje jako think-tank – výzkumná instituce, společnost nebo skupina, zejména v oblasti politiky a ekonomiky, jakási továrna na myslení, která kolem sebe seskupuje ekonomy, politiky, diplomaty a lidé z hospodářství a poskytuje vládám a politikum „doporučení“. Prostřednictvím těchto „ekonomických“ studií a zdánlivě nezávislých expertíz k rozličným tématům ovlivňuje CFR politické směřování země a veřejné mínění. Tímto způsobem se pak vytváří domnělé „obecné povědomí“ o povaze určitých problémů. Německá společnost pro zahraniční politiku – DGAP nebo německá CFR je poradkyni zahraničního výboru – dílčí orgán německého spolkového sněmu – Bundestagu, jenž je přímým poradcem Bundestagu v oblasti zahraniční politiky. To znamená: poslanci tohoto výboru, po jednání s GDAP, rozhodují o aktivitách zahraniční politiky a a zbytek poslanců to následně odkývne. Na internetové stránce Bundestagu se píše:

„Zahraniční výbor… asistuje… vládě především během příprav k závažným rozhodnutím v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Pracuje zásadně za zavřenými dveřmi, protože projednávaná témata jsou vysoce choulostivá. Jeho členové určují, zda je třeba, aby spolková vláda vyslala německé vojáky na zahraniční mise. Dosud se valné shromážděníneodchýlilo od doporučení zahraničního výboru ani v jediném případě “.

Zdá se tedy, že CFR přímo udává směr německé zahraniční a obranné politiky. Autorka Friederike Beck zachytila v článku ze 7. dubna 2009, jak se Karl Theodor Guttenberg, po náležitém „proškolení“ v Německu a v USA, stal nejprve členem DGAP. V mladistvém věku jednatřiceti let ho pak povolali do zahraničního výboru, odkud následně prudce vystartoval nejprve k postu spolkového ministra hospodářství a následně obrany. Mezi organizace, jež jsou CFR velmi blízké, nebo podřízené a patrně existují jen proto, aby mladé akademiky, především ekonomy, právníky a novináře dostali „do kurzu“, patří mimo jiné Atlantik-Brücke, American Academy a American Council on Germany. Poskytují stipendia a posílají mladé Němce do USA, kde jsou seznámeni s americkým způsobem uvažování a vychováni, jak se zdá, v řádné stoupence americké politiky. Nejdůležitější z těchto programů se nazývá American- German Young Leaders Conference. Řada německých politiků
a vůdčích osobností ekonomie, politiky a médií byla „jemně¨vybroušena“ právě v tomto programu.

Skull & Bones

Rád Skull & Bones – Lebka a kosti představuje nejvnitřnější jádro CFR. Tento výhonek CFR a zároveň pověstmi opředený studentský spolek získává své členy mezi elitou na Yalově univerzitě (USA). Zasvěcuje je krvavým přijímacím rituálem, jenž je přísahou věrnosti a kompromitujícím materiálem navždy zavazuje k bezvýhradné poslušnosti vůči řádu a vyžaduje bezmyšlenkovitou oddanost. Organizaci založil v roce 1832 v New Havenu ve státě Connecticut William Huntington Russell. Potřebné penízetehdy získal od své sestřenice – pocházely z pašování opia. A tak se znovu uzavírá kruh vedoucí k Černé šlechtě a Windsorům.

Skull & Bones je známý pod různými názvy:

The Order of Death – Řád smrti,

The Order – Řád, The Eulogian Club nebo také Lodge 322

Ze Skull & Bones vyšly četné vůdčí osobnosti v oblasti politiky a hospodářství, mezi nimi i několik prezidentů USA. Spolek byl jednou z hybných sil a spoluorganizátorů konference v Bretton Woods v roce 1944 v New Hampshire. Tímto i spoluodpovědným za založení Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Nepřekvapí tedy ani to, že většina vůdčích špiček zmiňovaných iluminátských organizací pocházela z Yalské univerzity. Od roku 1991 mohou do řádu vstupovat také ženy. Odpovídajícím způsobem se proto změnilo i označení členů tohoto vysoce exkluzivního kroužku na Boneswomen . Kostlivkyně či Laides of Eulogia – Dámy eulogie. Eulogia byla podle pověsti bohyně řečnického umění, jež s Démosthenovou smrtí v roce 322 před naším letopočtem vystoupila na nebesa, odkud v roce 1832, údajně kvůli založení Eulogiánského klubu, znovu sestoupila. Protože členové řádu jsou extrémně mlčenliví, je k dispozici více pověstí než faktů. Jisté však je, že členové jsou k poslušnosti a loajalitě vůči skupině nuceni prostřednictvím obřadů černé magie a zvláštních sexuálních rituálů. Oficiální brožura spolku Skull & Bones ze 17. června 1933 s titulkem „Continuation of the History ofOur Order for the Century Celebration“ svědčí o tom, že spolek se svými konzervativními zásadami přímo pyšní:

„Přiznávám se tímto, že Bones – Kosti) nemají žádnou historii. Jak by nějaká mohla existovat ? Nezpochybnitelnou podstatou naší tradice je přesvědčení, že změna neexistuje. Hlubocí myslitelé barbarského dvacátého století se problémy času a prostoru nechávají rádi mást, ale bohyně ví, že existuje jen jeden čas – čas Skull & Bones – a pouze jedno místo – jejich chrám. Nic jiného neexistuje.“

Římský klub

Římský klub – CoR – Club of Rome nemá nic společného ani s Římem nebo Vatikánem, ani s katolickou církví. Tvoří ho nejstarší rodiny Černé šlechty a třináct nejvyšších rodin z řad Iluminátů v Americe. Pro správní sbory široce rozvětvených organizací tajné světové vlády pomáhá vychovávat „režimu věrné“ vědce a talentovaný dorost. Organizace měla původně své sídlo v Hamburku,
v roce 2008 ho však přeložila do Winterthuru – Švýcarsko. Club of Rome financuje vlastní celodenní školy i univerzity a poskytuje také stipendia.

V Německu jsou to následující školy:

Leonardo da Vinci Campus (Nauen),
WilhelmGymnasium (Hamburk)
Schule am Katzenberg (Adendorf),
Christopherusschule (Droyflig), Carl vo
Ossietzky Gymnasium (Hamburk),
Schule Carl-Cohn-Strasse (Hamburk),
Gesamtschule Max Bauer (Hamburk),

Lernwerft (Kiel), Hans Georg Karg
Grundschule (Braunšchweig),
Dr. Wilhelm Meyer Gymnasium (Braunschweig),
Josef von Eichendorff Schule (Kassel),
Käthe Kollwitz Gymnasium(Halberstadt),
Leibnizschule (Offenbach), Helene
Lange Schule (Wiesbaden),
Grund- und Hauptschule mit Werkrealschule (Neuenstein),
Thomas Strittmatter Gymnasium (St. Georgen),
Georg Christoph Lichtenberg Oberstufengymnasium (Bruchköbel).

S výše uvedenými školami nemám žádnou osobní zkušenost. Vycházím ale z předpokladu, že většina rodičů, která do nich své potomky posílá, vůbec netuší, co vlastně Club of Rome je a jaké jsou jeho skutečné cíle. Oficiálně se uvádí:

„Naším cílem je společná péče a odpovědnost za budoucnost lidstva !“

Kromě toho si Club of Rome vytýčil za úkol:

„Vytvoření globální společnosti a vlády ve 21. století.“

Pokud se výše uvedená hesla pokusím vyložit s využitím svých nynějších zkušeností, potom Club of Rome prostřednictvím svých vlastních škol podporuje vznik světové vlády a soustavně získává nové stoupence své ideologie z řad dorostu pozvednuté střední třídy. Je tu tedy na to, aby pečlivě vybíral a formoval příští elitu Nového světového řádu. Za tímto účelem zaměstnává nejlepší vědce a pedagogy. Vše je zaobaleno jako přátelská podpora dorostu. Co má v USA na starosti CFR, to Club of Rome provádí na celém světě. Studie, kterou v roce 1972 CoR zveřejnil pod titulkem
„The Limits to Growth“ – Meze růstu a jež se zabývala otázkami budoucnosti hospodářství a našeho světa, přišla na trh ve třiceti milionech výtisků ve třiceti řečech. Klíčový výrok zní:

„Tak to nemůže jít dál ! Na této planetě je nás příliš mnoho – to se musí změnit !“

V roce 2004 vyšla aktualizovaná verze výše zmíněné studie, která pro rok 2030 předpovídá kolaps našeho světa. Požaduje urychlené snížení počtu obyvatel Země a nekompromisní omezení produkce škodlivých látek. V první okamžik to snad zní rozumně, svůj význam však zásadně změní ve chvíli, kdy si přečtete kapitolu „Eugenika“ ve třetím díle této knihy. CoR založil v roce 1968 Ital Aurellio Peccei, tehdejší manažer firmy Fiat a Olivetti. Fiat byla odjakživa iluminátska firma a v jejím představenstvu byli vždycky členové Výboru 300, v čele s rodinou Agnelli. Peccei odešel do Anglie, kde získal vzdělání na Tavistock Institutu – matce všech ústavů pro vymývání mozků. Potom vedl poradenskou firmu a radil rozvojovým zemím – k jejich škodě). Své síly nasadil i ve službách World Wide Fund for Nature – WWF – Celosvětový fond pro přírodu, iluminátskou organizaci, kterou -rovněž jako spolek Bilderberg založil holandský princ Bernard. Dále Peccei vedl předsednictvo hospodářského výboru Mezinárodního atlantického institutu (Internationale Atlantik Institut) a vyučoval politické špičky NATO o „Novém světovém řádu a nutnosti globálního plánování !“

Tavistock Institut of Human Relations – Tavistock institut mezilidských vztahů v tu dobu vedl generálmajor John Rawlings Rees, šéf oddělení pro psychologické vedení války v britské armádě. Velký vliv v tomto institutu měli také bratři Aldous a John Huxleyové. Aldous Huxley se proslavil svým románem „Brave New World“, zásadním dílem stoupenců nového světového řádu, ve kterém lidstvo dosáhne dokonalosti prostřednictvím výběru a genetické manipulace a jeho počet je zredukován na žádoucí počet. K Tavistock Institutu se ještě později vrátíme. Eduard
Pestel, jeden ze spoluzakladatelů Club of Rome, prý řekl:

„Svět má rakovinu a tou rakovinou je člověk.“

Jedním z cílů CoR, podle výpovědi jednoho člena, který si nepřeje být jmenován) má být mimo jiné zničenízemědělské a hospodářské síly Spojených států amerických. I když Černá šlechta spolupracuje s Výborem 300, skupinou Bilderberg a americkými ilumináty, v jiných organizacích dochází přece jen k neustálým třenicím a rozmíškám mezi USA a Evropou a zápasům o pozice uvnitř mocenské struktury Nového světového řádu. Vše se podobá koaličním vyjednáváním při sestavování nové vlády: Spolupráce jen pokud je nevyhnutelná a když umožňuje podílet se na moci. Zároveň ale každý činí všechno proto, aby ostatní příliš mocní nebyli.

Skupina Bilderberg

Tato organizace se v posledních letech dostala do zorného pole veřejnosti a tisku natolik, že nakonec byla v roce 2010 oficiálně rozpuštěna, či se přinejmenším neschází tak jako v minulosti. Oficiálně to znamená: „Konference Bilderberg jsou neformální soukromá setkání nejvlivnějších osobností z oblasti hospodářství, vojenství, politiky, médií, vysokých škol a šlechty. Několik statečných a neohrožených žurnalistů jako Daniel Estulin nebo Jim Tucker po léta tato polotajná setkání špiček finanční elity, politiky, hospodářství a tisku svým pátráním značně narušovali. Pokaždé poté, jakmile na pletichy temných mocností dopadlo příliš mnoho světla, začali se mu vyhýbat a shromažďovali se někde jinde. Daniel Estulin na tiskové konferenci v Bruselu 1. června 2010 uvedl:

„Organizace Bilderberg je dynamická, takže se postupem času mění. Dle potřeby si vytváří nové součásti, zatímco ty chřadnoucí vstřebává a pohlcuje. Členové přicházejí a odcházejí, systém však zůstává beze změny. Jedná se o sebezáchovný systém, doslova pavouci síť, sestávající z navzájem propletených finančních, politických a průmyslových zájmů.“

Jak vše začalo:

V roce 1954 svolal nizozemský princ Bernhard do hotelu de Bilderberg v Oosterbeeku tajnou konferenci, na kterou pozval více než sto nejvlivnějších osobností z politiky a hospodářství, aby projednali otázku nového uspořádání světa. Usnesli se, že se do budoucna budou každoročně¨scházet, a to pokaždé v jiné zemi. Vždy bylo pozváno nejvnitřnější jádro a k němu alternativně různé vlivné osoby, převážně muži. Mluvili o problémech světa a jak s nimi v nadcházejícím roce naložit. V případě skupiny Bilderberg se v podstatě jedná o neformální organizaci. Pokud je známo, neexistuje ani zakládající smlouva, ani status členství. Bilderbergské konference trvají vždy tři dny, jsou označovány za neformální rozhovory a konají se v luxusních hotelech poblíž mezinárodních letišť. Nápadné je, že každý významný prezident byl pozván buď rok před svým úspěšným zvolením do funkce, nebo hned po něm. Vzniká tak dojem, že se zde prezidenti „vyrábějí“, nebo se po složení přísahy „do kurzu“ následně dostanou.

„Skupina Bilderberg není tajná společnost. Je to setkání lidí, kteří reprezentují určitou ideologii. Zastupují názor jakési NADNÁRODNÍ FIRMY PRO CELÝ SVĚT S RUČENÍM OMEZENÝM. Záměrem každého jednotlivého setkání skupiny Bilderberg je tvorba něčeho, co sami označují jako ÚČELOVOU ARISTOKRACII mezi elitami Evropy a Severní Ameriky – tím účelem je co nejlepší řízení planety. Jinými slovy: vytvoření celosvětové sítě gigantických kartelů, mocnějších než kterýkoliv stát na Zemi, která má kontrolovat životně nezbytné tovary lidstva. Ze jejich úhlu pohledu zjevně pouze ku prospěchu a v zájmu nás všech. Nás nazývají UNWASHED MASS – špinavá, nečistá banda.“

Vedení konferencí Bilderberg přísluší úřadujícímu předsedovi. Nizozemský princ Bernhard tento post zastával v letech 1954 až 1975. Ačkoliv v očích veřejnosti kvůli různým skandálům – obchod se zbraněmi s USA, členství v SS, působil jako sporná osobnost, jeho přátelé ve skupině Bilderberg mu projevovali velký respekt. Dalšími předsedy byli Alec Douglas-Home, německý spolkový prezident Walter Scheel, lord Roli of Ipsden a baron Peter Carington. Současným prezidentem této vybrané společnosti je Etienne Davignon, vůdčí člen Evropské komise, belgický politik a obchodník. Davignon je vlivná osobnost: Seděl ve správní radě Société Générale de Belgique – odpovědné za hospodářské vykořisťování Belgického Konga, předsedal u kulatého stolu evropských průmyslníků, je místopředsedou hotelového řetězce Accor a belgickéhozásobovatele energiemi Tractebel, nástupnického podniku po Société Générale de Belgique. Mimo to je Davignon viceprezidentem lucemburského producenta oceli Arbed a největší belgické banky Fortis. Zasedal v představenstvu společnosti Sabena. Nyní je členem dozorčí rady firmy Anglo American Mining, jedné z největších světových těžařských společností, a dozorčí rady Fiatu.

Mezi nejpilnější návštěvníky konferencí se jednoznačně počítají: holandská královna Beatrix, Giovanni Agnelli (Fiat), Henry Kissinger a David Rockefeller (Chase Manhattan Bank), kteří se každý zúčastnili asi dvaceti setkání a navíc rozhodují o tom, kdo další dostane pozvánku. Poslední konference hostily města Versailles (2003), Stresa (2004), Rottech-Egern (2005), Ottawa (2006), Istanbul (2007), Chantilly (stát Virginia, USA) (2008), Atény (2009) a Sitges (Španělsko) (2010). Pozoruhodné na setkáních je mimo jiné i to, že ač jsou soukromé, pozvaní politikové si náklady nechávají platit svými parlamenty. Hostitelská země pak dává k dispozici rozsáhlý policejní a bezpečnostní aparát, a to včetně vrtulníků a speciálních jednotek – to vše na účet daňových poplatníků. Není to sice legální postup, ale dělá se to tak. Personál příslušného hotelu již týdny před akcí prochází detailním přezkoušením a příležitostně je vyměňován. Demonstranty před místem zasedání hlídají kamery, účastníci protestů jsou často pronásledováni, kontrolování a zastrašování tajnými službami. Přesto tato každoroční setkání nejbohatších a nejmocnějších lidí světa, kteří tam projednávají politiku a hospodářství, unikají pozornosti oficiálního tisku. Není divu – vždyť hostům konference a jejich nejbližším spojencům patří většina tištěných médií a ta mají zakázáno o Bilderbergu informovat. Kdo se toho nedrží, musí nést následky. V roce 1976 byl C. Gordon Tether, autor sloupků ve Financial Times po rozmíšce s šéfredaktorem propuštěn. Neustále se totiž pokoušel o bilderbergských setkáních informovat. O rok později vydal knihu „The Banned Articles ofC. Gordon Tether“ – Zakázané články C. Gordon T, v níž sdružil 46 sloupků, které jeho noviny neotiskly. Mezi nimi jeden článek s titulkem „The Prince and the Bilderbergers“ . Princ a bilderbergové pojednával o holandském princi Bernardovi. Tether se v něm ptá:

„Když je toho tak málo, co se má tajit, proč se potom vynakládá tolik úsilí, aby se to utajilo ?“

Když americký aktivista a filmař Alex Jones v roce 2006 letěl do Ottawy, aby pak informoval o tamní Bilderbergské konferenci, zadržovaly ho úředníci kanadského imigračního úřadu přímo na letišti celých 16 hodin.  Novinář Campbell Thomas: Kvůli tomu, že dělal rozhovory s lidmi v okolí hotelu v místě konference ve skotském Turnberry, uvízl v roce 1998 na osm hodin v policejní vazbě. Daniel Estulin mluvil zase o desetihodinovém výslechu ze strany německých tajných služeb přímo na Mnichovském letišti v roce 2005 na cestě do Rottech-Egernu.

„Myšlenky a politika pocházející z Bilderbergských setkání, jsou každý rok základem pro tvorbu zpráv všech nejdůležitějších deníků a zpravodajských agentur celého světa. Jde o to, aby měly názory, jež sdílí většina účastníků setkání, dostatečně přitažlivou formu, aby pronikly do obecné politiky a vyvinuly na vůdce tohoto světa takový tlak, že se pak pod jeho vlivem podrobí ,potřebám pánů univerza‘ Bilderbergským náleží přízeň tisku a ten smluvenou propagandu dále rozšiřuje.“

Přesto v posledních letech stále více nezávislých novinářů píše o těchto setkáních v malých nezávislých listech nebo na internetu a informuje o nich milionové publikum. Široké publikum a demonstrace při setkání ve Španělsku v roce 2010 vzbudily, jak bylo úvodem zmíněno, mezi účastníky konference značné znepokojení, což vedlo k tomu, že se, podle všeho, jejich setkání již nebudou do budoucna konat touto formou. Soukromé bankéře to od jejich cílů neodvráti a ani jim nezabrání v tom, aby se setkávali někde jinde. Zkomplikuje jim to však život a je to ukázkou toho, že i nejmocnějších z mocných se dá ovlivnit a že jsou zranitelní. Detailnější informace o skupině Bilderberg a jejích pletichách naleznete v knize Daniela Estulina „Die Wahre
Gesichte der Bilderberger“ – Skutečná historie Bilderbrgů, kterou vydalo nakladatelství Kopp. Díky Estulinovi, ale také Jimu Tuckerovi nebo Janu van Helsingovi víme mnohé o této organizaci, která je pojítkem mezi dalšími skupinami iluminátů a veřejností, protože ke konferencím je vždy pozváno také několik šéfredaktorů významných novinových titulů. Na setkání Bilderbergů v roce 1992 v Baden-Badenu David Rockefeller řekl:

„Jsme vděční listům Washington Post, New York Times, Time Magazíne a dalším velkým publikacím, jejichž předsedové byli přítomni našim setkáním a svůj slib diskrétnosti drželi téměř čtyřicet let. Bylo by nemožné, abychom rozvíjeli náš světový plán, kdybychom v těchto letech stáli ve světlech ramp na očích veřejnosti. Ale svět již pokročil a je připraven k pochodu ve směru, který mu bude udávat světová vláda. Nadnárodní vláda intelektuální elity a světových bankéřů má zajisté přednost sebeurčením jakéhokoliv národa, jež bylo praktikováno v uplynulých staletích.“

Mezi německými zástupci, kteří se v pošledních letech častěji účastnili konferencí, jsou mimo jiné:

Josef Ackermann (Deutsche Bank), Hubert Burda – mediální holding Hubert Burda Media Holding, Mathias Döpfner – multimediální koncerny Springer, Tima Warner, dpa – Německá tisková agentura), Wolfgang Ischinger – Ministerstvo zahraničních věcí, člen dozorčí rady v koncernu Allianz, Josef Joffe – deník „Die Zeit“ , Eckart von Kladen – zahraničně politický mluvčí CDU/CSU – Křesťansko Demokratická unie/Křesťansko sociální unie, Klaus Kleinfeld – Siemens),Hilmar Kopper – Deutsche Bank, automobilka DaimlerChrysler, Matthias Nass – deník „Die Zeit“, Friedbert Pfüger – CDU, Otto Schily – SPD – Sociálnědemokratická strana Německa, Zelení, společnost zabývající se bezpečnostními technologiemi SAFE ID Solutions AG, Jürgen E. Schrempp – DaimlerChrysler, Allianz, Vodafone, Ekkehard Schulz – průmyslový konglomerát Thyssen AG, Joschka Fischer – strana Zelených, poradenská firma Joschka FischerConsulting, CFR, Roland Koch – CDU, Matthias Wissmann – CDU, Klaus Zumwinkel – poraadenská firma McKinsey, zásilkový obchod Quelle, Deutsche Telekom, Allianz, aerolinky Lufthansa, americká investiční banka Morgan Stanley), Peter Löscher – Siemens.

Významní němečtí účastníci z poslední doby byli Helmut Kohl, Alfred Herrhausen, Otto Wolff Freiherr Taets von Amerongen – prezident německé Asociace průmyslových a obchodních komor, Otto Graf Lambsdorff – FDP – Svobodní demokraté, soukromá banka Trinaus, pojišťovna Victoria-Rückversicherung AG, předseda představenstva Trilaterální komise, Volker Rühe – CDU, investiční společnost Cerberus, Walter Scheel – FDP a Helmut Schmidt – SPD. Rakouští zástupci posledních let: Martin Bartenstein – ÖVP – Rakouská lidová strana, Oscar Bronner -listy Trend, Profil, Der Standard), Alfred Gusenbauer -SPÖ – Sociálnědemokratická strana Rakouska, Bernard Randa – banky Austria, Magna, Římský klub, Rudolf Schölten – rakouská Kontrollbank, Karel Schwarzenberg
– velkostatkář, český politik, nakladatel a Franz Vranitzky SPÖ.

Švýcarští zástupci: Daniel Lucius Vasella – PepsiCo Inc., mezinárodní farmaceutická společnost Novartis, DaimlerChrysler, banka Credit Suisse, Siemens, Michael Ringier – mediální korporace Ringier AG a Christoph W. Blocher  společnost Patvag Technik AG, Národní rada, společnost EMS-Chemie, společnost, která působí v oblasti biochemického a farmaceutického průmyslu Lonza Group.

Trilaterální komise Trilaterální komise – Trilateral Commission, vznikla v sedmdesátých letech dvacátého století ze členů skupiny Bilderberberg. Společně se Zbigniewem Brzezinskim, který se později stal bezpečnostním poradcem prezidenta Cartera, ji založil David Rockefeller – Chase Manhattan Bank. Zatímco Bilderbergové jsou pojítkem mezi evropskou a americkou elitou, Trilaterální komise zahrnuje i Asii a dálný východ. Nej důležitější členove jsou bossové koncernů, bankéři či špičkoví politici, na příklad ze společností Sony, Mitsumi, Mitsubishi, Fuji Bank a Mitsubishi Bank. U diskusního a poradního stolu samozřejmě nikdy nechybí ani šéfové anebo šéfredaktoři nejdůležitějších mediálních koncernů, jako je Time Warner, CNN nebo Washington Post. Slavnými členy Trilaterální komise TC byli Jimmy Carter, Georgie Bush starší, Bill Clinton, Cyrus Vance, Walter Mondale, Warren Christopher a v Evropě David Owen, Edward Heath, Roy Jenkins a Chris Patten. Trilaterální komise vznikla v roce 1973 a není nic jiného než světová vláda ve stavu vyčkávání. Na jejích zasedáních se projednávají aktuální globální problémy a dělají odpovídající rozhodnutí – jako na příklad v roce 1991 rozpad Jugoslávie. Obstarala jsem si všech 51 protokolů ze zasedání Trilaterální komise a využila je pro svou knihu ,Trilateralna Komisija‘. Skupina Bilderberg je jiný spolek, z větší části však má tytéž členy. Její založení bylo podníceno Vatikánem.

Tolik bělehradská odbornice na mezinárodní právo Smilja Avramov v rozhovoru s Jůrgenem Elsässerem 21. května 2009. Když se Elsässer ptal, co předchází důležitým
rozhodnutím Mezinárodního měnového fondu, Světové banky nebo členů špiček G8, odpověděla:

„Tam se rozhoduje jen na oko ,pro forma‘, vše musí být předtím dojednáno. A na to je Trilaterální komise.“

Rothschildové

„Peníze jsou bůh dnešní doby, Rothschild je jeho prorokem…“ Heinrich Heine v březnu 1841

Nyní jsme dospěli tam, kde se sbíhají nitky mého pátrání a průzkumu v oblastech vztahujících se k iluminátům, Novému světovému řádu a manipulaci trhů se zlatem a penězi: u Rothschildů. Zpočátku jsem mýtus, jenž obklopuje tuto rodinu, považoval za přehnaný. Mnohé, co se lze o nich dočíst, se mi zdá absurdní a pochybné – a je tomu tak stále. Proto jsem se snažil, držet výlučně faktů a vyhýbal se spekulacím. Přesto všechno však nevycházím z úžasu. Výsledek je jednoznačný: Rothschildové jsou nejmocnější, nejbohatší a nejvlivnější rodinou západního světa. Nicméně se o nich neobjevuje téměř nic v tisku a na veřejnosti. Záměrně jsou v pozadí a odtud i jednají. V biografii o Rothschildech autor Derek Wilson píše:

„Tajemnost byla a stále je, charakteristickým znakem politických aktivit Rothschildů. Jen zřídka se k důležitým tématům vyjadřovali veřejně. Nikdy neusilovali o vládní posty. Přestože jich bylo v posledních letech několik v parlamentu, drželi se vždy v pozadí, v Londýně, Paříži nebo Berlíně. A přece ovlivnili všechny důležité jednání: tím, že peníze buď přislíbili nebo je zadrželi, a čilým stykem s důležitými osobami s pravomocí rozhodování.“

691 nejbohatších osob světa vlastní podle magazínu Forbes dohromady jmění v hodnotě zhruba 2 200 miliard amerických dolarů. Neviditelné jmění Rothschildů se odhaduje na asi 100 tisíc miliard. Rovněž neviditelné jmění Rockefellerů na asi 11 tisíc miliard. Naproti tomu se Bill Gates a Warren Buffett s asi padesáti miliardami nebo Karl Albrecht s 25,5 miliardami řadí pouze mezi „ostatní“. Nicméně Forbesův seznam deseti nejbohatších lidí světa roku 2011 vypadá následovně:

1. Carlos Slim Helu (Mexiko)
2. Bill Gates (USA)
3. Warren Buffett (USA)
4. Bernard Arnaut (Francie)
5. Lawrence Ellison (USA)
6. Lakshmi Mittal (Indie)
7. Amancio Ortega (Španělsko)
8. Eike Batista (Brazílie)
9. Mukesh Ambani (Indie)
10. Christy Walton (USA)

Jak je tedy možné, že Rothschildové nefigurují v tomto a ani v žádném jiném seznamu superbohatých lidí ? Inu, protože nechtějí ! Čím méně jsou v zorném úhlu veřejnosti, mohou nakládat a vládnout jak se jim zlíbí. Když některá z významných událostí vzbudí hněv lidu, je to někdo jiný, jenž musí položit hlavu za Rothschildy a jejich spojence. Jak to dělají ? Inu, patří jim nejen magazín Forbes, ale i anglická zpravodajská agentura Reuters, která zásobuje zprávami ostatní evropské agentury.Patří jim většina mediálních koncernů na světě, a to buď přímo, nebo
nepřímo skrze podíly. Jinými slovy: kdo je oficiálně nejbohatším člověkem na Zemi, určují Rothschildové. A los nyní zdánlivě padl na Carlose Slim Helúa. Z titulních stran magazínů září jako „nejbohatší muž světa“ a jako protislužbu smí hrát v klubu opravdových superboháčů.

Dějiny Rothschildů

Mayer Amschel Rothschild, zakladatel ohromné dynastie, se narodil 23. února 1744 ve Frankfurtu nad Mohanem a zemřel 19. září 1812 tamtéž. G. Edward Griffin
k tomu ve své knize „The Creature from Jekyll Island – Stvůra z ostrova Jekyll Island píše:

„Tuto dynastii založil v polovině 18. století ve Frankfurtu Mayer Amschel Bauer, syn zlatníka. Mayer začínal jako zaměstnanec banky Oppenheim v Hannoveru, kde se stal později společníkem. Po smrti svého otce se vrátil do Frankfurtu a vedl rodinný obchod. Nad vstupními dveřmi se blýskal rudý štít a orlem… Změnil si své jméno z Bauer na Rothschild – Rot Schild=rudý šít a vložil jako symbol jeho pěti synů do spárů orla, pět zlatých šípů. Štěstí se na rodinu Rothschildů začalo usmívat ve chvíli, když Mayer začal obchodovat s penězi.“

V druhé polovině 18. století Mayeru Amschelovi věnoval svou důvěru princ William IX. von Hesse-Kassel, jenž byl zase spřízněný s anglickým, dánským a švédským dvorem. Poté co měl Rothschild úspěch jako finanční poradce a finančník essenského knížete, vystoupal rychle až k postu poradce a soukromého bankéře evropských králů i rakouského císařského dvora.

„Dům Rothschildů přetrumfnul všechny ostatní. Za vše vděčil svému vynikajícímu smyslu pro obchod a svým pěti neobyčejným synům, kteří se stali finančními odborníky. Když dorostli a ovládli magii proměňování dluhů v peníze, opustili těsné zdi Frankfurtu a začali působit ve finančních centrech Evropy a mnohých místech civilizovaného světa.“

V roce 1817 rakouský císař František I. posmrtně povýšil Rothschilda do šlechtického stavu, jako uznání jeho práce. Jeho synové, kteří měli pouze titul „svobodný pán“, pokračovali v otcově celoživotním díle a rozšiřovali rodinné impérium:

„V první polovině 19. století se bratři starali o důležité finanční transakce pro vlády Anglie, Francie, Pruska, Rakouska, Belgie, Španělska, Neapole, Portugalska, Brazílie, různých německých států a mnoha dalších malých zemí.“

Neapol je dnes spojován spíše s mafií, ale v tehdejší době byla centrem Itálie. V Casertě poblíž Neapole je letní sídlo neapolského krále, barokní palác – Palazzo Reále, jeden z největších zámků na světě. Odsud financovala a řídila firma CM de Rothschild & Figli Bank, jak Neapol a Sicílii, tak i Vatikán a vévodství Parmské a Toskánské.

Griffin píše:

„Stali se osobními bankéři mnoha korunovaných evropských hlav. S pomocí důvěrníků investovali do trhů Spojených států, Indie, Kuby a Austrálie. Financovali Cecila Rhodese a umožnili mu získat monopol nad diamantovými poli jižní Afriky. Dosud mají své podíly ve společnosti De Beers.“

Aby bohatství rodiny Rothschildů nevzbuzovalo na veřejnosti pozornost, Mayer Amschel ve své závěti zakázal všem členům rodiny vést mezi sebou jakékoliv soudní procesy kvůli majetku. Velmi rozvážný a moudrý krok od „selfmade-miliardáře“, kterého lze označit za „Billa Gatese osmnáctého století“. Aby zůstal majetek v rodině, Amschel navíc nařídil uzavírat sňatky mezi bratranci a sestřenicemi prvního a druhého stupně, aby majetek a know-how jeho rozmnožování zůstaly v rodině. Díky tomu, že velmi rychle vlastnili banky po celém světě a měli nejlepší styky s monarchy, rostl vliv Rothschildů na politiku a peněžnictví rychleji, než to kdokoliv mohl tušit nebo pochopit. Každý panovník, jenž chtěl vést válku, byl okamžitě odkázaný Rothschildy, jejich peníze i souhlas. A permanentní války v Evropě nabízely neuvěřitelné zisky. Stačilo jen propašovat právě nezbytně zboží přes vojenské šiky. Protože Rothschildové často financovali obě strany stejného konfliktu a byli známí svým velkým politickým vlivem a mocí – jak to potvrdil i Heinrich Heine v úvodu kapitoly. K tomu, aby poslové nebo celé náklady volně procházely kontrolami jakýmkoliv směrem, stačil většinou pouhý pohled na rudý erb na kožené brašně, kočáru nebo lodní vlajce. Tato imunita jim umožnila obchodovat na rozkvétajících černých trzích s bavlnou, přízí, tabákem, kávou, cukrem a indigem. Pohybovali se neomezeně přes všechny hranice po celé Evropě.

„Tato přízeň byla jednou z nepřímých zvláštních výhod, které přinášely mnohem vyšší zisky než úroky z vládních výpůjček. Všeobecně platí, že prodělek jednoho člověka je ziskem u jiného. I Rothschildům nejvíce nakloněni životopisci připouštějí, že více než dvě století skvěle vydělávali na válkách a hospodářských úpadcích, i když jiní utrpěli obrovské ztráty.“

Od poloviny 19. století to tedy byli Rothschildové, kdo rozhodoval o válce a míru, a v konečném důsledku i o vítězích. Kdo stál v cestě jejich moci, nemilosrdně dostal pocítit důsledky. Napoleon Bonaparte, jenž Francii topící se v porevolučním chaosu, přinesl právo a pořádek, chtěl svou zemi osvobodit i od dluhů a povstal proti mezinárodním bankéřům, kteří měli své sídlo v City of London – londýnský finanční okrsek, jenž je označován jako „nejbohatší čtvereční míle na světě“. Je samostatným, nezávislým státem – podobně jako Vatikán nebo D.C. ve Washingtonu. Napoleon si myslel:

„Peníze nemají svou vlast. Finančníci nejsou žádní patrioti, chybí jim zdvořilost a snaží se jedině o zisk..“

Neměl zájem vést další válku, ani si dělat další dluhy. Toužil po finanční stabilitě a nechtěl si nechat od bankéřů mluvit do toho, jak má řídit svou zemi. Založil nezávislou francouzskou banku a postavil se do jejího čela. Rothschildové však věděli, že Napoleon bez půjčky žádnou válku nepřežije. A tak, aby ho dostali na kolena, musela sem nějaká válka. Bonaparte byl ale chytrý a prodal rozsáhlé pozemky, které Francie stejně nepotřebovala: za tři miliony liber získali od něho Američané obrovský močál nazývaný Louisiana. Nyní měla Francie dost peněz a bankéři si museli „utřít hubu“. Nic ovšem nedali zadarmo – bojkotovali každé mírové jednání s Francií a nakonec Napoleonovi nabídli, aby společně s Anglii zaútočili na Ameriku. Jako odměnu mu slíbili titul „krále Ameriky“. Napoleon však odmítl. Prohlédl naskrz i všechny další triky a pokusy bankéřů. Stručný průzkum této části historie má svůj význam. Umožní pochopit to, co Griffin nazývá „Rothschildův vzorec“.

„Napoleon musel být zničen, ať to stojí, co to stojí. Bank of England proto natlačila vládě obrovské haldy papírových peněz, aby mohla financovat mohutnou armádu. Armády Ruska, Pruska a Rakouska byly permanentně financovány proudy zlata. Hospodářství začalo kvůli válečných dluhům znovu klopýtat. Účet však znovu zaplatil bez reptání obyčejný lid, který neměl ani nejmenší tušení.“

Rothschildové a jejich spojenci vyšli z války jako vítězové. Napoleon byl zahnán a pokořen. Na trůn se dostal Ludvík XVIII. a dělal, co mu bankéři nakázali. O rok později se však Napoleon vrátil a postaral se o nekrvavý převrat. Tentokrát mu však nezbylo nic jiného, než se dohodnout s bankéři a vzít si půjčku ve výši pěti milionů britských liber. Tyto peníze potřeboval, aby se ubránil ve válce proti Anglii. Titíž bankéři financovali i anglickou stranu. Angličané nakonec válku bitvou u Waterloo vyhráli a zbavili se Napoleona jednou pro vždy. Rothschildové jim totiž dali k dispozici ohromný balík peněz a jejich vojevůdci lordu Wellingtonovi nad to podřídili také své soukromé kurýry a zvědy. Znovu tak získali kontrolu nad Francií. Díky nově utvořenému monopolu a výhodám, jež jim obě strany musely poskytnout oplátkou za poskytnutí úvěrů, jim splácení státních dluhů přineslo ohromné zisky. A to nebylo vše. Ještě dříve než se svět dozvěděl, jak bitva dopadla – v oné době neexistovala televize, ani rádio – dostal Nathan Rothschild zprávu o vítězství Anglie brzy ráno 20. června 1815 v Londýně od svého agenta Rothwortha. Ten vyrazil přímo z bitevního pole, nejprve na koni a potom lodí. Rothschild ihned spěchal na burzu, kde zaujal stejné místo jako obvykle. Protože se o jeho zangažovanosti v této válce všeobecně vědělo, stejně jako o jeho zvědech i agentech, všichni očekávali, že se dozví od něho, jestli válka skončila a kdo vyhrál. Ale Rothschild mlčel. S hluboce sklíčeným výrazem prodal anglické státní dluhopisy a předstíral tak, že Anglie válku prohrála. Fáma se šířila rychlostí blesku:

„Rothschild prodává… Wellington prohrál u Waterloo !“

Většina akcionářů ze strachu, že by mohli o všechno přijít, propadla panice a prodávala své státní dluhopisy, protože kdyby Anglie skutečně prohrála, ztratily by hodnotu. Po několika hodinách spadla jejich hodnota o 95 %. Asi tucet Rothschildových agentů pak skoupil veškeré státní dluhopisy doslova za hubičku. O pár hodin později se vše oficiálně potvrdilo: Anglie vyhrála – a s ní i Rothschildové. Příjem Jamese Rothschilda, který pro svou rodinu dobyl Ameriku, činil v roce 1850 čtyřicet milionů dolarů, jež v oné době byly nepředstavitelným jměním. Třicet kilometrů od bran Paříže si nechal vystavět sídlo. Když ho uviděl král Vilém I., údajně zbledl závistí a řekl: „To by si králové dovolit nemohli. To může patřit pouze Rothschildovi.“

Jestliže doposud těžiště jejich zájmů spočívalo v peněžnictví a poskytování úvěrů, nyní se očividně zhlédli v železničních společnostech, jež v oné době slibovaly velké obchody. Mimo to získali značné podíly v různých dolech, důlních závodech a později i v ropných koncernech. Již v polovině 19. století byli považováni za nejbohatší rodinu světa. Nechtěli se ale spokojit jen s bohatstvím a mocí. Chtěli víc – toužili po vlastním státu, který i dostali: Izrael. Albert Salomon Anselm, svobodný pán z Rothschildu, byl v roce 1910 s odhadovaným jměním ve výši jedné miliardy korun považován za nejbohatšího Evropana. Vídeňská bankéřská rodina Rothschildů ve výčtu svého majetku uváděla mimo jiné tři paláce ve Vídni, zámky v Langau, Enzesfeldu, Schillersdorfu, Beneschau, Reichenau, dále zámek Rothschild ve Waidhofenu an der Ybbs a pozemky přímo gigantické rozlohy. Podle přání v dědečkově závěti se v roce 1876 oženil se svou sestřenicí Bettinou Caroline de Rothschild (1858-1892), dcerou Alphonse Jamese de Rothschild. V 19. století vlastnil klan vedle nesčetných zámků, paláců, obchodních domů a pozemků v Evropě i v Novém světě také nejcennější umělecké sbírky své doby. Kromě toho největší a nejvýznamnější producenty vína, jako Château Mouton-Rothschild v Bordeaux. Rothschildové měli své banky ve všech významných zemích a již tehdy byli považováni za majitele největšího zlatého pokladu na světě. V podzemních trezorech svých bank, především v Londýně, skladovali údajně tisíce tun zlata. Proto, že goldfixing – určování ceny zlata pro celý svět v letech 1919 až 2004 probíhal u N M Rothschild & Sons v Londýně, měli Rothschildové samozřejmě informace o vývoji cen, a tak mohli nakupovat či prodávat vždy ve správnou chvíli. Jakýkoliv vývoj kurzu jim přinášel zisk.

Přestože v obou světových válkách přišli o nějaké zámky a pozemky, v posledních dvou staletích se s bohatstvím Rothschildů nemohl nikdo měřit. I když sami tvrdili opak, v 20. století zaručeně nezchudli. Právě naopak ! Založením FEDu v roce 1913, vznikem státu Izrael, financováním obou světových válek a díky neoliberalismu a globalizaci své nepředstavitelné jmění a sotva popsatelnou moc ještě rozšířili. Spletenec jejich firem a podílů je tak komplikovaný a vzájemně propojený, že je udivující, že sami mají o tom vůbec přehled.  Rothschildové jsou bankéři, mecenáši umění, vinaři a – filantropové, jak se titulují s mimořádnou oblibou sami. Novináři, kteří spletenec firem následovníků Amschel Meyera částečně rozmotali a došli k závěru, že Rothschildové jsou podle všeho nejbohatší rodinou světa, se snaží tvrdit, že vliv klanu však nemůže být tak velký, jak mnozí tvrdí. Znovu a znovu se objevuje slovo: „konšpirační teorie“. Proč ? Ze strachu ! Obavy z následků, když se někdo naveze do nejbohatší rodiny světa ! I strach z toho, že by si dotyčný musel přiznat, že je jim vydán na milost a nemilost. Pokud totiž chceme věřit tomu, že vše, co zde
odhaluji, je skutečností, potom to znamená, že všechno, co jsme se učili ve škole, a vše, co nám chtějí prodat média a politikové, musíme hodit přes palubu a vytvořit si zcela nový obraz světa.

V mnohých vzbuzuje taková představa strach, jemuž hluboce rozumím. Považuji však za důležité, abych o tom informoval. Jsme v době zásadních převratů a budoucnost lze snáze utvářet tehdy, pokud známe fakta o minulosti a přítomnosti. V roce 1882 začal Edmond James de Rothschild (1845-1932) skupovat pozemky v Palestině. Podpořil založení osad Zichron Jaakow a Rischon leTzion a stal se tak jedním z nejaktivnějších mecenášů a finančních opor sionismu. V roce 1889 předal Edmond de Rothschild 25 000 hektarů palestinské zemědělské půdy včetně na nich stojících osad Židovskému kolonizačnímu sdružení – Jewish Colonization Associatiton. V osmdesátých letech podporoval při usídlování v Palestině řadu ruských emigrantů. V listu Jerusalem Post z 26. listopadu 2010 pod titulkem „Rothschildův Izrael“, se však dočteme, že u osadníků zjevně nebyl bezpodmínečně oblíbený:

„Ne všichni, kterým baron pomohl, ho i bezmezné milují. Někteří měli dojem, že se do každodenního života nových osad příliš vměšuje na dálku a že jejím obyvatelům vnucuje své vlastní názory, metody a rozhodnutí. Ve skutečnosti však zastupovali barona v osadách spíše jeho agenti, kteří si chtěli „ocelovou pěstí“ podrobit první pionýry a často jim tak zbytečně komplikovali život.“

V roce 1924 založil Edmond James de Rothschild 1 Palestinské židovské kolonizační sdružení, jež získalo v Palestině více než 500 čtverečních kilometrů země, což je plocha dvakrát tak velká jako Frankfurt nad Mohanem. Edmond podnikl mezi léty 1887 a 1925 do Palestiny celkem pět cest aby sledoval vývoj svých „sionistických kolonií. Odhaduje se, že za tyto projekty vydal více než 50 milionů dolarů. Označení „sionismus“ se poprvé objevilo v roce 1893 u Nathana Birnbauma. Za zakladatele sionistické ideologie je však považován Maďar Theodor Herzl. Východiskem
je jeho kniha Zidovský stát, která vyšla v roce 1896. V ní prohlásil, že nejlepším prostředkem jak porazit antisemitismus, je založení židovského státu. Z jeho pohledu bylo pro to nejlepší místo v Palestině. Edmonda Jamese de Rothschilda představa vlastního státu zřejmě rovněž lákala – mohl ho utvářet podle svých představ. Možná že, vlastní-li někdo stát, to přináší i daňové výhody ? V každém případě si tak mohl postavit pomník, a proto podporoval sionisty. Dnes je podle Edmonda de Rothschilda a dalších rodinných příslušníků pojmenován v Tel Avivu Rothschildův bulvár, stejně jako četné izraelské budovy, zařízení, nadace, školy, nemocnice, galerie a muzea v celé zemi.

První světová válka by se bez přičinění velkobank nemohla uskutečnit, protože právě ony na ni poskytovaly úvěry. J. P. Morgan financoval Anglii a Francii, Rothschildové zřejmě Německo a Rakousko. Protože ale Morgana pojilo s Rothschildy, nejpozději od společného založení FEDu v roce 1913, těsné pouto, dá se říct, že financovali společně obě strany. Když byla v roce 1916 první světová válka takřka konce, protože Německo ji mělo již v podstatě vyhranou, nabídli sionisté tajně Angličanům, že zatáhnou do hry USA a zamíchají tak nově kartami. Jako protislužbu požadovali
Palestinu, kde si chtěli zřídili vlastní stát. Angličané zřejmě souhlasili. Balfourská deklarace¨z roku 1917 potvrzuje nejen tuto tajnou dohodu, nýbrž také to, že Rothschildové z této dohody profitovali a měli za to dostat „svůj stát“ Izrael. Dohoda mezi anglickou vládou a Lionelem Waltrem Rothschildem byla formulovaná poněkud nabubřele, aby se nedala každému a okamžitě dekódovat. Její obsah je však jednoznačný:

„Vážený lorde Rothschilde, jsem velmi potěšen, že Vám mohu jménem vlády Jeho Veličenstva odevzdat následující projev sympatií s Vašimi židovsko-sionistickými snahami, které byly předloženy kabinetu a jím schváleny: ,Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a učiní co bude v jejích silách, aby dosažení tohoto cíle usnadnila, při čemž se samozřejmě rozumí, bez toho, aby se zpochybnila občanská a náboženská práva stávajících nežidovských společenství v Palestině, nebo práva a politický statut Židů v jakékoliv jiné zemi.‘ Byl bych Vám vděčný, kdybyste toto prohlášení dal na vědomí Světové sionistické organizaci.
Váš oddaný Arthur Balfour“

J. P. Morgan měl v USA pod kontrolou již přibližně od roku 1910 nejdůležitější tisková media. Prezident Wilson chtěl být zvolen ještě jednou, což by se mu bez podpory mocných bankéřů nepodařilo. Vtáhnout USA do války proto nebylo pro bankovní kartel obtížné. Díky účasti amerických ozbrojených sil potom spojenci Francie, Ruska a Anglie relativně rychle první světovou válku i vyhráli. Nad Palestinou, která doposud náležela k Turecku, získala protektorát Anglie. Zvedla se velká židovská přistéhovalecká vlna a rozběhla se výstavba mnoha osad a měst. V roce 1948 –  – byl konečně oficiálně založen stát Izrael. Edmondův nejstarší syn James Armand de Rothschild se svou manželkou Dorothy pak pokračovali v otcově životním díle. Věnovali 16 milionů izraelských liber na novostavbu izraelského parlamentu (Knesset) a na vlastní náklady nechali vystavět i izraelský nejvyšší soudní dvůr. Edmond James Rothschild a jeho žena Adelheid byli nejprve pohřbeni na pařížském hřbitově Père Lachaise. V roce 1954 však po státním pohřbu našli místo svého posledního odpočinku poblíž města Binjamina v Izraeli na vrchu Ramat haNadiv – vrch Dobrodince. Větve rodiny Rothschildů jsou navzájem propletené. V 19. století žili hlavně ve Francii, Rakousku, Německu, Anglii, Itálii, Španělsku a Austrálii. Rodinná sídla si budovali ve všech koutech Země, a to také v Asii a Severní a Jižní Americe.

Pokrevní sňatky mezi rodinnými příslušníky jsou v rodině Rothschildů dodnes obvyklé. Jsou nejjistějším způsobem, jak zaručit oddanost k rodině, držet peníze v rámci klanu a zajistit, aby rodinná tajemství zůstala neprozrazena. A tak se Evelina de Rothschild (poté co její matka Charlotte von Rothschild uzavřela sňatek se svým bratrancem baronem Lionelem de Rothschild) přibližně v roce 1865 provdala za svého bratrance Ferdinanda Jamese von Rothschild. Svobodný pán Wilhelm Karl von Rothschild se oženil se svou sestřenicí Mathilde von Rothschild. Jeho bratranec svobodný pán Mayer Karl von Rothschild si zase vzal za ženu svou sestřenici Louise Mayer von Rothschild. Seznam by mohl pokračovat do nekonečna. Foreign Office,
November 2nd, 1917.

Gratulace k založení sionistického státu Izrael, kterou ve jménu britské vlády zaslal Arthur Balfour lordu Rothschildovi. Rothschildové dnes Proč se vůbec tak dlouho a podrobně zabýváme jedním jediným rodinným klanem ? Z jednoho prostého důvodu: v západním světě je sotva nějaký velký koncern, který by úplně, nebo přinejmenším částečně nepatřil Rothschildům ! Nechcete tomu věřit ? Inu, na dalších stranách vám mohu poskytnout pouze stručný přehled toho, co jsem zjistil. Jak se zdá, nikdo si totiž nevšiml – přinejmenším to uniklo „serióznímu tisku“, že rodinní příslušníci skrze nejrůznější investiční firmy v posledních desetiletích skoupili polovinu světa. Protože neovládám hebrejštinu, jsem nucen vynechat izraelské firmy. Výsledky mých pátrání v Evropě a USA, by však jako důkaz měly postačit. Po vyvlastňování v „třetí říši“ se Rothschildové dlouho oficiálně drželi od Německa a Rakouska dál. V roce 2009 však v těchto zemích opět otevřeli své banky, a provozují je i ve všech větších městech Evropy, USA, Jižní Ameriky, Austrálie a v Izraeli. Tyto finanční ústavy se nezaměřují na průměrnou soukromou klientelu, nejsou nijak nápadné a na pěších zónách neprovozují žádné pobočky. Banky Rothschildů pečují výlučně o bohaté klienty, velké podniky, banky či mezinárodní organizace. Maloobchod přenechávají jiným. Na webové stránce jejich německé banky se dočtěte:

„Rothschild je vůdčí nezávislá investiční banka po celém světě poskytujeme klientům poradenství v oblasti strategie, fúzích a přebíraní firemních podílů – Mergers & Acquisitions, při obstarání vlastního i cizího kapitálu a restrukturačních procesech. Kombinace objektivity naší banky jako nezávislého domu,poradenského přístupu, jenž využívá globální sítě a zaměřuje se na trvalé partnerské vztahy s klienty, je pro zákazníka přidanou hodnotou, skrze stabilitu, integritu a kreativitu. Rothschild od svého založení před více než 200 lety stále spočívá v rodinném vlastnictví. S našimi přibližně 950 bankovními poradci ve více než pětatřiceti zemích celého světa je Rothschild vyhledávaným poradcem vlád, finančních institucí, podniků i soukromých osob.“

Bankovní impérium Rothschildů tvoří tucty bankovních skupin, investičních fondů a firem:

Groupe LCF Rothschild Banque Privée
Edmond de Rothschild N M
Rothschild & Sons N M Rothschild China
Holding Rothschild BankAG
Banca Privata Edmond de Rothschild Lugano
La Compagnie Benjamin de Rothschild S.A.
Rothschild Continuation Limited
Rothschild North America
Rothschild Bank International
Rothschild Australia
Rothschild Asset Management Holdings

V řadě případů se však z názvů firem nedá usoudit o účasti rodiny v dané instituci. Následující banky, podle mých výzkumů, jsou v úplném vlastnictví klanu Rothschildů:

Cie Banque
Concordia BV
RIT Capital Partners PLC
Paris-Orléans SA
Five Arrows Asian Enterprise Trust
Five Continents Financial Limited

Podle výzkumů, které provedl portál The Intel Hub, do majetku této rodiny filantropů vedle četných bank patří i realitní a pojišťovací společnosti a investiční firmy – na příklad o Royal & Sun či The Blackstone Group. Zvláštní pozornost si zaslouží The Blackstone Group – soukromá investiční banka a správce majetku. V roce 1985 tuto společnost, s pomocí Rothschildových peněz, založili Peter G. Peterson a Steven A. Schwarzman. Peterson je také v New Yorku v představenstvu FEDu a v představenstvu Council on Foreign Relations. Schwarzman je, překvapivě, též členem CFR. Jeho studijním přítelem je George W. Bush. Oba byli ve stejnou dobu na Yaleské univerzitě a členy spolku Skull & Bones. Firma Henryho Kissingera, Kissinger McLarty Associates,s Blackstone úzce spolupracuje. Obě společnosti se zapletly do obchodu s realitami v souvislosti s World Trade Center, jež Larrymu Silversteinovi vyneslo výplatu značně vysoké pojistné částky. Randall Rothschild je jednou z hlav skupiny Blackstone a také šéfem oddělení nemovitostí v Blackstone Real Estate Debt Strategie – strategie v oblasti realitních dluhů. Lord Jakob Rothschild zasedá ve správní radě. Blackstone drží v rukou obrovské balíky akcií mimo jiné následujících firem:

Deutsche Telekom, Gerresheimer Glas (sklářská firma – výroba obalů pro farmaceutický, kosmetický a potravinářský průmysl),
TRW (jeden z 10 největšíchsubdodavatelů pro automobilový průmysl),
Nalco Chemical Company (chemickýprůmysl),
Freescale (polovodiče),
Merlin Entertainment (provozovatel turistických
Legoland, Muzeum Madame Tussaud, rekreační parky, Sea
Universal Orgando Resort(zábavní park zaměřený na filmovou tematiku),
Cineworld (kinematografie), Houghton Mifflin (nakladatelství),
Spirit Group (gastronomie),
Klockner Pentaplast (fólie),
hotely Hilton, The Weather Channel Landmark Communisations
a mnohé další.

Proč zmiňuji výše uvedené firmy ? Protože významný podíl v kterékoliv z těchto společností znamená zároveň právo spolurozhodování ve velkých koncernech.
A Rothschildové díky nejrůznějším konstruktům vlastní několik procent v téměř každé velké západní firmě či koncernu. On-line vydání listu Handelsblatt 24. dubna
2006 v pod titulkem „Blackstone jedním z hlavních akcionářů Telekomu“ informuje:

„Státní banka Forderbank KfW otevřela dveře americkému investorovi k nákupu cenných papírů bonnského telekomunikačního gigantu. Prodala mu balík se 4,5 procenty akcií. Tím že se KfW i Blackstone zavázaly podržet akcie do určité lhůty, otevřela burza prudkým vzestupem kurzu akcí Telekomu. Očekává se, že Blackstone získá i mandát v dozorčí radě.“

Každý větší podíl v nějaké firmě – bezmála pět procent z balíku akcií velké firmy je již významným podílem znamená také vliv na strategii a orientaci firmy, a tedy moc. Moc, kterou může na trhu a burzách využít k vlastnímu prospěchu. Tímto způsobem Rothschildové ovlivňují ekonomiku, fuze – slučování firem, podmínky poskytování úvěrů a v neposlední řadě i burzovní kurzy. Ale Rothschildové nevlastní jen akcie investičních firem, jež zase fungují jako společníci ve všech větších západních firmách. Rodinní příslušníci kromě toho vlastní v řadě těchto jednotlivých firem i své osobní podíly. Nakonec lze zvnějšku jen stěží vytušit, komu kolik čeho patří a kdo v konečném důsledku určuje strategii celého koncernu. Online-vydání časopisu Focus z 25. září 2008 pod titulkem „Rothschild objevuje německé firmy“ píše:

„Investiční banka Rothschild startuje dle zpráv v tisku s 600 miliony eur vlastní investiční balík na nákup akcí a má v plánu investovat také v Německu. Rothschild chce více investovat do německých firem, a to z jednoho prostého důvodu: Jsme přesvědčeni, že v Německu lze nalézt celou řadu velmi zajímavých investičních příležitostí,‘ řekla hlava rodiny baron David de Rothschild listu Süddeutsche Zeitung. Jeho banka údajně nemá zájem firmy kompletně koupit, nýbrž chce pouze na nich získat menšinové podíly. Rothschild je největší investiční banka na světě v rodinném vlastnictví a doposud prochází krizí mnohem lépe než její velcí konkurenti jako Lehman Brothers nebo Merrill Lynch.“

Není se čemu divit, že tímto způsobem lze projít krizí snáze a lépe než ostatní. Dalo se tušit, že podílníkovi téměř všech západních podniků a bank a poradci vlád nemohla taková krize nijak zvlášť uškodit, ba naopak. Kdo vážně věří tomu, že burza je zrcadlem nabídky a poptávky je – slušně řečeno – „naivní“. Rothschild je podílníkem také v BlockRock Inc. – investiční společnost, která drží zase významné podíly ve firmách Adidas, Allianz – pojišťovna, BASF – největší chemická společnost na světě, Bayer – farmaceutický a chemicko-technologický průmysl, Bilfinger Berger
– stavební společnost, Daimler – automobilka, Deutsche Bank, Deutsche Borse – jedna z největších burzovních společností světa,, EO.N. – dodavatel elektřiny a zemního plynu, HeidelbergerCement – provozovatel cementáren, Infineon – výroba polovodičových součástek a čipů pro různé oblasti využití, K+S Aktiengesellschaft agrochemický průmysl, Linde – výroba a prodej technických, lékařských a speciálních plynů, RWE – dodavatel zemního plynu a elektřiny, SAP – poradce při řízení firem, Siemens, Solarworld – solární a fotovoltaické systémy, obnovitelé energie, Sky – největší evropská společnost v oblasti satelitního vysílání a mnoha dalších. Barclays Global Investors – dceřiná společnost Barclays Bank patří rovněž k BlockRock. Přitom mateřská společnost Barclays se asi dvaceti procenty podílí v BlockRock. Jmění,jež BlockRock spravuje, obnáší okolo 2700 miliard amerických dolarů, což je 2,7 bilionů ! V číslech vyjádřeno: 2 700 000 000 000 amerických dolarů !

BlackRock je podílníkem také v Glencore – největší obchodník se surovinami na světě, do nějž navíc v roce 2010 vstoupil – osobně se 40 miliony amerických dolarů Nathaniel Rothschild. Společnosti Glencore patří zase třetinový podíl v Xstrata plc, velké švýcarské báňské společnosti. Nathaniel Rothschild zastává funkci druhého předsedy představenstva v Attara Capital LP, jednom New Yorském hedge fondu –  – – speciální investiční fond s vysokým rizikem. Tento fond zase drží v rukou podíly ve firmě Xtrata pic. V tomtéž roce koupil za 100 milionů amerických dolarů akcie společnosti United Co. Rusal, největšího producenta hliníku na světě. Hlavními vlastníky Rusalu jsou Oleg Deripaska a Roman Abramowitsch, se kterými Rothschilda váže osobní přátelství. V jednom rozhovoru Nathaniel Rothschild prozradil:

„Rusal a Glencore jsou příkladem firem, jež v minimálně krátkém čase zrychlily z nuly na sto. Glencore se může pochlubit zcela speciální podnikovou kulturou a naprosto výjimečným vyzařováním. Tento druh podniku vzniká jen s velkými obtížemi.“

Zatímco v soukromí se Rothschild s ruskými oligarchy přátelí a společně investují do stejných firem, avšak oficiálně, aby přivedli tisk a veřejnost na falešné stopy a aby mohli ovlivňovat politiku, proti sobě osnují. Pod titulkem „Kvůli aféře se sponzorskými dary se konzervativci dostali do pěkné kaše“ on-line vydání listu Handelsblatt ze dne 23. října 2008 informuje:

„George Osborne má skutečný problém. Stínový ministr vůdce britské opozice Davida Camerona měl údajně jednoho ruského oligarchu požádat o peníze. Druhý muž v týmu Davida Camerona bojuje o svou pověst. Manažer hedgeového fondu Nathaniel Rothschild mu totiž v otevřeném dopise v listu „Times“ vyčetl, že o darech politické straně diskutoval s jedním ruským oligarchou. Takové dary jsou však ilegální, protože dotyčný muž, Oleg Deripaska, nemá ve Velké Británii volební právo.“

Příliš zamotané ? Sliboval jsem příliš ? Tajné pletichy Rothschildů by naplnily celé stohy papíru. Jisté je, že zaujímají pozice, skrze které ovlivňují veškeré důležité hospodářské a politické události v západním světě. Rothschildové a jim rovní, které zde označujeme jako ilumináty, jsou bez problému schopní zinscenovat hospodářskou krizi jako je ta, jež právě probíhá. Za jakým účelem ? Aby státy uvrhly do ještě větších dluhů, aby střední třídu sedřeli z kůže a zvětšili své bohatství a moc – moc, nezbytnou na to aby se mohli udržet proti stále více posilujícím Asiatům. Proto zajímají Rothschildové nejlepší pozice nejen na západě.. JNR UK Ltd – Jakob a Nathaniel Rothschild je banka, jejímž prostřednictvím se vyřizují tajné obchody ve Východní Evropě a Rusku. JNR má filiálky po celém světě. Neuskutečňují se zde jen obchody s Deripaskou a Abramowitschem. Dle amerického prezidentského kandidáta Lyndona LaRouche banka usilovala i o převzetí většinového podílu v ruském koncernu Yukos. Ruská vláda tomu v poslední chvíli zabránila tím, že v roce 2003 předsedu koncernu Chodorkowského odstavila od válu, protože prý chtěl převést firmu na Jakoba Rothschilda. Aby toho nebylo málo, zřídila si rodina Rothschildů také svou vlastní tajnou službu. V roce 2007 koupila JNR firmu Diligence LLC, kterou v roce 2003 spolu s bývalým agentem CIA Mikem Bakerem založil Nick Day, jeden z předních britských tajných agentů. Podle listu Handelsblatt vyšla více než polovina, z přibližně stovky spolupracovníků, z řad bývalých agentů různých tajných služeb. Zbytek jsou bankéři, investigativní novináři a diplomaté.

Nathaniel Rothschild kromě toho zastává funkci zástupce předsedy představenstva společnosti Atticus Capital Group, velké americko-anglické investiční firmy. Od roku 2005 je „Nat“ také členem obchodní skupiny Young Global Leaders v rámci Světového ekonomického fóra – World Economic Forum/WEF, známé především každoročními meetingy ve švýcarském Davosu. Zde se schází „mezinárodní elita, ekonomičtí experti, politici, intelektuálové a novináři, aby diskutovali o nejnaléhavějších otázkách světa, jako je zdraví a životní prostředí.“ Sídlo této anglické odnože klanu Rothschildů je Spencer House v ulici St. Jamess. Je to jediný palác v srdci Londýna, jenž doposud zůstal v soukromém vlastnictví. Další firma Rothschildů je Monument Capital Group LLC – jedna z největších soukromých investičních firem na světě se sídlem ve Washingtonu. Zde vystupuje James Rothschild v roli viceprezidenta. Monument Capital založili Robert Dunn  a Douglas Baker, bývalý vysoce postavený spolupracovník Bílého domu a důvěrný přítel George W. Busche. Společnost Carlyle Group, která patří rodině Bushových, saudskému královskému domu a rodině Bin Ládina, profituje z války v Afganistanu nejvíc. Domovskými bankami skupiny Carlyle jsou finanční instituce rodiny Rothschildů. Monument Capital se zasespecializuje na výzbroj a zakázky amerického Úřadu pro vnitřní bezpečnost – HomelandSecurity, jenž od útoku z 11. září 2001 do dohledu nad vlastním obyvatelstvem a do ostrahy hranic nastrkal mnoho miliard.

„Monument Capital Group LLC dnes podepsala obsáhlou smlouvu se společností Vortex Systems LLC, jež je hlavním dodavatelem vybavení pro americkou
pohraniční stráž (Border Patrol).“

Rodiny Rothschildů a Bushů tedy na „válce s terorismem“ – kterou po útocích z 11. září 2001 vyhlásil George W. Bush, skvěle vydělávají. Rothschild Erken Group poskytuje dle vlastní výpovědi „poradenství německým inovativním firmám, které chtějí uplatnit nové poznatky na americkém trhu, a to v kterékoliv etapě. ,Víme, že budoucnost patří těm firmám, jež nejrychleji rozpoznají možnosti a příležitosti trhu a podle toho zaměří i své aktivity‘.“

Rothschild Capital Group zase financuje koncernům, finančním institucím a vládám všechny druhy velkých obchodů. Sami o sobě píší:

„Až do roku 2000 poskytoval Rothschild poradenství v oblasti privatizace mimo jiné téměř čtyřiceti vládám.“

Rothschild Capital Motion Picture Financing Division poskytuje poradenské služby, financuje filmovou a televizní produkci, půjčovny filmů, hudební producenty a všechny typy zábavných projektů. Magazín Focus Money v roce 2009 zveřejnil pod názvem„Komu patří Německo ?“ sérii článků, v níž obšírně popisuje, co všechno spadá do majetku Capital Group. Ani jedinkrát se však nezmiňují o jménu Rothschild:

„Tomuto gigantu mezi fondy patři každá desátá akcie ve společnostech Linde, Bayer a Merck. Jen skrze Dax – německý index obchodování s akciemi drží Američané podíly o celkové burzovní hodnotě ve výši 16,4 miliard eur – což odpovídá přibližně souhrnné hodnotě Deutsche Bank a Lufthansy. Investiční bankéř Jonathan Bell Lovelace založil Capital Group v roce 1931 – dva roky po burzovním krachu. Zhroucení burzy předvídal a zavčas své cenné papíry prodal. Capital Group dnes sídlí v 53. poschodí v budově Bank of America Towers v Los Angeles a spravuje peníze dvaceti milionů střadatelů v jednatřiceti fondech (750 miliard dolarů). Firma sama patří z deseti procent zakladatelské rodině – a část spadá do vlastnictví sto padesáti manažerů a analytiků fondu. To je důvodem toho, proč je většina z nich podniku dlouhodobě věrná.“

Společnost Massingberd Rothschild se specializuje na internetová média a v jejím čele stojí Oliver Rothschild. Spolu s Rio Tinto Group provozují již téměř 140 let jednu z největších těžařských společností a doly po celém světě. Těží zlato, diamanty, železnou rudu, bauxit, hliník, měď, titan, sůl a jiné. Firma sama má tržní hodnotu přes 30 miliard eur. Rothschildové jsou dodnes podílníky také v De Beers, jenž je největším světovým zpracovatelem a obchodníkem s diamanty. Podnik založili společně s Cecil Rhodesem v osmdesátých letech devatenáctého století. Baron David
de Rothschild zasedá v jeho představenstvu. Úzce spjati jsou Rothschildové také s News Corporation Ruperta Mudrocha, který je největším světovým mediálním koncernem. V představenstvu je mimo jiné i Andrew S. B. Knight, člen představenstva v Rothschild Capital Management. News Corporation provozuje přes sto novinových titulů a řadu magazínů, mezi nimi tak významné listy jako The
New York Post, Wall Street Journal, GQ nebo Vogue. K nim náleží i stovky filmových a televizních společností, jako je 2oth Century Fox, Sky a různé kanály National Geographic.

„Murdoeh, vydírá zvolené politiky jednostranně a cíleně zaměřenou volbou zveřejňovaných informací tak dlouho, dokud se nepodřídí jeho vůli. Podrývá tak demokracii na celém světě. Dlouhá léta manipuloval velké demokracie jako je USA, Velká Británie a Austrálie, nyní chce však svou kontrolu ještě zdokonalit. Většinu republikánských kandidátů na prezidenta USA nalezneme na Murdochově výplatní listině. Když Obama jeho televizní kanál Fox-News-Network nazval „hlásnou troubu propagandy“, Murdoeh rozhýbal pravicové hnutí Tea party a začal vysílat jejich nenávistné útoky zaměřené proti Obamově zdravotní reformě a mírovým snahám. Výsledkem bylo velké vítězství republikánů při volbách do kongresu v roce 2010.“

Důvěrníci Rothschildů sedí ve všech důležitých národních bankách, vládách, vládních institucích, výborech a poradenských firmách, u Kulatého stolu, v CFR, ve Světové bance, IWF, BIZ a UNO. Jejich loajalita je znamenitě zaplacena. Tak například v říjnu 2003 šéf Bank of England, sir Edward George, přesedlal do představenstva anglické Rothschild Bank. V dubnu 2010 přestoupil Michael Helou z NM Rothschild & Sons Ltd. k anglické velkobance Barclays, jejímiž podílníky jsou rovněž Rothschildové. Marcus Agius, předseda představenstva v Barclays, je manžel Katherine de Rothschild, dcery Edmunda de Rothschild. Neměli bychom také zapomenout, že klan Rothschildů je rovněž spoluzakladatelem a společníkem ve FEDu, soukromé americké centrální bance, které zase patří americký dolar. Rothschildové jsou spolumajiteli Morgan Chase, Citi Group a Bank of America – tří největších bank ve Spojených státech, a to jak skrze soukromé podíly, tak i prostřednictvím firmy FMR Corporation. V Německu se jmenuje Deutschland Fidelity Investment Services GmbH a je hlavním akcionářem ve společnosti Monsanto, největší firmě na světě zabývající se genovou manipulací
a zemědělstvím.

Od roku 1902 je rodina Rothschildů také spolumajitelem Royal Dutch Shell, jednoho z největších světových ropných koncernů, jehož hlavním vlastníkem je holandská královská rodina. Kromě toho se přímo či nepřímo podílí i ve firmě Transocean, největším světovém producentu ropy a zemního plynu, a jiných naftařských společnostech. Firmy Rothschildů k sobě již dvě stě let vážou vlivné politiky a hospodářskou elitu, kteří v zájmu firem Rothschildů tahají na pozadí za nitky. Rozpletení všech těchto vláken, by byl pravděpodobně úkol na celý život. Záhadou pro mne zůstává, jak se v takové džungli dokáže vyznat samotný klan. Očividně to však zvládá, úspěchy totiž hovoří za vše. List Financial Times Deutschland
31. března 2008 informoval:

„Investiční banka Rothschild zaměřuje své zájmy na významné německé obory, a rozšiřuje proto okruh svých poradců. Takzvaným Senior Advisorem poradců v oblasti fúzí a kapitálových trhů se stal sedmapadesátiletý Walter Thießen. V polovině roku 2007 se nečekaně vzdal svého postu předsedy představenstva v AMB Generali – třetí největší pojišťovací skupině… Thießen pronikl do jedné z nejlépe obsazených skupin poradců v německých investičních bankách. Rothschild již celá léta využívá strategie, kdy s pomocí zkušených odborníků stimuluje trh ve vlastní prospěch. Bance poskytoval poradenství Bernd Gottschalk, někdejší prezident vlivného sdružení v oboru automobilového průmyslu. Ve službách banky stojí od svého odchodu z politiky rovněž bývalý bavorský ministr financí Kurt Faltlhauser. Úzké styky Rothschild již tradičně udržuje také s BayernLB. Skupinu vede Klaus Mangold, kdysi hlava firmy Quelle a bývalé společnosti Daimler-Benz AG. Dnes je Mangold navíc i šéfem Výboru německého hospodářství pro Východ.“

Mangold přivedl k Rotschildovi i Gerharda Schrödera. On-line list Manager-Magazin.de o druhé kariéře bývalého spolkového kancléře informoval 9. dubna 2010:

„Ke spolupráci v uhlazeném bankovním domě ho konečně v březnu 2006 přemluvil bývalý manager firmy Daimler Klaus Mangold. David de Rothschild poslal Schrôderovi, jak je v takových případech obvyklé, krátký dopis, ve kterém mu děkoval za ochotu ke spolupráci a pozval ho k dalšímu zasedání evropské rady. Takový prostý, ale kultivovaný způsob obchodování Schrôdera fascinoval. ,Nejsou potřeba stohy papírů. Stačí si krátce pohovořit o podmínkách, potřást rukou – a vše funguje‘.“

Ano, přesně tak to funguje ! Téměř žádné oficiality !

Historie Rockefellerů

Čím byli v 19. století Rothschildové v Evropě, tím byli v Americe Rockefellerové. Byla to nejbohatší rodina v zemi, mluvilo se o ní, že nemá zábran a byla považována za ztělesněnou „tvář zla“. Zároveň ale byli také symbolem amerického snu. Byli uctívaní a zároveň nenávidění. John D. Rockefeller IV. je i dnes nejbohatším Američanem a vládcem gigantického impéria. Rodina má své kořeny v Německu – pochází z Fahru (dnešní Neuwied), oblasti, jež se v 16. století jmenovala Rockenfeld. První písemná připomínka o ní pochází z roku 1280, region se v ní zmiňuje jako „Rukenvelt“, a to kvůli své poloze na prvním horském hřbetu mezi Rýnem a Westerwaldem. Krajina patří dnes do spolkové země Porýní-Falc. Příjmení Rockenfeller je v Neuwiedu časté dodnes. Dva Rockenfellerové se na počátku 18. století vystěhovali i se svými rodinami do New Jersey a New Yorku. Tam si začali říkat Rockefeller. Rodina se ale proslavila teprve na konci 19. století díky Johnu D. Rockefellerovi a jeho bratru Williamovi. Tito dva bratři byli synové Williama Avery Rockefellera, podomního obchodníka¨a mastičkáře, který podobně jako postava z amerického westernu, táhl vesnicemi a „zázračně léčil“, dokud nebyl zatčen a uvězněn. Malý John D. měl ve škole vynikající prospěch, ale v šestnácti letech měl už školy dost, protloukal se a živil příležitostnými zaměstnáními, dokud společně s Angličanem Mauricem Clarkem nezaložil obchod se smíšeným zbožím. Vložil do něho veškeré své úspory — 2 000 dolarů. Pro své ambiciózní plány však potřeboval
jednou takový úvěr v bance. Sebejisté vystupování ještě neplnoletého mladíka ovlivnilo ředitele natolik, že mu sumu vyplatil. John D. prý z banky vyběhl a jásal:

„Stojím jim za to, aby mi půjčili 2 000 dolarů ! Jsem velký muž ! V roce 1862 byla firma Rockefeller, Clark & Co. jednou z největších v Clevelandu. Roční zisk ve výši 35 000 dolarů bylo potřeba někam investovat, a tak se Rockefeller vydal do Pensylvánie, kde se začínal rozmáhat obchod s ropou srovnatelný se zlatou horečkou. Ale podobně jako ve zlatokopeckých osadách i zde panoval chaos, násilí a anarchie. Špína a zločinné prostředí Johnovi hledání ropy znechutily. Zjistil však, že transportem a rafinováním (další zpracování ropy) lze vydělat mnoho peněz. John D. přemluvil svého partnera, aby investovali svůj kapitál do jedné rafinérie. Jakmile vynesla mnohem větší zisk než jejich dřívější obchody, Rockefeller svého partnera proti jeho vůli vyplatil a vytlačil z firmy. Obchod s ropou zažíval nebývalý rozkvět. Automobil začal dobývat svět. Během jen několika let Rockefellerova mladá firma novými metodami překonala konkurenci. Využívali i ropní zbytky a sami si vyráběli nádrže, sudy a kádě. John D. si úzkostlivě hlídal každý cent. Založil dvě další rafinerie a jednu pobočku pro export do Evropy, jež následně všechny v roce 1870 sdružil do jedné společnosti Standard Oil of Ohio. Standard Oil však byla pouze jedou z 250 podobných firem. Protože konkurence držela ceny u země, uzavřel se všemi železničními společnostmi tajnou dohodu, která jim zaručovala velké objemy ropných transportů. Rockefeller zato požadoval velkorysou slevu z ceny. Železniční baroni souhlasili a Standard Oil mohl konkurenci nabídnout ropu výhodněji. Výsledek: téměř všechny menší a střední rafinerie zbankrotovaly.

Tentýž princip funguje znamenitě dodnes, jak jsme viděli na bankách v letech 2007-2008. Dal by se nazvat Rockefellerův princip. S nutnými kontakty na patřičných místech a konáním bez zábran se dá zničit fungování trhu. Přitom je jasné, že přežiji jako jediný, a mohu kopit všechny ostatní. Se stávajícími velkými rafineriemi založil John D. sdružení, v němž sám vlastnil většinu akcií. Tento kartel pak s železnicemi uzavřel smlouvu, která měla zničit těžaře ropy. Jeho záměry však byly prozrazeny, výrobci se dali dohromady, vytvořili „unii výrobců“ a postavili se na odpor. Rockefeller se stal symbolem zla. Veřejně se pálily loutky znázorňující Rockefellera, jehož obličej se šklebil z titulních stran všech časopisů. Tajně zosnoval nový kartel a opět (proti jejich vůli) vykoupil všechny své spolupodílníky. Kdo nechtěl prodat, měl smůlu – buď už od něho nikdo nekupoval, nebo jeho rafinerie vyhořela. V roce 1873 v patřilo v Clevelandu společnosti Standard Oil 21 z 25 rafinerií. V Pittsburghu a Philadelphii jednal Rockefeller podle stejného vzorce. V roce 1877 Standard Oil ovládala na trhu s ropou již 95 % akcií a poprvé vyplatila padesáti procentní dividendy. Akcie byly tehdy v oblibě. A znovu se začal boj s vytrvalými konkurenty, a zase vyhrál Rockefeller. Byl bezcitnější a bez rozpaků zašel mnohem dál než ostatní. Vypukla bitva o Evropu, již rozhodl jediný telegram. Stálo v něm, že „američtí producenti se shodli na tom, že německý trh přenechají společnosti Standard Oil.“

Ceny burzovních akcií konkurence se hluboko propadly a Standard Oil se stal celosvětově největší firmou obchodující s ropou a olejem. Telegram byl samozřejmě zfalšován, k takové dohodě nikdy nedošlo. Rockefeller se od svého otce naučil ty nejlepší triky. Jak se zdá, zapůsobily i na Rothschildy. William Rockefeller (1841-1922), bratr Johna D., společník ve Standard Oil, byl v představenstvu hned pětatřiceti společností Rockefellerů. Kromě toho se podílel i na National City Bank, největší banke v New Yorku na počátku 20. století. Společně s rodinou Stillmanů
(se kterou tuto větev Rockefellerů pojilo několikanásobné příbuzenství) kontrolovali William a jeho syn William G. dění v National City Bank. Z ní poté vznikla dnešní Citibank, jež je dodnes z větší části v majetku Rockefellerů. William Rockefeller byl rovněž spoluzakladatelem kovodělného gigantu Amalgamated Copper. Bratři a jejich synové společně investovali do nemovitostí a železnic. Velmi rychle si vystavěli celé impérium. Podobně jako v případě rodiny Rothschildů je to složitá spleť firem a dceřiných společností. V americkém tisku Rockefellera znázorňovali jako chobotnici s tisíci rameny. Na konci 19. století se několik osob a institucí snažilo Rockefellera zastavit. Poslední pokus se uskutečnil trhu s ropou již 95 % akcií a poprvé vyplatila padesáti procentní dividendy. Akcie byly tehdy v oblibě. A znovu se začal boj s vytrvalými konkurenty, a zase vyhrál Rockefeller. Byl bezcitnější a bez rozpaků zašel mnohem dál než ostatní. Vypukla bitva o Evropu, již rozhodl jediný telegram. Stálo v něm, že „američtí producenti se shodli na tom, že německý trh přenechají společnosti Standard Oil.“

Rodině Rockefellerů náleží i ropné koncerny Chevron a Texaco. To znamená, že spolu se všemi výše jmenovanými firmami, patří obchod s ropou celého západního světa Rockefellerům ! Chevron je známý mimořádnou obchodní brutalitou a bezcitností. V roce 2006 dostal i cenu Public Eye Award – Oko veřejnosti za obzvlášť nezodpovědné jednání vůči lidstvu a životnímu prostředí. V květnu 1998 byla totiž na žádost Chevronu násilně a s pomocí armády rozehnána demonstrace 121 mladých lidí z národa Jaw v Nigérii. Při protestech zemřeli dva demonstranti. Jedenáct jich bylo zatčeno a mučeno. Od roku 2007 se z toho Chevron zodpovídal před soudem v San Franciscu. Stejně tak byl Chevron hnán k zodpovědnosti i za zničení vesnic Opia a Ikeyan v nigerijském spolkovém státě Delta. Dlouholetou ředitelkou Chevronu byla Condoleezza Rice, bývalá ministryně zahraničí USA. William Rockefeller měl dva syny a dcery. Mezi ně rozdělil dědictví: Geraldine Ethel Rockefeller (1862- 1973) se provdala za majitele továrny na výrobu těžkých zbraní (Remington Arms) E. Dodgeho (1881-1963), jenž byl spolumajitelem koncernu Phelps Dodge. Emma Rockefeller (1868-1934) si vzala za manžela hoteliéra Davida McAlpineho. William G. Rockefeller (1870- 1922), do roku 1911 finanční ředitel ve Standard Oil a ředitel v Citicorp Bank, se oženil s Elise Stillmanovou (dcerou prezidenta Citicorp Jamese Stillmana). Nejmladším synem byl Percy Rockefeller (1878-1934). Aby si vylepšil pošramocenou image, založil John D. řadu nadací a věnoval muzeím, na příklad Metropolitan Museum of Art, umělecká díla a velké sumy. Rodině Rockefellerů náleží i ropné koncerny Chevron a Texaco. To znamená, že spolu se všemi výše jmenovanými firmami, patří obchod s ropou celého západního světa Rockefellerům ! Aby si vylepšil pošramocenou image, založil John D. řadu nadací a věnoval muzeím, na příklad Metropolitan Museum of Art, umělecká díla a velké sumy. Od roku 1929 do roku 1936 byl prezidentem v Rockefeller Foundation americký matematik Max Mason. Rektora University of Chicago chtěl Rockefeller získat proto, že se mu velmi líbily jeho teze o eugenice. Eugenika je selektivní genetika, kterou národní socialisté o něco později označili jako „rasovou hygienu“. Mason odjakživa otevřeně hlásal své přání, podle kterého by prý bylo potřeba vyvinout nějaký „antihormon“, s jehož pomocí by se celosvětově snížila plodnost. Rockefeller, podobně jako Mason, sdílel názor, že je nutné v kontrole porodnosti pokračovat. Ve výroční zprávě Rockefellerovy nadace z roku 1934 se uvádí:

„Rockefellerova nadace se rozhodla, ze své aktuální snahy zaměří na oblast přírodních věd a na pole moderní experimentální biologie, a to se zvláštním zájmem na problémy, které souvisí s procesem plánovaného rozmnožování, psychobiologií, všeobecnou a tkáňovou fyziologií, biofyzikou a biochemií… Výzkum se provádí na fyziologii rozmnožování opic. Tato práce začala v roce ig2i na John Hopkins University a od roku 1923 pokračuje na University of Rochester. Patří k ni pozorovací a experimentální výzkumy reprodukčního cyklu určitých druhů vyšších primátů, kterých cyklus se je velmi podobný lidskému druhu. Výzkum se koncentruje na působení různých, vzájemně interagujících rozmnožovacích hormonů.“

Ve výroční zprávě z roku 1933, tedy o rok dříve, Rockefellerova nadace zdůrazňovala, že výzkum rozmnožovacích hormonů primátů tvoří pouze předstupeň k dalším experimentům prováděným přímo na lidech:

„…při řešení zásadních problémů z oboru všeobecné biologie a fyziologie pohlavních orgánů u jiných než lidských organismů byl odveden velký kus práce. Průzkum organismů nižších než je člověk měly průkopnický a rozhodující význam pro výzkum přímo na lidech.“ Adele E. Clarke se ve své knize o rozmnožování v několika poznámkách zmínila o původu „anti-hormonu“, jejž financoval Rockefeller, a upozornila na to, že snahy Rockefellerů o kontrolu plodnosti lidstva, i když jsou běžně uváděná třicátá léta dvacátého století, sahají ještě mnohem hlouběji do minulosti. V archivu Rockefeller Archive Center ve státě New York lze dodnes nalézt doklady (v Kanceláři sociální hygieny) o tom, že v letech 1911-1940 se na objednávku John D. Rockefellera prováděly experimenty se sterilizací „slabomyslných“ a kriminálníků. Žádným tajemstvím či konšpirační teorií není ani úzká spolupráce Standard Oil s národními socialisty během druhé světové války. Rockefellerův Standard Oil se přímo podílel na společnosti IG Farben (=v době svého vrcholu čtvrtá největší společnost na světě), v níž měly po válce svůj původ, mimo jiné i firmy
Agfa, Hoechst (=chemický průmysl), Bayer a BASF.

V šedesátých letech dvacátého století začala Rockefellerova nadace stále otevřeněji hovořit o tom, že podporuje výzkum v oblasti „očkování proti plodnosti“ velmi se přimlouvala za nasazení léku v praxi. Dobře si ještě jednou přečtěte označení cíle výzkumu: očkov á n í proti plodnosti ! Ze třetí generace „králů Ameriky“ na sebe upozornil John D. Rockefeller III. (1906-1978), který se aktivně zapojil v oblasti celosvětové kontroly porodnosti. K tomuto účelu založil v roce 1952 soukromý Population Council, jenž dnes vydržuje kanceláře v šedesáti zemích třetího světa
a specializuje se na kontrolu porodnosti a výzkum HIV. Jako prvního ředitele institutu ustanovil Rockefeller Fredericka Osborna, známého stoupence eugeniky. Population Council podporuje nasazení trvalých antikoncepčních prostředků, jako je norplant, který se implantuje do paže nad loket a způsobuje neplodnost. John D. III., zakladatel Lincolnova centra (=největší kulturní zařízení na světě), založil též Asia Society, organizaci s kancelářemi po celém světě, jež rodině zpravuje a dělá výstavy asijských kulturních pokladů a udržuje s Asií dobré kontakty, především s Čínou, Japonskem, Indií a Koreou. Zřejmě zavčasu zjistili, komu patří budoucnost této planety, a rozhodně nechtěli zůstat přede dveřmi.

Rockefeller a 1 1. září

Ze všech společností v majetku Rockefellerů stojí nejvíce za povšimnutí stavební firma Tishman Construction Corporation. Vznikla jako malý rodinný podnik v roce 1898 a přešlapovala na místě tak dlouho, dokud do ní v šedesátých letech dvacátého století nevstoupili Rockefellerovi a neučinili z ní jednu z největších v USA. Tishman od té doby pro Rockefellerovy giganty v oboru nemovitostí realizoval všechny stavební projekty – na příklad Bank of America Tower, Goldman Sachs New World Headquarter nebo World Trade Center. Většinu z nesčetných komplexů, jež Rockefelleroví naplánovali a realizovali a které jsou rozptýlené po celém světě (mimo jiné také v Německu) zadali firmě Tishman Speyer, která opět z větší části patří Rockefellerům. Sem patří na příklad Chrysler Center nebo Rockefeller Center. Mou pozornost nejvíce poutá World Trade Center (WTC). V letech 1966 až 1973 ho postavila firma Tishman a financovala ho Rockefellerova Chase Manhattan Bank. Jeho dvě věže – Twin Tower) byly obecně nazývány „David“ a „Nelson“ – podle bratrů Rockefellerových. „Investory tohoto projektu byla New Yorská přístavní správa – Port Autority ofNew York and New Persey, v pozadí s bratry Rockefellorovými Nelsonem a Davidem“, tolik Wikipedie. Jak přesně jsou Rockefellerovi s přístavní správou spojení, nemohu říci, ale že tomu tak je, není těžké odhadnout. 24. července 2001 – sedm týdnů před teroristickými útoky na WTC ! – si věže „David“ a „Nelson“ na celých 99 let pronajala firma Silverstein Properties, společnost miliardáře Larryho Silversteina. Proti případnému poškození se pojistil nezvykle vysokou částkou. Silversteina pojí důvěrné přátelství s Henry Kissingerem, jenž je zase věrným kumpánem DavidaRockefellra s kterým společně navštívili většinu Bilderbergských setkání. Dne 11. září 2001 naletěly do věží WTC dva letouny. Následné zřícení obou věží, které podle prohlášení architektů, odporuje všem zásadám statiky, stálo život více než 2 600 lidí ! Nechci nyní zabřednout do různých „konspiračních teorií“, jež se vážou k útoku na World Trade Center. K tématu existuje spousta filmových i knižních materiálů. Pouze bych rád zmínil, že Silverstein obdržel odškodné ve výši 4,57 miliard dolarů, které použil na zaplacení zbytku relativně vysokého nájemného se smlouvy trvající 99 let. Spojení Rockefeller-KissingerSilverstein považuji za hodné povšimnutí kvůli následující skutečnosti: v USA brzy na to splaskne v obchodu s realitami gigantická bublina a pravděpodobně na dlouhou dobu stlačí i ceny pronájmů kanceláří v New York City na minimum. Pozoruhodný je ještě jeden fakt, jenž souvisí s útoky z 11. září. O něm však blíže pojednáme až ve 3. části této knihy. Davidův bratr Nelson Rockefeller (1908-1979), významný podnikatel a politik, to dotáhl až k postu amerického viceprezidenta (1974-76). Jako řada jeho příbuzných zastával i on funkci prezidenta v Museu
of ModernArt – Muzeum moderního umění. V roce 1947 založil IBEC – zemědělský koncern, který se významně angažuje v Latinské Americe. Laurence Rockefeller (1910-2004) založil mimo jiné koncern ITEK a při budování svého leteckého koncernu financoval společnost McDonnell. Winthrop Rockefeller (1912-1073) byl vlivným politikem a obchodníkem v Arkansasu, kde založil Antropologické muzeum Williamsburg. David Rockefeller, nejmladší z legendárních pěti bratrů, se narodil v roce 1915 a dodnes, navzdory svému věku řídí celé impérium. V letech 1960 až 1981 vedl Chase Manhattan Bank, která z větší části patří jeho rodině. Udělal z ní největší banku na světě. Mimo to byl řadu let členem Bilderbergu a od roku 1975 prezidentem
v Council on Foreign Relations (CFR). Nikdo jiný v takové míře jako on v posledních čtyřiceti letech neutvářel a neurčoval politiku USA. Rockefellerův klan založil z vlastních prostředků četné univerzity, s kterými je dodnes úzce spojen: Harvard, Dartmouth, Princeton, Stanford, Columbia a Yale – to jsou jen některé v USA. V roce 1901 si dopřál také vlastní Rockefellerovu univerzitu v Upper East Side na Manhattanu. V Evropě mezi jejich instituty patří University College London, London School of Economics a Univerzita Gottingen (kde studoval J. P. Morgan). Na gottingenské univerzitě Rockefellerové založili a financují matematický institut. Závěrem lze říci, že tato přičinlivá rodina má ve svém majetku velkou část světového naftařského trhu, vlastní největší síť čerpacích stanic v západním světě, je údajně společníkem ve třech největších amerických bankách, financuje celou řadu škol, univerzit, muzeí a vědeckých zařízení a tím jim i vládne. Kromě toho patří Rockefellerům významná část Manhattanu. Mají značný vliv na UNO a přes Bayer, BASF, JP Morgan Chase, skupinu Citibank a FED jsou úzce napojeni přímo na Rothschildy. Zvláštní zalíbení nalezla rodina v eugenice. Navenek vynikají jako mecéni umění. Sami se veřejně rádi označují za filantropy, což znamená asi tolik jako lidumilové – zdá se mi, že se tomu Rockefellerové musí vždy znovu asi srdečně smát !

Gang z Jekyll Islandu

Možná vás již napadlo, co se stalo s účastníky Jekyll Islandského klubu ? Inu, zdaleka ne to, co z Rothschildů a Rockefellerů. Mezi nimi byli tři společníci z JP Morgan – Henry P. Davison, Charles D. Norton a Benjamin Strong, které podle mého názoru můžeme opominout, stejně jako správce státní pokladny Andrewa Abrahama Piatta. Důležití byli naopak následující osobnosti: Paul M. Warburg, jako zástupce Rothschildů, Frank A. Vanderlip zastupující Rockefellery, dále sám hostitel J. P. Morgan a senátor s vlastním železničním vagonem Nelson Aldrich. Hamburčan Paul Warburg sice po setkání na Jekyll Islandu Spojené státy neopustil a přijal americké občanství, přesto však nadále zůstal společníkem v německé Warburg- Bank. Oženil se s Ninou J. Loebovou a působil jako ředitel banky Kuhn, Loeb & Company. Od roku 1910 zastával funkci ředitele ve Wells Fargo, dnes čtvrté největší bance USA. Po úspěšném založení FEDu se stal v roce 1914 jejím ředitelem. Ve Wells Fargo ho vystřídal v roce 1907 Jakob Schiff, jenž svým útočným projevem položil jeden
ze základních kamenů pro založení FEDu:

„Jestliže nebudeme mít centrální banku, která by dostatečně kontrolovala poskytování úvěrů, potom tato země zažije nejostřejší finanční paniku s nejhlubším
dosahem ve svých dějinách.“

Paul Warburg se stal v roce 1921 ředitelem nově založeného Council on Foreign Relations, kde zůstal až do své smrti v 1932. Jeho předkové se přistěhovali z Itálie v 17. století do města Warburg v německém Vestfálsku a odtud pochází také jejich příjmení. V 18. století přesídlili Warburgové do Altony. Paulův bratr Felix Warburg, jenž rovněž zasedal ve vedení FEDu, se oženil s Fredou Schiffovou, dcerou Jacoba Schiffa a Theresy Loeb Schiffové. Členové rodin Warburgů, Loebů a Schiffů byli všichni nějakým způsobem spřízněni – mnozí z jejich rodinních příslušníků totiž mezi sebou uzavírali sňatky. Třetí bratr Max M. Warburg předtím, než se v roce 1893 vrátil do Hamburku a vstoupil do rodinné banky M. M. Warburg & Co., pracoval několik let pro Rothschilda v Paříži a Londýně. Čtvrtý bratr Abraham Moritz, přezdívaný Aby Warburg, nechtěl mít s bankovnictvím nic společného. Studoval umění, zabýval se astrologií a sbíral knihy, z nichž pak později založil Kulturwissenschaftliche Bibliothek Warburg. Stál také u zrodu londýnského Warburg Institutu. Německá větev rodiny byla rovněž úspěšná jako ta americká. Vedle Warburg-Banky vlastnili významné podíly v dalších hamburských bankách Commerz a Disconto – dnešní Commerz Bank. V roce 1925 založil Max Warburg IG-Farben, v té době největší chemický koncern na světě, který se později stal jedním z hospodářských motorů národních socialistů. V roce 1938 museli Warburgové emigrovat do USA. Max zemřel vroce 1946 v New Yorku. Jeho syn Eric M. Warburg se vrátil do Německa a rodina získala zpět své bankovní jmění. Je pravděpodobné, že rodině byly vráceny i podíly v Commerzbank. K Wartburg-Gruppe dnes patří: M. M. Warburg & Co., bankovní domy Hallbaum, Lobbecke, Plump & Co., Marcard, Stein & Co., další instituce v zahraničí a podíly v mnoha dalších bankách a investičních firmách. Od roku 1988 uděluje organizace Atlantik-Brúcke cenu Erica M. Warburga – jako poctu osobnostem, které přispěly k tomu, že „zabezpečily a upevnily postavení Německa v Severoatlantické alianci“. Atlantik-Briicke je útvar podřízený organizaci Council on Foreign Relations. Financuje ho elita německých i amerických bank a hospodářství. Arend Oetker v roce 2002 popsal lobbyistickou činnost tohoto spolku následovně:

„USA jsou řízeny dvě stě rodinami – as nimi chceme mít dobré styky.“

Dosavadní nositelé ceny Erica M. Warburga jsou mimo jiné Angela Merkel, Condoleezza Rice, Georgie W. Bush a Henry Kissinger. Frank A. Vanderlip (1864-1937) byl v letech 1909- 1919 viceprezidentem a později prezidentem v National City Bank v New Yorku, která z větší části patřila Williamu Rockefellerovi a později se z ní stala Citibank. Kromě toho vystupoval jako společník v četných jiných podnicích a společnostech (banky: National Bank of Commerce, Farmers’ Loan & Trust Company of New York, Riggs National Bank of Washington, Union Pacifik
Railroad – železniční společnost). Nelson Aldrich, nejvlivnější politik své doby, zemřel v roce 1915 v New Yorku. Jeho dcera Abby Aldrich se provdala za Johna Rockefellera ml. a jeho vnuk Aldrich Rockefeller (bratr tehdejší hlavy rodiny Davida Rockefellera) se stal guvernérem New Yorku a zastával rozličné funkce ve vládách prezidentů Roosevelta, Trumana, Eisenhowera a Nixona.Třikrát usiloval o post prezidenta USA. Jedině za Geralda Forda to však dotáhl „pouze“ na viceprezidenta – ovšem prosadil se proti Georgi Bushovi. Zemřel v roce 1979. Abbyho bratr Winthrop W. ALdrich byl dlouho prezidentem v Chase National Bank (později splynula s bankou J. P. Morgan do Morgan Chase) a následně velvyslancem v Londýně. O Johnovi Pierpontu Morganovci (=J. P. Morgan), jenž studoval v Gottingenu, se hovoří jako o velkém, statném a působivém muži. Miloval a sbíral krásné věci – umění, jachty a vůbec všechno možné. Kouřil nejméně dvanáct havanských doutníku denně. Protože finančně podporoval jak Nikolu Teslu, tak Thomase Edisona, jeho dům na Madison Avenue byl první v New Yorku, který byl vybaven elektrickým osvětlením. Vlastnil nejen největšího dodavatele energie General Electric, nýbrž také ještě 25 železničních tratí. Zemřel v roce 1913, devět měsíců před tím, než prezident Wilson podepsal Federal Reserve Act. Jeho syn J. P. Morgan mladší neměl formát jako jeho otec. Zdědil impérium a během první světové války financoval Angličany a Francouze. Později poskytoval velkorysé půjčky diktátorovi Mussolinimu. Nedokázal ale zabránit tomu, aby banka v roce 1933 nebyla dle zákona o regulaci bank rozdělena na tři části, z nichž nejvýznamnější byla Morgan Stanley (později vstoupila do Rockefeller-Bank Morgan Chase). J. P. Morgan mladší zemřel v roce 1943. Od té doby si četní potomci této rodiny v USA a Anglii žijí všichni velmi dobře, ale spíše nenápadně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist