Na Šeptandě ...kdo se kloní před jinými hluboko k zemi riskuje, že mu šlápnou na hlavu...

Navigace Kategorie článků

Michael Morris CO neSMÍTE VĚDĚT ! část 1

Milena Doušková, 06.07.2016, Co ne…, Komentáře - 13

Znám mladé, vzdělané a velmi motivované lidi, kteří léta tvrdě pracují, aniž by jim za to někdo zaplatil. Jsou to praktikanti, vykořisťovaní moderní otroci.

ÚVOD

Cesta, vedoucí ke vzniku knihy, kterou držíte v rukou, nebyla běžná – nikdy jsem ji totiž neměl v plánu napsat. Dá se říct, že mi ji nadiktoval sám život: v průběhu let jsem byl svědkem, jak banky doslova zničily několik mně blízkých lidí. Viděl jsem, jak můj přítel přišel na burze o celý svůj majetek. Zažil jsem, jak se při zhroucení americké banky Lehman Brothers rozplynuly v nenávratnu skromné úspory jedné starší dámy. Viděl jsem hněv, smutek, slzy a bezmocnost.

Již léta pozoruji, jak stále více lidí v mém okolí (snaživí a slušní lidé) přichází o práci a z donucení se musí profesně „osamostatnit“ a to jim stačí sotva k přežití, protože nárok na podporu v nezaměstnanosti nemají. Znám mladé, vzdělané a velmi motivované lidi, kteří léta tvrdě pracují, aniž by jim za to někdo zaplatil. Jsou to praktikanti, vykořisťovaní moderní otroci. Během pravidelných pracovních pobytů v USA jsem si všiml, že v posledních letech rapidně narostl počet bezdomovců. Viděl jsem akademika v dobrém obleku, jak přespává v autě, protože přišel o dům. Vzpomněl jsem si, jak žebráci v Berlíně a Londýně stojí fronty u popelnic, aby sehnali k jídlu alespoň nějaké zbytky, a napadlo mne, že sbírání zálohovaných lahví se z nouze změnilo v povolání. Viděl jsem, jak se bída jako šedá clona znovu roztahuje nad celým západním světem, zatímco hrstka jedinců stále bohatne. Současně s tím jsem slyšel z médií hlášení, která se mi snažila namluvit, že prý je vše v pořádku, že jsme v období rozmachu, kráčíme vstříc růžové budoucnosti, z které všichni profitujeme. Avšak svět kolem mne byl úplně jiný, než jak ho líčila média. A tak jsem se ptal sám sebe:

„Proč ? Jak to, že vidím co ostatní nevidí ? Závisí to na mém vnímání a postřehu ? Je za tím nějaký systém, a jestliže ano, tak jaký ?“

Ovládal mne stále silnější pocit, že žijeme ve světě klamů a že někde blízko cosi dřímá a chtěl jsem zjistit, co to je. Začal jsem pátrat. Pokaždé, když jsem četl nebo slyšel něco, co mi nedávalo smysl, pátral jsem po tom. Zpočátku bylo všechno zmatené. V krátké době jsem měl na psacím stole chaos papírků s poznámkami. Prolistoval jsem hezkou řádku knih s oslími rohy a zažloutlými štítky. Celé dny a týdny jsem brouzdal po internetu a narážel na nejrůznější konspirační teorie, které mne zpočátku obveselovaly, později ale začínaly šokovat. Tiskl jsem si texty, ukládal v počítači data a v krátké době jsem zcela ztratil přehled. Kdesi venku, ve virtuálním světě, jsou tisíce hledajících, jež si pokládají podobné otázky jako já. Většina odpovědí ale působí jako čiré fantazmagorie. Předkládají tvrzení, aniž by měli důkazy – ale alespoň se ptají. Nejsem učený odborník na ekonomii, ale těch několik semestrů, co jsem ji studoval, stačí. Jednak abych věděl, že tento obor může být k smrti nudný, jednak abych ovšem i pochopil, že světová hospodářská krize, která oficiálně propukla v roce 2007, není v roce 2011 ještě ani zdaleka zažehnaná. Právě naopak ! Teprve se naplno rozběhla. Zjistil jsem, že mnohá tvrzení, jež novináři a ekonomové pouštěli do médií, byla prostě nepravdivá a nedávala nejmenší smysl. Shodovala se však s neustále opakovanými nesmyslnými výroky mnohých politiků. Jako modlitbu drmolila média stále dokola tutéž větu:

„Všechno v pořádku ! Všechno v pořádku ! Všechno je v pořádku !“

Ale nebylo ! Přihlížel jsem, jak se svět kolem mne stále více propadá do chaosu. Stala se z něj hromada střepů. Proč se mi jenom politici a tisk snažili namluvit, že vše bylo v pořádku, když i slepý viděl, že mnohé z toho, na co proud narazil, stáhnul pod hladinu ? Má situace mi připomněla film Johna Carpentera:

„Jsou mezi námi !“ V něm čirou náhodou najde jeden prosťáček brýle, s jejichž pomocí vidí pod povrch věcí. Najednou všude čte jen nápisy typu „Buď poslušný !“, „Konzumuj !“, „Spi dál !“ nebo „Dívej se na televizi !“ a na bankovkách: „Tohle je tvůj
bůh !“

Já jsem byl tím mužem v Carpenterově filmu ! Najednou jsem dostal příležitost a nahlédl jsem za oponu – co jsem viděl, mne ale nepotěšilo. Abych sám tomu lépe porozuměl, začal jsem vše sepisovat. Problém však spočíval v tom, že v Carpenterově filmu to byli mimozemšťané, kdo si lidstvo, aniž by si toho všimlo, držel odedávna jako otroky. Kontrolovali myšlenky a vysílali přes antény signál, který bránil lidem v tom, aby uviděli pravou tvář věcí. V tomto bodě bych chtěl být přece jen serióznější. Četl jsem, bádal a setkával se s lidmi, odborníky na různé oblasti – hospodářství, bankovnictví, finance a média. Pomohli mi vnést světlo do temnot mého osamělého pátrání. Každý z nich věděl něco, co mne posunulo dál, ale všichni viděli jen svůj malý výřez z celku. Věděli více, než si uvědomovali, ale zároveň byli postižení profesní slepotou. Zjištění, že hospodářství, bankovnictví a politika se hrají s falešnými kartami, mi nic nového nepřineslo. Rozdíl byl pouze v rozsahu, v jakém se mi vše zjevilo a který jsem evidentně podcenil. Řečeno slovy Shakespearova Hamleta:

„Je něco shnilého ve státě dánském.“

Vše smrdělo až do nebes, až se mi dělalo zle. Zabýval jsem se do hloubky peněžnictvím a vytušil jsem, že klíč ke všemu leží právě tam. Výsledek těchto pátrání byl otřesný a zdrcující, neboť jsem zjistil, že peníze nejsou to, za co jsem je považoval. Spíše než platidlo byly spíše prostředkem k vytváření (ú)tlaku. Zjistil jsem, že banky si smějí peníze svobodně vymýšlet. To mne však na univerzitě nikdo nenaučil.

„Jak to banky dělají ? Komu patří ?“ Teď jsem to chtěl vědět přesně !

Opět následovaly týdny sisyfovské práce, táhnul jsem to celé noci a četl, dokud se mi nedělaly mžitky před očima. Rozmotal jsem komplikovaný spletenec firem, nechal jsem se oklamat a poté jsem se znovu vrátil na stezku, vedoucí k porozumění a srozumitelnosti. Pak jsem zjistil: Nic není takové, jaké se zdá z vnějšku. Vypadalo to na to, že nic z toho, co jsem se naučil ve škole nebo na univerzitě je pravdivé. Jak to však bylo možné ? Všichni mi vědomě lhali ? A pokud ano, proč ? Znova a znova jsem se musel vracet na začátek a stále dokola si pokládat nejjednodušší otázky, až dokud jsem je doopravdy nepochopil a nedokázal na ně odpovědět:

„Co to jsou peníze ? Co to je banka ? Jak funguje stát ? Komu patří ? Co vlastně dělá centrální banka ?“

Jednalo se o jednoduché otázky, ale odpovědi na ně byly složité – a nezapadaly do sebe. Tak zvaní odborníci poskytovali vysvětlení, u kterých jsem buď usínal, nebo propadal záchvatům šílenství. Musely přece existovat jednodušší, lepší a logičtější odpovědi ! A já jsem je nalezl v okamžiku, kdy jsem si položil rozhodující otázku:

„Komu to přináší užitek ?“

Najednou jsem zjistil, že ekonomika, bankovnictví a všechny procesy, jež nějak souvisí s penězi, byly v zásadě úplně jednoduché. Vysvětlení byla komplikovaná pouze proto, aby jim nikdo nerozuměl. Všechno do sebe začalo pomalu zapadat. Je to mnohem jednodušší, než se zpočátku zdálo: celý západní svět patří několika málo rodinám ! Toť vše. Doopravdy – všechno spočívá v rukou několika málo jedinců. V západním světě téměř každý koncern, skoro všechny banky i celé státy, včetně médií, politiky, vědy a vzdělávacího systému, spočívají v rukou několika málo rodin. Těmto vyvoleným patří dokonce i počasí. Ano, četli jste dobře: Tyto rodiny ovlivňují i počasí ! Zní to bláznivě ? Já vím ! Věřte mi, že to vím. Ale přijde ještě něco horšího. Na následujících stránkách podrobně rozepíšu výsledky svých výzkumů a vám se nebude dostávat slov. Potom možná pocítíte hněv, strach nebo bezmocnost. Přinejmenším já jsem to tak prožíval. Každý z nás je však pánem svého života, a ten se může každou vteřinu zcela změnit – nakonec mne ovládlo přesvědčení, že musím něco udělat. Vždyť každý by se měl snažit, aby opustil tento svět lepší, než když na něj přišel. Vysvětlím vám, jakou budoucnost nalinkoval tento malý osvícený kruh superbohatých lidí mně i vám. Jejich plán má jednoduché a neokázalé pojmenování: nový světový řád. Vyložím vám šokujíc detaily ďábelských úmyslů, při jejichž čtení vám ztuhne krev v žilách. Ano, podtitulek už to prozradil: velká část lidstva má být kvůli tomuto záměru obětována; miliardy nic netušících lidí, kteří nikomu nic neudělali, musí zmizet ! Vysvětlím vám jak a proč. Řeknu vám jména těch, jež stojí v pozadí. Ukážu vám však také, co můžeme společně udělat, abychom tento šílený projekt překazili. Jste připraveni pohlédnout do budoucnosti ? Jste skutečně připravení ? Pokud ano, následujte mne do budoucnosti, jakou nám naplánovali páni světa. Následujte mne do nového světového řádu ! Už dávno začal ! Pokud si nejste jistí a váháte, potom tuto knihu raději rychle odložte a prostě žijte dál, jak jste byli doposud zvyklí. Zapněte televizi a poslouchejte zprávy:

„Všechno je v pořádku ! Všechno je v pořádku ! Všechno je v pořádku !“

Anebo si ještě jednou připomeňme Hamletova slova:

„Být, či nebýt, to je to, oč tu jde !“

Část první

HOSPODÁŘSTVÍ A PENÍZE

„Mluvit pravdu v čase všeobecného klamu je revoluční čin.“
George Orwell

Ze čtyř dílů této knihy vás bezpochyby nejvíce potěší obě střední části. Půjdeme zde doopravdy k věci, slovo za slovem doslova „vymeteme chlívek“, pojmenujeme osoby v pozadí – vládce Země, rozpleteme síť firem a zveřejníme, jaké ničemnosti naplánovali pro naši budoucnost. Dozvíte se všechny detaily. Abyste všemu lépe porozuměli, přece jen se však nejprve budete muset zabývat hospodářstvím, penězi, zlatem, inflací a vůbec nástroji moci a manipulace, jinak řečeno: bankami. Místy to možná půjde poněkud ztuha, ale nakonec budete odměněni – mnohem lépe pak pochopíte souvislosti. Začneme událostmi posledních let, protože jsou do jisté míry stále ještě čerstvé. Kolik toho víte o probíhající hospodářské krizi ? Co si myslíte, že ji spustilo a co způsobilo ? Domníváte se, že už je zažehnána ?

Velká krize Las Vegas – Flamingo Road.

Tma se rozprostírá nad pouštním městem, avšak miliardy světýlek proměňují noc¨v den. V kasinu uvnitř Caesarova paláce, jednom z nejluxusnějších ve městě, to sladce voní vášní a chtíčem. Vzadu u jednoho z pokerových stolů sedí muž, kterému právě přeje štěstí: černý oblek, bílé boty, na gelované vlasy sčesané dozadu. Před ním se kupí svazky dolarů a hromady žetonů. Má teď vítr v plachtách – chová se stále rozpustileji a také stále více riskuje; shlukují se kolem něho ženy s hlubokými dekolty, šampaňské teče proudem, adrenalin kalí rozumné uvažování. Vzduch by se dal krájet. Zase má dobrou kartu. Davem proběhne vlna šepotu. Vše se daří až do chvíle, kdy má manažer kasina, který sedí v potemnělé místnosti v jednom z horních pater, dítěte štěstěny prostě dost. Dává znamení krupiérovi a do hry se dostávají falešné karty – plán B. Nyní záleží jen na tom, jestli se jedná o profesionálního hráče, nebo ne. Pokud ne, obratem ruky vše zase prohraje. Pokud ano, ukončí hru, nechá si proplatit žetony a vytratí se. V tom případě se ale spouští plán C – jsou vysláni rváči. Na parkovišti nebo v hotelovém pokoji mu seberou všechny peníze a přinesou je nazpět. Hra je jednoduchá: zisk nakonec vždycky putuje do banku, jinak by neexistovala kasina. Jakýkoliv jiný scénář představuje naprostou výjimku nebo idealistické představy. Nejedná se totiž o hollywoodskou gangsterku, jež končí happyendem, nýbrž o realitu. V zásadě neexistuje rozdíl mezi hernami, soukromými bankami a centrálními bankami. Všechny přinášejí nepředstavitelné bohatství svým vlastníkům, a ti pak milostivě dovolí ostatním, aby se na jejich zisku podíleli – ovšem jen do té míry, nakolik uznají sami za vhodné. Las Vegas žije ze show, blikajících světel, dlouhých nohou a krátkých sukní, z adrenalinu, tvrdého pití, hudby, kulis, mýtů, falešných tvrzení a nadějí na rychlé zbohatnutí. To však není možné, přinejmenším ne na dlouho, protože nakonec vždycky vyhraje banka ! Americký trendový prognostik Gerald Celente v rozhovoru ze 17. listopadu 2010 řekl:

„Tohle je začátek konce eura. Euro bylo vytvořeno s velkými očekáváními, v době velké hospodářské euforie a za předpokladu, ze růst nikdy neskončí – ale každý růst má nevyhnutelně svůj konec ! To, co se v Evropě děje, není jen prostý dominový efekt, tohle je světová hospodářská krize. Od roku 2007, kdy začala, se (kromě toho, že centrální banky vysypaly biliony dolarů jako pokus o záchranu systému, který se zhroutil sám do sebe) nic nezměnilo !“

Lze očekávat, že současná hospodářská krize, jež se dala do pohybu souběžně s bankovní krizí a prasknutím bubliny v oblasti obchodu s realitami v Anglii, Irsku, Španělsku a v USA, dalece překoná krizi ze třicátých let. V tomto bodě jsou mnozí vážení ekonomové zajedno. Spouštěčem obrovských problémů, které nyní trápí všechny státy, bylo, že banky – především ve výše jmenovaných zemích – poskytovaly úvěry na nemovitosti, u nichž bylo jasné, že je dlužníci nikdy nebudou schopní splatit. Nemyslím tím, že si dlužníci uvědomovali, že úvěry nesplatí, nýbrž že každý soudný ekonom, a tím pádem také banka, musel nevyhnutelné splasknutí bubliny předvídat, a to z jednoho prostého důvodu: velké banky západního světa v devadesátých letech poskytovaly úvěry bez jistiny každému, kdo o to požádal. V Číně byla podobná situace. Úvěry se přímo vnucovaly, úroky neustále klesaly, půjčky byly pořád výhodnější a banky financovaly nemovitosti až do výše sta procent ! To znamená, že dlužník vůbec nemusel přispět vlastním kapitálem, a přesto si mohl od banky vypůjčit na koupi domu nebo bytu celou částku – což hovoří proti jakémukoliv obchodnímu duchu a uvažování; přinejmenším na první pohled. To mělo za následek, že stále více lidí, kteří si dříve ani netroufali snít o vlastním bydlení, zavětřilo příležitost a bralo si realitní úvěry. Stoupající poptávka povzbuzovala obchod s realitami, ceny stoupaly. Domy se proměnily v objekty spekulace. Chuť nakupovat stále rostla. Spotřeba stoupala, jakoby neexistovalo zítra. Velmi snadno se dalo přijít k penězům a kdekdo chtěl své bohatství vystavovat ostatním na odiv. Vše vypadalo zdánlivě dokonale: kdo si koupil dům, mohl se již po roce těšit z domnělých pěti nebo deseti procent růstu jeho hodnoty. Za deset let by tentýž objekt měl mít teoreticky dvojnásobnou, pokud ne ještě vyšší hodnotu ! A co teprve po dvaceti letech ? Fantazie a lačnost neznaly hranic. Tento údajný nárůst hodnoty vypočítali tzv. nezávislí experti, které nepověřili ani prodávající, ani banky. Podle fair value-reálné tržní hodnoty- se neustále vypracovávala nejnovější ocenění nemovitostí. Sotva překvapí, že většinou ve prospěch zadavatele, a podle toho „naskočila“ i hodnota.

Co následovalo ? Lidé vycházeli z předpokladu, že při podobném obchodu beztak nemůže nikdo nic ztratit. Zlehkomyslněli a začali si najednou brát i úvěry s očividně špatně nastavenými podmínkami. Prostě každý chtěl být u toho. Lidé byli doslova svádění k tomu aby se zadlužovali. Auta, elektronika, zařízení, dokonce i dovolené – vše se dalo pořídit na dluh, stačilo vytáhnout kreditní kartu. Konec internetové horečky na konci devadesátých let však jako silné varování dostatečně nezapůsobilo. I když přišly o veškeré své úspory miliony lidí na celém světě, poté co investovali do tzv. nové ekonomiky. Jednalo se o firmy zaměřené na počítače a internet, které však nevlastnily prakticky nic, žádné licence, továrny či stroje. Žily pouze z barvitě líčených idejí a profitovaly z rychle rostoucího trhu. Když se však trh nasytil a mnohé představy se ukázaly bezcenné, burzovní kurzy firem New Economy se propadly a strhly s sebou i veškeré obchodování s akciemi. Šok netrval dlouho. Všichni totiž vycházeli z předpokladu, že ceny nemovitostí porostou i nadále. A právě tohle byla ona zásadní chyba – omyl, se kterým velké banky počítaly ! Je totiž nemožné, aby hodnota určitého zboží nekonečně stoupala. Konstantní nárůst cen je možný jedině tehdy, kdyby na trh proudilo stále více peněz. Jinak by přece chyběly peníze k uhrazování stále vyšších sum, takže ceny by zase klesly. Stále větší objemy peněz v oběhu, které ve skutečnosti vznikaly následkem ulehčeného a podporovaného poskytování úvěrů, však způsobily, že peníze ztrácely na hodnotě. Inflace rostla, až se nakonec srovnala s domnělým zvyšováním hodnoty. Životní náklady i mzdy rostou, ovšem ne ve stejné míře. Euforii střídá strach,začíná se boj o přežití.

Poznámka:
Máte-li na tomto místě problém pokračovat ve čtení, prosím o strpení. Tematiku poskytování úvěrů a inflace brzy blíže probereme. Vím, že je frustrující, když člověk něčemu nerozumí, i to, že s uvedenými pojmy mnozí čtenáři mohou mít obtíže. Znám to z vlastní zkušenosti. Určité souvislosti pochopíte již po několika stránkách, to vám slibuji. Když ekonomika stoupá strmě vzhůru a do oběhu jde více a více peněz, neproporčně stoupají ceny vůči platům, neodvratně se tehdy dostává do bodu, kdy se konzumenti, aby si udrželi životní úroveň na jakou jsou zvyklí, stále více
zadlužují. Potom se začíná šetřit, chuť nakupovat mizí. V tomto bodě se motor ekonomiky začíná drhnout a vynechávat. Nejistota se rozmáhá. Média a politika chlácholí a povzbuzují k dalšímu konzumu, znovu a stále dokola:

„Poslouchej !, Konzumuj !, Konzumuj !, Konzumuj !…“

Lidé by rádi, ale už to nejde. Chybí peníze. Náhle se motor zastaví nadobro. Ujel svých tři sta tisíc kilometrů a je vyřízený. Hospodářství se zadrhává – šíří se strach, panika, čiré zděšení. Jak se to mohlo stát ? Stále více dlužníků už nedokáže udržet pod kontrolou své půjčky, už si je nemůže dopřát. To je okamžik, kdy bublina splaskne. Tohoto bodu jsme dosáhli na podzim roku 2007. Již několik let předtím bylo jasné, že se blíží konec, ale velké banky přesto dále vesele poskytovaly úvěry a nutily menší instituce, aby činily totéž, protože by je jinak postihl masivní odliv klientů. Popsaný princip známe pod názvem letadlo nebopyramidový systém: první, kteří vstoupí do hry, slíznou smetanu. Čím později se kdo přidá, tím jistěji na svém
vkladu totálně prodělá. Jedná se o odedávna známý a osvědčený princip, jenž stále znovu nachází své oběti. Pod titulkem Všechny balóny klesnou napsal Spiegel online již 14. března 2006:

„Nikdy v posledních třiceti letech ceny amerických nemovitostí tak masivně nestouply, jako v období od roku 2003 – a nikdy nebyl tak často prorokován také krach“, psal ekonom Filli Semmler.

„Šťastní jsou ti obyvatelé New Yorku, kteří se na začátku devadesátých let chopili příležitosti. Tehdy, krátce po první válce v Iráku, byl dvoupokojový byt na Manhattanu k mání za rovných patnáct tisíc dolarů. Dnes, o patnáct let později, je tržní cena někde kolem čtyř set tisíc dolarů. Během uplynulých třech let se ceny ještě jednou zdvojnásobily.“

Hovořit lze o tučném zisku – nebo také o mohutné inflaci. Zatímco ceny domů a bytů v Americe v letech 1975 až 2000 ročně stoupaly v průměru o 1,8 procenta, od roku 2000 vzrostly o podivuhodných 7 procent. V roce 2005 se pak v celostátním průměru vymrštily o dalších přibližně deset procent nahoru – ve velkoměstech dokonce i výše. Všechno to umožnily lehkomyslně poskytované úvěry od bank, které samozřejmě jednaly velmi promyšleně. S chladnou vypočítavostí a svým chováním provokovaly stoupající poptávku po nemovitostech. Tatáž lira probíhala v obdobném měřítku v Anglii a Irsku, stejně jako ve Španělsku a v umírněnější podobě také v celém západním světě i v Číně. Když od roku 2002 nesplácených úvěrů neustále přibývalo, tedy stále více dlužníků nebylo schopno hradit své dluhy, rozjelo se čilé obchodování právě s těmito závadnými úvěry. Kvůli velké míře rizika se s vysokými náklady prodávaly jako kompletní balíky z jednoho státu do druhého. Jednoduše vyjádřeno: banky prodávaly nekryté úvěrové pohledávky svých klientů jiným bankám, aniž by se zeptaly samotných dlužníků ! Obchodovaly s dluhy ! Umíte si to představit ? Ptáte se, jak to funguje ? Když si například rodina v Kentucky vzala od Bank of America úvěr na dům, najednou dlužila tyto peníze, dejme tomu, u Deutsche Bank, nebo jiné bankovní instituce někde na Islandu či v Itálii. Jestliže rodina v Kentucky předtím měla svou kontaktní osobu ve filiálce své domovské banky, pak se už neměla na koho obrátit, protože, zůstaneme-li u příkladu, Deutsche Bank v Kentucky žádnou pobočku nemá !

Nechci vás trápit dalšími detaily. Pokládám jen za důležité, abyste pochopili, jak absurdní a nelidské je čachrování s lidskými životy a existencemi a jak nás to všechny navzájem odcizuje. Vede k tomu, že konzument ztrácí jakýkoli přímý vztah a spojitost s penězi. Při bližším průzkumu se zdá, že se vše odehrává přesně podle plánu. Ještě bych chápal, že někdo se chce špatných úvěrů zbavit, prodat je a vylepšit si tak své bilance. Stěží pochopitelné však je, že se tak dlouhou dobu našlo tolik bláznů, kteří tyto bezcenné úvěry koupili. Jestliže se nyní ptáte, jak je možné, že se takový obchod vůbec uskutečnil, odpověď zní prostě: protože banky si svá pravidla a zákony určují samy. Na tomto místě mému tvrzení musíte prostě věřit, vysvětlení se dočkáte později.Žádná z bank tak přesně nevěděla, co vlastně koupila od jiné. Pokud například v Neckarsulmu koupila v jednom balíku tisíc úvěrů z Alabamy, dalo se skutečně jen stěží odhadnout, jestli dlužníci budou moci splácet i dále. Nevěděla ani to, jestli v dané chvíli vůbec splácejí, nebo dokonce to, jestli jsou domy obydlené a či ještě vůbec stojí ! V USA se realitní úvěry totiž ve skutečnosti vztahují jen na budovu a ne na vlastníka. Proto si Američané, kteří se dostali do platební neschopnosti, prostě sbalili, lidově řečeno, jejich pár švestek, opustili své čtyři stěny a začali znova někde jinde – bez dluhů z minulosti. U nás nemá dluhy dům, nýbrž ten, kdo si bere úvěr.

Splasknutím bubliny přišli miliony lidí v USA v exekucích o své domy a následně skončili na ulici. Jen v roce 2008 jejich počet vzrostl o padesát tři procent. Miliony Američanů tak dnes znovu žijí jako kdysi ve třicátých letech – na ulici nebo obrovských stanových koloniích ztracených někde v poušti. Nyní ceny nemovitostí razantně klesly ! Hodnotu však neztratily jen soukromé domy, ale také, a to především, průmyslové objekty. Mezi lety 2000 a 2007 se jich postavilo a bylo financováno mnohem více, než bylo ve skutečnosti potřeba. Další velkou bublinou, která proto nevyhnutelně musela splasknout, byly právě průmyslové objekty. K danému tématu psalo online vydání novin Handelsblatt ze dne 16. dubna 2010:

„Krize v obchodu s průmyslovými nemovitostmi si žádá svou daň. S Whitehall Street International Goldmanna Sachse dramaticky ztratil na hodnotě další fond. Z někdejší 1,8 miliardy dolarů podle posledních známých propočtů ještě zbývá přesně 30 milionů dolarů. Uvedené informace vyplývají z výroční zprávy za rok 2009, jež byla během minulého měsíce doručená majitelům podílů… Veškerý trh s hospodářskými nemovitostmi se zhroutil a leží v troskách.“

V případě fondů se, zjednodušeně řečeno, jedná o projekt, kdy více lidí vhodí peníze do jednoho hrnce a následně pak celou sumu do něčeho investují – například do nemovitostí. Každý vlastní ve fondu určitý podíl, něco jako akcii, kterou může kdykoliv prodat. V případě realitního fondu Whitehall Street International každý, kdo vhodil peníze do hrnce, přišel v roce 2009 o více než devadesát osm procent svého vkladu, protože nemovitosti, jež podílníci společně draze koupili, náhle pozbyly hodnotu.

„Příčinou světových událostí není náhoda: Pouze to tak vypadá, ať už se jedná o národní, nebo komerční zájmy. Většina z nich je zinscenovaná a mají je na svědomí ti, v jejichž rukou končí provázek od měšce s penězi.“ – Denis Healey, bývalý britský ministr obrany

Záchranné balíčky

Čím delší dobu potřebuje zákazník na vyrovnání dluhu, tím déle musí platit úroky. Úroky jsou peníze, které banky dostávají za to, že nic nedělají. To je bombastický kšeft. Ale co se děje v okamžiku, kdy už klienti nemohou splácet ani úroky ? To musí přece banky trápit, nebo ne ? 16. února 2003: Zcela v tichosti se v Berlíně na krizové poradě setkal německý spolkový kancléř Gerhard Schröder, ministr průmyslu Wolfgang Clement a ministr financí Hans Eichel se špičkami německých bank. Schůzky se zúčastnili Josef Ackermann (Deutsche Bank), Bernd Fahrholz
(Dresdner Bank), Dieter Rampl (HypoVereinsbank), Jürgen Sengera (WestLB), Ulrich Brixner (DZ Bank) a Henning Schulte-Noelle (Allianz). Předmětem debaty bylo vytvoření naléhavého záchranného plánu pro velké německé banky. Měly být osvobozeny od úvěrové zátěže v hodnotě od 50 do 100 miliard eur, tzn. zbavit se „špatných“ půjček, které už klienti bank nemohli splácet.

„Výše uvedené zaznívá po jedné z mnoha obdobných záchranných transakcí, jež proběhly během uplynulých měsíců. Tajná schůzka se ovšem nekonala po 15. září 2008 – dnu insolvence americké Investmentbank Lehman Brothers, po datu, které v novém tisíciletí bankéři označují bodem zlomu. Berlínská schůzka se konala o celých 67 měsíců, tzn. o 22 čtvrtletních hlášení, či o šest ročních vyúčtování před krachem Lehman Brothers, a to 16. února 2003.“

Odhad nedostatečně krytých úvěrů se vyšplhal až na 300 miliard eur ! Banky systematicky, pomocí účetních triků, skrývaly nevhodné dokumenty a klamaly tak své akcionáře – a politici o všem velmi dobře věděli ! Nejpozději od roku 2003 věděla i spolková vláda, že banky vymámily pro sebe na pokrytí úvěrových ztrát stovky miliard a že suma narůstala. A rozdávaly i nadále půjčky na koupě nemovitostí a „rozhýbávaly“ trh. V pondělí 15. září 2008 se newyorská pobočka investiční banky Lehman Brothers doslova zalkla vlastními závadnými úvěry. V této chvíli politici spadli z oblaků zpátky nazem, ovšem dělali, jakoby o ničem nevěděli ! Koncem týdne vystoupila před novináře po „dlouhých a obtížných vyjednáváních“ s tragickým výrazem ve tváři, hluboce pohnutá a naprosto ohromená Angela Merkelová s Peerem Steinbrúckem – dva herci, kteří přesvědčivě hráli role starostlivé spolkové kancléřky a vzteklého ministra financí. Oznámili, že proto, aby zabránili dalším škodám a možnému „plošnému požáru“, připravili bankám záchranný balíček ve výši neslýchaných 500 miliard eur. V okamžiku tohoto velkého výstupu již přinejmenším pět let věděli, k čemu dojde a že banky se zhroutí ! Znali čísla. Neudělali však nic pro to, aby ušetřili svůj lid obrovských ztrát a namísto toho lhali vlastnímu národu přímo před objektivy kamer. Podobné záležitosti se neodehrávaly jen v Německu. V celém západním světě byly státy nuceny vydávat na záchranu bank miliardy dolarů – peníze, které ovšem neměly. Odkud je měly vzít ? Všechny země jsou ohromně zadlužené a příjmy z daní pracujícího obyvatelstva nestačí ani na zaplacení úroků ! Ale u koho vlastně mají státy dluhy ? Přirozeně ! Dluží bankám, komu jinému ? Myslíte si, že to nedává smysl ? Ale ano, tak to je ! Peer Steinbrúck 13. září 2010, tedy dva roky po výše popsaném kousku, jenž se bankám skutečně vydařil,
v rozhovoru pro magazín Spiegel řekl:

„15. září 2008 zkrachovala Investment Lehman Brothers a obrovskému pojišťovacímu koncernu AIG hrozil podobný osud. Byl jsem přesvědčený, že kdyby AIG padl, finanční sektor by vzniklé napětí neustál. Ve skutečnosti stál svět na samém okraji propasti.“

K výše uvedenému citátu bych ještě připojil poznámku, že AIG sice byl největším americkým pojišťovacím koncernem, avšak zdaleka ne největším na světě. Mezi tři největší se řadí francouzská skupina AXA, italská Generali a německá Allianz. AIG je v pořadí až štvrtá. Steinbrück dále řekl:

„Ve shodě s názory mých evropských kolegů jsme v telefonní diskusi zapřísahali amerického ministra financí Henryho Paulsona, aby v žádném případě neriskoval další případ Lehman.“

Steinbriick pak velmi přesvědčivě vyprávěl, jak strašné to všechno bylo a jak bezvadně táhli s kancléřkou za jeden provaz. Neřekl však, za který konec.

„Z mnohých náznaků toho, co se dělo v Americe, jsem pochopil, že absolutně podcenili následky krachu Lehman Brothers. Pokládali za nemožné, že by insolvence banky uvolnila tak otřesnou sílu.“

Citovaná výpověď je prostě k smíchu, poněvadž každému odborníkovi v oblasti ekonomie bylo známo, že zhroucení banky této velikosti by způsobilo krach finančního trhu. Lehman Brothers pohřbily tytéž „toxické“ úvěry, které si ve sklepě pokrytecky hromadili i ostatní. Jak by tedy mohl pád této banky beze stopy minout ostatní ? Co mne nejvíce udivilo na prohlášení kancléřky z října 2008, bylo, že veřejně nikdo nespustil povyk, když uvedla, že úspory v Německu jsou pojištěné ! Absolutně nikdo se nedivil tomu, co tvrdila Angela Merkelová – že se může zaručit za všechny soukromé německé vklady v odhadované výši 570 miliard eur ! Nyní jsem opět získal pocit, že se nacházím ve filmu Johna Carpentera „Jsou mezi námi“. Podobně jako jeho hlavní postava, George Nada, jsem skrz brýle viděl a poznal, co se skrývá za prázdnými slovy Angely Merkelové. Ale nezdálo se, že by někdo v mém okolí viděl to, co já. V tento den jsem začal se svým pátráním, které vyústilo v napsání knihy, jež leží před vámi. Opakuji ještě jednou, a zřetelněji, neboť většina lidí to dodnes správně nepochopila: Roční rozpočet Německé spolkové republiky v roce 2008 činil 283 miliard eur ! Tak vysoká byla částka, kterou mohl stát během celých dvanácti měsíců utratit. Výplata každého eura z 283 miliard byla
přepečlivě naplánovaná. Jak tedy mohla paní Merkelová garantovat, že stát v případě zhroucení bank daruje střadatelům 570 miliard eur ? Kde by je vzal ? Možná to již tušíte. Jedinou cestou je další zadlužení se u bank ! Pokud by tedy šly banky ke dnu, potom by si vláda u jiných bank vzala úvěr ve výši 570 miliard eur, abychom si sami sobě vyplatili své vlastní našetřené peníze ! Špatný obchod ? Pro nás ano, ale ne pro banky, neboť ty by přišly přes úroky k dalším penězům. Vyšlo by levněji, kdybychom se uspořených peněz vzdali !

Vím, že to zní bláznivě, ale přesně tohle se opakuje již po staletí. S každou krizí a každým krachem finančního sektoru banky stále bohatly. To podněcuje celou řadu otázek, především však tu, odkud banky vlastně peníze berou ! Prosím ještě o malé strpení ! Všechno do sebe nakonec zapadne do jednoho celku ! Většina obyvatel, inteligentní a vzdělaní lidé, slovům Merkelové věřila, což dokazuje, jak hypnotickou moc má tisk a politika. Žádnému politikovi by se však nikdy nemělo věřit byť i jedno jediné slovo, vystupuje totiž vždy pod vlivem mocných lobbyistů ! Tohle alespoň řekl jeden významný politik, a sice americký prezident Franklin D. Roosevelt těmito slovy:

„V politice za nic nemůže náhoda. Pokud se něco děje, klidně se můžete vsadit, že právě tak to bylo naplánováno.“

Roosevelt přesně věděl, o čem hovoří. Peer Steinbrúck také, o tom jsem přesvědčený. 13. září 2010 v rozhovoru pro magazín Spiegel se vrátil k výše popsanému vystoupení a s ním spojeným lžím:

„Panovala citelná nejistota a lidé začali vyzvedávat peníze z bank. Tím klesla likvidita úvěrových institucí, což zároveň z druhé strany podkopávalo důvěru v banky. Hrozilo, že se roztočí ďábelský kolotoč. S kancléřkou Merkelovou jsme se nakonec odhodlali k onomu ujištění, že stát zaručí všechny úspory. Fungovalo to. Neptejte se mne však, co by se stalo, kdyby to nefungovalo.“

SPIEGEL pokračoval a chtěl vědět, co by se stalo, kdyby skutečně došlo na proplácení garancí. Steinbrúck odpověděl:

„Samozřejmě by se zaplatily. Museli bychom požádat parlament o schválení odpovídajících prostředků. Kdybychom v takové situaci nedostáli svého slibu, propadla by se republika do chaosu.“

„Schválení odpovídajících prostředků“ jinými slovy znamená: vzít další úvěry od bank. SPIEGEL trval na zodpovězení dotazu:

„Ale bylo to několik stovek miliard eur !“

Steinbruck odvětil:

„Asi ano. Proto jsme také svůj příslib zaměřili na vklady. Přitom jsme v neděli nechali obezřetně otevřené, co se přesně rozumí pod pojmem úspory.“

Jinými slovy řekl: Kdyby se střadatelé pokusili zachránit své peníze a došlo k bankovnímu runu-překotnému nebo náhlému vybírání vkladů – stát a politici by našli cestu, jak se z odpovědnosti vykroutit. Peer Steinbruck má ještě jinou zkušenost s podporou špatně hospodařících bank – takto hlídal od roku 1998 WestLB, zemskou banku spolkové země Porýní-Vestfálsko, nejprve jako člen dozorčí rady a od roku 2002 jako ministr financí. Pod jeho vlivem, v návaznosti na krach dalších ústavů, promrhala banka peníze a padla. Znovu a znovu však přicházela podpora a pokusy o záchranu. Se splasknutím realitní bubliny v roce 2007 klesla cena nemovitostí, přibývalo nesplácených úvěrů, miliony lidí skončily na ulici nebo přišly o své úspory. Veškerá pozornost se však věnovala bankám, protože vyhrožovaly, že jinak půjdou ke dnu. Přinejmenším se to říkalo. V létě 2008 zachránila americká vláda před krachem tři velké banky (Bear Stearns, Fannie Mae a Freddie Mac) s pomocí finanční injekce ve výši mnoha miliard dolarů, zatímco jiné malé banky nechala zkrachovat. Proč rituálně obětovala malé, aby zachránila velké banky, zdůvodnila slovy – příliš velké, než aby mohly zkrachovat. Argumentovalo se tím, že krach velkých, tzv. systémově relevantních bank, by mohl strhnout do propasti celé hospodářství.

Na podzim 2008 začala klopýtat čtvrtá velká americká peněžní instituce: Lehman Brothers – banka, větší než kterákoliv z doposud zachraňovaných. Probíhala jednání a zvažovala se rizika. Měl by ji zachránit stát ? Pomohly by jiné banky ? Na konec nepomohl nikdo. 15. září 2008 bankovní dům Lehman Brothers vyhlásil platební neschopnost a spustil tak celou lavinu: Soukromí klienti přišli o úspory v hodnotě více než 200 miliard dolarů. Nic netušící střadatelé, mezi nimi mnoho starších lidí, jež díky „odborné“ radě, kterou jim daly jejich domovské banky, nastrkali své úspory do banky Lehman Brothers, stáli tváří tvář nicotě. Jednalo se o formy investic, jimž nerozuměli oni ani nikdo, a kterým ani nikdo rozumět neměl. Krachova další banky v USA, Anglii, na Islandu a Řecku. Po celém světě demonstrovali lidé, kteří přišli o všechno a nechápali, co se stalo. Výsledkem byly pocity zmatenosti, hněv a zděšení. Ale proč zůstala banka Lehman Brothers ve chvíli, kdy stála na hraně propasti, bez pomoci ? Proč nikdo nehodil záchranné lano ? Nabízí se řada možných vysvětlení, ovšem podle výsledků mého pátrání dává jen jedno doopravdy smysl:
Poněvadž vlastníkům této banky patří i všechny další americké banky, nejschůdnějším řešením pro ně bylo poslat nemocnou banku jednoduše do konkurzu, protože se takmohli zbavit veškerých prodělků. Bance předtím podstrčili závadné úvěry jiných bank a potom ji shodili z útesu.

„Že americká banka Lehman Brothers je zvláštním případem, se projevilo také tím, že v USA mezi roky 2000 a 2008 čelila celkem třiceti šesti soudním žalobám. Některé procesy kvůli podvodům s bilanční zprávou přitom mířili proti řediteli společnosti Richardu Severinu Fuldovi. Když Lehman Brothers v roce 2008 zkrachovala, přišlo asi 50 000 německých penzistů a střadatelů při Citibank, Dresdner Bank a klienti spořitelen o úspory, které našetřili za celý svůj pracovní život. Lehmanův¨krach znamenal škody ve výši okolo 300 miliard dolarů, ovšem rozhodující měrou šlo o ztráty mimo USA – a protože USA se necítily vůči zahraničním klientům nijak zavázány, při pádu banky se neobjevily impulzy k její záchraně.“

Zkáza banky sice strhla do záhuby mnoho drobných střadatelů, ale požadovaný efekt se dostavil: Zmizela velká část a svět upadl do stavu strachu a zděšení a dostal svou lekci: nikdo nemůže beztrestně nechat padnout velkou banku ! Ze situace nyní těžily všechny ostatní banky. Pilně se balily záchranné balíčky, do bank se sypaly peníze – a nikdo neprotestoval ! Při mém pátrání mne navíc na padlo, že Richard Fuld, někdejší představený Lehman Brothers, očividně upadl v nemilost. Z mnohých stran se dočkal hodnocení arogantního povýšence a v tisku byl pomlouván stále dokola. Dostal řádnou lekci a dočkal se potupy před celým světem. Tak byl vytvořen obraz nepřítele a viníka za nepochopitelné chování banky: Richard Fuld byl zosobněním „zlého“ bankéře, byl poražen a systém se nově zformoval – byl serióznější a transparentnější. V podobném duchu se psalo v novinách přinejmenším několik týdnů. Zdálo se, že davy to uklidnilo. Vše, co se v roce 2008 stalo – od pádu Lehman Brothers až po gigantické záchranné balíčky, jež peníze daňových poplatníků spláchly soukromým bankám přímo do lačných chřtánů —, nebylo ničím jiným, než účinným důkazem jejich moci ! Každý špičkový politik toto gesto pochopil a hry se z obavy, aby rovněž neskončil jako kůl v plotě, také zúčastnil. A bankéři oslavovali sami sebe. Zvýšili si platy a nepokrytě se smáli těm, kteří nepochopili, o co jde.

V listopadu 2007 udělila American Jewish Committee a banka Lehman Brothers řediteli Deutsche Bank Josefu Ackermannovi v New Yorku cenu Herberta H. Lehmana za výjimečné zásluhy v oblasti lidskosti ! Na medaili s vyobrazením Herberta H. Lehmana je nápis:

„Každý, kdo věří v bratrství a požehnání spravedlnosti, má před sebou cíl,¨k němuž je oprávněn.“

Nevyrazilo vám to dech ?V létě 2008, v době, kdy se finanční krize blížila vrcholu, se druhá největší německá banka, klopýtající Commerzbank, chystala koupit třetí největší – Dresdner Bank. Nanejvýš zajímavé načasování: banky totiž věděly, že krach je tu zanedlouho. O dva měsíce později ležel bankovní svět skutečně v troskách. Odstoupila však v tomto okamžiku Commerzbank od koupě Dresdner Bank ? Ne. Německá spolková vláda podpořila Commerzbank dvaceti třemi miliardami eur. A ta z této částky koupila pak Dresdner Bank za pět a půl miliardy ! A teď to přijde: V polovině roku 2009 bylo bankám povoleno, aby založily tzv. Bad Banks-špatné banky. Jednalo se v podstatě o obrovské skládky, na kterých se směly shromáždit takzvané špatné úvěry. Banky se zbavily svých prodělků a najednou měly čisté účty. Jako mávnutím kouzelného proutku ! Commerzbank směla v Bad Bank zlikvidovat více než 15 miliard, Dresdner Bank téměř 40 miliard. Stát sice převzal na krátkou dobu jako protislužbu dvacet pět procent akcií, ty však později podíloví vlastníci vykoupili nazpět – podle všeho za „speciálních“ podmínek. Nyní přichází opravdový špek: Ve vlastnictví Dresdner Bank se nacházela i rozsáhlá sbírka uměleckých děl, jež po koupě připadla Commerzbank. Jeden ze skvostů sbírky, Ľhomme qui marche (=Kráčející muž) od Alberta Giacomettiho, byl 3. února 2010 v aukční síni Sotheby’s vydražen za 74,4 miliony euro – doposud nejvyšší cenu, za kterou bylo v aukci prodáno umělecké dílo. Commerzbank údajně rozdělila výnos mezi německá muzea a nadaci, jež patřila jejímu vlastnímu koncernu. Nenapadá mne nic, co k tomu dodat !

„Po sloučení obou bank, Commerzbank uměleckou sbírku nově uspořádala: Přibližně sto významných děl klasické moderny a současnosti dostala k časově neomezeným výpůjčkám k dispozici muzea ve Frankfurtu, Drážďanecha Berlíně. “

Chtěli bychom, aby pokud možno co nejvíce lidí mělo příležitost vidět díla umělecké sbírky někdejší Dresdner Bank a zároveň chceme podpořit muzea přibudování těžiště jejich sbírek,´ řekl Martin Blessing, předseda představenstva Commerzbank.“

Hypo Real Estate zachraňovali daňoví poplatníci s pomocí více než 130 miliard eur ! V letech 2008 až 2010 zkrachovalo v USA více než 300 menších a středních bank, které následně pohltily velké banky. Vývoj situace měl negativní účinek především na poskytování úvěrů u těch bank, jež svou činnost zaměřovaly převážně na konkrétní region. Do konkurzu pak šlo mnoho malých podniků, z čehož opět profitovaly velké koncerny. Finanční a bankovní bankroty mají tedy zcela jasné vítěze: majitele velkých podniků a velkých bank. O koho se přesně jedná, prozradím později. Pěkně jedno po druhém.

Pouze jeden příklad předem: JP Morgan Chase, od roku 2007 jedna ze tří největších bank v USA, převzala-s účinnou podporou amerického státu-v březnu 2008 klopýtající Investment Bear Stearns. Vydařená akce bankéře natolik navnadila, že o několik měsíců později, v září 2008 připojili ještě největší americkou spořitelnu Washington Mutual – s pomocí velkorysé injekce ve výši 1,9 miliard amerických dolarů od Federální společnosti pro pojištění vkladů FDIC. Pouhé dva roky stačily k tomu, aby si JP Morgan Chase stála lépe než kdykoliv předtím. Deník FAZ online k tomu 15. ledna 2010 napsal:

„Americká velkobanka JP Morgan Chase upevňuje po zmírnění finanční krize své vedoucí postavení. Banka v posledním kvartálu minulého roku znásobila díky výnosům z oblasti investic čistý zisk, jenž se vyšplhal až k 3,3 miliardám dolarů a předčila tak očekávání analytiků.“

Commerzbank a JP Morgan Chase jsou zde pouze exemplární příklady, jež zastupují za celý systém. Podobně tomu bylo i s ostatními velkými bankami. Mým záměrem ovšem není, abych donášel na určité bankovní domy, jejich jednotlivé manažery a už vůbec ne na obyčejné spolupracovníky těchto institucí, kteří většinou o pletichách svých chlebodárců nemají nejmenší tušení. Předmětem zájmu je kritika zcela chorého systému, jehož dosah doposud jen málokdo pochopil. Stručně shrnutí finanční krize. Velkobanky poskytovaly úvěry chudákům, ačkoli věděly, že je nebudou moci nikdy splatit. Malé banky, aby se neocitly mimo hru, byly nuceny dělat totéž. Skrze poskytování úvěrů stouply ceny nemovitostí a vznikla bublina. Jakmile splaskla, přišli lidé o své úspory a domovy. Malé banky potom zanikly a pohltily je velké banky. Daňový poplatník, který již přišel o své úspory, musel převzít ještě navíc ztráty větších bank. Na jejich vyrovnání si musel stát – tedy my všichni společně – vzít od bank nové úvěry, jež nikdy nebudeme schopní splatit. Ale jednou provždy z nich budeme platit úroky ! Nevím, jestli jste jako děti měli doma křečka. Já jednoho měl. Žil v malé kleci s kolotočem uprostřed. Běhal v něm a běhal, stále dokola. A nikdy se nehnul z místa. Nezdálo se však, že by mu to nějak vadilo. Jednoho dne jsem ho potom našel ležet mrtvého v rohu klece. Přežral se. Často jsem na něho při psaní této knihy musel myslet. Co to vlastně jsou peníze ? Je známo, že za půjčování peněz se bankám vrací nazpět mnohem větší objem financí. Především však roste jejich moc. Tohle je, myslím, naprosto zřejmé. Cílem celé hry však přece nemohou být peníze – vždyť banky je mají. Měny přicházejí a odcházejí. Peníze cl nes určitou hodnotu mají, zítra mohou být bezcenné.)sou pouhým prostředkem ve prospěch jistého účelu… A tím je získání moci ! Aby bylo srozumitelné, jak peníze vedou k moci, musíme se nyní poněkud podrobněji zabývat problematikou peněz. Otázka tedy zní: co to vlastně jsou peníze ? Peníze určují náš život, mají velký vliv na naše myšlení a jednání, zdraví, kvalitu života i vzdělání. Téměř na všechno dnes potřebujeme peníze. O to podivuhodnější je, jak málo toho o nich většina lidí ví. Ve škole se rovněž nic neučí. Ve skutečnosti by se hospodářství bez peněz bez problému obešlo – v případě, že bychom zase vedli obchod, jenž je závislý na výkonu, což znamená, že se zakládá na výměně. V tomto bodě však banky protestují, protože by v bezpeněžním systému přišly o svou moc. Aby se tak nestalo, zplodili „experti“ nespočet květnatých proslovů, kterými své vlastní jednání zastírají. Nemáme jednoduše pochopit, jak celá hra funguje. Chtějí, abychom jim přenechali svoje peníze a nekladli další otázky. Neustále kolem nás zní:

„Peníze vládnou světem !“

Zeptejme se tedy:

„Kdo vládne penězům ?“

Když se toho dopídíme, budeme také vědět, kdo vládne světu. Nezní to logicky ? Ačkoliv mám za sebou pár semestrů ekonomie, při svém pátrání jsem se neustále potýkal s následujícím problémem: narážel jsem na výrazy a vyjádření, která byla tak absurdně zformulovaná, že se prostě nedala pochopit. Za všechny uvedu jeden malý příklad, jenž mne rovněž dostal do varu. Na internetové stránce www.finanzberatungversicherungsvergleich. kde jsem objevil následující vysvětlení termínu dlužní úpis znějící na majitele:

„Dlužní úpis znějící na majitele se vyskytuje v podobě pevně zúročitelných, nebo variabilně zúročitelných dlužních úpisů znějících na majitele. V případě pevně zúročitelných dlužních úpisů znějících na majitele se jedná o půjčky právnických osob, jež je využijí kfinancování svých investic. Tyto výpůjčky mají různou podobu, která se liší podle podmínek, splatnosti, měny nebo emitenty. Při pevně zúročitelných dlužních úpisech znějících na majitele kupuje investor výpůjčky ve výši sta procent. Obdrží kupon, jenž zahrnuje i zúročení získané půjčky. Výpůjčky s kuponem s nulovým záznamem během doby splatnosti nejsou vázány žádnými úroky. Dojde-li před koncem splatnosti k jejich prodeji, obdrží prodejce méně než sto procent. Byly-li by prodány po době splatnosti, následuje platba ve výši sta procent. Variabilně zúročené dlužní úpisy znějící na majitele jsou podrobeny zúročení doby splatnosti. Úroková sazba se orientuje podle pravidel finančních trhů jako LIBOR neboEURIBOR…“

Pochopili jste to ? Potom vám gratuluju ! Já totiž ne. Vysvětlení bylo záměrně sepsáno tak, aby se mu nedalo porozumět. Podobné to je i s naším daňovým systémem. Prostě ho máme svěřit „expertům“. Vsadím se, že jen stěží naleznete bankovního poradce, který vám v jedné větě jednoduše a srozumitelně vysvětlí, co je to dlužní úpis znějící na majitele. Ale nemějte strach, tohle samozřejmě nepotřebujete vědět a už vůbec není nutné, abyste se něčím podobným zabývali. Dlužní úpis znějící na majitele je cenný papír, dluhopis, příslib peněz v budoucnosti. Podle mého názoru stačí vědět tohle. Pokusím se, abych vám všechny komplikovaně vypadající procesy, jež se točí okolo peněz, vysvětlil prostě a jednoduše – a jak jim po všech mých průzkumech sám rozumím. Věřím, že je důležité, aby pokud možno co nejvíce lidé pochopilo, co jsou peníze, kde se berou a co se s nimi denně děje, neboť předpokladem každé změny a zlepšení je VĚDĚNÍ ! Ještě něco: Domnívám se, že kdo není schopen něco jednoduše a srozumitelně vysvětlit, buď to sám nepochopil, nebo chtěl něco zatajit. Souhlasíte se mnou ?

Dějiny peněz

Lidé si brzy všimli, že každý umí něco jiného. Výhodné řešení se přímo nabízelo: každý se zaměřil na své zvláštní nadání. Co pak získal, či vyrobil, vyměňoval s jinými, aby si obstaral všechno potřebné k živobytí. Dělba práce se ukázala jako smysluplná. Ale například pro takového lovce bylo namáhavé, neustále s sebou vláčet kůže, v naději, že je vymění za něco, bez čeho se neobejde. Potřeboval tedy nějaký směnný prostředek, který by se dal snadno přepravovat, nedal se zfalšovat a jenž by všichni uznávali. Dlouhou dobu sloužily jako všeobecný směnný prostředek, tedy jako „peníze“, perly, velrybí zuby, šperky, kameny, obilí, kakaové boby, čaj, cukr, tabák, látky nebo kožešiny. V několika kulturách používali mušle kauri. Prostřednictvím arabských obchodníků se rozšířila v mnoha zemích – ve staré Číně, od Indie až po západní Afriku, a ještě až do 19. století sloužila jako jednotná měna v mnoha koutech Země. Slovo „peníze“ se v němčině odvozuje od indogermánského slova Ghel-zlato. Ve staré spisovné němčině se později proměnilo ve výraz Gelt, což se odvozuje od Vergeltung-odplata a Vergütung-náhrada, odměna. Označuje se tak směnný prostředek, který nám měl usnadnit život. Jakmile se člověk naučil zpracovávat kovy, z mědi, bronzu a železa začal vyrábět nejprve kroužky, hroty šípů nebo malé figurky a také s nimi platil. Stříbro lidé dobývají přibližně od roku 5000 před naším letopočtem. V oné době bylo cennější než zlato. Souběžně sloužila jako mezinárodně uznávaný směnný prostředek, a tudíž jako „peníze“, sůl. Tato základní potravina však byla nepraktická pro dlouhodobé skladování. Nicméně se ve formě lisovaných prutů či v prášku objevovala až do 18. století především na různých ostrovech v Pacifiku, jižní Americe a v severní Africe.I když solné pruty časem zčernaly, přesto se těšily důvěře. Dokonce se jim nezřídka dávala přednost před bílou, čistou solí. Jednou z výhod bylo, že z nich bylo kdykoliv možné odlomit drobné částečky pro úhradu menšího obnosu, což s mincemi šlo jen stěží. V dnešní době nemá bohužel většina lidí smysl pro význam a hodnotu soli, vedle vody nejdůležitější potraviny. Poněvadž naše tělo téměř celé tvoří voda a sůl, jsou obě látky pro nás nanejvýš důležité. Přesto se většina lidí nechá obalamutit bezcennou průmyslově vyráběnou solí — potravinou, která nese pokrytecké označení kuchyňská sůl,ačkoliv se solí nemá vůbec  nic společného.Sůl obsahuje v zásadě všechny chemické prvky přesně v poměru, jak se vyskytují v lidském těle. Průmysl však z ní pro své vlastní účely filtruje všechny prvky pryč, až nakonec ponechá jen pouhé dva: sodík a chlor. Pokud je do sebe člověk celý život neustále sype, kompletně si rozvrací chemické procesy a reakce v organismu. V dobré víře si pak nic netušící lidé spolu se solí vpravují do těla ještě fluor. Tento „zázrak“ v boji proti zubnímu kazu je však jed s vyšší toxicitou než olovo. V chemických laboratořích se s ním manipuluje pouze za přísných bezpečnostních opatření. Stejná látka, jež se přidává do zubní pasty – fluorid sodný  – má například silné účinky jako insekticid nebo jed na krysy ! Lidé ve starověku sice neměli technické možnosti, jako máme k dispozici dnes, ale přinejmenším věděli, co je to sůl a co pro nás znamená ! Odpusťte mi tuto malou odbočku, ale myslím, že by vás uvedené skutečnosti mohly zajímat. Vedle soli a mincí sloužily našim chytrým předkům jako platební prostředky i kousky stříbra nebo zlatý či stříbrný prášek. Ten však bylo nutné vážit a mohl se také snadnoztratit. Přesto byl jako směnný prostředek v Indii rozšířený až do začátku dvacátého století.

S ražbou prvních mincí podle dosud známých výzkumů začali okolo roku 680 před naším letopočtem Řekové. Mince se vyráběly z elektronu – přírodní slitiny zlata a stříbra. Pověstmi opředený lýdský monarcha Krésus (asi 560-540 před naším letopočtem) jako první nechal „razit“ mince z čistého zlata. Zakulacený tvar se dosáhl pomocí kladiva, teprve potom byla mince oražena – nebyly tedy všechny stoprocentně stejné. Vzor Řeků následovali Římané. Poněvadž panovníci poznali, že peníze znamenají moc, zakázali lidem, aby si razili své vlastní a sami sobě vyhradili
exkluzivní právo. Ražba mincí rozdmýchala lavinu nadšení, neboť tento nový platební prostředek přinesl řadu zjednodušení. Mušlím hrozilo, že se polámou, sůl navlhne, či může mít různou kvalitu. Mince však byly tvrdé, odolné a snadno se s nimi manipulovalo. V celém starém světě se do oběhu dostaly mince ze zlata. Jeden z prvních panovníků, který na ně nechal vyrazit svou vlastní podobiznu, a tím se přirovnal k bohům, byl Alexandr Veliký Díky němu se mince rozšířily do celého světa, až do Indie. Zobrazení na minci nabízelo panovníkovi příležitost, jak se prezentovat před vlastním lidem, a tak tuto starověkou formu reklamy vládcové čile využívali. Od 13. století se rozšířily jakési první mezinárodní mince: guldeny. Slovo gulden znamená prostě „zlatá mince“ a jako taková byla také až do 16. století ve více zemích ražená – než se gulden stále častěji nabízel v menších jednotkách a nakonec ve stříbře. Tolar Marie Terezie ražený od roku 1741 v Rakousku s vyobrazením císařovny se stal velmi populárním v arabských zemích. Poněvadž se mu navíc přičítaly magické síly, ztratila na významu mušle kauri. Tolar Marie-Terezie, než v roce 1943 definitivně vymizel, byl dlouhá desetiletí v oběhu v řadě zemí. Zlaté a stříbrné mince se označovaly také jako kurentní mince-mince s hodnotou. Poznenáhlu ale přišli vládci na myšlenku, že by mohli zavádět mince s nižší hodnotou, než jakou by představovaly. Tehdy se jim říkalo neplnohodnotné drobné mince. Drobným mincím se říkalo úvěrové peníze, protože jejich prostřednictvím občané panovníkovi nebo státu poskytovali jakýsi úvěr, za který na jedné straně přicházela v plné výši protihodnota v podobě například zboží. To se vyměnilo za bezcenné mince, které však byly uznány jako adekvátní platidlo a opět dál směněny za zboží. Srovnejme tento systém se skutečným úvěrem: dlužník-stát nemusí svému věřiteli-občanovi platit úroky, dokonce nemusí úvěr splatit vůbec. Z tohoto pohledu lze drobné mince označit za obyčejný podvod, či zostuzení. Jestliže dostanu za svou práci bezcenné mince, souhlasím s tím, že má práce nemá hodnotu.
Proto drobné mince sloužily dlouhou dobu pouze pro rozměňování, až dokud si na ně lidé nezvykli. Od roku 1914, od začátku první světové války, na celém světě téměř bez výjimky platíme drobnými mincemi, tedy bezcennými „penězi“.

Papírové peníze

S rozmachem obchodu a se stoupající hodnotou jednotlivých transakcí se zvětšoval i objem potřebných mincí. Kvůli namáhavému transportu těžkých měšců se však hledal nějaký jiný platební prostředek, který by byl lehký a s nímž by se snadno manipulovalo. Panovníci proto poskytli určitým osobám právo, aby v jejich jméně vydávali lístky, jež sloužily jako poukaz na určitý počet kurentních mincí-mince s materiální hodnotou. Lístky se mohly kdykoliv vyměnit za mince. V tomto okamžiku se zrodily bankovky, dnes namnoze nesprávně označované jako papírové peníze.
Ve skutečnosti však bankovka není peníz, protože nemá vlastní hodnotu. Je to pouze závazek či příslib peněz.Takovou soustavu platidel můžeme označit i jako systém peněžních poukázek. Okamžik zrodu bankovek byl zároveň okamžikem, kdy vznikly banky. Dnes jsme již na papírové peníze zvyklí, ale tyto oblíbené papírky se ještě do roku 1914 v USA jmenovaly gold certificates, tedy zlaté certifikáty. Na padesátidolarové stvrzence stál nápis: „50 Dollars in Gold Coin payable to the bearer on demand“. Tomu, kdo předložil tento příslib, bylo na požádání vyplaceno 50 dolarů ve zlatě.

Když začala pvní světová válka, najednou se na dolaru psalo: Redeemable In Lawful MoneyAt The United States Treasury Or at the Bank of Issue“, tedy – směnitelné za legální zlato. Po druhé světové válce se lístky ze dne na den proměnily přímo v peníze, a to jednoduše tak, že se opět změnil nápis – bez jakéhokoliv vysvětlení:

Zákonné platidlo pro všechny závazky, státní i soukromé. Z toho vyplývá, že dnes už neplatíme zlatém, ale dluhy ! Na německé dvaceti markové bankovce z roku 1914 se píše: „20 marek zaplatí hlavní říšská banka v Berlíně tomu, kdo, aniž by se musel legitimovat, předloží tuto bankovku.“

Vydavatel takového lístku dluží jeho majiteli určité množství mincí. Bankovka tedy nebyla, a ani není, peníz, nýbrž dlužní úpis.Problém při zavádění těchto lístků byl, že panovníci a bankéři, kteří vládcům financovali války, státní rozpočty, zámky i různé výstřednosti, rychle pochopili, že všichni majitelé bankovek tyto cáry papíru v jednu chvíli za zlato nevymění, což je zlákalo k vydávání stále dalších a dalších dlužních úpisů, v hodnotě mnohem vyšší, než mělo zlato, které skutečně vlastnili. Přirozeně se tím kamuflovala skutečná hodnota měny. Nikdy se přesně nevědělo, kolik zlata bylo reálně k dispozici, a tím pádem jakou hodnotu tedy ve skutečnosti lístky měly. Tato podvodná hra určitou dobu vycházela. Poměrně rychle však vedla ke ztrátě důvěry v příslušnou měnu, což vždy mělo i negativní následky na hospodářství. Pokaždé když lidé ztratí důvěru v měnu, dříve či později se naprosto nevyhnutelně zhroutí i hospodářství. Čína byla údajně první zemí na světě, která zavedla papírové peníze – avšak proti vůli lidu. Okolo roku 1024 našeho letopočtu je poprvé z nouze použila k financování války, když se jí nedostávalo zlatých mincí. Poněvadž to krátkodobě fungovalo a lidé lístky uznávali jako zlato, pozdější čínští xxxcísařové nechali vytisknout ještě větší množství bankovek, aniž by je kryli stříbrem nebo zlatem.
Tím ztratily peníze svou hodnotu a už je nikdo nechtěl. Sílila inflaceznehodnocení peněz a pokles jejich kupní síly, a nejistota, propukly nepokoje. V roce 1402 byly papírové peníze v Číně opět zrušeny, protože obyvatelstvo je nepřijalo. Už tehdy měli Číňané k dispozici bezpeněžní měnovou soustavu, která fungovala nezávisle od centrálnísprávy a úspěšně sloužila svému účelu již celých 11 000 let. Zmíněný úspěšný systém se jmenoval Fei Lun-létající kolo a umožňoval bezúročné půjčky. Na malé tabulky se po obvodu kola zapsaly křídou čísla. Odtud pochází i slovní
spojení „být u někoho v křídě.“

Tento bezpeněžní způsob placení se využívá dodnes, pouze se již nezapisuje na tabulky, nýbrž do malých knížek. Ve stanovené dny se pak provádí vyrovnání, vyúčtování nebo odečtení. Když dlužník spořádaně nevyrovná, nový dluh si již nesmí zapsat. Je to otevřený, průhledný a účinný systém, kdy je každý zúčastněný nucen podrobit¨se pravidlům. Jestliže dlužník zemřel, jeho dluh se obvykle dědicům prominul, tak že se z knížečky příslušné lístky vyňaly a spálily. Dodnes se někdy při pohřbech pálí malé cedulky. Z části se jedná o napodobeniny peněz, aby se symbolicky ukázalo, že zesnulý odchází bez dluhů. Peníze se v zásadě používaly pouze k odvádění daní státu, protože vrchnost na tomto způsobu plateb trvala. Lid je však ve vzájemném styku odmítal. Znakem Fei Lun je kolo s pěti paprskovitě rozmístěnými loukotěmi a s křídly, což volně přeloženo znamená asi tolik co „svobodný jako pták“, „uzavřený hospodářský koloběh“ nebo „fair pro všechny“. Pět ramen kola představuje pět čínských elementů. Také v Evropě fungoval dlouhou dobu podobný systém s německým názvem Kerbholz, Kerbstock, Zählholz nebo Zählstab. V naší zeměpisné šířce se běžně vyskytoval až do 12. století, v některých odlehlých oblastech alpského regionu dokonce až do 19. století. Vhodná hůl nebo prkénko protáhlého tvaru se označilo náležitými symboly. Následně se dřevo podélněrozštíplo, takže dlužník i věřitel měli každý pro sebe polovinu vyrytého značkování. Když se pak obě části k sobě přiložili, zcela nezpochybnitelně se ukázalo, jestli k sobě
patří, nebo jestli s druhou polovinou někdo dodatečně manipuloval. Ve výplatní den se pak obě části porovnaly a dlužník musel zaplatit. Pokud měl někdo na své polovině hole záznam, znamenalo to, že ještě své dluhy nevyrovnal. Byly k tomu pádné důvody, proč se v dějinách za všech vládců, společnost pokoušela obejít soustavu peněžních poukázek a vytvořit si systém, v němž půjčované peníze a zapůjčitel, jako i dlužná částka a dlužník na straně druhé, měli tvář a jméno a nespravovala je anonymně banka. Jak se dozvíte ve 4. díle knihy, tento systém přichází v současné
době ve velkém u nás na západě znovu do módy, ovšem pod jiným názvem.

V Evropě se papírové peníze objevily poměrně pozdě, podle všeho v roce 1483 ve Španělsku, tedy krátce poté co je Číňané opět zrušili. V roce 1661 obdržel bankéř Johan Palmstruch od švédského krále právo založit soukromou emisní banku-banka s právem vydávat peníze, kterou nazval Stockholmská banka. Měla právo vydávat peníze pro Švédsko, kryté zlatem a stříbrem v Palmstruchových trezorech. Byl to milník v dějinách peněz, který bohužel měl být vzorem pro mnoho následovníků. I když Švédové sklidili od ostatních panovníků výsměch za to, že bezcenné papírové útržky pokládali za peníze, dříve či později podlehli pokušení a půjčili si peníze od soukromých osob, aby mohli dobývat nová území, nebo vést války. Za to postoupili bankéřům své drahocenné právo k vydávání peněz jako oběživa. Nějakou dobu mělo švédské zlato formu nepraktických velkých měděných mincí. Lístky pak vnímali lidé jako ulehčení výměnného styku. Když však v průběhu krize žádali četní zákazníci protihodnotu svých lístků ve zlatě, zjistili, že bankovní rezervy drahých kovů nekryly množství bankovek v oběhu – Palmstruch vydal více lístku, než měl zlata a stříbra. Za to byl v roce 1669 odsouzen k trestu smrti. Díky vlivným kontaktům mu byl trest zmírněn na vězení, z kterého byl propuštěn krátce předtím než zemřel. Právo vydávat peníze nepatří do soukromých, nýbrž do rukou státu. Ačkoliv zcela nesmyslný pokus jedné soukromé emisní banky ztroskotal, další na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1688 zela anglická státní kasa následkem bouřlivého válčení a rozhazovačnosti prázdnotou a země se potácela v obtížích. V této situaci nabídl William Paterson, všemi mastmi mazaný skotský obchodník, králi, že zapůjčí vládě peníze od skupiny finančníků. Nejprve král odmítl. Paterson si však podplatil spojence mezi královými poradci a prepracovával svou nabídku tak dlouho, dokud král nesouhlasil. Nakonec byl schválen zákon, který oklikou převedl příjmy z různých daní, na příklad daň z alkoholu, do jednoho fondu, jenž měl posloužit k založení Bank of England. Stalo se tak 27. července 1694. Oficiálně byla založená Bank of England, jako soukromá emisní banka, ovšem s využitím veřejných peněz ! Základní kapitál ve výši 1,2 milionu liber – jednalo se o peníze daňových poplatníků – dala pak banka ve formě úvěru s osmiprocentním úrokem k dispozici státu. Jako protislužbu získala Bank of England právo provozovat bankovní obchody a do výše úvěru vydávat bankovky, které mohly být kdykoliv vyměněny za zlato. Král daroval hrstce bankéřů tvrdě odpracované daně svých poddaných ! Bankéři pak založili banku, jež se chovala, jako by byla státní. Vydávala oficiální peníze, které si pak od ní občané i král museli půjčovat za úroky ! Tento postup, co do absurdity, sotva něco překoná ! Bankéřům se podařil geniální tah, jenž posléze nalezl mnoho napodobitelů – získali licenci k tisku
peněz.

Králova podobizna měla nadále pouze symbolickou funkci, neboť panovník na produkci peněz ztratil vliv. Banky měly v hrsti jak lid, tak i krále. Potřeboval-li peníze, snad na další válku nebo větší zámek, musel o ně vždy požádat banku. Bankéři pak v podstatě rozhodovali sami o tom, jestli se válka povede, případně proti komu. A tak to mělo být zavedeno později v celé Evropě a na celém světě.

„Peníze nezřídka přivedly celé masy lidí na scestí. Velké kultury se proměňovaly v zoufalé hráče, riskující celou svou existenci pro kus papíru. Lidé uvažovali, mírně řečeno, jako stádo. Ukazuje se, že ve stádu člověk o rozum přijde rychle. Smysly se pak naopak zotavují jen poznenáhlu, pomalu jeden člověk za druhým.“
Charles Mackay

Ve velkém stylu se papírové peníze používaly ve Francii od roku 1718 do 1720, v době vlády ministra financí Johna Lawa. Law byl ostatně Skot. Pařížská burza doslova metala salta, panovalo všeobecné veselí a radost. Lidé, ještě ráno chudí, si koupili akcie a večer z nich byli boháči. Éra Johna Lawa se dodnes považuje za doposud nejextrémnější příklad hysterie, která vypukla v souvislosti s papírovými penězi. Od ní se příliš nelišily ani události z konce dvacátých a konce devadesátých let. Případ Johna Lawa nabízí pozoruhodné detaily: syn skotského poskytovatele úvěrů byl talentovaný darebák, jenž se v Londýně proslavil jako hazardní hráč a tlučhuba. Po jednom duelu, který se skončil smrtí protivníka mu hrozila poprava, uprchl však do Evropy. Tento světák a hazardní hráč si získal v Paříži důvěru vlivných lidí. Brzy však byl nucen znovu prchat. Žil v Benátkách i jiných evropských městech. Studoval vznikající bankovnictví. V roce 1700 se po sérii neúspěchů usadil znovu v Paříži. Díky hazardu nashromáždil majetek a jako chameleón se vetřel do královy přízně. Poté co Law přestoupil ke katolické víře, mu panovník přenechal finanční operace státu ! Hazardnímu hráči ! Jak vidíte, od těch dob se mnoho nezměnilo. Počínaje Palmstruchem, nebo Williamem Patersonem, žádný stát neměl kontrolu nad svými financemi. I nadále ji měli v rukou bezohlední hazardní hráči ! Law byl první, kdo názorně ukázal, jak podobné jsou si kasina a soukromé emisní banky. Chtěl stimulovat ekonomiku masovou emisí nekrytých bankovek, což se mudařilo dva roky. Poskytovaly se úvěry, ceny akcií a nemovitostí rostly. Nafoukly se a splaskly. Pařížská burzase zhroutila a mnozí přišli o veškeré jmění. Law uprchldo Anglie, stal se tajným agentem a potom galeristou. Zemřel roku 1729 na zápal plic. Voltaire, Lawův současník, napsal:

„Papírové peníze se navrátí dříve či později ke své vnitřní hodnotě – nule.“

Výroky Johna Lawa o peněžním hospodářství a potírání deflace-pokles cen a nárůst kupní síly peněz prostřednictvím inflace, ovlivnila ve dvacátém století řadu významných ekonomů a představitelů emisních bank. Také jeho výmysl – krýt peníze kromě reálných hodnot jako je zlato a stříbro i hodnotami pozemků a očekávaných výnosů z nich, nacházel v posledních stech letech znovu a znovu další napodobitele. Švýcarský bankéř Ferdinand Lips ve své knize „Die Gold-Verschwörung“-Zlaté spiknutí cituje Daniela Defoea, Lawsova současníka a autora románu Robinson Crusoe, slovy:

„Nechal peníze téct jako voduv Seině !“

Potom Lips popisuje podobnost s dnešní situací:

„Následky a důsledky Lawových aktivit byly omezené pouze na Francii. Říká se, ze se Francie z finančního, hospodářského a sociálního úpadku epizody Johna Lawa nevzpamatovala dodnes. Aktuální události na finančních trzích však budou mít celosvětový dopad a dotknou se nás všech. Studium historie, obzvláště dějin peněz,je zanedbávanou a podceňovanou oblastí.“

V Rakousku byly poprvé v roce 1762 vydány takzvané bankocedule Vídeňské státní banky. Ve Francii se zase v době francouzské revoluce okolo roku 1791 objevily tzv. asignáty. Pouze 70 let po Lawově fiasku riskli Francouzi hru s nekrytými papírovými penězi nanovo. Tentokrát to skončilo tím, že pařížský lid tiskařské stroje zničil. Zdá se, jakoby nikdo nechtěl pochopit, co vlastně peníze jsou. Peníze musí splňovat tři znaky:

platidlo – musí být přijaty jako prostředek výměny měřítko
hodnoty – jejich hodnota musí být jasně patrná
prostředek k uchování hodnoty – musí si dlouhodobě udržet svou hodnotu.

Jakmile peníze přišly o svou imanentní hodnotu, čili nebyly ze zlata nebo stříbra, existovala jen jedna možnost, jak zaručit jejich hodnotu: musely být zlatem nebo stříbrem kryté.

Zlatý standard

Monetární-peněžní chaos vždycky vedl k revolucím. Skoro totéž co ve Francii se později stalo v Rusku a nespočetněkrát v Číně. Po každé politické katastrofě měny bylo peněžnictví na krátkou dobu zkroceno. Jakmile se však na poslední katastrofu pozapomnělo, vzrostla zpupnost panovníků nebo politiků a znovu odevzdali veškerou moc do rukou bankéřů a začali ničit hospodářství nanovo. Na základě těchto zkušeností s nekrytými nebo nedostatečně krytými měnami došli někteří panovníci k závěru, že trvalá peněžní jistota – a tím i dlouhodobý mír – je možný jen tehdy, když jsou „papírové peníze“ vázány na skutečné hodnoty, když ke každé bankovce či minci existuje reálná, fyzická protihodnota. Nejdříve byl zaveden stříbrný standard. Znamená to, že každá země mohla vydat jen tolik mincí a cedulek, kolik měla ve státních trezorech stříbra jako protihodnotu. Stříbrný standard postupně nahrazoval zlatý standard, jeho zavádění se však stát od státu lišilo. Ve zlatem standardu Německého císařství byla například jako měnová jednotka zlatá marka. 2 790 zlatých marek odpovídalo ceně jednoho kilogramu ryzího zlata. Přibližně od roku 1800 měly zlatý standart prakticky všechny země, a to až do začátku první světové války v roce 1914. Z ekonomického hlediska se jednalo o nejstabilnější epochu v dějinách. Poněvadž byl objem zlata daný a jen tak z ničeho se další objevovat nemohlo, nevznikaly ani bubliny Lidé byli nuceni hospodařit rozumně a bez velkých výkyvů. Pokud si některá země chtěla dovolit více, musela zvýšit výkon, aby si mohla od jiných koupit více zlata. K tomu řekl známý rakouský ekonom Friedrich August von Hayek: S výjimkou dob zlatého standardu využily prakticky všechny vlády v dějinách své exkluzivní právo k vydávání peněz k tomu, aby klamali a odírali lid. Pokud si žila nějaká vláda nebo země nad poměry, peníze ze země odtekly. Buď musela prodat zlato, nebo ho vyměnit za své dluhy. Přiteklo nazpět teprve tehdy,vrátila-li se špatně hospodařící země ke zdravé finanční politice. Tato automatická kontrolka finančních výstřelků byla zásluhou právě zlatého standardu. K tomu se Ferdinand Lips ve své knize Zlaté spiknutí vyjádřil následovně:

„Okolo roku 1900 bylo do zlatého standardu zahrnuto asi 50 států (všechny průmyslové země). Je zajímavé, že moderní zlatý standard neobjevil žádný génius, ani ho nenaplánovali na žádné mezinárodní konferenci. Přišel sám od sebe, přirozeně na základě zkušeností a poučení z historie… V letech 1879 až 1913 kdy USA a většina dalších národů uznávala zlatý standard, kolísaly spotřebitelské ceny v Americe během třiceti čtyř let pouze v rozmezí sedmnácti procent a průměrná inflace se blížila nule.“

Měny nebyly stoprocentně kryté ani pod stříbrným či zlatým standardem. Vždy však bylo pevně dané minimální krytí, obvykle ve výši jedné třetiny celku. Emisní banka
směla zbylé (maximálně !) dvě třetiny poskytnout jako úvěry. Nikdy však víc, jinak by při nedostatečném krytí zlatem došlo ke krachu emisní banky a k znehodnocení – devalvaci  měny dané země. V rozhovoru s investičním analytikem a rozhlasovým
moderátorem Jimem Puplavou v roce 2003 Ferdinand Lips řekl:

„Zkušenost nás vrací o pět nebo šest tisíc let nazpět. Není náhoda, že zlato a stříbro byly zmíněny v Bibli jako kovová měna. Označení přišlo samo od sebe, skrze zkušenost. Vládcové lidem nedali žádné ponaučení, v němž by jim vysvětlili, co jsou a nejsou peníze. Zlato se stalo penězi, protože je nejsnáze zpeněžitelným majetek, a ještě k tomu i vzácným.“

Krytí zlatem fungovalo až do první světové války a přinášelo relativní stabilitu. Od roku 1914 však téměř bez výjimky a na celém světě platíme nekrytými, bezcennými drobnými mincemi a papírovými útržky – bankovkami ! Od onoho okamžiku máme už jen bezcenný papír a téměř bezcenné kovová kolečka, mince, jimž říkáme peníze. Pod zlatým standardem bylo možné poskytnout jen málo úvěrů, neboť množství peněz bylo omezeno vlastními zásobami zlata a banky dělaly mnohem méně obchodů. Bankéři proto o zlatý standard nestáli, naopak, snažili se ho zbavit. V roce 1914 byl zrušen ! Evropské země chtěly vést válku, potřebovaly mnoho peněz na výzbroj, a tak zlatý standard „přerušily“. Bankovky už nemusely být směnitelné za zlato, a z toho důvodu se jich mohlo tisknout neomezené množství. Přestože nebyly kryté, stát lidem nařídil, aby je uznávali a používali. Bankéři se tetelili blahem – všechny emisní banky západního světa v té době již přešly
do soukromého vlastnictví několika mocných osob. Všechny státy, když chtěli tisknout větší množství peněz, byly nuceny brát si u nich úvěry. Válka je vždy to nejlepší, co se bance může přihodit. Ferdinand Lips píše:

„Během dvě stě padesáti let, kdy Anglie měla zlatý standard (od roku 1664 do roku 1914) byly ceny stabilní, ba dokonce o deset procent nižší než před tím. Během napoleonských válek došlo sice k několika otřesům, svět však zůstal před opravdovou inflací nebo deflací ochráněn. Do roku 1914 byl francouzský frank celých sto let naprosto stabilní měnou. Vlády od zlatého standardu na začátku 1. světové války ustoupily, protože z vybraných daní nezískaly dostatek prostředků k financování války. Zlatý standard zrušily a už ho znovu nezavedly“.

Depozitní peníze

Zlatý standard se po válce obnovení nedočkal. Několik států se o to sice pokusilo, ale jisté mocné kruhy tomu dokázaly zabránit. Mimoto si lidé poznenáhlu zvykli, že platí bezcennými penězi. Dozrál čas pro další velký převrat: Proč vůbec ještě tisknout jakési papírky ? I to stálo peníze, které bankám utíkaly. Na pořad dne se dostal bezhotovostní platební styk. Věděli jste, že devadesát tři procent peněz, jež jsou v roce 2011 na tomto světě v oběhu, ve skutečnosti neexistuje ? Jedná se pouze o čísla na papíře, nebo přesněji řečeno na monitoru počítačů. Říká se tomu bezhotovostní platební styk. Platíme něčím, co reálně neexistuje. No a ? Možná vám to přijde dokonce praktičtější, když zastrčíte do štěrbiny plastovou kartu, namísto placení v hotovosti. Nejpozději v okamžiku, kdy dosud zdaleka nekončící světová hospodářská krize vstoupí do dalšího kola, už vám to jedno zaručeně nebude. Banky vám totiž nebudou schopny vyplatit vaše peníze, protože je prostě nemají a nebudou mít. Proto byla německá spolková vláda v září 2008 nucena vydat falešné prohlášení, že prý jsou všechny vklady pojištěné. Stůj co stůj bylo nutné se vyvarovat toho, že střadatelé půjdou do banky a budou se domáhat svých peněz. Najednou by totiž pochopili, že tam žádné nejsou! Pouze ti první u bankomatů by si pár bankovek vyzvedli. Ostatní by měli smůlu. Peníze na výpisech z vašich účtu nikdy neexistovaly a nikdy ani existovat nebudou. Máte je pouze v hlavách a na kousku bezcenného papírku. Položte si nyní otázku, odkud těchto devadesát tři procent smyšlených peněz přišlo ? Kdo si je vymyslel – a proč ? A kde je těch sedm procent skutečných peněz ? Na to se teď podívejme pěkně z blízka ! Amsterdamská banka začala s vytvářením depozitních, pouze v účetních knihách existujících peněz, od roku 1609. Počínala si při tom ale velmi obezřetně. Dlouhá léta pečlivě dbala o jejich neustálé a dostatečné krytí skrze mince. Přesně jako poukázka-bankovka představovaly depozitní peníze sumu, která byla, jako finanční pohledávka ve formě mincí, dána do úschovy do banky. Po předložení bankovky si vlastník mohl mince kdykoliv vyzvednout. Jakmile bankovní úředník uviděl lístek, předal mince. Odtud pochází pojem peníze na viděnou. Nebylo potřeba mít u sebe k vyrovnání dluhů množství bankovek v různých hodnotách. Účetnictví se svěřovalo bankám, které do účetních knih zapisovaly jak pohledávky, tak závazky, a navzájem je vyrovnávaly. Dvě osoby už se kvůli výměně mincí či lístků vůbec nemusely potkat. Pověřily tím prostě banku a ta za ně vše vyřídila. Na jedné straně v knihách něco vyškrtla, na jiné připsala. Bylo to praktické, dokud se banka těšila důvěře. Za své služby si banka účtovala poplatky. Šek vznikl o něco později jako kříženec bankovky a depozitních-účetních peněz. V USA je rozšířený dodnes. Vítězné tažení depozitních peněz začalo teprve s nástupem počítačů. Peníze, pojmenované po žirovém účtu, se začaly označovat jako žirové peníze, příp. též depozitní peníze. Banky zavedly ve velkém stylu úhrady různě velkých částek, trvalé příkazy a dluhopisy-účtování na vrub). Tok peněz se stále odosobňoval a banky vydělávaly. Depozitní peníze vznikají také při půjčkách. Banka si vytvoří peníze, jež ovšem nemá, a poskytne je na dluh. Většina lidí totiž o peníze v hotovosti nestojí. Banka je proto¨vůbec nemusí mít, stačí, když sumu X přepíše na úvěrovou smlouvu a zanese do počítače. Tuto sumu X potom může dlužník převést jinému důvěřivci-věřiteli na jeho účet a ten může pak následně virtuálně srovnat své vlastní pohledávky. Depozitní peníze takhle vícekrát mění vlastníka, aniž by existovaly skutečné peníze. Banka si jednoduše vymyslí určitou sumu. Tím, že ji někdo přijme jako úvěr-půjčí si, jsou tyto teoretické peníze probuzeny k životu jen v účetní rovině. Tomuto procesu se říká tvorba
úvěrových peněz. Popsaný proces tak vyzvedává bankéře na úroveň boha, jemuž jedinému bývala dříve vyhrazena schopnost, nebo zázrak (s)tvoření. Podpisem na úvěrové smlouvě se nový dlužník zavazuje 59 pouze k tomu, že bance za to poskytne dostatečné záruky, většinou vlastní dům nebo dalšího ručitele. Zato banka neposkytuje žádnou protislužbu: její veškeré služby se omezují na tvoření peněz. Posuďte sami, jestli je to férový či oboustranně výhodný obchod. Další logická otázka by zněla:

„Dobrá, takže banka nemusí poskytnout žádné záruky ?“

Ale samozřejmě že ano, dříve musela. Do roku 2007 se bankám ukládala povinnost, aby si osm procent všech úvěrů držela jako rezervu formou vlastního kapitálu. Dané ustanovení se jmenovalo Basilejská dohoda, označovaná také Basilej I (doporučení pro bankovní právo a regulace vydané Basilejským výborem pro bankovní dohled BCBS), a text znamenal:

Vezmete-li si půjčku ve výši sto eur, je banka povinna uložit si jako rezervu osm eur. Bance však vrátíte zpět kapitál plus úroky, dvě sta eur. V momentě kdy podepíšete smlouvu, si do svých účetních knih připisuje k dobru oněch dvě sta eur. Nyní může poskytnout dalších dvacet pět nových půjček, každou ve výši sto eur (8 x 25 = 200). V zásadě byla banka nucena pouze jednou jedinkrát, a to zcela na počátku, použít svůj vlastní kapitál. Zbylá část celého procesu se financovala sama – skrze další půjčky. Takto bylo možné ve velmi krátké době a bez hnutí prstem, vydělat z osmi eur miliardy. Ovšem pouze pokud si lidé půjčují u bank přes úvěry peníze. Zde je důvod, proč nás banky neustále povzbuzují kupovat na úvěr. To je princip
tzv. perpetuum mobile, které se jednou rozběhne a pak už se pohybuje samo, dokud nesplaskne bublina, jež vznikla následkem přemnožení úvěrů. Potom vše začíná zase pěkně znovu od začátku.

Od roku 2007 ( !) však již banky nemusí uschovávat jako rezervu vůbec nic. V nové regulační úmluvě nazvané Nová basilejská dohoda jim bylo pouze doporučeno, aby si ukládaly nějaká procenta. Záměrně jsem o všech výše uvedených procesech psal v poněkud zjednodušené podobě. V zásadě funguje celá hra právě takto. Je až děsivě jednoduchá. Jeden z bratří Rothschildů prý v roce 1863 řekl:

„Ti, kteří chápou systém, budou tak zainteresovaní na vlastním zisku nebo závislí na prospěchu, který systém přináší, že z jejich řad nikdy opozice nevzejde. Velká masa lidí, neschopná to mentálně pochopit, bude však své břemeno nést bez reptání. Dokonce možná že ani nebude tušit, že celý sytém je nepřátelský jejich vlastním zájmům.“

Snad má význam zmínit se i o tom, že účetní peníze – v protikladu k hotovosti – nejsou zákonným platidlem a nikdo není ze zákona povinen je přijímat. Jsou sice všeobecně uznávané, v případě nouze nebo krize však není nikdo povinen je akceptovat. Co to znamená, přenechám na tomto místě vaší fantazii. Podle výroku exministra financí Peera Steinbrücka měla Deutsche Bank v roce 2008 pouze tři procenta vlastního kapitálu. Lze si snadno spočítat, co by se stalo, kdyby si najednou davy lidí chtěly vyzvednout své peníze v hotovosti. Jak se již často stalo, přichází to vždy poté, co zmizí důvěra lidí v banky. Protože naše dnešní peníze – a to platí pro všechny moderní měny – nesvazuje žádná povinnost k proplacení reálnými hodnotami, nazývají se také fiat peníze-peníze s nuceným oběhem, čili peníze vytvořené autoritativní mocí. Označení vychází z latinského „staň se !“ či „budiž !Úvěry však nevytvářejí jenom nové peníze, jež obohacují banky. Je tu ještě něco jiného, co s sebou nese zničující následky, kterým se nevyhne nikdo: inflace.

Inflace

Když se uvnitř libovolného hospodářského systému dává do oběhu stále více peněz, tiskem nových bankovek nebo zvyšováním objemu depozitních peněz, aniž by se zároveň zvyšovala produkce, potom hodnota peněz neustále klesá. Čím je něčeho více, tím bezcennější to je. Tento proces, který nikdy nevzniká náhodou, nýbrž podle vůle bank a emisních institucí, se nazývá inflace. Jeho nevyhnutelným následkem je, že člověk dostává za své peníze stále méně ! Snad čtete tuto knihu proto, že máte strach o své peníze – oprávněný. Neboť od zavedení eura, podle konzervativních
propočtů, rok od roku ztrácejí asi deset procent své hodnoty. To znamená, že po deseti letech, tedy v roce 2012, budou mít, podle všeho, pouze třetinovou hodnotu, i když budou zúročené v bance ! Řekněme, že máte v roce 2001 na spořícím účtu sto eur. Po deseti letech byste měli mít sto deset eur. Na papíře je to více, ve skutečnosti je to jinak. Za sto deset eur jste toho totiž v roce 2011 koupili mnohem méně než za sto eur v roce 2001. Obrazně řečeno: uložíte si do sklepa deset brambor. I kdyby vám tam někdo ještě jednu přidal, přesto byste byli po roce chudší, protože brambory se scvrkly. Máte sice jedenáct brambor, ale ty váží dohromady mnohem méně než před rokem. Nejde tedy o čísla, ale o kupní sílu, tedy o to, co za své peníze dostanete.
Pokud byste si dali tu námahu, vyhrabali staré účty a přepočítali je, potom byste zjistili, že před deseti lety jste za své peníze dostali třikrát tolik – pokud uvažujeme v eurech a ne v australských dolarech. Během deseti let jste tedy, pokud jste své peníze neinvestovali do skutečných hodnot-zlato, stříbro, nemovitosti, umělecká díla, ztratili dvě třetiny svého jmění. Tomu se v odborném názvosloví říká inflace. Ve skutečnosti to není nic jiného než loupež. Ale kdo je zloděj ? Odpověď je jednoduchá: banky. Skrze poskytování nových úvěrů vytvářejí inflaci. Bankám je to jedno, jakou hodnotu mají peníze. Mohou si totiž vytvářet stále nové. Ale kdo nevlastní banku, má problém. Aby si udržel životní standard, musí vydělávat stále více. Ale možná namítnete —„tady něco nesedí !“ Oficiální míra inflace se přece stále pohybuje mezi jedním a dvěma procenty ! Ano, tak se to oficiálně vyhlašuje ! Ale není to pravda ! Jako téměř vše, co má něco společného s hospodářstvím, penězi a zlatem. Těchto deset procent ztráty, které jsem vypočítal pro jeden rok, se totiž přesně kryje s výpočtem četných nezávislých ekonomů, jako jsou Prof. Dr. Hans J. Bocker nebo Prof. Jochen Senf, jenž dlouhá léta vyučoval na berlínské univerzitě ekonomii. Můj výpočet se kryje dokonce s propočtem německé centrální banky ! Možná odvětíte:

„Ano, ale přece existuje známý, spotřebitelský koš který je měřidlem výpočtu inflace ! Co je s ním ?“

Inu, jedná se o poněkud nepřesný nástroj, s jehož pomocí se měří tzv. index spotřebitelských cen. Při určování míry inflace se pak vychází z měřítka všeobecného vývoje cen. V košíku jsou ovšem zahrnuty i výrobky jako počítače, mobilní telefony, videopřehrávače nebo cesty do exotických destinací, které jsou rok od roku výrazně levnější – zejména pokud jde o starší modely. Mimoto uvedené věci neslouží denní potřebě, nemají tedy ve spotřebitelském košíku co pohledávat. Tímto způsobem lze pak celkem pohodlně kamuflovat nepřetržitý růst nákladů na energie, pohonné látky, veřejnou dopravu, potraviny, pochutiny, kulturu, zábavu a mnohé další, a tím zastírat skutečnou míru inflace. Co máte z neustálého zlevňování smartphonu, jestliže brambory a benzin stojí stále více ? Nic. Ale to je statistickému úřadu jedno. V USA se ceny potravin a paliva při výpočtu oficiální inflace vůbec neberou v potaz. Bere se jenom to, co se právě hodí do krámu. Výpovědní síla takového spotřebitelského košíku – a tím i oficiální míry inflace – se pak rovná nule ! Čísla statistického úřadu jsou pouhá fraška ! Vnímaná míra inflace, tedy subjektivní osobní pocity konzumenta, které však v médiích takzvaní experti odmítají jako mylné, odpovídá skutečnosti mnohem více. Stačí si připomenout pár údajů z posledních let: V Německu, pouze mezi lety 2006 a 2007, stouply náklady na topení zemním plynem o 12,5% !  V Rakousku stouply během čtyř let (2003 až 2007) ceny za topný olej o 74 %, koks o 56 %, zemní plyn o 38 % a uhlí o 48 %. Od července 2007 do června 2008 vzrostly v Německu ceny za chleba a housky o 5,5 %, potraviny všeobecně o 6,2 %. Litr Naturalu 95 stál v prosinci 2000 v Německu průměrně 1,95 marky za litr, tedy v přepočtu přesně 1 euro. To by při dvouprocentní inflaci mělo být v roce 2011 1,24 euro ! Litr naturalu však stál v roce 2010 v Německu v průměru 1,41 euro.  Z roku 2009 na 2010 stouply ceny za čerstvé ovoce a zeleninu a čerstvé ryby v Německu o 11,8 %. Uvedl jsem pouze několik příkladů, jež mají potvrdit oprávněný pocit většiny spotřebitelů, že vše se neustále a prudce zdražuje. Inflace postupuje mílovými kroky a my se blížíme nové hyperinflaci. Začíná být jasno, kam tato cesta vede ! Pro výpočet inflace se využívá ověřený vzorec: růst objemu peněz mínus hospodářský růst = inflace. Srovnejme tedy dvě čísla: Deutsche Bundesbank hovoří ve své měsíční zprávě z května 2007 o čtrnáctiprocentním nárůstu objemu peněz, k němuž došlo během prvního čtvrtletí roku 2007. Odečteme-li hospodářský růst 3,1 %, tak míra inflace vychází na 10,9% ! Spolkový statistický úřad Destatis ve Wiesbadenu vypočítal nárůst inflace mezi roky 2006 a 2007 ve výši 2,2 %. Přenechám vašemu úsudku fakt, že Bundesbank, jako nejvyšší německá bankovní instituce, by snad měla přesně vědět, o čem mluví. Srovnáme-li čísla Spolkového statistického úřadu a Bundesbanky, je zřejmé, že si statistický úřad něco nalhává. Hlavní otázkou ale zůstává: Jak může veřejná instituce tak švindlovat ? A proč tyto „švindly“ téměř všechna média bez komentáře přejímají a šíří dále ? Odpověď přijde později,ale snad si i na výše zmíněné souvislosti mezitím uděláte vlastní názor. Co těm měřítkům zdražování – odhlédnuto od pravdivosti – ještě chybí, je výpočet ztráty materiální kvality mnoha druhů zboží. To, že určité produkty jsou v diskontu za rohem každým rokem levnější, ani zdaleka neznamená, že je výhodněji nakupujeme. Ne. Pouze zlevnily a prostě jsou horší. Mimo to si většina konzumentů nemůže dovolit ani tyto zdánlivě levné výrobky a bere si je na úvěr.Co se tedy jeví, že je výhodné a co akrobati čísel s ohledem na míru inflace vyhlašují jako levnější, prostě ztratilo svou hodnotu. Nerozroste-li se vaše jmění každoročně alespoň o deset procent, budete stále chudší ! A komu rostou příjmy každý rok minimálně o deset procent ?

Množství šrotu, kterým se obklopujeme, neustále roste. Objem vyprodukovaného odpadu rovněž narůstá. Ztrácíme vztah ke kvalitě a hodnotě. Ze svého majetku chceme vytěžit něco navíc – vytvořit si dojem, že si můžeme dovolit více než dříve. Toto čistě konzumní uvažování ovšem roztočilo nekonečnou spirálu, protože poptávka po levných produktech vedla k laciné výrobě. Ta je možná jen v zemích s nízkými platy, tedy tam, kde jsou lidé vykořisťováni a držení na práci jako otroci. To vedlo k tomu, že dnes téměř všechno, co nakupujeme z elektroniky, oblečení, hraček a mnohý další sortiment, pochází z Asie. Tím jsme přišli o pracovní místa, tradici, vědomosti a celá průmyslová odvětví. Zde jsou příčiny nezaměstnanosti a nízkých platů těch, co si dosud práci udrželi. Na konci této spirály jsou na jedné straně bezcenné výrobky a nešťastní konzumenti, na straně druhé klesající platy a neustále rostoucí ceny. Jestliže však politika, média a politikům blízcí ekonomové, kteří neustále v těchto médiích vystupují, svorně uvádějí falešná čísla, znamená to, že všichni lžou ? Dle mého názoru řada prostých vojáků v oblastí politiky, ekonomie a mediální sféry nic netuší a ani neví, o čem mluví. Jsou přímo zahlcení plněním úkolů v krátkých lhůtách, takže si v podstatě jen odkroutí své povinnosti a bezmyšlenkovitě reprodukují to, co jim předestřel někdo jiný. Avšak ti, kteří jim tato čísla průběžně přihrávají a vyžadují, aby tyto falešné údaje šířily mezi lidmi, vědí přesně, co dělají. Zcela vědomě a úmyslně lžou ! O tom podle mne není pochyb. Existují oblasti, kde se čísla dají vykládat dvojím způsobem. Tady jsou ale odchylky příliš velké – jsme záměrně obelháváni ! Proč by někdo něco takového dělal ? Protože existují skupiny osob, které si nepřejí, abychom zjistili, co se s našimi penězi ve skutečnosti děje. Kdyby totiž široká masa obyvatelstva věděla, co se děje, hrozilo by velké nebezpečí, že by si vybíjela zlost na těch, kteří šlamastyku, o jejímž skutečném dosahu však většina občanů nemá žádnou představu, Způsobili. K tomu řekl výrobce automobilů Henry Ford (1863- 1947):

„Je jenom dobře, že lidé nerozumí měnovému systému, neboť kdyby ano, měli bychom tu revoluci už zítra ráno.“

Šéf Deutsche Bank, Josef Ackermann, elegantní a většinou vítězoslavně se šklebící Švýcar, v dané souvislosti v květnu 2010 uvedl:

„Nepočítám vůbec s tím, že by v nadcházejících dvou až třech letech hrozila vysoká míra inflace. Euro je >fundamentálně silné< a Němci si nemusí dělat starost o své důchody, pojištění a výplaty.“

Proč to Josef Ackermann říká ? Prostě proto, že systém šéfovi německé banky absolutně vyhovuje ! Jestliže v roce 2008, tedy na začátku takzvané bankovní krize vydělal „pouze“ 1,4 milionů eur, tak se suma jeho příjmů za rok 2009 vyšplhala na téměř 9,6 milionů eur ! To odpovídá nárůstu o 580 procent ! Ackermann si stávající situaci přímo užívá !

„Přibližně 1,3 miliony jsou pevný plat, zbytek prémie. Větší část, jež tvoří hotovost a akcie se nevyplácí ihned, nýbrž závisí na dosažení určitých cílů v následujících letech.“

Důvodem k opatrnosti by měla být nejen skutečnost, že míra inflace je falšovaná. Stojí za to zamyslet se již nad samotným faktem, že inflaci všeobecně vnímáme jako něco přirozeného ! V této souvislosti Angela Merkelová ve Financial Times Deutschland z 29. 11. 2007 velmi pěkně poznamenala:

„Inflace je jedna z nejzrádnějších forem vyvlastnění jmění drobných střadatelů.“

Buďme tedy rádi, že vůbec máme inflaci ! K našemu tématu se hodí zmínit ještě jeden článek z deníku Süddeutsche Zeitung, považovaný za seriózní noviny, z roku 2010 s nadpisem „Tučná léta teprve začínají“. Stručně a úderně jsme v něm zpraveni o tom, že na celém světě přibývá stále více nových milionářů, což prý je ukazatelem hospodářského rozmachu a konce krize !

„Je stále více milionářů: po krizovém roce 2008 se v loňském roce počet milionářů na celém světě zase zvýšil.Také se rozrostlo jejich jmění a v součtu se pohybuje kolem 38 miliard dolarů. Ve zprávě high net worth individuals jsou lidé, kteří vlastní více než milion dolarů. V roce 2009 bylo více než deset milionůmilionářů – nárůst tedy činil 17 procent.“

Uvedená fakta jsou nejlepším důkazem toho, že ekonomičtí novináři nedostatečně porozuměli věci. V nekonvenčním investorském magazínu „Anticyklický burzovní list“ z 1. 7. 2010 , reaguje Andreas Hoose slovy:

„Jestliže v zemích, jako je Austrálie, Japonsko, USA nebo Švýcarsko, rostou oproti předchozím dvěma či třem letům počty milionářů, jedná se samozřejmě o cokoliv jiného, jen ne o důkaz ukončení krize. Kdyby autor alespoň v základních rysech danému problému porozuměl, potom by také věděl, že popisovaný vývoj nese s sebou přesně opačné jevy: s rostoucím počtem superbohatých celosvětově roste také číslo těch, kteří žijí pod hranicí existenčního minima… A nyní připojme ještě jednou zcela nové hledisko: dané téma se už delší dobu neomezuje pouze na extrémně chudé země jako Etiopie nebo Bangladéš. Boj o potravu poznenáhlu začíná klepat i na dveře průmyslových zemí.“

V USA, v zemi nekonečných možností explodoval počet příjemců potravinových lístků v roce 2010 do rekordní výše. Podle amerického ministerstva hospodářství obdrželo v březnu 2010 více než 40 milionů Američanů státní podporu na nákup potravin. To byl oproti předchozímu měsíci nárůst o 483 000 lidí. Pro srovnání: oproti předchozímu roku se počet zvýšil o sedm milionů (či o 21,11%) ! Inflace není nic jiného než loupež ! Lidé se nechají snáze okrást, když si toho nevšimnou. Když vám někdo ukradne peněženku a vy si toho všimnete, začnete buď hlasitě křičet „Chyťte zloděje !“ a tak gaunera veřejně označíte, nebo se pokusíte svůj majetek získat nazpět sami. Je neuvěřitelné, jakou odvahu je schopen projevit člověk ve chvíli, kdy se cítí ohrožený na životě. Přesně tomu se však chtějí manipulátoři finančních trhů vyhnout, a tak plíživě, téměř nepozorovatelně, vytahují občanům peníze z kapes. A média mezitím drmolí stále dokola stejnou větu:

„Všechno je v pořádku ! Všechno je v pořádku ! Všechno je v pořádku !“ Prostě máme všechno dělat úplně stejně jako doposud ! „Buď poslušný !“, „Konzumuj !“, „Spi dál !“, „Dívej se na televizi !“

„Znehodnocení peněz, tato velká loupež, nepostihne přes noc současně všechny obyvatele státu. Zcela naopak: někteří vydělávají, jiní prohrávají. Ztracení jsou příjemci – úředníci a důchodci. Tedy všichni ti, kterým státní krádež znehodnotila výplaty. Výherci jsou ti, jimž nové peníze zprvu přibývají – to znamená stát a ti, kteří nové peníze rozdělují, tedy banky.“

2-3% ročním růstu výplat (což se ve skutečnosti týká jen mála profesních skupin) při desetiprocentní inflaci ztrácíte každým rokem 7-8% kupní síly ! Takové údaje se ale špatně prodávají, a tak je nutno čísla trošku zmanipulovat. Protože množení peněz přes dluhy zaručeně funguje, říká se jim také úvěrové peníze. V splátkách se kromě půjčené sumy platí ještě i úroky, které objem dluhů navyšují. Zúročí-li se jedno euro pěti procenty za rok, tak za pětačtyřicet let z něho bude osm eur, po šedesáti letech již šestnáct eur. Protože i samotné úroky s každým rokem rovněž podléhají zúročení, říká se tomuto systému také systém složených úroků-systém úroků z úroků. Protože se úročí i úroky, neroste celkový objem peněz rovnoměrně, nýbrž stále rychleji. Jestliže stoupá objem peněz, měl byl by také stoupat společenský produkt, tedy výkonnost. To znamená, že by se mělo produkovat stále více – což přirozeně dlouhodobě není možné. Čím dlouhodobější jsou úvěry, tím více se celý proces zrychluje a dochází k hyperinflaci. Úvěrová zátěž roste a někdy likviduje i samotný produkt, což pak nutně vede ke zhroucení hospodářství.

Hyperinflace

Hyperinflace vzniká, když se inflace a růst množství peněz vymknou kontrole a nelze je zastavit. Aby se zaplatily úroky za stávající úvěry, berou se nové půjčky, a tím narůstá i množství peněz v oběhu. Při hyperinflaci můžeme vlastně jen přihlížet, jak peníze ztrácí hodnotu. Je to jako tajfun, který obratem všechno serve, až nezbude zhola nic, a vyhne se jen bankám. Množství peněz v eurozóně během posledních deseti let oficiálně stouplo o 130 %. V roce 2010 vzrostly s přibývajícím objemem peněz také obavy z celosvětové hyperinflace. Zadlužené státy se prostřednictvím hyperinflace rádi oddlužují, jak v minulosti, tak dnes. Momentálně trpí všechny země pod tíhou dluhů u soukromých bank. Jednoduše vyjádřeno to znamená: když se vytvoří tolik peněz, že nakonec nemají žádnou hodnotu, potom jsou i dluhy států u bank nulové. V některých případech se pak pokouší stát zbavit soukromé banky jejich vlivu. Žel se to stává pouze v diktaturách. Demokratické režimy jsou v tomto ohledu zřejmě příliš slabé. Většina lidí vše lhostejně pozoruje, protože všeobecněpřevládá bludná víra, že extrémní inflace je prospěšná i pro soukromé osoby, neboť se tak samy od sebe údajně vyřešíi jejich dluhy, což však rozhodně neplatí ! Poučením z historie je, že nakonec vždy vyhraje banka ! Ve dvacátých letech dvacátého století koloval vtip, že je lepší objednat si najednou hned dvě piva, neboť riziko, že to druhé zteplá, je menší než to, že za půl hodiny bude další pivo stát dvakrát tolik. Vtip ukazuje, co se dělo v té době v Německu a Rakousku. V letech 1922 až 1923 činila míra inflace v Německu průměrně 30 000 procent za měsíc ! Pouze za čtyři dny se ceny zdvojnásobily! V Rakousku to pro srovnání bylo  skromných 1,733 procent. V srpnu 1922 byla inflace 14 000 krát vyšší než v roce 1914 ! Největší bankovka měla hodnotu 500 000 korun. Po první světové válce panoval v Evropě chaos. Německo s Rakouskem si rozdělily vítězné mocnosti a oba státy byly nuceny platit obrovské sumy – takzvané reparační platby. Vládla nezaměstnanost, hlad a bída a všeho byl nedostatek. Zůstalo mnoho vdov a sirotků. Německo nebylo schopné uživit vlastní občany, ani zaplatit své dluhy. A tak si Výmarská republika vědomě zvolila cestu hyperinflace, aby tak vybředla z dluhů. Vytisklo se tolik peněz, kolik staré stroje zvládly. Směnný kurz se vyšplhal na několik set tisíc papírových marek za dolar. Když si lidé chtěli koupit chleba, museli jet do pekárny s plným trakařem bankovek. Thomas Mann o této době píše:

„Trhovkyni, která bez mrknutí oka chtěla za jedno vejce sto milionů, již nemohlo zhola nic – byť by to bylo sebebláznivější – překvapit.“

Zaměstnanci na začátku dvacátých let dostávali mzdu dvakrát denně. Po první výplatě utíkali všichni domů, aby ženy mohly rychle nakoupit, dříve než budou peníze bezcenné. Známý je obraz ženy, která zatápí v kachlových kamnech s pomocí celých svazků bankovek – bylo totiž levnější je spálit, než za ně koupit topivo. Také americká centrální banka FED tiskla během a po první světové válce enormní množství papírových peněz a zaplavila jimi trhy. Banky se topily v penězích, a předávali je jako velmi levné půjčky svým klientům, jež je za účelem rychlého zbohatnutí investovali na burze. Protože nebyly vůbec kryty zlatem, tato měnová politika zanedlouho prolomila hráze. Kurzy akcií stoupaly, vypůjčovalo se stále více peněz, které se znovu nastrkaly do akcií, a kurzy dále stoupaly. V Německu se domeček z karet zřítil v roce 1924. Říšskou marku zabila gigantická inflace a s ní spjaté dluhy. Mohlo se zase začít od nuly. Jako doplňková měna byla zavedená tzv. rentová marka, jež se při měnové reformě převáděla dle kurzu 1 000 000 000 000 marek za rentovou marku, tedy miliarda ku jedné !. Kurz k dolaru se tak propadl opět na úroveň z roku 1914. Německo mělo opět mezinárodně fungující měnu a mohlo obchodovat. V krátké době se situace uklidnila. Období, které následovalo, se označuje jako tzv. zlatá dvacátá léta. Lidé byli válkou a jejími následky natolik poznamenaní, že se zprvu chtěli jen bavit. Peníze, politika a hospodářství jim byly lhostejné. Dokud chodili do kina, mohli si koupit oblečení a potraviny, do té doby trval mír a domnělá jistota – a lidé byli spokojení. V Rakousku v roce 1925 vystřídal korunu šilink. Podle směnného kurzu odpovídal jeden šilink sumě 10 000 korun. V USA mezitím vývoj pokračoval vzhůru. Spekulovalo se na burzách, automobil nahradil vlaky, ženy získalyvolební právo a byl zakázán alkohol. Následkem toho se rozrůstal černý trh a rostla kriminalita. Nebyla to jen doba zakázaných sklepních hospod a Al Caponeho, ale také rodiny Rockefellerů, která vládla nad nejdůležitější surovinou světa – ropou.

Koncem dvacátých let byl akciový trh tak nafouknutý, že se nedalo odvrátit, aby bublina splaskla. Jak již jistě tušíte, nesplaskla jen tak náhodou. Vše se dá plánovat. 24. říjen 1929 vstoupil do dějin pod označením „černý čtvrtek“ jako, pokud jde o následky, největší burzovní krach. Miliony Američanů přišlo v tento den – jenž kvůli časovému posunu vstoupil do dějin jako „černý pátek“ – o veškeré své jmění. Zisky několik málo jedinců však byly přímo závratné ! Následky krachu v roce 1929 byly zhoubné. Následovala chudoba, hlad a neklid, které vyústily ve velké deprese třicátých let a nakonec ve fašismus. Hitler, Mussolini a Franco prý věděli kudy z bídy, ale namísto toho odvedli miliony lidí na smrt a do další války – války financované týmiž bankami, jež měly na svědomí i bublinu s burzovními akciemi. Při hyperinflaci ztratili nejvíce nejméně majetní lidé. Extrémní pokles kupní síly postihl obzvlášť spořitelé. Úroky z vkladů sice stoupaly, ale přirozeně ne natolik, aby se tím vyrovnaly mohutné ztráty kupní síly. Pro dlužníky to zpočátku vypadalo růžově, neboť dluhy se přes noc jakoby snížily. Stoupaly však úroky z půjček a proto přibývalo také dalších dluhů, a to odhlédněme-li zcela od skutečnosti, že při hyperinflaci platy nikdy nestoupají ve stejné míře, v jaké se znehodnocují peníze. Mimoto v takové době dochází k hromadnému propouštění, což má za následek, že většina dlužníků nedokáže splácet své půjčky a následně přichází o své záruky, domy, byty, atd. Jen málo dlužníků má fixní úrokovou sazbu. Také v úvěrech stavebního spoření je klauzule, podle které může být prolomena šestiprocentní hranice.

„Kromě zlatého standardu neexistuje jiná možnost, jak chránit úspory před vyvlastněním následkem inflace“, píše pozdější ředitel FEDu Alan Greenspan v roce 1966 v jedné pozoruhodné stati.

Jinými slovy: Protože jsme se za první světové války vzdali zlatého standardu, v soudobém peněžním systému se bankrotu nelze vyhnout. Hyperinflace vede vždy k měnové reformě, tedy k náhradě staré nefunkční měny za novou. Stát se pak může znovu nadechnout, neboť přinejmenším část jeho dluhů zmizí a může se začít zase od začátku. Nový začátek uvolňuje nové síly a naplňuje optimismem, jako nám to již ukázal hospodářský zázrak po velké německé hyperinflaci v letech 1945 až 1948. Dějiny nás však také učí, že další kolaps finančního systému je otázkou pouhých let či desetiletí. Protikladem k inflaci je deflace. Tento pojem označuje situaci, kdy citelně klesají spotřebitelské ceny, tedy zboží je levnější, a hodnota peněz stoupá. Inflace a deflace jsou nicméně spojené nádoby a vzájemně se podmiňují. Nebo jinak řečeno: inflace a deflace jsou protiklady na vahách stability. Při měnové reformě v roce 1948 byla v západním Německu přepočítána říšská marka za novou německou marku v poměru 100:6,5. Všechny typy soukromých dluhů ale byly přehodnoceny v poměru 10:1. Jinak řečeno: jestliže jste původně měli na účtu 1000 říšských marek, potom se jejich hodnota změnila na 100 německých marek. Žádná deflace a žádná měnová reforma se nekoná ve prospěch lidu !

Zlato

Zlato a peníze od sebe nelze oddělit, přestože takové snahy jsou v dnešní době značné. Sama podobnost těchto slov v němčině – Gold=zlato; Geld=peníze – navádí k zamyšlení. Význam zlata jsem konečně pochopil až ve chvíli, kdy jsem vstřebal fungování mechanismů inflace a tvorby peněz. Od té doby mně zlato jistým způsobem fascinuje. Když banky vehementně odmítají obnovení zlatého standardu a všemožně se tomu snaží zamezit, můžeme již tušit, jak velkou moc má asi zlato. Proto se na něho zaměříme detailněji.

„Zlato jsou peníze, a nic jiného !“
J. P. Morgan

Zlato je ušlechtilý kov s vysokou hustotou, odolný vůči vzduchu, vlhkosti, horku i většině rozpouštědel. Tím že je vzácné, má hodnotu, je krásné, barevné a energeticky výjimečné, bylo zlato odjakživa oblíbené jako šperk, ale v dobách inflace nebo války také jako jistota. Zlato se prakticky nikdy neopotřebuje, dá se vždy znovu roztavit a donekonečna recyklovat. Větší část zlata s kterým se dnes fyzicky obchoduje, byla vytěžena již dávno. Jedná se o měkký kov, jenž bývá většinou zahušťován jiným kovem – vytvoří se slitina, aby se zvýšila jeho tvrdost, což je potřeba zejména u šperků a oběhových mincí – peníze jako protikladu ke sběratelským. Mince, peníze se totiž neustále opotřebovávají a deformují a zanedlouho by změnily vzhled k nepoznání, či mohly ztratit na váze a tím také na hodnotě. Když je zlato červené, je zahuštěné mědí, bílé zlato stříbrem, platinou nebo paladiem.Protože zlato v zemské kůře se vyskytuje v poměru ke stříbru zhruba 1:15, měly by se ceny obou těchto drahých kovů pohybovat v tomto poměru. Skrze masivní manipulace na trzích se surovinami je však tento vztah dnes zcelanarušený. Podle hodnocení expertů bylo doposud vytěženo přibližně 165 000 tun zlata, což odpovídá kostce o hraně dvaceti metrů či 8 000 krychlovým metrům čistého zlata. Přibližně polovina uvedeného množství jsou šperky. Ročně přibývá asi 2300 tun nově vytěženého zlata. United States Geological – nezávislá vládní vědeckovýzkumná agentura, mimo jiné se podílí na pořizování map Země a zabývá se studiem biologie, geografie, geologie a hydrologie  odhaduje hospodářsky vytěžitelné rezervy zlata na celém světě na 47 000 tun. Když budeme těžit s dnešní rychlostí, můžeme tedy těžit zlato ještě dalších dvacet let. Připočítáme-li k tomu 53 000 tun, které by za současných cen a techniky bylo nehospodárné těžit, dojdeme celkově k objemu 265 000 tun. Více zlata na planetě není. Nikdy tedy nemůže ztratit svou hodnotu. Tohle je největší rozdíl mezi papírovými penězi a zlatem: zlatý kov nepodléhá inflaci. První, kdo vytěžil a zpracoval velké množství zlata, byli Egypťané. Mezi lety 4000 a 2000 př. n. l., vytěžili přibližně 750 tun zlata. Jeho větší část buď přešla do vlastnictví faraónů, nebo se ním zdobily jejich hrobky. Kolem roku 2500 př. n. l. dostávali egyptští a mezopotamští úředníci své výplaty přímo ve zlatě. Ve střední Evropě jsou zlaté předměty doložené od druhého tisíciletí př. n. l.: například zlatý klobouk z Schifferstadtuči disk z Nebry. Starý zákon zmiňuje zlatou zemi Ophira zlaté tele, které si vyrobili izraelité jako modlu, zatímco se od nich Mojžíš vzdálil a přijal od Boha deset přikázání. Již Bible zmiňuje zlato a stříbro. Nejen ve středověku snili alchymisté o tom, že naleznou recept na jeho výrobu. Ačkoliv se Evropě nikdy neodkryla velká ložiska zlata, byla právě zde poptávka největší. Až do počátku 20. století se těžilo ve francouzských, švýcarských a rakouských Alpách. Ale to nestačilo.

Po Kolumbově návratu z objevných cest a po nálezech zlata ve střední a jižní Americe, lákal nově objevenýkontinent evropské a obzvláště španělské dobyvatele. Ve velmi krátké době vyhubili hned několik amerických kultur, jen aby se dostali k jejich zlatu. To pak dopravovali na svých galeonách  do Evropy. Španělsko se tak dočasně stalo nejbohatším evropským státem. V roce 1671 doplul jistý Moses Mocatta z Amsterodamu do Londýna a obchodoval se zlatem a diamanty. Poptávka byla obrovská. V následujících letech se Londýn proměnil ve světové centrum obchodu se zlatem. V roce 1684 zahájila svou obchodní činnost banka Mocatta & Goldsmid, a to celých deset let před založením Bank of England. Až do roku 1717 bylo jak stříbro, tak zlato používáno ke krytí bankovek. Platil takzvaný bimetalový standard, jenž určoval směnný vztah mezi oběma kovy. Když anglický mincmistr sir Isaac Newton chybně stanovil za stříbro příliš nízkou cenu, stále více investorů
se rozhodovalo pro zlato. S tímto odůvodněním navrhnul Newton zlatý standard, který nakonec platil celkem 200 let. Následkem toho v Anglii stříbro z platebního styku postupně zmizelo a neustále zlevňovalo V roce 1809 začala banka N. M. Rothschild & Sons obchodovat se zlatými pruty a mincemi. Rothschildové představují dynastii bankéřů, kteří jsou dodnes těsně spjatí právě se zlatem. Během napoleonských válek, aby mohli financovat postup britských vojsk ve Francii, nechali Rothschildové zlaté mince pašovat přes Lamanšský průliv. Nathan Mayer Rothschild nahospodařil za války celé jmění a stal se jedním z nejvlivnějších britských finančníků. Francii, oslabené následky experimentování s papírovými penězi, vrátil klid a hospodářské zotavení teprve Napoleon tím, že znovu zavedl zlatý standard. 19. století bylo dobou velkých změn. Paroplavba a železnice najednou umožnily cestovat na dlouhé vzdálenosti. Bohatá naleziště zlata v Americe, Austrálii a Africe lákala dobrodruhy z Evropy, kteří doufali v rychlé zbohatnutí rýžováním nebo kutáním zlata. V lednu 1848 narazil Johann August Sutter (Švýcar přistěhovaný do USA) na své farmě při výkopových pracích na kousky zlata, takzvané nuggety. Zpráva se rozšířila jako blesk a vypukla zlatá horečka. Davy lidí se hrnuli odevšad. Města rostla jako houby po dešti. Mezi lednem 1848 a prosincem 1849 se San Francisco rozrostlo z jednoho tisíce obyvatel na 25 000.

Během dvaceti let (1850-1870) stoupl počet bílých obyvatel Kalifornie z přibližně 92 000 na asi 560 000. Indiáni a černoši se nepočítali. S přibýváním bílého obyvatelstva byli souběžně decimováni a vyhánění ze svých tradičních území Indiáni, stačilo v dané oblasti objevit cokoliv cenného. V roce 1859 vydaly naleziště v San Franciscu poslední zbytky zlata. Poté někdo narazil na cenný kov ve východních výběžcích Sierra Nevady. Do skály se ručně vytesala jedna štola, a postavilo se několik domů V roce 1809 začala banka N. M. Rothschild & Sons obchodovat se zlatými pruty a mincemi. Rothschildové představují dynastii bankéřů, kteří jsou dodnes těsně spjatíprávě se zlatem. Během napoleonských válek, aby mohli financovat postup britských vojsk ve Francii, nechali Rothschildové zlaté mince pašovat přes Lamanšský průliv. Nathan Mayer Rothschild nahospodařil za války celé jmění a stal se jedním z nejvlivnějších britských finančníků. Francii, oslabené následky experimentování s papírovými penězi, vrátil klid a hospodářské zotavení teprve Napoleon tím, že znovu zavedl zlatý standard. 19. století bylo dobou velkých změn. Paroplavba a železnice najednou umožnily cestovat na dlouhé vzdálenosti. Bohatá naleziště zlata v Americe, Austrálii a Africe lákala dobrodruhy z Evropy, kteří doufali v rychlé
zbohatnutí rýžováním nebo kutáním zlata. V lednu 1848 narazil Johann August Sutter na své farmě při výkopových pracích na kousky zlata, takzvané nuggety. Zpráva se rozšířila jako blesk a vypukla zlatá horečka. Davy lidí se hrnuli odevšad. Města rostla jako houby po dešti. Mezi lednem 1848 a prosincem 1849 se San Francisco rozrostlo z jednoho tisíce obyvatel na 25 000. Během dvaceti let (1850-1870) stoupl počet bílých obyvatel Kalifornie z přibližně 92 000 na asi 560 000.

Indiáni a černoši se nepočítali. S přibýváním bílého obyvatelstva byli souběžně decimováni a vyhánění ze svých tradičních území Indiáni, stačilo v dané oblasti objevit cokoliv cenného. V roce 1859 vydaly naleziště v San Franciscu poslední zbytky zlata. Poté někdo narazil na cenný kov ve východních výběžcích Sierra Nevady. Do skály se ručně vytesala jedna štola, a postavilo se několik domůV roce 1809 začala banka N. M. Rothschild & Sons obchodovat se zlatými pruty a mincemi. Rothschildové představují dynastii bankéřů, kteří jsou dodnes těsně spjatí právě se zlatem. Během napoleonských válek, aby mohli financovat postup britských vojsk ve Francii, nechali Rothschildové zlaté mince pašovat přes Lamanšský průliv. Nathan Mayer Rothschild nahospodařil za války celé jmění a stal se jedním z nejvlivnějších britských finančníků. Francii, oslabené následky experimentování s papírovými penězi, vrátil klid a hospodářské zotavení teprve Napoleon tím, že znovu zavedl zlatý standard. 19. století bylo dobou velkých změn. Paroplavba a železnice najednou umožnily cestovat na dlouhé vzdálenosti. Bohatá naleziště zlata v Americe, Austrálii a Africe lákala dobrodruhy z Evropy, kteří doufali v rychlé zbohatnutí rýžováním nebo kutáním zlata. V lednu 1848 narazil Johann August Sutter na své farmě při výkopových pracích na kousky zlata, takzvané nuggety. Zpráva se rozšířila jako blesk a vypukla zlatá horečka. Davy lidí se hrnuli odevšad. Města rostla jako houby po dešti. Mezi lednem 1848 a prosincem 1849 se San Francisco rozrostlo z jednoho tisíce obyvatel na 25 000. Během dvaceti let (1850-1870) stoupl počet bílých obyvatel Kalifornie z přibližně 92 000 na asi 560 000. S přibýváním bílého obyvatelstva byli souběžně decimováni a vyhánění ze svých tradičních území Indiáni, stačilo v dané oblasti objevit cokoliv cenného.¨V roce 1859 vydaly naleziště v San Franciscu poslední¨zbytky zlata. Poté někdo narazil na cenný kov ve východních výběžcích Sierra Nevady. Do skály se ručně vytesala jedna štola, a postavilo se několik domů. V roce 1878 bylo v Bodie, jak se nově vzniklá vesnice jmenovala, objeveno velké naleziště zlata. Během jediného roku se obyvatelstvo rozrostlo z původních dvaceti na přibližně deset tisíc, což z Bodie v oné době udělalo jedno největších měst Kalifornie. A taky i jedno z nejzlopověstnějších, neboť boj o vytoužený kov odjakživa přitahoval lůzu a přinášel rozbroje a násilí. Vraždy byly na denním pořádku a v pětašedesáti saloonech to vřelo. Během pětadvaceti let se vytěžilo zlato v hodnotě více než 15 milionů amerických dolarů. Po roce 1900 množství vytěženého zlata kleslo a s ními zisk. Americká vláda se připravovala na vstup do první světové války a zakázala využívání zdrojů na „bezcenné účely“. Železniční koleje, jež spojovaly Bodie se San Franciscem, byly zabaveny a vyrubány z trati. To znamenalo konec města a konec zlaté horečky. Nejprve se zlatu odstřihla cesta, potom byl od zlata odstřižen obyčejný člověk a nakonec se zrušilo i krytí zlatem. Dnes představuje Bodie nanejvýš pozoruhodné muzeum. Mnoho domů zůstalo zachováno. V jednom saloonu stojí na pultě stále ještě lahve od piva, u domů rezivějí automobily. Deset tisíc desperátů se ze dne na den odstěhovalo a téměř vše nechalo na místě. Dnes stojí město – symbol boje proti zlatu – bez povšimnutí uprostřed kalifornské pouště.

Následky a hrůzy první světové války jsou všeobecně známé. V letech 1914 až 1918 si vyžádala v Evropě, na blízkém východě, v Africe a východní Asii více než 17 milionůlidských životů. Kdyby se zlatý standard nezrušil, k této válce by nikdy nedošlo. Hyperinflace a následující druhá světová válka zaměstnávala lidi snažící se o holé přežití natolik, že o zlatu nikdo nijak zvlášť nepřemýšlel, dokonce ani ekonomové. O zlatě se mlčelo. Některé centrální banky sice ještě zlato hromadily ale i tomu chtěli mocní finanční mogulové dlouhodobě zamezit a jednou pro vždy ho uzamknout do svých trezorů, aby už jim v budoucnu nekomplikovalo život. Stávalo se často ve válečných časech, že hlavy států je chtěli financovat zlatem vlastních občanů a „vyzvali“ je, aby ho dobrovolně odevzdali. Tato výzva se objevila i v první světové válce. Hodní dárci dostávali pak železné prsteny s nápisem:

„Dal jsem zlato za železo.“

Zajímavá výměna – člověk odevzdal nejprve zlato, potom položil svůj život. Přestože celá akce byla „dobrovolná“, lidé byli pod značným, tlakem. Sociální kontrola fungovala jednoduše: Kdo nosil železný prsten, byl patriot, kdo zlato, vyzněl jako zrádce. Zlato proudilo do bankovních trezorů a bankéři poskytovaly státům štědré úvěry jako protislužbu. Všichni občané však veškeré své zlato neodevzdali a poptávka po něm přetrvávala i nadále. Proto se banky snažily alespoň kontrolovat trh. V roce 1919 soukromí banky NM Rothschild & Sons, Mocatta & Goldschmid, Samuel
Montanu & Co., Pixley &Abell stejně jako Sharp & Wilkins v Londýně, probudily k životu London Bullion Market – největší trh s fyzickým zlatEm, tedy skutečnými zlatými pruty na světě. Cena zlata je od té doby určována při tzv. gold fixingu. Každý pracovní den se zástupci pěti jmenovaných bank setkali v domě Rothschildů, aby stanovili cenu zlata pro konkrétní den, která pak byla závazná pro celý svět. Totéž platilo i pro stříbro, zde se jednalo o takzvaný silber fixing. Jak to bylo možné ? Proč celý svět respektoval cenu, již zadávalo těchto pět mužů ? Zcela jednoduše: Německo, Rakousko a Turecko prohráli válku a jejich zlato shrábl vítězové. Většina světového zlata se nyní nacházela v USA, Anglii a ve Francii. A tyto tři země přiřkli pánům Rothschildovi a jeho přátelům právo na určování ceny zlata a stříbra. Popsaný jev se v ekonomii označuje jako kartel.

„Kartel je vícevýznamový pojem, který zpravidla označuje spojenectví konkurentů, ale následně ho také halí opar organizovaného zločinu nebo zlomyslnosti. Hlavní oblastí jeho výskytu je hospodářství.“

V podstatě všechny velké národy plánovaly návrat ke zlatému standardu. Kvůli enormním zbrojním nákladům však byl inflační tlak na jejich měny natolik silný, že vytiskly mnohem víc nových peněz, než kolik měly k dispozici zlata k jejich krytí.
Tak alespoň zní oficiální verze. Je samozřejmě naprosto nesmyslná, protože stačilo pouze přizpůsobit směnný kurz množství zlata, které bylo k dispozici. Argumenty bank však prošly.Cíl vlivných bankéřů – oddělení zlata od peněz – byl zase o krok blíže, ale někteří neposlušní však stále na zlato věřili.

„V londýnském hotelu Savoy stále ještě stojí večeře pro tři osoby jeden zlatý sovereign – rá britská zlatá mince o hodnotě 20 schillinků, tedy právě tolik jako v roce 1913. Ve starém Římě stála tóga s páskem a párem sandálů jednu unci zlata. Jedná se téměř o tutéž cenu, již dnes o dva tisíce let později zaplatíme za jeden na míru šitý oblek, pásek a pár bot. Neexistují ani centrální banky, ani jiné lidské instituce, které by ani přibližně zaručovaly takovou stabilitu cen. Pod zlatým standardem vše funguje automaticky.“

V roce 1922 se na konferenci v Janově vůdčí národy světa dohodly, že jako kompromis zavedou poloviční zlatý standard: zlatý devizový standard. Znamenalo to, že Anglie a USA přistoupí na krytí svých měn zlatem, kterého měly skutečně dostatek. Proto byly libra a americký dolarpovažovány za jediné solidní měny. Všechny ostatní měny byly v mezinárodním obchodě bezcenné, což tyto země
nutilo, aby všechny své mezinárodní transakce a vůbec byznys prováděly v librách nebo dolarech. Anglie a USA byly tak mocné, že ostatní museli hořkou pilulku prostě spolknout, neměli do toho co mluvit. Systém ale nebyl dokonalý. Inflace, spekulace na burzách a realitní bubliny se celosvětově postaraly o nestabilitu. V roce 1942 proběhla v Německu měnová reforma. Následovalo Rakousko. V roce 1925 splaskla realitní bublina na Floridě. V roce 1926 se zakolísala Anglie a vzdala se po otřesech
na trzích svého zlatého standardu, neboť údajně neměla dostatek zlata ke krytí razantně se propadající libry. Jak již bylo řečeno: Je to nesmysl, poněvadž stačilo změnit jen kurz, podobně jako se přepočítalo na jakoukoliv jinou měnu.¨V roce 1929 došlo ke krachu burzy na Wall Street, o němž francouzský politik a finanční expert Jacques Rueff v přednášce ze 17. března 1933 řekl:

„Je dobře známo a opakovaně se prokázalo, že zlatý devizový standard byl rozhodujícím způsobem odpovědný za hospodářskou krizi třicátých let.“

Doposud jsme opomíjeli jednu zemi, která vlastnila velké množství zlata, protože se neustále decentně držela v pozadí: Švýcarsko. Nikdy nemělo zájem jakkoliv na sebe
na mezinárodním poli upozorňovat a marnit čas řešením cizích problémů. Rozhodlo se pro neutralitu. Po roce 1926 zůstal tedy už jen jeden velký národ s krytou, a tím pádem stabilní, měnou: USA. Od této chvíle neomezeně určovaly pohyby světového hospodářství ovlivňováním kurzu – strmě nahoru nebo zase dolů. Krach v roce 1929 neotřásl jen trhem, nýbrž také vládami západního světa, protože neměly kontrolu nad zlatem. Neomezená moc spočívala v rukou bank. V roce 1933 činila míra nezaměstnanosti v USA více než 25 %. Hospodářství bylo na dně. Místo poznání, že příčinou je tisk bezcenných papírových peněz a odklon od mezinárodního zlatého standardu, odpovědnost padla právě na zlato. Místo toho aby se někdo přesvědčil, že v oběhu bylo příliš mnoho zlata, se tvrdilo, že je ho naopak příliš málo. Prezident Franklin D. Roosevelt pak zlato jednoduše zakázal. 5. dubna 1933 se v novém zákoně o soukromém vlastnictví psalo, že držení většího množství drahého kovu v hodnotě vyšší než 100 amerických dolarů, je ilegální. Občané byli nuceni ho odprodat americké centrální bance (FED) za zákonem stanovenou, a přirozeně co nejnižší, cenu – 20,67 amerických dolarů za trojskou unci. Tak shrábla FED desetitisíce uncí levného zlata. Franclin D. Roosevelt se nechal slyšet:

„Na základě mě propůjčené plné moci, dle odstavce 5 (b) zákona z 6. října 1917, pozměněného odstavce 2 zákona z 9. března 1933 (…), kdy prohlásil kongres, že jde o stav opravdové nouze, nyní jako prezident vyhlašuji, že nouzový stav v zemi stále ještě trvá. Dokud budou občané Spojených států privátně hromadit zlato a stříbro, je to vážným ohrožením míru,spravedlnosti a blahobytu Spojených států. Chceme-li chránit zájmy našeho lidu, musí být ihned přijata náležitá opatření.“

Že by se na nouzovém stavu z první světové války do té doby nic nezměnilo ? Byly USA stále ještě ve válce ? Prohledávaly se domy, nalezené zlato v hodnotě nad 100 dolarů zabavovalo a jeho majitelé končili na několik letza mřížemi. Tento zákaz trval do roku 1978. Protože lidé již nemohli nakupovat skutečné zlato, kupovali alespoň akcie – tzn. dosud nevytěžené zlato, nebo údajně kdesi bezpečně uložené. Někteří spekulanti přišli k obrovským ziskům. Jeden z důvodů, proč tyto akcie získávaly na hodnotě, spočíval v tom, že Roosevelt cenu zlato (poté co všechno soukromé zlato vybral) zvedl z 20,67 amerických dolarů na 35 za unci – jak výhodné pro FED, která ho získala velmi levně ! Náklady na dobývání zlata díky deflaci klesaly. Zisky těžebních společností závratně stoupaly. Zatímco se akciový trh všeobecně propadal do hlubin, zdolávaly akcie se zlatem jeden vrchol za druhým. Až dosud na dolarových bankovkách stálo, že mohou být kdykoliv vyměněny za pravé peníze-zlato. Od roku 1934 už ne. Od tohoto okamžiku se cáry papíru považovaly za peníze a lid to musel akceptovat. Lord Josiah Charles Stamp, ředitel Bank of England a ve své době jeden z nejbohatších mužů světa, napsal v roce 1937 něco pozoruhodného:

„Moderní bankovnictví vyrábí peníze z ničeho. Tento postup je možná ten nejpodivnější vynález v dějinách lidstva. Bankéřům patří Země. Připravil-li by je o ni někdo, ale zároveň jim ponechal moc vytvářet peníze, obratem ruky by jich měli zase dost na to, aby si ji koupili nazpátek. Zanikne-li však toto právo, potom zmizí všechny velké majetky, i moje. A ony by také měly zmizet, pak by byl totiž svět šťastnější a lepší. Pokud však chceme být otroky bank a ještě si chceme hradit sami i náklady na své otroctví, potom banky nechejme, ať si vyrábějí své peníze dál.“

Banky

V zásadě by měly banky sloužit k tomu, aby opatrovaly a spravovaly peníze svých klientů a poskytovaly úvěry na investice, což má velký význam především pro hospodářství. Mimoto mohou obchodovat s cennými papíry a koordinovat toky peněz svých klientů, tedy poskytovat účetní služby. Ve skutečnosti ale mají dnes banky, díky svému právu na tvorbu peněz, tolik moci, že rozhodují o všem důležitém na tomto světě. Jsou to banky, lépe řečeno několik mužů v pozadí, které určují, kdo dostane půjčku a kdo ne. To platí v malém i ve velkém, pro maloobchodníky, stejně jako pro státy.

„Proces výroby peněz v bankách je tak prostý, až nad ním zůstává rozum stát.“
John Kenneth Galbraith, ekonom

V textu jsem doposud používal značně obecný pojem banky. Přesněji řečeno je vhodnějším termínem úvěrová instituce. Tohle je správný nadřazený pojem, prosté
označení banka je však běžnější. Úvěrové instituce se v podstatě dělí na:

centrální banky
soukromé banky spořitelny
zemské banky družstevní
banky speciální banky

Speciální banky jsou instituce se speciální obchodní náplní o klientelou. Například investiční banka se specializuje na obchodování s cennými papíry, správu majetku a uvedení akciových společností na burzu. Kromě toho sem patří i stavební spořitelny, hypoteční banky a instituce tzv. přímého bankovnictví – banky nabízející tzv. přímé, jinak řečeno elektronické bankovní služby; „přímo“ zde znamená „bez návštěvy banky“ a s využitím technických prostředků. Družstevní banky vznikaly od poloviny 19. století jako protiváha mocných soukromých bank. Zde není jednotlivec jen zákazníkem, ale zároveň také členem podniku. Původně se označovaly i jako svépomocné skupiny. Nejznámější jsou Volksbank a Raiffeisenbank, které hrají významnou roli  na venkově. V Rakousku vyřizují mimo jiné pro své členy i nákup a prodej zemědělských produktů. Spořitelny dělají přesně totéž co soukromé banky – pouze s tím rozdílem, že patří spolkové zemi nebo státu. Nemají se zaměřovat na zisk, ale na podporu podnikání v dané zemi. Jejich cílem by tedy mělo být dosažení ekonomické nezávislosti určitého regionu bez soukromých bank. Soukromé banky jsou ty úvěrové instituce, o kterých většinou mluvím, když používám slovo banka. Většina z nich jsou univerzální, někdy nazývané i obchodní banky. Provádějí všechny druhy bankovních operací a oslovují všechny typy klientů. Největší zisky však soukromým bankám přináší poskytování úvěrů. Dávají k dispozici peníze a za to inkasují úroky. Zajímavé je, že až do 14. století bylo přijímání úroků všeobecně zakázáno. V islámském světě tento zákaz platí dodnes. Starý zákon například zapovídal Židům vzít úrok od bližního ve víře a národě:

– Exodus 22:24: Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého
lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu
chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok.

– Leviticus 25, 36-37: Nebudeš od něho brát lichvářský
úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít
s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky,
na poskytované potravě nechtěj vydělávat.

– Deuteronomium 23, 20-21: Svému bratru nebudeš
půjčovat na úrok, ani za stříbro ani za pokrm ani
za cokoli, co se půjčuje na úrok. Cizinci můžeš
půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat
nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem,
k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš
obsadit.

Na druhém Lateránském koncilu v roce 1139 vydal papež Inocenc III. výslovný zákaz úroků. Totéž nařízení potvrdil Vídeňský koncil v roce 1311. Křesťané měli zakázáno vyžadovat úroky za půjčené peníze. Přípustné bylo pouze zúročení půjček sjednaných za účelem rozmnožení firemního kapitálu nebo při sjednávání obzvláště riskantních obchodů. Běžné půjčky však úročeny být nesměly ! Výjimka se vztahovala jen na Lombardy poznačení italských bankéřů v německy mluvících zemích) a některé vlivné italské kruhy. Další výjimka se týkala Židů. Protože zákaz ze Starého zákona se vztahoval pouze na bratry ve víře, poskytovali a vybírali úroky z půjček nežidům. Židé nesměli v pozdně středověké Evropě provozovat řemesla, a tak jim v podstatě nezbyla žádná jiná možnost obživy. Zde má svůj pramen nechuť a averze vůči lichvářům, jimž byl člověk ve finanční tísni vydán na milost či nemilost. Kvůli jejich blízkosti s císařským a královským dvorem se jim také říkalo dvorní Židé.Rozličné skupiny se na základě vidiny zisků z bankovních obchodů pokoušely neustále zákaz úroků obcházet a podvracet. Papežové sice až do 18. století
protestovali a trvali na svém, nakonec však katolická církev přece jen v roce 1830 zákaz úroků oficiálně zrušila. První velké banky vznikly ve 14. století ve Florencii. Obzvláště je nutné vyzdvihnout Banco Medici, jež více než sto let představovala evropské mocenské centrum. Mediciové měli zásadní vliv na volbu hlavy katolické církve, a tři papežové pocházeli dokonce přímo z jejich řad. Caterina de’ Medici to dotáhla až na francouzskou královnu. Na konci 15. století však banka zkrachovala a Mediceové se přesunuli do politiky. Dodnes jsou spřízněni podstatě se všemi královskými a knížecími domy. Než bankovnictví konečně rozkvetlo ve všech regionech Evropy a četné rodiny bankéřů získaly vliv a bohatství, vznikly v Itálii ještě další velké bankovní domy. Islám dodnes úroky zakazuje. V Koránu, jehož autorita je podle islámského náboženského práva šaría nedotknutelná, se v súře 3, verš 130 píše:

„Vy, kteří věříte !Neživte se lichvou rozmnožujíce vícenásobně zisk z toho
co jste půjčili..,“

„Bankovní loupež je něco pro diletanty. Skuteční profíci založí banku.“
Bertolt Brecht

Kdo si v Německu mohl založit banku, určoval Spolkový ústav pro dohled nad finančními službami. Hlavním úkolem BaFinu založeného v roce 2002 byl dohled nad bankami, pojišťovnami a obchodem s cennými papíry v Německu. Měl zajišťovat – přinejmenším teoreticky – funkčnost, nedotknutelnost a stabilitu německého finančního systému. Předcházející kapitoly ukázaly, že BaFin na své úkoly absolutně nestačil. Již během několika málo let své existence se tato instituce doslova prohýbala pod tíhou korupčních skandálůa čelila bezpočtu výtek, které upozorňovaly na její neschopnost. Spolkový kontrolní úřad v Koblenci například již v březnu 2004 zjistil, že BaFin má nedostatečný kontrolní systém. Za rok 2006 pak Nejvyšší kontrolní úřad odhalil zpronevěru více než 4 milionů eur, kterou měla na svědomí hlava představenstva – následovala obžaloba, soud a trest. V odůvodnění rozsudku byl částečně pokárán i chybějící kontrolní systém BaFinu. V září 2006 se dočkalo zveřejnění více odborných posudků, jež konstatovaly, že úkoly antikorupční prevence, které zadala spolková vláda, nebyly splněny. Zemské úřady BaFinu a regulační úřady zemských rad prakticky vůbec nepodrobily v regionálních poradenských společnostech v oblasti financí kontrole strukturu podnikání se znehodnocenými a ztrátovými cennými papíry. Když finanční investor PHOENIX prohazardoval úspory penzisty Paula Laueho ve výši 100 000 euro, právní zástupce poškozeného nemohl ani nahlédnut do úředních kontrolních protokolů, a to navzdory zákonuo svobodném přístupu k informacím. Jak v únoru 2009 informoval magazín německé televize ARD Kontrasty, Horst Seehofer společně s bavorskou FDP usiloval o změnu v zákoně o svobodném přístupu k informacím, čím by se BaFin zbavil odpovědnosti za své pletichaření. Magazín ukázal, že politika si evidentně přála neprůhlednost za každou cenu. Odborný ekonom Wolfgang Gerke ve své zprávě míní, že z dlouho utajovaných dokumentů vyplývá, že v uplynulých letech se zásadních chyb dopustily nejen banky, ale i bankovní dozor.

„Zanedbávání zájmů německých vkladatelů bylo v případě BaFinu prakticky na denním pořádku. Když na konci roku 2008 padla islandská banka Kaupthing, poškozeno bylo také 30 000 německých klientů. Ale zcela zbytečně, protože v Rakousku, Norsku, Finsku a Švédsku dostal každý klient této banky své peníze nazpět. V Německu ale BaFin konta banky Kaupthing uzavřel,
a tak její klienti své peníze zpět nedostali.“

Ten kdo nepracuje v bankovním sektoru, si pravděpodobně jen stěží dokáže představit, jak neomezenou moc mají velké banky. Nic a nikdo se jim nemůže beztrestně postavit do cesty. Vedle BaFinu existuje v Německu ještě jedna instituce, která má kontrolovat banky, a tím pádem být úzce napojená na bankovní dozor: Bundesbank.

Centrální banky

Centrální banky-emisní banky mají na starosti peněžní a měnovou politiku. Přesněji řečeno politiku, která se zabývá platebními prostředky určitého státu nebo hospodářského prostoru. V Německu je to Bundesbank, v Rakousku a ŠvýcarskuNationalbank a v Evropské unii Evropská centrální banka. Název emisní banka souvisí s právem vydávání bankovek dané země. Tiskne bankovky a razí mince. Dále tyto platební prostředky rozděluje a zajišťuje, aby jich bylo v oběhudostatek, ale zase ne příliš. Emisní banka odpovídá za peněžní stabilitu své země. Teoreticky to znamená, že by měla být vládcem peněz. Mimo to co jsme uvedli, spravují centrální banky také státní poklad: zlato a měnové rezervy-cizí měny, jež stát získal obchodováním s jinými zeměmi, přičemž jednoznačně převažují americké dolary. Kromě toho spravují centrální banky vlastní kapitál, který si k nim povinně ukládají do úschovy soukromé banky. Centrální banky by se měly snažit udržet stabilitu měny a nepopouštět příliš uzdu inflaci ani deflaci. Dle uvedených skutečností by se dalo předpokládat, že instituce, jež má působit jako protiváha vlivu soukromých bank,
v žádném případě nesmí spočívat v soukromých rukou. Jak již však bylo zmíněno, podobné případy jsou velmi vzácné. Když ale mohou soukromé banky tvořit peníze, co pak vůbec ještě ovlivňují centrální banky ? Aby mohly řídit aktivity soukromých bank, na to mají k dispozici hned dva velmi účinné prostředky: Dle úvěrové politiky stanovují sazby, takzvanou vedoucí úrokovou míru pro půjčky. Tím zároveň předepisují nejen to, jak drahé úvěry budou, ale také to, kolik dostane spořitel(ka) za své naspořené peníze. Jestliže jsou úroky vysoké, znamená to, že banky i jejich klientela si budou méně půjčovat. Tehdy jsou úvěry drahé a stojí mnohem víc než při nízkém zúročení. Současně se ovšem vyplatí spoření, což vede k tomu, že se zvyšuje objem vkladů, čili o to méně je peněz v oběhu. Pokud jsou úroky nízké, počet i objem úvěrů roste. Vytvářejí se tak nové peníze, což stimuluje inflaci. Emisní banky mohou také vydávat-emitovat cenné papíry, takzvané státní dluhopisy. Pokud nějaké prodají, dostanou za ně peníze, které pak chybějí v oběhu, což napomáhá k utlumení inflace. Odkoupili posléze vlastní dluhopisy nazpět, do oběhu se znovu dostane více peněz. V případě, že ekonomika právě stagnuje, tímto způsobem se znovu oživí.

Nejpozději v tomto bodě musí být všem naprosto jasné, že emisní banky prostě nesmí být v soukromých rukou. Teoreticky by měly fungovat jako rozhodčí ve velké hře s penězi. Banca ď Italia je však soukromá z devadesáti, belgická Národní banka z padesáti procent. Naproti tomu rakouská Národní banka jako akciová společnost donedávna také ještě ze třiceti procent spočívala v soukromých rukou. Podařilo se však prosadit její kompletní zestátnění a oficiálně je to dnes státní banka. Rakouský stát by měl vlastnit od května 2010 sto procent akcií. Přesto sedí v generální radě i zástupci soukromých bank a privátního hospodářství, kteří se zajisté nebudou rozhodovat v rozporu se svými zájmy. Nezávislou a státní banku vidím osobně trochu jinak. Evropské národní centrální banky (Německá Spolková banka, Rakouská Národní banka) dříve zodpovídaly za měnu své země (německou marku, šilink). Od chvíle, kdy tyto měny zanikly, se z obou staly podílníci Evropské centrální banky. Ta formálně stojí nad nimi a předepisuje všem centrálním bankám v eurozóně, co mají dělat. Ještě napínavější je ale situace v německé Bundesbank.
Ta je sice oficiálně rovněž ze sta procent státní, v jejím představenstvu jsou však zástupci soukromých bank, jako pan Andreas Dombret, zodpovědný za finanční stabilitu, trhy a statistiku. Vedle německého má pan Dombret ještě americké občanství. Svou kariéru odstartoval v roce 1987 u Deutsche Bank. Potom pracoval deset let v Londýně a Frankfurtu u JP Morgan Chase. Zde měl jako jeden z členů vedení na starosti německé finanční instituce. Následně působil čtyři roky jako mluvčí obchodního vedení a partner u Rothschildů v Německu. V letech 2005 až 2009 zastával funkci místopředsedy pro Evropu při Bank of America a byl předsedou představenstva pro Německo, Rakousko a Švýcarsko. Je členem bezpočtu správních výborů, spolků, bankovních a hospodářských svazů. Kromě toho je čestným profesorem na European Business School v Oestrích- Wínkelu, kde přednáší o finančních trzích a aktuálnífinanční krizi. Je to člověk těsně spjatý s největšími
soukromými bankami světa. Myslíte si, že podobní lidé se hodí na to, aby hájili v německé Bundesbank národní zájmy ?

Kromě toho prodléval v německé Bundesbank až do září 2010 pan Thilo Sarrazin. Poté, co jeho výroky o integraci cizinců v Německu zvedly v médiích vlnu nevole, byl nucen „dobrovolně“ odstoupit. Sarrazin neměl v Bundesbank přidělenou žádnou speciální oblast činnosti – měl pěknou kancelář, tučnou mzdu, ale nic na práci. Byl placen ze státních peněz za to, že psal svou knihu. Proč ? Po pouhých šestnácti měsících z představenstva Bundesbank odešel. Od té chvíle dostává měsíční rentu ve výši deset tisíc eur. Kromě toho si svou knihou „Deutschlad schafft sich ab“. Německo páchá sebevraždu, vydělal odhadem milion eur 1,3 prodaných výtisků do února 2011. Kdyby nebyl něco přes rok zaměstnancem Bundesbank, nýbrž prostým důchodcem, vypadala by jeho penze mnohem skromněji a jeho výroky by nikdy nevyvolaly takový skandál. V každém případěse svou knihou, kterou zaplatili daňoví poplatníci, postaral o týdny trvající neklid. Přitáhl k sobě pozornost tisku, díky
čemuž politika a banky v těchto neklidných dobách měly alespoň trochu času aby se nadechly. Německou Bundesbank nezneužívá k vytvoření mocenského vlivu jen finanční elita, slouží navíc jako výměnek pro dosluhující politiky. Přitom by měla plnit důležité a závažné úkoly, jako na příklad činit se v boji s doslova cválající inflací v eurozóně. On-line vydání listu Die Welt ze 14. září 2010 v sentimentálně propagandistické zprávě však píše:

„Thilo Sarrazin se nesmí vzdát svých nároků na penzi, neboť nejde o peníze, ale o princip. Téměř po celý život sloužil Thilo Sarrazin své zemi – a sice s onou staromódní věrností, odevzdaností, ale zároveň hrdostí, jež příslušela povolání „ve státní službě“. Ať už je názor na něho jakýkoliv, nic to nemění na věci, že se v hospodářství nesnažil vydělat velké peníze, nýbrž jako přesvědčený sociální demokrat se snažil podpírat matičku vlast, a to by zasluhovalo odměnu.“

Centrální banky se dnes, údajně, zaměřují na tři hlavní cíle: stabilitu cen, ekonomickou rovnováhu a finanční stabilitu. Když ještě jednou v duchu přehlédneme krizi na finančních trzích posledních let a případ Řecka, potom
se zdá sporné, jestli těmto úkolům centrální banky dostály. Spíše se zdá, jakoby sledovaly zcela jiné zájmy Ve skutečnosti totiž centrální banky proti sobě bojují. Proč
také ne ? Od té doby co existuje Evropská centrální banka, stejně nemají nic jiného na práci. Když se v květnu 2010 ocitlo Řecko ve finanční nouzi, odkoupila EZB za více než 25 miliard řeckých dluhů – ačkoliv pár dnů před tím nutila své členy poskytnout Řecku přímo 30 miliard. Díky masivním nákupům řeckých papírových
cárů stoupla znovu jejich cena. To pomohlo nejen řeckému státu, ale především tomu, kdo vlastnil většinu řeckých státních půjček: bankéři Spiro J. Latsisovi, nejbohatšímu Řekovi a šéfovi jednoho z největších finančních a bankovních
impérií, v němž mají svůj podíl také Deutsche Bank a jiné mezinárodní velkobanky. Latsis několik let před tím odkoupil od řeckého státu většinu dluhů.

„Jeho banka vlastnila vůbec největší část řeckých půjček“, řekl jeden frankfurtský bankéř listu BILD.

Touto akcí odlehčila EZB soukromým bankám a současně podpořila inflaci v Evropě, což opět zaplatí občané prostřednictvím vyšších cen. Pamatujme si: nakonec vždy vyhrává banka ! V zásadě, žádná emisní banka západního světa není dnes nezávislá a schopná spořádaně plnit své úkoly Švýcarský bankéř Ferdinand Lips v jednom rozhovoru uvedl:

„…k čemu vůbec potřebujeme centrální banky ? Jen stěží se dá pochopit, jak mohlo dojít k takovému rozkladu měny ? Jsem pevně přesvědčený, že centrální banky jsou
zbytečné a naší ekonomice tropí pouze škodu.“

BIZ

Banku pro mezinárodní platby lze v podstatě považovat za centrální banku centrálních bank. V kruzích mezinárodní finanční elity je jeden z nejnenápadnějších, ale zároveň nejúčinnějších, nástrojů moci. Úkolem BIZ je „podpora centrálních bank a finančních úřadů v jejich snaze o měnovou a finanční stabilitu, podpora mezinárodní spolupráce na tomto poli a bankovní služby pro centrální banky.“

Jinými slovy: BIZ je další instituce, kterou kromě jejích vlastních akcionářů, v zásadě nikdo nepotřebuje. V jejichž řadách jsou centrální banky, banky a soukromé banky, BIZ tedy reguluje činnost centrálních bank, které zase z titulu své funkce, mají kontrolovat soukromé banky. Nehledě na obrovský administrativní aparát, jenž
stojí obrovské peníze, vlastníci této další instituce vládnou nesmírnou mocí nad hospodářskou politikou jednotlivých členských států, a ještě si za to nechávají od občanů platit. Její vliv dosahuje až k zlatým a měnovým rezervám jednotlivých členů. Členem je ostatně každá země, která má zájem provozovat mezinárodní obchod – chtě nechtě. BIZ  založila Belgická, Německá, Francouzská, Britská a Italská centrální banka společně se dvěma skupinami soukromých bank z Japonska a USA.
Původně se měla starat o to, aby Německo přesně plnilo reparační platby. Německo již v roce 1931 následkem hospodářské krize tyto platby přerušilo a z toho důvodu
měla vlastně svou činnost ukončit. Nikdo se však jen tak nevzdá jednou získané pozice, obzvláště dohlíží-li tak na ostatní a může je ovládat. V BIZ byly zastoupeny především přední americké finanční instituce, jejichž zájmy se úzce týkaly obchodování s Německem – na příklad Morgan, Rockefellerova
Chase National Bank, Diplom-Read Truple a bankovní dům J. Henry Schroder v New Yorku. Na německé straně seděli ve správním výboru BIZ Kurt von Schröder, jeden z nejdůležitějších Hitlerových investorů, Hjalmar Schacht a Hermann Schmitz za IG Farben.

BIZ byla známá tím, že velmi sympatizovala s nacismem. V roce 1938 po anšlusu Rakouska převzala do správy rakouské zlato. V roce 1939, po okupaci zbytku Československa, pomohla také s převodem části českého zlata ve prospěch Národně socialistické strany. Lord Montagu Norman, jeden z představených BIZ a současně ředitel Bank of England, převodu nedokázal zabránit. Od dubna 1939 stál v čele BIZ americký advokát Thomas McKittrick, hájící zájmy Rockefellerů. Během válečného období mezi léty 1939 a 1945 vyřizoval za Německou říši všechny nezbytné devizové obchody. Od roku 1943 se pokoušeli proti BIZ zakročit americký ministr financí Morgenthau i norská exilová vláda. Jejich snahy však byly marné. Britský finanční expert Keynes mimo jiné proti Morgenthauovi argumentoval tím, že po válce bude BIZ potřebná při „obnově“. Po druhé světové válce se vrátila ke své původní práci. Její předpisy prošly natolik výraznou přeměnou, že o členství projevily zájem všechny evropské centrální banky, a to i ze socialistických zemí. V letech 1962 až 1971 se zaměřovala na koordinaci reakcí na měnové krize. Úzce spolupracovala také se skupinou G10, ve které byly zastoupeny centrální banky deseti nejdůležitějších členů Mezinárodního měnového fondu a Švýcarska, jež tenkrát ještě členem IWF nebylo. Od roku 1971, s koncem systému pevných směnných kurzů, se do zorného pole dostala nová témata, na příklad evropské měnové trhy, bankovní a dohled nad pojišťovnami. BIZ, přestože z větší části patří soukromým bankéřům, odpovídá za sestavování pravidel kontroly v bankách-Basilej II a Basilej III. Tudíž všechna ujištění politiků, že se bankám nastaví tvrdší podmínky, vyznívají jako pouhý vtip ! Banky si svá pravidla určují samy, a to skrze BIZ. Protože mezinárodní obchody probíhají jen v dolarech, BIZ při vyúčtovávání neuznává žádnou jinou měnu. K tomu, aby dostala nálepku posluhovače a nástroje bankéřů, jimž patří FED (a americký dolar), není potřeba vytvářet žádné složité konšpirační teorie. Tím, že rozhoduje o mezinárodních finančních tocích, určuje také nepřímo hodnotu jednotlivých měn.
Následuje citát ze zprávy on-line vydání n-tv ze dne 13. září 2010:

„Úleva na burzách: Den poté, co basilejský výbor pro bankovní dozor schválil nová pravidla-Basilej III, výrazně stoupla cena akcií evropských bank. Obchodníci se těší, že z trhů tím konečně zmizla nejistota. Se vstřícným postojem se setkaly obzvláště dohodnuté přechodné lhůty. Banky mají nyní údajně více času než se čekalo, na to, aby splnily kapitálové požadavky. Jeden z obchodníků dodal:. ,Zde se instituce prosadily samy. “

IWF

Mezinárodní měnový fond-IWF je známý také jako světový měnový fond a je součástí Spojených národů. Sídlí v USA ve Washingtonu, D. C., a je napojený na Skupinu Světové banky, která sídlí tamtéž a jejíž úkoly jsou rovněž nanejvýš zajímavé. Jedním z vytyčených cílů IWF je:

„pomoct zredukovat do roku 2015 mezi světovou populací podíl chudých lidí na polovinu.“

Volně přeloženo by to mohlo i znamenat: Do roku 2015 musí zmizet polovina obyvatel světa ! K úkolům IWF, který díky světové hospodářské krizi získal od roku 2007 mnohem větší moc, oficiálně patří: podpora mezinárodní spolupráce v oblasti měnové politiky, rozšíření světového obchodu, stabilizace směnných kurzů, poskytování úvěrů, dohled nad peněžní politikou a technická výpomoc. IWF byl založen 22. července 1944 na konferenci v Bretton Woods. V dalším textu se k této události ještě několikrát vrátíme, měla totiž závažný dopad na světové hospodářství. Je základem pro zdárné nastolení Nového světového řádu. IWF, v zásadě založený jako akciová společnost, měl v roce 2010 přesně 187 členských států, jejichž hlasovací právo se odvíjelo od jejich kapitálového podílu. Německá spolková republika přistoupila k IWF v roce 1952. Členskými státy s největším hlasovacím podílem byly do té doby USA s 15,85 %, Japonsko s 6,84 %, Německo s 5,88 %, Francie s 4,86 %, Velká Británie s 4,86 % a Čína s 4,42 %. Usnesení musela schválit 85%. USA se svými téměř šestnácti procenty a státy Evropské unie s celkově 30% tvoří tak při hlasovaní menšinu, která může de facto blokovat jakékoliv usnesení a rozhodnutí. To znamená, že rozvojové a nově industrializované země musely vždy dělat to, co chtěly bohaté státy. Kromě toho USA mají – jako jediný člen – právo veta ! V říjnu 2010 se státy G-20-dvacet čelných průmyslových a nově industrializovaných zemí na zasedání v Jižní Koreji usnesly, že zvýhodní při hlasování nově
industrializované země. Německo pak „dobrovolně“ postoupilo svou moc a vliv Číně a Japonsku. USA samozřejmě ne. Od roku 2011 je proto za USA a Japonskem na třetím místě Čína, a to před Německem, Velkou Británií, Francií, Itálií, Ruskem, Indií a Brazílií. V čtyřiadvacetihlavém představenstvu IWF se Evropa vzdala dvou křesel. Bylto ústupek Evropy Číně a Indii, aby podpořili plány IWF na novou světovou měnu. Má být zavedená v dohledné době, aby upevnila Nový světový pořádek. IWF poskytuje za určitých podmínek termínované úvěry státům, které se potýkají s hospodářskými problémy. Mezi podmínkami pro poskytnutí úvěrů na příklad najdeme: krácení státních výdajů, například snížením důchodů, propouštění úředníků nebo liberalizace bankovnictví. Jedním z předpokladů pro získání úvěru od IWF je, že dotyčná země nesmí svou měnu krýt zlatem ! Zcela zásadní podmínka – také k ní se ještě později vrátíme ! Podmínky uložené státům formou takzvaného Strukturního adaptačního programu-SAP mohou také zahrnovat privatizaci veřejných institucí, jako jsou spořitelny, elektrárny a vodárny. IWF následně určuje, která firma¨si potom tyto „statky“ zaslouží. V dokumentárním filmu Erwina Wagenhofera, jenž určitě do poručuji zhlédnout, „Leťs make money“-Továrna na prachy John Perkins vypráví o své někdejší práci pro JWF jako „economic hit man“. Jeho úkol spočíval v tom, že pro Světovou banku nebo některou z jejích dceřiných organizací, vyhledával země, zajímavé pro mocné západní koncerny. Danému státu potom zprostředkoval úvěr na investice v infrastruktuře, nejspíše na stavbu silnic, což oficiálně znamenalo zlepšení hospodářské situace v dané oblasti a vytvoření nových pracovních míst. Peníze potom ale nikdy neproudily přímo do dotyčné země, nýbrž na konta podniků, které zodpovídaly za budování infrastruktury v dotyčné zemi ! Byly to západní podniky, jež zakázky získaly od JWF nebo od světové banky. Dané zemi nebo jejím většinou chudým obyvatelům zůstaly pouze dluhy za půjčky, které nikdy nebudou schopní splatit. John Perkins pokračuje:

„A tak, aby se pod tíží těchto dluhů nezadusily, jsou nuceny dát za velmi výhodných podmínek k dispozici své cenné zdroje. Tím, že utváříme zákony, vytvořili jsme vlastně obrovské impérium. Máme pod kontrolou JWF i světovou banku, z větší části také Organizaci spojených národů. Poněvadž sami píšeme zákony, není činnost lovce ekonomik nezákonná. Uvrhnout státy do dluhů a potom je ještě vykuchat, to není nezákonné. Mělo by to být zakázáno, ale není !“

Že by snad JWF nakonec nebyl tak dobrý, jak se nám to snaží vsugerovat jeho vznešené cíle ? Ve skutečnosti má nad financemi a hospodářstvím členských státůvětší moc než jejich vlastní centrální banky, politikové a obyvatelé. Dokonce deník FAZ v on-line vydání z 15. září 2010 pod titulkem „Když přichází IWF“ píše:

„V historii fondu byly mnohé země po celá léta zákazníky IWF. Klouzaly často z jednoho programu do druhého. To nevypovídá o úspěšném plnění úkolů ekonomů Mezinárodního měnového fondu.“

Známý případ „úspěšné“ pomoci Mezinárodního měnového fondu je Argentina. V roce 2001, když zrealizovala požadavky IWF, další předem domluvené úvěry již
nedostala. Byla neschopná plateb a totálně zkrachovala. Schweizerische Wochenzeitung ze dne 10. ledna 2002:

„Argentina hospodařila v posledních letech přesně dle pravidel Mezinárodního měnového fondu. O své dluhy pečovala s vidinou možnosti dalších půjček. Měnovému fondu se to zdálo v pořádku. A odpovědné kruhy ve Washingtonu, Buenos Aires a Madridu si spokojeně mnuly ruce, když sledovaly, jak perónisté-stoupenci politické ideologie J. D. Peróna a jeho ženy Evy v Argentině prodávají jeden státní podnik za druhým a prohospodařují i nerostné bohatství země. Argentina by podle mezinárodních směrnic a liberalizaci hospodářství mohla posloužit jako ukázkový příklad. Také když Menemova vláda očividně nepoužila příjmy z prodeje státních podniků a nerostných zdrojů ke snížení státního dluhu, držel Mezinárodní měnový fond nadále svou linii. Stát dostával i nadále půjčky, smyčka-dluhů-se utahovala a vydojilo se, co se dalo.“

V prosinci 2001 vyšly v mnoha městech desetitisíce Argentinců do ulic a bušili přitom lžícemi o hrnce, aby tak protestovali proti vládě, jež vedla zemi k bankrotu. Kdo mohl, měl své zlato již dávno v zahraničí. Země se propadla do chaosu. Vláda se neortodoxními metodami pokoušela udržet v zemi alespoň nějaké zlato. Bylo zavedeno tak zvané corralito-česky chlívek: každý občan mohl ze svého konta
měsíčně vyzvednout jen tisíc pesos-přibližně tisíc amerických dolarů. Zbytek byl zmražený. Část vkladů v dolarech byla navíc převedená zpět na domácí měnu. 18.
prosince 2001 vyhlásil prezident Fernando de la Rúa výjimečný stav. Protesty vyústily v krvavé pouliční srážky s policií. O čtyři dny později byl prezident svržen.

„Pád Ferdinana de la Rúa“, psal americký ekonom a hlava Z-Magazínu Mark Weisbrot v listu Washington Post dne 25. prosince 2001, „nemohl nikoho překvapit. Implose-opak explose;vnitřní integrita poručena vyšším tlakem okolního prostředí v Argentině nese jednoznačně otisky prstů Mezinárodního měnového fondu.“

Mnohé z toho, co se odehrálo před státním bankrotemv Argentině, se bohužel velmi podobá krizi v Řecku po roce 2010. Hlavními důvody špatného stavu státního rozpočtu bylo krácení daní a korupce. Podobnosti existují i v měnovém systému. Argentina navázala svou měnu v roce 1992 na americký dolar, a tím rovněž pustila z rukou otěže vlastní měnové politiky. Jako v případě Argentiny, pocházely přibližně tři čtvrtiny věřitelů ze zahraničí. A v obou zemích navrhoval IWF opatření, jež měla vést ke konsolidaci-ustálení měny. Princip je jednoduchý a účinný: Národ se natlačí
do obrovských dluhů, až nakonec nemá nikdo peníze. Potom se stát přinutí ke krácení výdajů na sociální účely a platy a současně musí zvýšit daně. Pro obyvatelstvo to znamená: minimální příjmy ale vyšší výdaje-jistojistě skvělý obchod ! Když stát zkrachuje, supi si poraženou krávu naporcují a národu zůstanou jen bezcenné zbytky. FAZ k tomu 15. září 2010 píše:

„Pro Řeky, kteří v měnové unii čelí podobným tlakům, jsou Argentinci se svou kombinací přebujelého státního dluhu a pevného směnného kurzu, podle mínění mnohých ekonomů, přímo osudovým předobrazem. Podobně jako Argentina, mělo i Řecko již léta obtíže s přizpůsobením rozpočtové politiky požadavkům zvoleného směnného kurzu, argumentuje Desmond Lachman z Amerického institutu pro podnikání a výzkum politiky. Měnový fondv Argentině pouze zdržoval nevyhnutelné – a sice zrušení návaznosti pesa na americký dolar, dokud se nenavršila nepřekonatelná hora dluhů. Lachman doporučil Řecku, aby se poučilo od Argentinců a opustilo měnovou unii. Nezbytné období recese před novým začátkem by se tak mohlo zkrátit na minimum.“

Tím vyslovil Desmond Lachman to, co jsem v případě Řecka považoval za jediný správný krok: vystoupení z eurozóny, znovuzavedení vlastní měny a s tím spojené oddlužení. Na veřejnosti a v médiích se však o této možnosti nesmělo diskutovat, neboť to mohlo ohrozit další existenci Evropské unie. Místo toho byli řečtí politikové očividně donuceni prodat vlastní národ a zemi Mezinárodnímu měnovému fondu. Má osobní rada: Nikdy nevěřte výkladům politiků nebo médií a hlavně si nikdy nezapomeňte položit otázku: „Komu to prospěje ?“

13. října 2010 v jednom rozhovoru pro list Standard Franz Hermann,profesor ekonomie ve Vídni řekl:

„Evropské země nezachraňovaly stůj co stůj Řecko, nýbrž své vlastní, a v první řadě německé banky, které tam poskytly zcela absurdní úvěry. Souvislosti jsou také absurdní, zamyslíme-li se na následujícími skutečnostmi: Stát se zadluží u bank, aby mohl uhradit úroky z dluhů, které u nich má, nebo aby zachránil banky, u nichž má sám dluhy. Pak už naprosto nikdo nechápe, kdo u koho má vlastně dluhy a co dluhy vůbec jsou.“

Bývalý spolkový prezident Horst Köhler ve svých projevech vícekrát kritizoval mezinárodní bankovní systém a nemocné finanční trhy. 22. května 2010 v rozhlasovém rozhovoru pro Deutschlandradio uvedl, že Bundeswehr, ozbrojené síly Spolkové republiky Německo chrání v Afganistanu hospodářské zájmy Německa. Poté musel odstoupit, protože podle šedých eminencí zašel očividně příliš daleko. V každém případě však vyvázl živý. Köhler věděl, ostatně jako sotva kdo jiný, o čem hovořil. Byl totiž poručík v záloze a ekonom a jako státní tajemník pro finance za kancléře Helmu ta Kohla mnoho let jednal s Američany a Rusy o všech finančních záležitostech Spolkové republiky a v letech 2000-2004 byl i ředitelem Mezinárodního měnového fondu ! Dodnes je členem jednoho důležitého nástroje moci vládnoucích rodinných klanů, a sice Trilaterální komise. Když muž jako Köhler, který se sám aktivně podílel na vytvoření celosvětového finančního trhu, na kterém si i skvěle vydělal, má toho dost, pak musí býtsituace velice zlá.

Dějiny dolaru

V roce 1763 se britská armáda na úkor Francouzů zmocnila velké části Severní Ameriky. Mocná soukromá Bank ofEngland nutila nové kolonie, které předtím používaly své vlastní, od poplatků osvobozené peníze, aby akceptovaly anglickou měnu. Američané se rozhněvali, protože byli se svými penězi velmi spokojení. Bílé obyvatelstvo tvořili osadníci, jež uprchli z Evropy proto, aby zde, v zemi nekonečných možností, začali znovu od začátku. Většina z nich byli Francouzi, Němci a Angličané, kteří již měli dost Evropy a jejích vládců. Nyní ale byli nucení k tomu, aby platili Anglii daně ve zlatě a stříbře. Odkud brát a nekrást ? Inu, museli si půjčit za úroky od bankéřů. Po dvanácti letech došla Američanům trpělivost. Angličani nejenže zemi vykořisťovali, nýbrž také novým osadníkům zakazovali vlastní průmyslovou výrobu a nutili je, aby vše nakupovali za drahé anglické peníze od Británie. Aby se vysvobodili z úrokové pasti a spárů bank, vypukla v roce 1775 válka za nezávislost. O rok později, 4.července 1776, byla oficiálně vyhlášená nezávislost, banky ji ovšem neuznaly. Tímto se třináct kolonií odloučilo od svých mateřských zemí a založilo vlastní společenství států: Spojené státy americké. Benjamin Franklin, zakladatel USA a rozhořčený bojovník proti otroctví, se chtěl vrátit k vlastní státní měně a vytvořit peníze osvobozené od úroků a poplatků – rozumné rozhodnutí, které se však anglickým bankéřům pochopitelně nelíbilo. Pokusili se americké peníze zakáza nakonec neúspěšně. Americké hospodářství rozkvétalo. Angličané pak na řadě lodí, jež kotvily přímo u východního pobřeží, nechali tisknout obrovské množství falešných peněz a šířili je mezi lidmi. Každý osadník, který odešel na západ, dostal darem balík těchto padělků. Tak Angličané novou měnu nezatíženou úroky vědomě znehodnotili a způsobili inflaci. Šlo o to, zesměšnit Franklina a dokázat mu, že vydávání peněz náleží do rukou bank. Následovalo dalších sedm let války a mnoho mrtvých, než Angličané Pařížským mírem z roku 1783, alespoň oficiálně, smluvně uznali nezávislost.

Následovaly rozhořčené zákulisní boje mezi mocnými bankéři z Anglie a USA na jedné straně a americkou politikou na straně druhé. Emisní banky vznikaly a zase zanikaly. Sever chtěl donutit jih k tomu, aby se vzdal otroctví. Ale Jižané na to nedbali a raději vystoupili z unie. Poté se v letech 1861-1865 rozhořela občanská válka – válka Severu proti Jihu. Na válku ovšem potřeboval prezident Abraham Lincoln peníze. Požádal o úvěr soukromé banky. Ty požadovaly úroky mezi čtyřiadvaceti a šestatřiceti procenty. Lincoln byl bez sebe, a tak, aby mohl válku financovat, doporučil kongresu schválení zákona, který povoluje legální tisk nekrytých peněz. Vytisklo se 400 milionů dolarů. Krátce po válce byl Lincoln zavražděn a zákon zrušen. V roce 1881 se stal dvacátým prezidentem USA James A. Garfield. Sledoval politiku tvrdé měny – kryté ve stoprocentní výši zlatem nebo stříbrem.Pár týdnů po zveřejnění své peněžní agendy byl zavražděn. Také William McKinley, pětadvacátý americký prezident, vehementně vyžadoval zlatý standard. Zavražděn byl 6. září 1901. Je nutné vědět, že kupní síla dolaru v roce 1900 byla téměř na cent shodná s kupní sílou z roku 1800 – o celých sto let dříve ! Dokud měl stát v rukou zlato a kryl ním peníze, neexistovala téměř žádná inflace. Na začátku dvacátého století zavětřili velcí bankéři svou šanci a rozpřáhli se k obrovskému úderu. Věděli, že politici i obyvatelstvo se na ně díky zkušenostem s emisními bankami dívalo velmi skepticky. Potřebovali něco, čím by změnili jejich názory. Lidi bylo nutné uvrhnout do stavu strachu a paniky. Tímto způsobem je mohly přesvědčitnejsnáze. Na počátku dvacátého století byl J. P. Morgan nejmocnějším americkým bankéřem a jedním z nejbohatších mužů světa. V roce 1907 rozšířil fámu, podle níž prý velká konkurenční new yorská banka Knickerbocker Trust Company je neschopná plateb a zkrachuje. Následky byly zhoubné. Zpráva se rozšířila rychlostí blesku. Desetitisíce vystrašených občanů stáli před bankami a chtěli si vyzvednout úspory. Události oněch dnů líčí různé dokumenty značně odlišně. V každém případě se J. P. Morgan navenek snažil kolapsu zabránit. Ale chtěl to doopravdy a jak ? Možná již něco tušíte. Svolal nejdůležitější bankéře, kteří společně poskytli státu obrovský úvěr. Ale již bylo příliš pozdě. Banky se octli během několika hodin v úzkých a musely zrušit dosavadní úvěry. Lidé přicházeli o své domy, malé banky zkrachovaly, mnozí lidé přišli o úspory. A stát měl u bank ještě vyšší dluhy. Je to stále tatáž hra, která zřejmě nikdy nezevšední. Důležitou roli v spiknutí proti americkému lidu hrál německý bankéř Paul Warburg, jenž se přistěhoval v roce 1902 se svým bratrem Felixem. Třetí bratr Max zůstal ve Frankfurtu, aby vedl otcovu banku M. M. Warburg & Co, která o něco později financovala revoluci v Rusku. Paul Warburg se oženil s Ninou Loeb, dcerou Salomona Loeba, jenž byl hlavou nejmocnější mezinárodní americké banky Kuhn, Loeb & Company. Felix Warburg si vzal za ženu Fredu Schifif, dceru Jakoba Schiffa, druhého nejdůležitějšího muže v Kuhn, Loeb & Co. Nechci vás nudit podobnými detaily, ale je důležité, abyste pochopili, že tito lidé stáli a stále stojí nad věcí, nad událostmi. Často mezi sebou uzavírali sňatky, jistý druh staletého křížení. Je to společnost s vlastními pravidly a zákony, která si z ostatních lidí nic nedělá. Protože se všeobecně tušilo, že paniku v roce 1907
vyprovokoval J. P. Morgan zcela vědomě, jmenoval americký kongres vyšetřovací výbor, jejž měl vést senátor Nelson Aldrich. Právě on ! Byl společníkem J. P. Morgana a považovánza prodlouženou ruku amerického bankovního kartelu-sdružení podniků. Jeho dcera Abby se později provdala za Johna D. Rockefellera mladšího, syna tehdy nejmocnějšího muže USA. Předtím ještě Aldrich ale
odevzdal svou zprávu o krachu v roce 1907, která sice neodhalila pozadí tehdejších událostí, zato však nabádala k založení nové centrální banky, aby se podobná příležitost už nikdy nemohla opakovat !

Federal Reserve Act

Pod tlakem Nelsona Aldricha, miláčka americké bankovní elity, a prezidenta Woodrowa Wilsona byl v roce 1913 utajeně a v noci vydán Federal Reserve Act, zákon o federálních rezervách, jenž vložil vládu nad americkým dolarem do rukou nejvlivnějších soukromých bankéřů. Kromě toho měl dalekosáhlé důsledky nejen pro americké občany, ale i pro celý svět ! Následně byla založena nová soukromá americká centrální banka Federal Reserve Bank. Sotva která historická událost měla za následek více rozepří a přispěla ke zmatku kolem pravidel o fungování peněz, jako zřízení FEDu. Při svém pátrání jsem narazil na stovky, ba tisíce dokumentů, pojednávajících o tomto tématu a zdá se, že i zkušení právníci nedokáží jasně vysvětlit, co přesně v onom zákoně stojí. Jisté je, že musel být jednohlasně schválen jednotlivě každým z padesáti členských států USA. Zdá se být téměř jistým, že se to dodnes nestalo ! FED tvoří správní rada, dvanáct regionálních bank-Federal Reserve Banks a mnoho dalších členských bank a jiných institucí. Jeho vedení sice jmenuje prezident Spojených států, ale členské banky jsou však zároveň vlastníky FEDu. Federální rezervní systém je tedy zčásti státní, zčásti soukromý. Je to tedy všechno možné, jen ne „centrální banka“ ! Protože nemá smysl, aby prezident USA jmenoval do vedení někoho, s kým by vlastníci banky nesouhlasili, nezbývá mu nic jiného, než jmenovat kandidáty, které mu navrhnou vlivní bankéři sami. Toho času je to Ben Shalom Bernanke, jenž v roce 2006 podědil funkci po Alanu Greenspanovi.

Federal Reserve Act

Pod tlakem Nelsona Aldricha, miláčka americké bankovní elity, a prezidenta Woodrowa Wilsona byl v roce 1913 utajeně a v noci vydán Federal Reserve Act, zákon o federálních rezervách, jenž vložil vládu nad americkým dolarem do rukou nejvlivnějších soukromých bankéřů. Kromě toho měl dalekosáhlé důsledky nejen pro americké občany, ale i pro celý svět ! Následně byla založena nová soukromá americká centrální banka Federal Reserve Bank FED. Sotva která historická událost měla za následek více rozepří a přispěla ke zmatku kolem pravidel o fungování peněz, jako zřízení FEDu. Při svém pátrání jsem narazil na stovky, ba tisíce dokumentů, pojednávajících o tomto tématu a zdá se, že i zkušení právníci nedokáží jasně vysvětlit, co přesně v onom zákoně stojí. Jisté je, že musel být jednohlasně schválen jednotlivě každým z padesáti členských států USA. Zdá se být téměř jistým, že se to dodnes nestalo ! FED tvoří správní rada, dvanáct regionálních bank a mnoho
dalších členských bank a jiných institucí. Jeho vedení sice jmenuje prezident Spojených států, ale členské banky jsou však zároveň vlastníky FEDu. Federální rezervní systém je tedy zčásti státní, zčásti soukromý. Je to tedy všechno možné, jen ne „centrální banka“ ! Protože nemá smysl, aby prezident USA jmenoval do vedení někoho, s kým by vlastníci banky nesouhlasili, nezbývá mu nic jiného, než jmenovat kandidáty, které mu navrhnou vlivní bankéři sami. Toho času je to Ben Shalom Bernanke, jenž v roce 2006 podědil funkci po Alanu Greenspanovi. Ostatní vagony měly vpředu i vzadu kvůli orientaci v oblacích dýmu a prachu velká čísla. Podobná nádhera však žádné číslo nepotřebovala. Z obou stran nesla ve středu malou desku s jediným slovem: ALDRICH.“

Senátor Nelson Aldrich si do svého vlastního železničního vagonu pozval úzkou elitu ze smetánky amerického bankovnictví. Když se zavřely dveře veřejné části vlaku a všichni čekali na odjezd, přikradlo se potají, nepozorovaně a vždy po jednom, přes nástupiště šest mužů. Všichni nastoupili do luxusního vozu k Aldrichovi. Společně odjížděli kvůli spiknutí na jih – přesný cíl: ostrov Jekyll Island. Kromě Aldricha tam byli:

Abraham Piatt Andrew, ministerský předseda, kterýspravoval americké zlato;
Frank A. Vanderlip, prezident National City Bank of New York a v té době také delegát Williama Rockefellera a Investmentbank Kuhn-Loeb;
Henry P. Davison, spolumajitel J. P. Morgan & Company;
Charles D. Norton, prezident J. P. Morgans First National Bank of New York;
Benjamin Strong, předseda J. P. Morgans Bankers Trust Company;
Paul M. Warburg, společník banky Kuhn-Loeb a v oné době také delegát evropských bank Rothschildů a německé Warburg-Bank.

Nemohl jsem zjistit, jestli onoho dne skutečně sněžilo, nebo zda je tato část Griffinova vyprávění výplodem fantazie. Co však lze považovat za jisté, je seznam pasažérů v Aldrichově vagonu, stejně jako jejich cíl. Nevím, jestli si dokážete představit, co to znamená: výše zmínění zástupci klanů Rothschildů, Rockefellerů, Morgana a Warburgů společně reprezentovali zhruba třetinu tehdejšího celosvětového bohatství !

„Elita finančního světa se vydala na osm set mil dlouhou cestu do Atlanty, potom do Savannah a nakonec do malého města Brunswick ve státu Georgia. Brunswick se jevil spíše jako nevýznamný cíl cesty – bylo to rybářské městečko na pobřeží Atlantiku s malým, ale rušným přístavem, překladištěm bavlny a užitkového dřeva. Žilo zde jen několik tisíc obyvatel. V oné době již byly Sea Islands, jež chránily pobřeží od jižní Caroliny až po Floridu, mezi skutečně bohatou vrstvou společnosti oblíbenou oblastí pro budování zimních sídel. Jeden z těchto ostrovů nedaleko městečka Brunswick teprve před nedávnem získal s několika svými obchodními
partnery J. P. Morgan. Aby utekli před krutou zimou na severu, přijížděli sem na podzim a v zimě za lovem kachen a vysoké zvěře. Ostrov se jmenoval Jekyll Island.“

Těchto sedm mužů strávilo společně devět dní a vedlo dlouhé debaty v Jekyll-Island-Clubu, místním klubu ve stylu anglických gentlemanů, který nechal Morgan  vybudovat na svém venkovském sídle. V diskuzích se nejednalo o ničem jiném, než o novém uspořádání mezinárodního finančnictví. Šlo o to, jak vyšachovat konkurenci a otěže peněžnictví předat výhradně do rukou velkých bank. V letech 1900 až 1910 se počet bank ve Spojených státech více než zdvojnásobil. Především na jihu a západě země fungovalo přes dvacet tisíc malých bank, jež byly panstvu v New York City
trnem v oku. Musely zmizet. Ale jak toho dosáhnout ? Inu, odpověď byla prostá: vytvořením mocné emisní banky, která by byla zcela v soukromém vlastnictví bankéřů. Tak by ovládali finanční trhy a rozhodovali o úvěrové politice, inflaci, boomech i krachu na burzách – a také o zrušení zlatého standardu ! Evropa jim již patřila. Amerika byla rozvíjejícím se trhem a patřila jí budoucnost. A protože jejich cílem byla vláda nad celým světem, chtěli teď Ameriku.

„Budeme mít světovou vládu, ať chceme, nebo ne. Jediná otázka zní: dosáhneme jí dobyvatelskými výpady, nebo na základě dohody ?“
Paul Warburg

Přestože na webu FEDu tuto historii nenaleznete, nabízí se dostatek odkazů k tomu, že se docela přesně odvíjela takto. Byl to Paul Warburg, kdo nedržel jazyk za zuby. V roce 1916 poskytl rozhovor B. C. Forbesovi, mladému reportérovi z Leslie’s-Weekly-Reporter a zakladateli pozdějšího magazínu Forbes. V interwiew sice neuvedl jména zúčastněných, setkání ale potvrdil. V roce 1930 sepsal Paul Warburg obsáhlé pojednání „Thefederal reserve systém, iťs Origin and Growth – Rejlections and Recollections“ – FED, vznik a vývoj – úvahy a paměti, jež čítá
celkem 1 750 stran:

„Vše, co se na konferenci dělo, bylo přísně důvěrné. Dokonce se nesměla zveřejnit ani skutečnost, že se setkání vůbec uskutečnilo. Ačkoliv mezitím uplynulo celých osmnáct let, necítím se dost svobodně psát o průběhu této nanejvýš zajímavé konference, jejíž účastníky zavázal senátor Aldrich mlčenlivostí.“

Všichni výše zmínění muži si očividně nebyli blízkými přáteli. Pochopili však, že vybudovat a upevnit svou moc mohou jen společně.

„Paul Moritz Warburg byl předním členem Investmentbank M. M. Warburg & Co. v Hamburgu a Amsterodamu. Teprve devět let po setkání na Jekyll Island odjel do Spojených států. Brzy po svém příchodu – vybaven prostředky skupiny Rothschildů – byli on i jeho bratr Felix schopni proniknout do New Yorker Investmentbank Kuhn, Loeb & Co., zatímco současně zůstali podílníky banky Warburg v Hamburku. Během
dvaceti let se stal Paul jedním z nejbohatších mužů Ameriky a měl nespornou moc nad železnicí v celé zemi.“

Železnice byla v USA na konci 19. a na počátku 20. století nejdůležitějším dopravním prostředkem. Železniční společnosti dosáhly v některých letech mimořádné zisky.
Jakmile se po první světové válce prosadil automobil, vliv železničních magnátů rychle slábl. Novým centrem moci se staly naftařské společnosti Rockefellerů.

„Třetí z bratrů, Max Warburg, byl finančním poradcem německého císaře a stal se ředitelem Říšské banky. Samozřejmě že to byla centrální banka a představovala jeden z modelů, jež se pak uplatnily při konstrukci Federálního rezervního systému. Jen pro doplnění, Říšská banka o několik let později zapříčinila v Německu hyperinflaci, která nezničila jen střední vrstvy, ale rovnou celé hospodářství.“

Mocní bankéři sepsali na Jekyll Islandu během oněch devíti dní zákon, který jim měl předat do rukou veškerou moc nad Spojenými státy americkými. Pojmenovali ho „Federal Reserve Act“. Aldrich se ho poté pokusil prosadit v kongresu. Mezi poslanci však očividně nechyběli rozumní lidé, a tak bylo obtížné získat pro hlasování většinu. Američané byli po zkušenostech s Bank of England a četných vlastních pokusech o získání měnové stability nanejvýš opatrní. Thomas Jefferson, americký prezident a autor Deklarace o nezávislosti již v 18. století varoval:

„Pokud by americký lid někdy dovolil soukromým bankám aby kontrolovaly vydávání peněz, nejprve prostřednictvím inflace a následně deflace, budou banky a podniky ve vašem okolí okrádat lidi o veškerý majetek, až jednoho dne budou vaše děti vyrůstat jako bezdomovci na kontinentu, který vaši otcové dobyli.“

Paul Warburg se stal neoficiálním mluvčím spolku a společně s Aldrichem neústupně propagoval centrální banku evropského střihu. Za tři roky složil prezidentskou přísahu Woodrow Wilson. Banky financovaly jeho volební kampaň a jako protislužbu měl I»odepsat Federal Reserve Act. Krátce před tím ještě Woodrow Wilson v listu The New Freedom napsal:

„Od chvíle, kdy jsem se stal politikem, svěřovali mi lidé své názory především v soukromí. Několik mužů z řad nejvýznamnějších osobností USA v oblasti obchodu a průmyslu má z někoho, či z něčeho strach. Vědí, že se kdesi skrývá síla, která je tak dobře zorganizovaná, tak tajemná, ostražitá, vnitřně provázaná, ucelená a s tak hlubokým dosahem, že je vhodnější hovořit o ní pouze šeptem.“

23. prosince 1913, když téměř všichni poslanci odcestovali na vánoční prázdniny a nikdo nemohl protestovat, schválil Woodrow Wilson, osmadvacátý prezident Spojených států, zákon, jenž z jeho národa učinil otroky bankovní elity. Navíc bylo lidem v předvánoční době vnuceno ještě něco jiného, co doposud neznali: daň z příjmů ! Tato daň je totiž v rozporu s ústavou Spojených států amerických a je tedy nezákonná, což někteří zástupci amerického berního úřadu IRS zcela otevřeně přiznávají. Četní právníci proti dani z příjmu protestovali až u nejvyššího soudu. Většina dostala dokonce zapravdu – a od té doby jsou od daně osvobození. Několik let poté, co podepsal Federal Reserve Act, hluboce zdrcený a zlomený Woodrow Wilson řekl:

„Jsem velmi nešťastný člověk. Nevědomky jsem zruinoval vlastní zemi. Nad velkým průmyslovým národem vládnou poskytovatelé úvěrů, kteří jsou navzájem propojení. Proto vzrůst našeho národa a veškerá naše činnost spočívá v rukou několika mála jedinců. Jsme jednou z nejhůře vládnoucích, nejkontrolovanějších a nejovládanějších vlád civilizovaného světa. Nejsme vláda svobodného názoru nebo rozhodnutí většiny, nýbrž vláda mínění a nátlaku malé skupinky panujících mužů.“

Dolar jako hlavní světová měna

V roce 1913 dostali velkobankéři dolar plně do své moci a stali se tak nejmocnějšími lidmi světa. Pokud se všeobecně předpokládá, že nejmocnějším mužem na Zemi je prezident Spojených států amerických, je to ve skutečnosti pouhý vtip. Opravdovou moc má ten, kdo má peníze. Nikde tato moudrost neplatí více než právě v USA. Prezidentská volební kampaň je neskutečně drahá a musí být hrazena se soukromých zdrojů. Existují doklady, které potvrzují, že bankéři již po generace financují kandidáty obou stran, aby měli pak prezidenta, jenž jim bude zavázán a rozhodovat v souladu s jejich vůlí. Na konferenci v Janově v roce 1922 učinili mocní bankéři ze „svého dolaru“ a libry hlavní světové měny, a to zřízením zlatého devizového standardu. Zároveň se jim podařilooddělit měny ostatních národů od zlata. Nyní byl „jejich dolar“ jedinou krytou měnou, měnou, jež měla skutečnou hodnotu. A tak si mohli dělat, co chtěli. Banky poskytovaly obrovská množství levných úvěrů, na burzách se bez zábran spekulovalo. V letech 1914 – 1919 zdvojnásobil FED objem peněz v oběhu, což přirozeně mělo za následek inflaci. V roce 1919 zase množství peněz razantně snížila a a banky začaly masově vypovídat existující úvěrové smlouvy. Lidé pak vzali banky útoke-runy na banky, aby zachránili své úspory. Bankroty, kolaps hospodářství, rasové nepokoje, anarchie a krach burzy v roce 1920 na sebe pak nenechaly dlouho čekat. Kongresman Charles Lindbergh v roce 1921 řekl:

„Díky zákonu Federal Reserve Act bylo možné uměle vyvolat paniku. Nynější zmatky jsou první, které byly vyvolány uměle,a sice pouhým výpočtem prosté matematické rovnice.“

Krach v roce 1920 byl pro bankéře, kteří mezitím získali nepředstavitelné jmění a neomezenou moc, pouhým před zahřátím. V letech 1921 až 1929 opět zvýšili objem peněz, donekonečna poskytovali půjčky a přidali k tomu ještě jednu novinku – půjčku, již pojmenovali Margin Loan-lombardní úvěr. Tento typ úvěru se stal v bláznivých dvacátých letech opravdovým hitem. Margin Loan sloužil k nákupu cenných papírů, přičemž stačilo přispět pouze deseti procenty vlastního kapitálu. Jako záruka sloužily akcie. Za sto dolarů se daly koupit akcie v hodnotě tisíc dolarů. To byla bomba ! Všichni najednou spekulovali na burze a chtěli zbohatnout přes noc. Kurzy explodovaly. Lidé slavili a radovali se. Z minulého krachu se vůbec nepoučili. Margin Loan skrýval však jedenrozhodující háček: datum splatnosti se mohl určit kdykoliv a musel být vyplacen během čtyřiadvaceti hodin. V tom případě, když chtěl dlužník zaplatit dluh, musel prodat své akcie.

V roce 1929 FED náhle snížila objem peněz a banky následně vypověděly miliony půjček. Burza a finanční sektor se opět zhroutily. Splasknutí akciové bubliny v černý čtvrtek padlo za oběť 5 400 malých bank, které vzápětí pohltilo pět největších bank v zemi. Nepřipomíná vám to něco ? Nejpozději nyní musí být jasné, že hospodářství funguje na základě zcela prostých mechanismů a že se opakuje stále dokola tatáž hra. Zvětší se objem peněz v oběhu – vzniká bublina. Pak se množství peněz zredukuje – bublina splaskne. Prohrávají prostí lidé a malé banky. Velké banky shrábnou všechno, o co ostatní přijdou a upevní své mocenské struktury. Tohle se bude opakovat donekonečna, až do chvíle, kdy se na našem finančním systému nezmění něco zásadního – dokudse soukromým bankám neodejme moc nad penězi ! Sen o blahobytu, který si vybájili statisíce vkladatelů, se po roce 1929 zhroutil jako domeček z karet. První mrakodrapy v New Yorku a Chicagu se tyčili do nebes jako prázdné památníky – žádná firma si totiž nemohla dovolit platit drahý nájem. Začalo se hromadně propouštět, nekonečné řady prázdných nákladních aut marně čekaly na nějaký náklad, a tak dále… Nejhůře to však postihlo zemědělce. Jejich výrobky si už nikdo nemohl dovolit. Aby zabránili dalšímu poklesu cen, vylévali mléko do řek, zabíjeli dobytek a zapalovali svá pole. Americký politik Louis McFadden, bojovník proti monopolu bank, k tomu v roce 1936 řekl:

„Ke krachu v roce 1929 nedošlo jen tak samo od sebe. Bylo to pečlivě naplánované… mezinárodní bankéři vytvořily strašné okolnosti, a tím se stali našimi vládci.“

Protože řekl pravdu, byl zanedlouho během jedné večeře otráven, a to ještě předtím, než stačil v kongresu prosadit zákon proti oligarchům:

„Máme ve své zemi jednu z nejbezcharakternějších organizací, jakou kdy svět viděl. Mám tím na mysli představenstvo bank FEDu… jež nejsou státními institucemi. Jsou to soukromé monopoly, které okrádají americký lid ku vlastnímu a prospěchu a zisku
jejich zahraničních zákazníků.“

5. dubna 1933 prohlásil nově schválený zákon soukromé vlastnictví zlata v hodnotě vyšší než sto amerických dolarů za ilegální. Občané byli nucení ho odprodat FEDu za zákonem stanovenou a přirozeně co nejnižší, cenu 20,67 amerických dolarů za unci. Tak shrábnul soukromý FED desetitisíce uncí levného vyvlastněného zlata.V USA a Evropě následovala hořká léta: nezaměstnanost, chudoba a hlad. Lidé na obou stranách oceánu si stále ještě mysleli, že za vzniklou situaci nesou sami vinu a že ekonomika jako taková je krutá a nevypočitatelná. V roce 1939 vypukla druhá světová válka, jež stála všechny zúčastněné národy obrovské sumy peněz. Válečný materiál byl drahý, a čím déle se válka táhla, tím více vysychaly příjmy z daní, neboť hospodářství bylo na dně a sotva kdo měl prostředky na konzum. Hromady válečných peněz se daly pořídit jen nezřízeným tiskem bankovek a obrovským zadlužením u bank. Navíc některé národy tiskly a vypouštěly na trh také falešné peníze v cizích měnách, jen aby poškodili měnu protivníka. Nakonec už nikdo nevěděl, kdo měl původně kolik peněz a jakou hodnotu měly jednotlivé měny vůči sobě navzájem. Kvůli pořádku v poválečné době se muselo najít nějaké řešení.

Bretton Woods

Dohoda z Bretton Woods byla vedle založení soukromého FEDu největším podvodem a lží v hospodářských dějinách světa. Smlouvou a pomocí jednoduchého triku zotročil americký bankovní kartel kolem Rotshilda, Rockefellera a Warburga celé lidstvo. Protože spojenci (USA, Anglie, Francie a Rusko) se již v roce 1944 považovali za vítěze, přizvali zástupce dalších čtyřiceti států za účelem vytvoření plánů o novém uspořádání světa. V době od 1. do 23. července 1944 se setkali v Bretton Woods, štvrti poklidného maloměsta Carroll v americkém státě New Hampshire. O nadvládu v novém poválečném světě sváděla skrytý mocenský boj Anglie s USA. Přesněji řečeno, anglické a americké banky, poněvadž centrální banky obou zemí byly přece v soukromém vlastnictví. Je těžké odhadnout, jak úzce evropské banky kolemRothschilda a Warburga a americké kolem Rockefellera a Morgana navzájem spolupracovaly. Založily sice v roce 1910kartel a vlastnily společně FED, nicméně to na mne při studiu dobových materiálů působí tak, jako by se každý snažil toho druhého spíše vyhodit ze sedla, jen aby se stal sám jedinou a nepřekonatelnou jedničkou. Ale možná tento pohled také klame a všechna vyjednávání vztahující se k novému uspořádání měnových systémů byla pouhou exhibicí pro naivní masy. Nevylučuji ani jednu z obou zmíněných variant, stejně jako je možné, že ve skutečnosti bylo něco pravdy na obou verzích. Dolar byl až doposud hlavní světovou měnou, jakýmsi vztažným bodem, vůči kterému se vymezovaly ostatní měny.Znamená to, že směnný kurz každé měny se vůči dolaru neustále měnil, vždy podle toho, jak úspěšné bylo hospodářství a tým i měna země. To však Američanům nebylo vhod, protože když se některý stát hodně snažil, hodně vyráběl a vyvážel své produkty, potom rostla šance, že by měna dané země mohla předstihnout i dolar. Kdyby této měně důvěřovaly pak další státy, mohl by dolar přijít o prvenství. A tak bylo nutné na systému volně pohyblivých směnných kurzů něco změnit. Jak známo, bankéři již krytí měn zlatem zrušili. Nyní Angličané, zastoupení ekonomem Johnem Maynardem Keynesem, navrhli fiktivní světovou měnu-BANCOR a všem regionálním měnám stanovili převáděcí kurz. Každý si mohl ve své zemi ponechat vlastní měnu, ale na mezinárodní úrovni musely státy obchodovat s BANCORem.Keynes tahal při vyjednáváních se zástupcem americké vlády Herry Dextrem Whitem za kratší konec lana. White, litevsko-židovský přistěhovalec, předtím než byl odhalen jako ruský špion, to dotáhl až na zástupce ministra financí. Zemřel ještě před zahájením soudního procesu.

Poznámka:
Na tomto místě nemohu nezmínit, že mne při mém pátrání uvedlo do rozpaků zjištění, kolik hazardních a falešných hráčů, podvodníků a pochybných postav rozhodovalo v Evropě a USA po celá staletí o finančnictví a politice. Je s podivem, že lidé všech národů se zřejmě rádi nechávali unášet a oslepovat povrchními dojmy z pozlátka. V průběhu dějin byl nesčetněkrát zcela nekriticky svěřen náš osud do rukou podivných existencí. Když pomyslím na přítomnost, zdá se mi, jakoby naše touha po vlastním obelhávání a manipulaci dokonce síHarry Dexter White v každém případě se svým plánem proti Keynesovi uspěl. Americký dolar, majetek několika málo bankéřských rodin, se stal novou hlavní světovou měnou. Měl zmizet systém pohyblivých směnných kurzů místo něho nastoupit systém pevných směnných kurzů. To znamenalo, že již nezáleželo na tom, do jaké míry hospodářství určité země v budoucnu povyroste a jak moc se budou její obyvatelé snažit – hodnotu jejich měny by to v mezinárodním měřítku nijak nepoznamenalo. Směnný kurz, jenž byl pevně stanoven 22. července 1944, měl platit navždy. BANCOR se stal, alespoň prozatím, minulostí. Znovu se k němu vrátíme ve třetí části této knihy. Stále však zbývalo několik vzpurných národů, které se nechtěly vzdát zlata a s ním spojeného jistého řádu. Rády by se vrátily ke zlatemu standardu, jehož se během první světové války vzdaly. K tomu Keynes napsal:

„Věděl jsem, že hlavní centrální banky by se nikdy svobodně nevzdaly tehdejší podoby formy zlatého standardu. A ani jsem netoužil přivolat žádnou katastrofu, která by je svou sílou nedobrovolně přinutila k tomu, aby svůj postoj změnily. Jediná naděje tedy spočívala v pomalém vývoji formou regulované světové měny, pro kterou existující zlatý standard posloužil jako výchozí bod.“

Účastníci konference byli ujišťováni, že dolar kryjí vydatné zlaté rezervy Spojených států. Svět tomu uvěřil, vždyť FED se ve zlatě přímo topil. USA shrábly po první světové válce nejen zlato poraženého Německa, Rakouska a Japonska, ale v roce 1933 vyvlastnily i vlastní obyvatelstvo, které muselo zlato odevzdat FEDu. Hodnotu každé měny určoval nyní pevně daný směnný kurz k dolaru. Každý stát, pokud chtěl obchodovat, musel kupovat dolary. Stejně tak dostal dolary, jestliže cokoliv prodával. Od této chvíle se v dolarech platily všechny důležité suroviny, lhostejno, kde se obchod uskutečnil. Všechny ceny za jakékoliv zboží v mezinárodním obchodu musely být udávány v dolarech. Prodal-li například Írán Německu barel surové ropy, transakce se uskutečnila v dolarech. Z dolaru se stalo nové zlato. Proto se dodnes cena diamantů, zlata, stříbra nebo ropy udává právě v dolarech. Tímto se stal dolar v podstatě světovou měnou. Je těžké říct, zda si politikové nebo jejich zástupci, kteří tyto smlouvy vyjednali, vdanou chvíli byli vědomí toho, že dolary nevydávají Spojené státy, nýbrž soukromí bankéři. To však nehraje téměř žádnou roli. V zásadě není důležité zda-li jednali nekompetentně anebo byli koupeni. Faktem zůstává, že to mělo dopad na celé lidstvo ! Možné je i to, že účastníci konference smlouvu v dané podobě nikdy nepodepsali. Autor knihy „Welt Macht Geld“ (Svět, moc, peníze) Georg Zoche, v kapitole „Nebyla to chamtivost, ale dolar.“ píše:

„…Jak k tomu došlo, že americký dolar sehrál natolik speciální roli ? Kdo si klade tuto otázku, dostane většinou stejnou odpověď, a sice, že se země západního světa na konferenci v Bretton Woods shodly na dolaru jako hlavní světové měně. Chyba ! Státy se na dolaru jako hlavní světové měně v Bretton Woods nejenže neshodli, o tom se tam totiž vůbec ani nejednalo ! Událo se něco zcela jiného: Během konference – v noci ze 13. na 14. července 1944 – USA tajně přepsaly dokumenty. Když účastníci konference pocházející ze čtyřiačtyřiceti zemí konečně smlouvu podepsali, netušili, že USA v dokumentu slovo „zlato“ doplnily opci „nebo americký dolar“.

„Tímto způsobem, který později Velká Británie označila jako podvod, se americký dolar stal hlavní světovou měnou a USA velmocí. Následky tohoto podvodu byly více než tragické: bez něho by se nespustila dnešní finanční krize, neboť k enormní nerovnováze mezi USA a světem došlo prvé řadě následkem zvláštního postavení amerického dolaru.“

Ve skutečnosti se jedná o zřetelný odkaz na to, že americká delegace prostě zmanipulovala smlouvy.V dané době ještě nekončila druhá světová válka a tlak na všechny zúčastněné musel být obrovský. Přesto: Proč později nebyly smlouvy zrušeny ? Měli strach ze zesměšnění ? USA slíbily všem zemím, že dolary z jejich obchodních transakcí kdykoliv vymění za zlato. Jako směnný kurz bylo určeno 35 dolarů za trojskou unci, což se od té chvíle rovnalo ceně zlata na světovém trhu: jedna unce zlata (31,1 gramů) měla podle toho vždy hodnotu pětatřiceti dolarů. Tímto krokem bankéři konečně nenáviděné zlato přemohli ! Spolková republika Německo k systému pevného směnného kurzu přistoupila v roce 1949, protože neměla jinou možnost. Když hospodářský výkon dané země neodpovídal směnnému kurzu jeho měny vůči dolaru-například hospodařil s lepšími výsledky, než předpokládal, musel kvůli udržení rovnováhy nakoupit ještě další dolary. Pro země, jež zvyšovaly produktivitu, jako na příklad Německo, z toho plynuly četné nevýhody. Zajímavá je v této souvislosti také skutečnost, že neexistovala žádná omezení pro množství peněz v amerických dolarech. FED prostě tiskla libovolné množství těchto barevných cedulek. Všichni členové zřejmě vycházeli z toho, že USA by do oběhu daly jen tolik peněz, kolik jich doopravdy ve zlatě mají. Americkou centrální banku však nesvazovala žádná povinnost aby prokázala své bezedné rezervy ve zlatě.

Svět naprosté a bezmezné důvěry !

Kvůli kontrole a prosazení dohody v praxi vznikly v Bretton Woods i následující organizace: Světová banka a Mezinárodní měnový fond -IWF, které se měly do budoucna starat o dodržování pravidel hry amerických bankéřů. IWFa Skupina Světové banky – organizace s mnoha dceřinými společnostmi a desetitisíci spolupracovníky – spadaly pod doposud bezvýznamnou organizaci Spojené národy, jež rovněž fungovala pod dominantním vlivem Američanů. Nejprve měly koordinovat obnovu světa po válce, později se starat o to, aby FED neztrácel vliv. Obnova po druhé světové válce stála mnoho peněz a banky vydělávaly ve velkém. Nové organizace Spojených národů určovaly, která země směla vydat kolik peněz ve státní měně, a kontrolovaly tím růst jednotlivých zemí. Když ekonomové a politici pochopili, na co v Bretton Woods přistoupili, bylo již pozdě. FED měla pevně ve svých rukou nejen cizí měny, nýbrž značně škodila i samotným Spojeným státům americkým. Každý vytištěný a v oběhu se nacházející dolar byl dluhem USA vůči bankéřům, a úroky plus úroky z úroků neúměrně zatěžovaly obyvatelstvo, které následně muselo za to platit stále vyššími daněmi. Pochopili jste ? Není to snad největší novodobý kriminální čin ? Prezident John F. Kennedy hledal z této pasti východisko. 4. června 1963 pozornosti téměř unikl jeden prezidentský výnos – Executive Order 11110, který měl za cíl vydávání bankovek krytých stříbrnými rezervami ministerstva financí Spojených států amerických. Chtěl vydávat vlastní „pravý“ americký dolar, jenž by si vystačil i bez FEDu ! Tím by bylo vše rázem jiné. Změnilo by to celý svět ! Kennedy pochopil, co politikové na celém světě ignorovali: že sedli na lep několika soukromým bankéřům. Do oběhu se dostaly čtyři miliardy těchto nezatížených bankovek nazývaných Kennedyho dolary. 22. listopadu 1963 byl John Fitzgerald Kennedy zavražděn. Údajný vrah Lee Harvey Oswald čin vehementně popíral a dva dny po Kennedyho vraždě se zastřelil, ještě předtím než dorazil jeho advokát. Z výslechů nebyly zaprotokolovány žádné výpovědi. Nové Kennedyho bankovky další prezident Lyndon B. Johnson ihned stáhl, a to s odůvodněním:

„Stříbro je mezitím natolik cenné, než aby se mohlo využívat jako peníze !“

Od té doby se žádný z prezidentů neodvážil postupovat proti „neviditelné vládě“ bankéřů, kteří své soukromé dolary vydávali i nadále. Peníze, jež dodnes používá celý svět. Válka ve Vietnamu a vysoké náklady na její financování nutily americký stát, aby si bral u FEDu stále vyšší půjčky. Státní dluh rostl, rovněž tak inflace, ceny se zdvojnásobily. Následkem toho ztratil dolar v zahraničí polovinu své hodnoty. Mnohé země, jež byly nuceny obchodovat v dolarech se ocitly v nesnázích. Aby snížily své dluhy u bank, musely USA prodávat zlato. Mimoto „partneři“
příležitostně vyměňovali své přebytečné dolary za zlato, což také urychlilo znehodnocení měny. Spojencům Spojených států pomalu docházelo, že Američané jsou díky obrovským válečným výdajům a gigantickému dluhu neschopní plateb. Když pak francouzský prezident Charles de Gaulle, jenž nebyl příznivcem FEDu, chtěl najednou veškeré francouzské dolarové rezervy proměnit na zlato, zjistil, že nepostačovalo. Ostatní státy se pokusily o totéž, ale jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere. V roce 1971 činila hodnota zlatých rezerv FEDu údajně 9,7 miliardy amerických dolarů. Další země nashromáždily zlaté rezervy ve výši 60 miliard amerických dolarů. To znamená, že pouhých šestnáct procent dolarů, různě po celém světě, bylo kryto zlatém evidentní porušení závazku o krytí dolaru zlatem z Bretton Woods. 15. srpna 1971 prezident Richard Nixon prostě povinnost výměny amerických dolarů za zlato zrušil. Řada členských států poté prodala své dolarové rezervy na devizovém trhu. Protože o ně ale měl jen málokdo zájem, kurz dolaru se propadl a enormně ztratil na hodnotě. Americký dolar se dočkal nejhoršího úpadku v dosavadní historii. Na tomto místě zkrátím zcela vědomě posloupnost dalších událostí: následovaly létá tuhých bojů mezi USAa zbytkem světa, protože všem bylo jasné, že dohoda z Bretton Woods byla pouhým divadélkem a že USA dostatek zlata neměly. Byl založen zlatý fond-Gold Pool, který měl manipulovat ceny zlata a poptávku po něm ještě více, než jak to již odedávna činil goldfixing – stanovení ceny zlata u Rothschildů.

Rozpad brettonwoodského systému

V roce 1973 byla dohoda z Bretton Woods oficiálně zrušena, čímž se uvolnily směnné kurzy jednotlivých měn. Kromě států východního bloku a Číny se na jejím odvolání podílely téměř všechny země světa. Pokud však někdo doufal, že konec smlouvy z Bretton Woods znamená také konec FEDu a dolaru, hluboce se mýlil. Všichni se chovali i nadále, jakoby se nic nestalo. Dolar zůstal hlavní světovou měnou a Mezinárodní měnový fond a Světová banka i nadále kontrolovali, jestli všichni poslušně spolupracují. Kennedyho veřejná poprava byla zřejmě pro všechny dostatečnou výstrahou. Například s ropou či zlatem se na mezinárodních trzích smí dodnes obchodovat pouze v dolarech – ačkoliv každý ví, že jsou bezcenné. Byl to podvod nepředstavitelných rozměrů. To, že zůstal nepotrestán, pouze dokládá sílu vlivu bankéřů. Jednoduchou lži, několika triky a s nezbytným tiskařským vybavením „přemluvili“ svět, aby přijal za svou měnu nedostatečně kryté peníze. Bankéř Ferdinand Lips k tomu v roce 2003 napsal:

„Je téměř nepochopitelné, co se vlastně stalo. Dnes odpovídá hodnota dolaru přibližně pouhým pěti procentům hodnoty z roku 1913. Nač tedy potřebovaly Federální rezervní systém, nebo ještě lépe, k čemu vůbec potřebujeme centrální banky ? Stěží lze pochopit, proč se táto měna tak propadla.“

Svobodné Německo

Po celá staletí politikové opakovali – většinou na základě nevědomosti a slabosti – stále dokola jednu a tutéž zhoubnou chybu: Finance svých zemí svěřili do rukou soukromých osob, jejichž nejniternějším zájmem nebyl prospěch lidu, nýbrž nárůst vlastního vlivu a bohatství. Že se totéž děje neustále a opakovaně až dodnes, však neznamená, že to tak musí být nebo zůstat i nadále. Tvoření peněz náleží státu a má probíhat za pozorné kontroly lidu. K tomu je ale nutná platná ústava, jež zaručuje přímou demokracii (jako ve Švýcarsku). Nic z toho se dnešního Německa netýká. Článek 146 Základního zákona k tématu „doba platnosti“ říká:

„Tento základní zákon-Grundgesetz, který po dokončení sjednocení a osvobození Německa platí pro veškerý německý národ, pozbývá platnost dne, kdy nabude účinnosti ústava-Verfassung, sepsána a odsouhlasena německým národem na základě svobodného rozhodnutí.“

Výše citovaná jednoduchá věta zcela jasně dokládá, že základní zákon není ústavou, že se na něm očividně německý lid neusnesl a že ho tedy ani nepřijal dobrovolně, čili na základě svobodné vůle. Základní zákon byl totiž sepsán a iniciován po válce spojenci jako přechodní forma k mírové dohodě. Protože však v Německu – na rozdíl od Rakouska – nikdy k mírové dohodě s vítěznými mocnostmi nedošlo a Německo je dodnes de facto obsazeno, neexistuje ani Německá ústava. Spojenecká vojska se sice z větší části po znovusjednocení Německa po roce 1990 ze země stáhla, ne však všechny jednotky. Armáda a letecké síly Spojených států má na území Německa stále ještě kolem sedmdesát tisíc mužů. Britské ozbrojené síly-British Forces Germany drží dodnes Německo v obsazení o síle přibližně dvaceti tisíc příslušníků armády, a to hlavně v Severním Porýní-Vestfálsku a Dolním Sasku. Bez nezávislosti a bez ústavy nemůže v Německu v zásadě fungovat ani Ústavní soud, ani Ochrana ústavy státu, přestože neustále zaznívají výroky, jež tvrdí pravý opak. Německý advokát Dominik Torr píše:

„Přísně právnicky vzato, by Spolková republika Německo nesměla mít vůbec žádné ústavní orgány, protože ,základní zákoník není, podle doslovného znění článku 146, ústavou, nýbrž pouhým provizoriem, které má později nahradit ústava. Na jejím znění se má svobodně shodnout německý národ. Nákladní zákon je tak zcela nesporně pouze prozatímním bezpečnostním nástrojem vítězných mocností druhé světové války. Vynikající politik a demokrat Carlo Schmidt označil ve svém projevu v parlamentu, dne 8. září 1948, Spolkovou republiku Německo za ,fragment státu a ,základní zákony výslovně nazval provizoriem, a ne ústavou. Neboť takzvaní „otcové německé ústavy“ k ní směli připsat sotva něco víc než tečku nebo čárku.“

Nejsem právník a uvádím zde jen to, co jsem odhalil při svých průzkumech. Podle nich Německo spadá stále ještě do poručnictví spojenců a ve všech ohledech se jim má podřídit. Z právního hlediska mají spojenci, podle názoru expertů, možnost kdykoliv v Německu posílit své ozbrojené síly a kdykoliv také dosadit vlastní vládu. Jak se zdá, každá německá vláda o tom ví a nepodniká nic, co by bylo v rozporu se zájmy USA, Anglie a Francie. Kdo jiný než Německo by se mohl stavět na odpor anglickým a americkým bankéřům ?

„Právo k rozmístění vojsk a možnost absolutní svobody pohybu si spojenecké ozbrojené síly v souvislosti se znovu sjednocením Německa tajně prodloužily. Spojenečtí vojáci stojí Německo ročně přibližně 6,9 miliard amerických dolarů, z nichž 1,2 miliardy dolarů jsou hrazeny jako převzatý náklad, spíše neschopné a pouze se spoléhají na to, že Německo jejich nedostatky vždy vyrovná. Vnucuje se mi neustále jedna otázka, jak dlouho budou Němci ještě tuto zátěž moci a chtít snášet !

„Také vychvalované čelné postavení Německa jako „světového mistra vývozu“ – převis exportu z roku 200J činil 195 miliard eur – si zaslouží detailnější průzkum. Různé odkazy a fakty naznačují, že se vlastně jedná o skryté reparační platby, vyplácení podpory, jakési platby výpalného či o světové mistrovství při poskytování milodarů. Na příklad ceny německých vozidel jsou v USA o polovinu nižší než v samotném Německu, a to i přes lodní dopravu v kontejnerech. Golf, který v Německu stojí dvacet tisíc eur, je v USA k dostání za pouhých deset tisíc eur. V Německu se ročně vyrobí 5,5 milionů automobilů, což je třetina evropské a pětina světové produkce. Když se v roce 2008 vyvezly do USA automobily v hodnotě 73 miliard eur, Spojené státy tím pádem dostaly jako dárek, díky padesátiprocentnímu rabatu, okolo 73 miliard eur.“

Hlavním aktérem čachrování německých firem do ciziny je, jak se zdá dle četných, Deutsche Bank. Opakovaně jedná jako prodloužená ruka amerických finančních špiček. Ačkoliv se jedná o univerzální banku – to znamená, že si nenechá ujít žádný obchod —, se těžisko jejich obchodních zájmů evidentně orientuje na Mergers &Acquisition, tedy na poradenství firmám, které přejímají jiné podniky. Přitom se často zdá, že z dojednaných fúzí profituje Deutsche Bankvíce než samotné firmy. Tak se Deutsche Bank postarala také o převzetí Hoesch AG společností Krupp, jež byla sama později pohlcena firmou Thyssen. Banka měla v obou případech na obou stranách rozhodující zastoupení v dozorčích radách. Novějším příkladem je převzetí
společnosti Schering AG společností Bayer AG, za kterým stála Deutsche Bank.

„Deutsche Bank je zvláštním druhem jakési německé centrální banky, i když nesmí tisknout eura. Slouží většině německých bank jako přestupní stanice pro vyřízení peněžních operací směřujících do, nebo ze zahraničí. Je poradcem německé vlády a jiných bank a poskytuje jim, pokud je potřebují, úvěry. V poslední době se však neprojevuje jako banka Němců, nýbrž spíše jako zástupce zájmů anglických a amerických bank v Německu, jež mají za cíl vyvedení peněz a majetku z Německa. Mocenské centrum Deutsche Bank je také v Londýně u Group Executive Committee. Tam se přímo a otevřeně hovoří o ,de-germanizaci – od-němečtění Deutsche Bank. Deutsche Bank se rozhodujícím způsobem podílela i na prodeji společnosti Mannesmann Vodafonu. Teprve v roce 2003 se však naplno vrhla dobíjet německý trh.Za tímto účelem vznikla ,Initiative Finanzstandort Deutschland“, jejímž mluvčím se stal Josef Ackermann. Členy iniciativy byly výhradně americké investiční banky – přesněji řečeno němečtí zástupci bank Lehman Brothers, Goldman Sachs, Morgan Stanley, JP Morgan, Citibank a Merrill Lynch.“

„Initiative Finanzstandort Deutschland“ je lobbyistickou organizací německého finančního hospodářství. Nemá žádnou konkrétní formu, vedení ani předsedu – přinejmenším ne oficiálně. „Jako tlumočník svého oboru je IFD přínosem v politické diskuzi s nositeli rozhodnutí na různých úrovních“, oznamuje IFD na svém webu. Její cíl byl a je, jak se zdá, zřejmý, a sice uvolňovat pravidla a stanovení platná pro banky. Podporovala mezinárodní obchod se závadnými úvěry a byla založena v roce 2003 po tajné poradě nejvyšších zástupců německých bank se špičkovými politiky. Její úkolem bylo vytvoření Bad Banks-špatné banky“, jakýchsi odkladišť toxických úvěrů, které bankovnictví samo vyrobilo. Deutsche Bank vybízela ostatní
banky ke koupi závadných úvěrů a poskytovala jim na ně půjčky.

„IKB tak hromadně koupila Asset Backed Securitiesm, cenné papíry zajištěné jměním firmy, čili balíky sběrového papíru. Popostrčil se tak asi největší program proměny pohledávek na cenné papíry v Evropě, jehož následkem Německo převzalo velkou část bezcenných amerických nemovitostí za zhruba 2 biliony eur. BaFin testoval IKB v roce 2005 a vše nalezl v nejlepším pořádku. Rovněž ratingové agentury mu dávaly zelenou. Dozorčí rada neviděla žádná rizika. Americký guru v oblasti investic Jim Cramer se v té době nechal v jednom televizním vystoupení slyšet, že prý němečtí bankéři jsou úplní hlupáci, jimž se dá prodat cokoliv. Když se fondy s nemovitostmi v roce 2007 zhroutily, zablokovala Deutsche bank instituci IKB úvěry a ta následně zkrachovala. Německý stát potom zachraňoval IKB částkou 10 miliard eur, aby ji poté prodal za 150 milionů eur americkému investičnímu fondu Lone Star. Deutsche Bank má své pobočky, kromě Německa a USA, také v daňových rájích jako je Lucembursko, Jersey, Švýcarsko, Dubaj a Irsko. Přímo v Německu už Deutsche Bank neplatí vůbec žádné daně. V roce 2000 obdržela od německého finančního úřadu přibližně 8 miliard eur.“

Deutsche Bank prošla finanční krizí nápadně dobře. Zatímco miliony lidí přišly o veškeré úspory a musely snášet krácení mezd, Deutsche Bank z těchto událostí těžila a navzdory krizi si připsala velké zisky. Zisk 5 miliard eur v roce 2009 předčil veškerá očekávání. Šéf představenstva Ackermann hodnotil úspěch jako „jasnou vývojovou tendenci směrem k zotavení ekonomiky“ a svým investičním bankéřům zvýšil odměny.¨Poté, co Deutsche Bank v roce 2006 koupila Norisbank, získala mezi léty 2008 a 2010 po částech ještě Postbank, ve které již dříve měla většinu. V roce 2009 převzala za miliardu eur největší skupinu nezávislých bank v Evropě: Sal. Oppenheim. Deutsche Bank vlastní mimoto podíly v četných dalších bankách a pojišťovnách po celém světě a zdá se, že si kvůli volbě prostředků, díky nimž buduje svůj vliv, nedělá příliš těžkou hlavu. Deutsche Bank musí podle údajů americké justice zaplatit Spojeným státům jako trest za napomáhání ke krácení daní okolo 550 milionů dolarů. Jako protislužbu se vzdaly americké úřady trestního stíhání a přerušily vyšetřování. Deutsche Bank uzavřela s americkým ministerstvem spravedlnosti dohodu o trestním nepostihování. Tím byla učiněna tlustá čára za dlouhá léta trvajícím vyšetřováním a pátráním vedeným proti této bance. Deutsche Bank bývá přičítána také manipulace na burze. V listopadu 2010 musela její dceřiná banka Deutche Securities Korea zaplatit za porušení burzovního řádu ve prospěch provozovateli burzy Korea Exchange pokutu v rekordní výši jedné miliardy jihokorejských wonů – v přepočtu asi 640 000 eur. Jedná se o vůbec nejvyšší pokutu, jaká kdy byla na burze uložena.

Tajemné stříbro

Vraťme se nyní ještě ke stříbru: Svět spotřebuje více stříbra, než se ho vytěží. Stříbro je natolik podhodnoceno, že po dalším krachu systému papírových peněz se jeho cena může vyšplhat až na pětisetnásobek. Stříbro se těží přibližně od roku 5000 př. n. l. Odjakživa bylo mimořádně oblíbené při výrobě šperků, okultních předmětů a mincí. Dlouhou dobu si ho lidé cenili výše než zlato. Asyřané, Gótové, Řekové, Římané i Germáni ho přímo milovali, stejně jako Egypťané, kteří ho přiřkli Měsíci, zatímco zlato zůstalo symbolem Slunce. První stříbrné doly jsou doloženy v blízkosti Athén. Ve středověku bylo stříbro nalezeno i na různých místech v Německu. Nejvydatnější doly se ale dlouho nacházely ve Schwazu v Tyrolsku. Tamní horníci pokryli ve středověku osmdesát procent tehdejší poptávky. Později byla objevena
a otevřena ložiska stříbra i v jiných světadílech. Španělé ho do starého světa dováželi ve velkém z nově objevené Ameriky. Dnes pochází většina stříbra z Peru, Mexika a Číny. Největší provozovatele stříbrných dolů jsou však v Kanadě. Těžba se v průběhu staletí zefektivňovala, a to především na konci 19. století. Objem výroby se velmi zvýšil zejména v oblasti Comstock Lode na západě USA. Protože však stříbrné mince ztrácely svůj význam a stříbrný pomalu ustupoval zlatému standardu, cena ušlechtilého kovu dramaticky poklesla. Zlato bylo stále oblíbenější a dražší. Na stříbro jako investici se již nebral ohled a po tunách zapadalo prachem. Celá staletí dodržovaly mnohé státy pevně určený směnný kurz v poměru přibližně 15 uncí stříbra za unci zlata. Předpokládalo se totiž, že se oba kovy vyskytují v zemské kůře zhruba v tomto poměru. V roce 1920 se však za unci zlata již muselo jako protihodnotu zaplatit sto uncí stříbra. Ale pak došlo ke zvratu ! Při elektrifikaci milionů domácností, výrobě automobilů a fotografií bylo najednou potřeba právě stříbro. Bylo a je nejlepším elektrickým i tepelným vodičem. Je to materiál, jenž nejlépe odráží světlo, funguje jako vynikající mazadlo a je všestranně použitelné i jako katalyzátor. Kromě průmyslu se stříbro používá ve velkém i v medicínsko-technické oblasti. Tak se z něho zase stala jedna z nejdůležitějších surovin. Zlato nenašlo kvůli vysoké ceně nikdy větší průmyslové uplatnění, jen proto, že stříbro bylo na konci 19. století tak levné, se mohl z něho stát nenahraditelný a nepostradatelný průmyslový kov. Bylo tak nepostradatelné, že se brzy zpracovaly nejen jeho veškeré skladové zásoby, nýbrž i jo ho těžba začala znovu přinášet zisk. Ve 20. století se každá vytěžená unce rychle dočkala zpracování. Ve čtyřicátých letech se na zemském povrchu nacházelo přibližně deset miliard uncí stříbra, z čehož polovina byla v držení americké vlády. Pro srovnání existovala přibližně i miliarda uncí zlata. Po sedmdesáti letech vysoké spotřeby stříbra se karta obrátila. Nyní se na povrchu nachází mnohem více zlata. Zatímco se stříbro zpracovává v celé řadě výrobků, ke ztrátám zlata téměř nedochází – stále dokola se přetavuje a obrábí. Hrubým odhadem je celosvětově nyní k dispozici pětkrát více zlata než stříbra. Zásoby stříbra klesly z 10 miliard uncí v roce 1940 pod dnešní jednu miliardu. Zásoby zlata, včetně
šperků, stouply z jedné miliardy v roce 1940 na dnešních pět miliard uncí – údaje vychází z všeobecně uznávaných zdrojů World Gold Councils-Světová rada pro zlato. Americká vláda, největší vlastník stříbra s 5 miliardami uncí v roce 1940, nyní již nevlastní žádné stříbro. Podíl stříbra v mincích poznenáhlu celosvětově klesal, protože cena kovu konstantně stoupala a brzy přesáhla nominální hodnotu platidla. Rakouská pětišilinková mince měla v roce 2010 kvůli svému 84% podílu stříbra hodnotu přibližně 2,30 eur, což bylo v přepočtu 32 šilinků, tedy 6,4 násobek
nominální hodnoty. Od roku 1974 se pětišilinkové mince vyráběly již jen z niklu. Cena ušlechtilého kovu v posledních desetiletích nezadržitelně stoupala, avšak tak pomalu, že si toho veřejnost ani nevšimla. Stříbro plní dvě role: je základním průmyslovým kovem a je i historicky ukotvenou a jako investice žádanou hodnotou. Žádný jiný materiál se mu v tomto ohledu neblíží. Jinak řečeno: stříbro je cennější a vzácnější než zlato. Vlastně by dnes mělo být pětkrát dražší než jeho žlutý bratr. Stojívšak pouhou pětatřicetinu ! Jak je to možné ? Inu, s cenami stříbra a zlata očividně již po desetiletí manipulují titíž bankéři, kteří provozují také silverfixing a goldfixing – stanovení cen stříbra a zlata. Uměle jsou drženy nízko, a to z jednoho jediného důvodu: kvůli zamaskování toho, že americký dolar, jenž patří soukromým bankéřům, nemá žádnou cenu. Výrazný vzestup cen stříbra a zlata by totiž odhalil bezcennost dolaru.

„Dnešní globální systém nekrytých papírových peněz se nezakládá na ničem jiném než na důvěře a naději, že dluhy budou jednoho dne splaceny. Jediné, co by mohlo touto důvěrou, a také samotnými základy moderního finančního systému, vážně otřást, je vzestup cen zlata v amerických dolarech.“

Proč ? Zlato a stříbro mají v zásadě stále tutéž hodnotu a tím pádem i nezměněnou kupní sílu. Stoupne-li jejich cena, znamená to, že hodnota dolaru stále klesá, a následně se za unci musí zaplatit stále více. Jak to teda bankéři dělají ? Jak drží ceny stříbra při zemi ?

Manipulace s cenami stříbra

Jak lze udržet nízkou cenu velmi žádaného zboží ? Odborník na stříbro Theodore Butler to ve své přednášce na konferenci ve Phoenixu v roce 2009 vysvětlil následovně:

„Jak je možné, aby poptávka po něčem byla větší než aktuální produkce a neodrazila se přitom na ceně… ? Uvažoval jsem dlouho a usilovně nad „stříbrnou hádankou“, která sestává z nabídky, poptávky a cenotvorby. Tento myšlenkový proces a mé zkušenosti burzovního makléře s nerostnými surovinami mne vedly k závěru, že trh se stříbrem je bezhraničné manipulován fiktivními „blanko prodeji“ u COMEXu . Základní poučkaříká: když je spotřeba vyšší než produkce, musí cena stoupat. Hledal jsem příčinu toho, proč je stříbrovýjimkou. Něco, co by vysvětlovalo natolik odlišné chování trhu v porovnání s ostatními surovinami. Teprve, když jsem se podíval na Open Interest – systém, který určujemnožství otevřených obchodů v daném trhu v určitý čas – tak mi svitlo. Když jsem sečetl všechny pohledávky stříbra, jakoby se jednalo o reálně existující kov, zde jsem objevil podstatný rozdíl oproti jiným trhům se surovinami.“

„Butler tím říká, že Open Interest, tedy počet otevřených pohledávek, je u termínovaných obchodů extrémně vysoký. Jednoduše řečeno: v moderním obchodování fyzické stříbro nikdy nemění vlastníka a proto se s ním obchoduje To je zcela absurdní. Ocas – trh cenných papírů vrtěl psem – fyzickým trhem. Během pětadvaceti let manipulace se na tom nic nezměnilo.“

Deriváty jsou termínované obchody, tedy pohledávky na papíře. Zde se sází na klesající nebo stoupající kurzy – v našem případě na určitou cenu stříbra. Teprve když stříbro dosáhne dohodnuté ceny, je zboží splatné. Tohle je ono tajemství, nesmírně prosté a geniální zároveň: při elektronickém obchodování, jež nahradilo
někdejší skutečné, se přes přepážky nepřesouvají opravdové pruty, nýbrž především virtuální, které nejsou reálně k dispozici. Tomu se říká blanko transakce. Takhle není
nápadné, že se na papírech přesouvá přibližně stokrát více prutů, než je jich vůbec k dispozici. Bankéři, kteří se podílejí také na silverfixingu, manipulují ceny velmi jednoduše: prodávají si a kupují mezi sebou každý den pruty, jež nemusí mít nikdo k dispozici. Přitom vzniká dojem, jakoby bylo reálně k dispozici dostatek stříbra.
Tímto se udržují nízké ceny, neboť dokud nabídka převyšuje poptávku, ceny nestoupají. Od roku 2004 u COMEXu dodatečně k blanko prodejům
stříbra obchodují také s Silver ETFs – Exchange Traded Funds =fondy s kterými se obchoduje na burzách, které se těšily velké oblibě. Webová stránka silberinfo.com ze dne 10. října 2010 informovala o „Runu na Silber ETFs“:

„Celosvětové zásoby Silver ETFs stouply v týdnu před 6. říjnem 2010 celkem o 1,35 %, čili o 6,13 milionů uncí; celkově je tedy ve všech fondech Silver ETFs uloženo
453 957 432 uncí stříbra.“
Skutečně ? Kdo kontroluje, zda bylo toto stříbro doopravdy někde uloženo ? Mimo to se celosvětově obchodovalo se stříbrnými deriváty v hodnotě kolem 170 miliard dolarů. Co by se stalo, kdyby všichni, kteří mají na papíře nárok na stříbro – v akciích, termínovaných obchodech, derivátech a fondech – si najednou chtěli své pruty stříbra vyzvednout ? Zjistili by nevyhnutelně, že byli podvedeni a že dané pruty vůbec neexistují ! Trh by se v minutě zhroutil a cena stříbra by stoupla sto, možná i pětisetnásobně. Kdy se to může přihodit ? Ve chvíli, kdy se hroutí finanční trh a všichni začnou opět vyhledávat opravdové zboží ! Cena stříbra stoupla od listopadu 2000 do března 2011 z přibližně tří amerických dolarů na 36. Pouze v roce 2011 se zvýšila z osmnácti na dvacet osm dolarů a stříbro se stalo nejlepší investicí roku s růstem sedmdesát procent ! Přitom se tehdy teprve zahříval motor ! Na papíře se obchodovalo s asi stokrát větším objemem, než skutečně existoval. Obchodovat se zbožím, které nemám, je, pokud vím, zakázáno. Dokud však po tom nikdo nepátrá, je to lukrativní obchod. Lidé se sice v poslední době na podobné praktiky stále více dotazovali, ale manipulátoři se bránili zuby nehty. Na internetovém portálu Godmode-Tradet informoval Jochen Stanzl 27. října 2010 o „senzaci na trhu se stříbrem“:

„Bart Chilton, úředník při americkém dozoru termínovaných burz CFTC, si stěžoval na cenové manipulace na trhu se stříbrem a vyzval úřady, aby konečně uzavřely již dva roky trvající vyšetřování a jednaly. Při výslechu Chilton uvedl, že se účastníci burzy,opakovaně, a,podvodně’pokoušeli trh se stříbrem ,lstivě a úskočně kontrolovať. Během uplynulých šestatřiceti let své existence iniciovala CFTC více než tucet vyšetřování kvůli manipulaci s cenami, pouze jediná však skončila rozsudkem. Všechny ostatní vyšuměly do prázdna.“

Kdo nevlastní žádné závazky ve stříbře, to nemusí dále zajímat. Důležité je však pochopit, že ročně se stříbra vytěží v přepočtu 620 milionů jednouncových mincí, a to při celosvětové populaci bezmála osm miliard lidí. Kromě toho Čína od roku 2009 v státní televizi CCTV dělá pro obyvatelstvo velkou reklamu ohledně vlastnictví stříbra. Dlouhá léta většinu svého stříbra vyvážela. Od roku 2009 ale čínská vláda rezervovala velké množství domácí produkce pro vlastní obyvatelstvo. Nabízí mu stříbrné pruty po pěti stech gramech, jednom, dvou či pěti kilogramech. Zřejmě
vychází z toho, že by mohlo dojít ke krachu na mezinárodních finančních trzích. Každopádně je čínská vláda, o níž si každý může myslet, co chce, přinejmenším tak milá, že varuje své obyvatelstvo a vyzývá ho, aby se pojistilo. Jasně řečeno to znamená: Kdo by se rád pojistil na těžké dny, docela dobře by mu posloužilo i stříbro. Žádné akcie, fondy, nebo jakékoliv poukázky ! Pouze to, co můžete držet v hrsti. Výjimku tvoří akcie dolů na stříbro, neboť v případě nouze budou podíly v těchto dolech velmi oblíbené. Když nebude již po ruce žádné stříbro, všichni budou nažhavení na to, co se bude ještě dát vytěžit. A když stoupne cena stříbra, poroste i hodnota akcií dolů na stříbro. Kdo se zajímá o stříbro jako investici, měl by si k tomu něco přečíst a nechat si osobně poradit od zkušených obchodníků se stříbrem, zlatem nebo mincemi. Investovat lze do mincí a prutů různých výrobců. Původ je v zásadě lhostejný, kvalita je totiž vždy stejná. Jedna unce stříbra je prostě jedna unce stříbra – nezávisle na tom, co je na ní vyobrazeno. Nejoblíbenější investiční mince v Evropě jsou kanadský Maple Leaf, Wiener Philharmoniker a americký Silver Eagle. Všechny tři jsou jednouncové mince – 31,1 gramů z čistého stříbra – ryzost 99,9 %.

Sběratelské, speciální nebo pamětní mince jsou často krásné, avšak většinou ne příliš výhodné, protože jejich sběratelská hodnota je téměř vždy vyšší než hodnota kovu, jsou tedy příliš drahé. Pruty se vyskytují ve váhových kategoriích jeden nebo třicet čtyři kilogramů. Zvláštností jsou jednokilogramové mince. Jsou zajímavé pouze tím, že když si je někdo koupí v Německu, může využít toho, že na stříbrné mince připadá pouze 7% daň z přidané hodnoty, na pruty však již 19%. /*Proto je zde kilogramová mince levnější než stejně vážící prut. V ostatních zemích to neplatí, ražené mince jsou tam vždy dražší než pruty. Nutné je uvážit i skutečnost, že v historii docházelo opakovaně k zákazům vlastnictví zlata a vyvlastňování. Vyvlastnění může postihnout pouze lidi, jimž lze vlastnictví zlata nebo stříbra prokázat. To lze státu ulehčit, když se zlato objednává a nakupuje oficiální cestou, to znamená v bance, přes internet či kreditní kartu. Soukromě nebo u obchodníka s mincemi můžete však nakupovat anonymně, což může mít v jisté době své výhody. Totéž platí i pro stříbro. Stříbro má vlastně ještě další důležitý význam, o kterém mnozí nic nevědí: v nejmenších dávkách je to nejčistší lék. Koloidní stříbro, zvané také stříbrná voda nebo silver sol, se až do začátku dvacátého století navýsost úspěšně používalo při potírání infekcí. Může si ho snadno připravit kdokoliv a nelze ho patentovat. Farmaceutický průmysl ho proto přímo nenávidí a váš lékárník vás bude od něho určitě odrazovat. Hodí se jak k vnitřnímu, tak vnějšímu použití, dokonce se ním údajně léčí AIDS. Americká správa potravin a léčiv FDA – Food & Drug Administration považuje koloidní stříbro za přírodní léčivý prostředek. V dřívějších dobách si mnozí Američané vkládali večer před spaním do sklenice s vodou stříbrný dolar a ráno tuto vodu pili jako prevenci proti nemocem.

„Jakýkoliv druh houby, viru, bakterie, streptokoků, stafylokoků a dalších patologických organismů zabije do tří až čtyř minut. Není doposud známá bakterie, jež by koloidní stříbro nezničilo během nanejvýš šesti minut, a to při koncentraci pouhých pěti miligramů na litr. Ani při vyšších koncentracích se neobjevují žádné vedlejší účinky.“

Za pouhých asi 50 eur je k dostání přístroj, kterým si koloidní stříbro může zcela jednoduše vyrobit každý sám.

Manipulace s cenami zlata

„Asi nejlépe si kupní sílu udrží lidé pomocí zlata. Jeho cena sice klesá, ovšem jednotlivec z dané situace vyjde stále relativně dobře, a to díky tomu, že hodnota ostatních hmotných statků se propadá ještě výrazněji. Z uvedeného důvodu bychom na zlato neměli nahlížet jako na surovinu, nýbrž jako na měnu, u níž nelze výrazně navýšit množství – v protikladu k penězům papírovým.“
Marc Faber

Manipulace s cenami zlata i stříbra funguje v zásadě stejně. Od dvacátých let minulého století bylo nutné udržovat nízké ceny zlata, aby se podpořil dolar a zamaskovala jeho bezcennost, což soukromé banky úspěšně zvládly. Do roku 2004 probíhal takzvaný gold fixing – stanovení ceny zlata v budově Rotschildovy banky v Londýně. Zde se zjevně pravidelně udržovaly nízké ceny
zlata prostřednictvím fiktivních prodejů na přidruženém Bullion Marketu. London Bullion Markét je nejdůležitějším mimoburzovním trhem na světě obchodujícím se zlatem a stříbrem. Tento druh obchodování však značně zkomplikovala okolnost, že ceny zlata a stříbra leze již několik let sledovat v reálném čase na internetu. Tak se ukázalo, že ceny obou kovů sice každé ráno při otevření asijských trhů výrazně stoupaly, zatímco o něco později, přiotevření londýnského fixingu, znovu značně poklesly. Když otevřela odpoledne newyorská burza, ceny klesaly dál a umožnily tím při odpoledním londýnském fixingu ještě nižší ceny. Ráno se vše opakovalo: cena na asijských burzách stoupala a trhy v Anglii a USA ji opět stlačily. Nakonec se ustálila nízká cena. Tento proces však byl tak nápadný, že Rotschildové oficiálně od gold fixingu po osmdesáti pěti letech úspěšné manipulace cen zlata odstoupili a přenechali pole spřáteleným bankám, které stanovují cenu dvakrát denně po telefonu. Jejich možnosti manipulace jsou však, jak již bylo řečeno, poněkud omezené. Ceny fixingu slouží především k určování pevné ceny zlata pro určitý den. Od chvíle, kdy jeho cena není již závislá na londýnském fixingu, konstantně stoupá, což oslabuje americký dolar, a následně i hospodářství USA. Proto byly centrální banky v posledních letech stále častěji donuceny zasahovat ve prospěch bankéřů. Od začátků třetího tisíciletí, vždy, když stoupnou ceny zlatý, předávají západní centrální banky na trhu tony zlatý, aby utišily trhy a podpořily americký dolar. Ve jménu lidu tak většinou utrpěly obrovské ztráty. Bankéř Ferdinand Lips píše:

„Podle toho, co jsem vypozoroval v Africe, a to zejména v zemích, kde se zlato těží, bych řekl, že manipulace s cenou zlata je zločinem namířeným jak proti podnikání v oblasti produkce zlata, tak proti jeho akcionářům. Jsou pod enormním tlakem, protože horní hranice ceny zlata je již omezená několik let. Zmanipulovaná ! Připadá mi to mimořádně hloupé, neboť všechny tyto země by mohly žít v blahobytu. Dokonce i v USA a Kanadě přináší prosperující průmysl zpracovávající zlato pouze výhody, už jen díky multiplikačnímu efektu, že z něho prosperují i další průmyslová odvětví. Platy a příjmy z daní stoupají, a tak je naprosto nesmyslné toto průmyslové odvětví jakkoliv narušovat – což se manipulátorům málem podařilo.“

Na příklad rakouská Nationalbank prodala během deseti let kolem sto padesáti tun zlata. Na počátku roku 1999 měla ve vlastnictví bez mála 430 tun zlata, na konci roku 2008 to bylo pouhých 280 tun. V té době se cena zlata ztrojnásobila a dalo se předpokládat, že bude i nadále výrazně stoupat. Těmito prodeji vznikla rakouskému lidu podle hrubého odhadu škoda ve výši 1,5 miliardy euro. Rakušané však nějaké zlato ještě mají.Německo totiž tolik štěstí nemá. Jeho zlato leží z větší části v New Yorku, na následující adrese: 33 Liberty Street, Manhattan, a sice ve sklepeních FEDu. Další je uloženo v Londýně, ve sklepech Bank of England a něco i u Banque de France v Paříži. Zcela nepatrná část je prý ve Frankfurtu. Kde konkrétně, to však nikdo neví. O přesných číslech takéneexistují žádné závazné informace. Jisté je, že Německo je jedinou zemí na světě, která své zlato nepřechovává na svém území. Němci za to vděčí Karlu Blessingovi, šéfovi Bundesbank z let 1958 až 1969. Ten totiž v roce 1967 přislíbil FEDu, že dokud budou američtí vojáci na německém území, Německo nepromění přebytečné dolary na zlato – jak je známo, vojáci jsou tam dodnes. Anglie a USA vyžadovaly od Německa za rozmístění svých vojsk poplatek, proti čemuž však Němci protestovali. Američané pak začali vyhrožovat stažením svých vojsk ze Západního Berlína, což by znamenalo, že Berlín by navždy připadl Rusům a Spolková republika Německo by zároveň ztratila šanci na znovu sjednocení země. Namísto poplatku přislíbil Blessig Američanům a Angličanům, že odkoupí od jejich centrálních bank zlato, které však nadále ponechá v jejich úschově. Němečtí strážci měny měli sice výhrady, ale protože FED – nebo oficiální americká vláda – měla v rukou lepší karty, se musela německá Bundesbank pokořit a pan Blessing tak učinil svému jménu skutečně čest. V roce 1971 již USA neměly žádné vlastní zlato – odevzdali právě poslední zbytek Francouzům – a tak byly obě přemožené válečné mocnosti – Japonsko a Německo nuceny poskytnout Spojeným státům půjčku ve zlatě s výpovědní lhůtou třicet let, a to ve výši 120 miliard amerických dolarů ve zlatě. Takže musely USA půjčit své zlato na třicet let, jež už bez toho bylo uskladněno u FEDu. Tato půjčka vypršela na konci roku 2001, kdy mělo dojít k vyplacení Japonska a Německa ve zlatě. V oné době by obě půjčky měly přibližně osminásobnou výši, tedy hodnotu téměř jednoho bilionu dolarů. Zlaté rezervy ležely údajně ve sklepech FEDu, které sahaly až pod pouhých sto metrů vzdálené World Trade Center – Světové obchodní centrum. „Nešťastnou náhodou“ se však World Trade Center několik týdnů před vypršením splatnosti zřítilo a zlato zmizelo v nenávratnu. Údajně se při úklidových pracích našlo několik prutů. Bylo pojištěné ? Pokud ano, na jak vysokou částku ? Byla tato suma vyplacena ? Pokud ano, komu ? Proč se tyto otázky neobjevily na veřejnosti ? Inu, za prvé, málokdo o tom ví, a za druhé, Bundesbank mlčí a žádné informace neposkytuje. Pokud by to bylo oficiální, že jak zlato Spojených států, tak zlato Japonska a Spolkové republiky Německo je tatam, znamenalo by to jediné: státní bankrot ! Hodnocení všech třech zemí by se u ratingových agentur okamžitě drasticky snížily a veřejně by se muselo připustit, že Německo a Japonsko se stali oběťmi vydírání a podvodu. Také by se muselazodpovědět otázka, kam zlato zmizelo ! Komu by se ale chtělo odpovídat na takové dotazy ? Ačkoliv zlato centrálních bank náleží příslušnému národu, nebo lépe řečeno: mělo by mu patřit, jeho cena zásoby zůstávají pro veřejnost, ba i politiky, velkým tajemstvím. Poslanci německého parlamentu nedostávají k tomuto tématu od Bundesbank žádné informace.

„Banky, jisté centrální banky a některé vlády nemají zlato rádi. Zpočátku jsem ve spiknutí nevěřil a myslel jsem si, že většině zúčastněných chybí potřebná inteligence. Finanční instituty chtějí vydělávat peníze a zlato, jež se dnešním měnovým systémem neslučuje, jim prostě stojí v cestě. V určitém smyslu je zlato barometrem, který nám sděluje, zda v našem světě není něco v pořádku. Proto by se zastánci papírových měn rádi zlata zbavili. Svůj díl odpracovala také média a přesvědčila lidi, že zlato je vyřízená věc.“

Protože po roce 2007 už nebylo možné dostatečně manipulovat ceny zlata a stříbra ani s pomocí západních centrálních bank a cena zlata nepřetržitě stoupala, byli strážci dolaru nuceni sáhnout k osvědčeným prostředkům. Od roku 2008 byla v USA na obchodování se zlatem v hodnotě nižší než 1 500 amerických dolarů, zavedena daň z přidané hodnoty. Měla znevýhodnit nákup malých množství a postihla široké masy. Kromě toho vyšel v roce 2010 v USA zákon, jenž od 1. ledna 2012 zakazuje anonymní obchod s mincemi. Při transakcích v hodnotách nad šest set dolarů, se musí povinně vyplnit několika stránkový formulář, tak zvaný „Internal Revenue Service 1099 Form“. V roce 2012 už pravděpodobně za šest set dolarů neseženete ani zlatou čokoládovou minci. Proč chce americký stát opět přesně vědět, kdo má kolik zlata ? Možná, protože se brzy zhroutí domeček z karet, který postavily velkobanky, a přijde výplatní den ? Od té doby, co byly JP Morgan Chase a HSBC obžalovány za domnělou manipulaci s cenami stříbra, se obchody jen tak točily. JP Morgan Chase je největší americká na termínové burze obchodující banka, která drží v rukou přibližně 90% závazků ve zlatě a stříbře v zemi – blanko prodeje. Je nemožné aby vše pohledávky vyplatila. Co tedy zbývá ? Snad opětovné vyvlastnění lidu a zákonem stanovená cena ušlechtilého kovu ? Jak by se této hry účastnily i jiné národy ? Zde mne napadají slova irského filozofa a politika Georga Bernarda Shawa (1856-1950):

„Kdybyste se museli rozhodovat, jestli dát důvěru vládě, nebo zlatu, potom, pánové, vám naléhavě radím, abyste se rozhodli pro zlato.“

Poptávka po zlatě stoupla v Číně ve druhém čtvrtletí roku 2010 o celých dvacet šest procent. Dohromady bylo v Říši středu zapotřebí v rozmezí duben-červen více než 111 tun zlata. Číňané se ve spotřebě zlata zařadili hned za Indii, jež je největším odbytištěm toho to drahého kovu. Čínský trh se zlatem ostatně roste nejrychleji na světě. Starosti kolem otázky celosvětové prosperity a růstu poptávku ještě podporují. Navíc vzmáhající se střední vrstva v Číně oblibuje zlaté šperky jako symbolu společenského postavení. Protože je soukromé vlastnictví zlata a stříbra v Číně povoleno teprve od roku 2003, je tu obrovský rozvojový potenciál. Zatímco USA couvá pomalu směrem k zákazu zlata, v Číně se dostává stále více do módy. Říše středu má asi čtyři až pětkrát tolik obyvatel a proto lze očekávat, že dříve či později ceny stříbra i zlata přímo explodují. Ferdinand Lips:

„Když skončil zlatý standard, vznikla takzvaná ,teorie většího blázna‘, jak ji říkám já. Lidé dnes kupují hlavně akcie s tím, že je později za vyšší cenu prodají ještě většímu bláznovi. Tak lze přibližně charakterizovat dnešní kulturu akcií. Podobná situace je podle mého názoru zcela pochybná. To je také důvod, proč jsem vždy zastával názor, že pouze pod zlatým standardem, s opravdovým zlatem a nulovou inflací, se dá zaručit bezchybné fungování finančních trhů.“

První díl této knihy jsme začali současnou krizí celosvětového finančnictví, záchrannými balíčky pro banky a inflací v eurozóně. Nakonec jsme podnikli cestu do minulosti. Nyní jsme se dostali opět do současnosti a zakončíme tento díl dějinami eura – protože euro je podle všeho také již historií.

Euro

Zatímco americký dolar doposud od svého zavedení v roce 1913, tedy dobrých devadesát šest let, ztratil přibližně 95 procent své kupní síly, euru se povedl mistrovský kousek: během pouhých devíti let (2002-2010) ztratil kolem 65% své hodnoty. To z něj v mých očích činí nejhorší západní měnu v poválečných dějinách. V roce 2002 nahradilo euro ve třinácti zemích místní měny. Nové společné platidlo, které mělo Evropu silněji semknout a podpořit „její integraci“. 1. ledna 2002 bylo zavedeno k původním měnám jako účetní peníze, o tři roky později od 1. ledna 2002 jako hotovost. Od roku 2011 je oficiálním platidlem v sedmnácti státech Evropské unie – Belgie, Německo, Estonsko, Finsko, Francie, Řecko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Malta, Nizozemí, Rakousko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Kypr-, a sedmi státech mimo unii – Andora, Kosovo, Monako, Černá Hora, San Marino, Vatikán, jež všechny dohromady tvoří tak zvanou eurozónu. Politikové a nově založená Evropská centrální banka naslibovali Evropanům jen výhody: na dovolených si prý ušetříme poplatky za směnárnu, srovnání cen mezi jednotlivými zeměmi bude transparentnější, kolísání dřívějších měn nahradí stabilita, která se pozitivně odrazí v průmyslu, a že euro vůbec bude stabilnější než dosavadní národní měny. Zdánlivě samé přednosti ! Především v Německu a Rakousku však byli mnozí znepokojení, vždyť německá marka a šilink byly solidní a velmi tvrdé měny, které zajišťovaly po desetiletí oběmazemím stabilitu a blahobyt. Obyvatelstvo intuitivně vycítilo, že se jim vnucuje něco, co nedává smysl. Nejen prostí občané, nýbrž na pochybách byli také četní odborníci. Několik německých právníků a ochránců ústavy žalovalo Maastrichtskou (1992) i Lisabonskou smlouvu (2007). Účastnické státy totiž musely postoupit značnou část své nezávislosti ve prospěch EU. Žalobci Karl Albrecht Schachtschneider, Joachim Starbatty, Wihelm Hankel a Wilhelm Nolling dostali od soudu potvrzeno, že některá ujednání v evropských zákonech byly neslučitelné s národními zákoníky některých zemí, což však v zásadě nemělo žádné následky. Co nebylo vhod, se nějak přizpůsobilo nebo zakamuflovalo. Politikové a lidé ovlivňující veřejné mínění se pokusili ve velkoryse založených reklamních kampaních veškeré pochybnosti rozptýlit a slibovali měnu, jež měla být v dlouhodobém výhledu přinejmenším tak spolehlivá jako marka a šilink – a mohla bojovat proti dolaru ! Ve skutečnosti v roce 2002 v celé eurozóně poklesla spotřeba, přechodem na euro totiž vše podražilo. To si však nikdo nepřál. Odpověď byla stejná jako vždy: banky a centrální banky uvolnily úrokovou politiku. Snížily se úroky a na všechny strany se lehkomyslně rozdávaly úvěry, jen aby se oživila spotřeba. Krátkodobě to vedlo k prudkému růstu zaostalejších evropských zemí. Všechny země, obce a soukromé domácnosti se během několika let zoufale zadlužily. Následně se základní úroková sazba opět zvedla a ekonomika se jaksi zadrhla. V roce 2007 splaskla mezinárodní realitní bublina. Na všech stranách hrozil krach a náhle chyběly peníze na splátky půjček. Poté výše úroků zase radikálně klesla a dělalo se vše proto, aby se zabránilo rozpadu eurozóny. Úspěch eura byl od počátku více než sporný a nejistý. Evropa se totiž skládá z různě ekonomicky silných regionů. Dokud měla každá země vlastní měnu, zrcadlily tyto rozdíly mezi jednotlivými měnami směnné kurzy. Kdo byl slabý, byl potrestán tím, že jeho měna měla mezinárodně nižší hodnotu a menší kupní sílu. Silné země jako Německo a Rakousko naproti tomu měly silné měny. Produkty jiných zemí byly proto pro ně výhodnější. Jinými slovy: výkon se vyplatil. Kdo byl pilný, dočkal se odměny. S eurem ale připadla všem těmto zemím jedna společná měna, jež se ale nehodila všem. Jednotný střih měnové politiky totiž nepadne každému, a tak je tentýž kabát někomu příliš dlouhý, jinému zase příliš těsný.Cílem společné měny bylo vytvoření jednotné úrovně ve společném měnovém prostoru. Všem se mělo dařit „stejně dobře“ a všichni měli mít podobné životní podmínky. To je možné ovšem pouze tehdy, když se každý přizpůsobí a podává stejné výkony. Takový průběh by potřeboval několik generací, pokud by byl vůbec možný, neboť by semusely překonat regionální odlišnosti, mentalita, dějiny i kultura.

Příklad: Německo vyváží do zahraničí mnoho zboží Vysoké kvality. Bez existence hranic, směnných kurzů a cla, jsou pak německé produkty, na příklad v Řecku, stejně drahé jako domácí řecké výrobky. Když jsou německé výrobky lepší a nestojí více, sáhnou Řekové častěji po německém zboží. Řecké hospodářství tím pak trpí a ztrácí konkurenceschopnost. Čím déle to tak půjde, tím více bude Německo vyrábět a vydělávat. Současně bude Řecko stále chudší. Nakonec bude pak muset Německo všechny nahospodařené peníze poslat zpátky do Řecka, aby Řekové mohli žít na stejně úrovni jako Němci. V dlouhodobém výhledu se ze slabých stanou příjemci milodarů a z těch silných otroci slabých. Záměr s podobným scénářem je bezvýhledný.Před zavedením eura se dalo podobné pasti vyvarovat. Na příklad německé produkty byly v Řecku dražší než domácí, protože v ceně byly i celní a směnné poplatky za cizí měnu. V době eura se mohou silné země (Německo, Francie, Nizozemí, Finsko, Rakousko a Lucembursko) snažit, jak chtějí. Lhostejno jak jsou pilní, přebytky vždy odtečou ke slabým, aby je mohli vléct s sebou.

„Řecký záchranný balíček od Evropanů a Mezinárodního měnového fondu má podle údajů ministra hospodářství Rainera Brůderleho po dobu tří let objem 135 miliard euro. Roční zatížení pro Německo se má aktuálně pohybovat někde okolo 8,4 miliard eur. Na Evropu připadne ročně 30 miliard eur, na IWF 15 miliard eur. Rizika by ale mohla být daleko větší:

,Nemohuvyloučit, že to nebude vyšší obnos‘, řekl během cesty po Brazílii v Sao Paulu.“

Řecko bylo prvním článkem dlouhého řetězu převodu peněz ze silných unijních zemí k slabším. Další převody na jiné slabší státy unie budou neodvratně následovat. V daném systému tomu ani jinak být nemůže. V roce 2010 muselo několik zemí EU společně s IWF podpořit Řecko, které se ocitlo v platební neschopnosti. Tato přímá pomoc odporovala Maastrichtské smlouvě, jež podobné platby zakazuje. V článku 125 evropské úmluvy, Smlouva o Evropské unii – Maastrichtská smlouva, se totiž
píše:

„Členský stát neodpovídá za závazky ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, veřejnoprávních subjektů nebo veřejných podniků jiného členského státu a podobné závazky ani nebere pod ochranu.“

Státy unie přesto Řecko podpořily a podle názoru odborníků porušily smlouvu o Evropské unii. Rozhodující je, abyste pochopili, že „krize“ v eurozóně nemůže mít krátké trvání. Oslabení ekonomiky po roce 2007 není náhoda. Považuji za důležité uvědomit si, že takové události mají již po staletí stejný vzorec a vždy jsou za nimi tytéž síly. V oficiálních smlouvách k euru přirozeně stálo, že popsaná situace nikdy nesmí nastat. Evropská unie si již v roce 1992 v Maastrichtské smlouvě zapracovala takzvaná konvergenční kritéria, označovaná rovněž pakt stability.

Pakt stability mimo jiné nařizoval, že: – míra inflace nesmí přesáhnout tři cenově nejstabilnější členské země více než o 1,5 % – roční netto zadluženost nesmí činit více než 3 % hrubého domácího produktu – dluhy jednotlivých zemí nesmí činit více než 60 % hrubého domácího produktu Ani Řecko, ani Itálie nesplnily tyto požadavky již při podpisu smlouvy v roce 1999 ! Od počátku se fixlovalo a vedly se spory o způsob výkladu těchto velmi prostých a jednoznačných pravidel. Slabé země, takzvané PIIGS – Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko, byly k vstupu navnaděny půjčkami, které samozřejmě nikdy nemohou splatit. Hrubý domácí produkt je součtem všeho, co se v určité zemi vytvoří za jeden rok. Jedná se o hodnotu všeho zboží a služeb dohromady V roce 2009 překročily pravidlo o šedesátiprocentním zadlužení následující země:

Řecko 115,1 %
Itálie 115,8 %
Belgie 96,7 %
Francie 77,6 %
Portugalsko 76,8 %
Německo 73,2 %
Malta 69,1 %
Rakousko 66,5 %
Nizozemí 60,9 %

Čistá zadluženost znamená, že určitý stát má více výdajů než příjmů. V eurozóně smějí výdaje státu překročit příjmy o maximálně 3 %. V roce 2009 překročily pravidlo o růstu zadlužení následující země:

Irsko 14,3 %
Řecko 13,6 %
Španělsko 11,2 %
Portugalsko 9,4 %

Skutečnost, že všechny státy utratí více, než činí jeho příjmy, je sama o sobě zvrácená a v dlouhodobém výhledu nevede k ničemu jinému než ke zkáze národa. Historie nás poučila, že to končí vždy chudobou, hladem a nouzí, a v konečném důsledku válkou.
V roce 2011 vešlo ve známost, že německá Bundesbank poskytovala zbytku eurozóny utajené úvěry ve výši přes 330 miliard euro, jen aby ji uchránila před krachem ! Peníze, jež Němci podle všeho nikdy neuvidí… Finanční a ekonomický poradce Guido Hehn píše:

„Toto brizantní číslo se skrývá pod položkou, Pohledávky uvnitř euro-systému -netto“ v měsíčních hlášeních Bundesbanky. Podle nich totiž dluhy, které
Evropská centrální banka a národní centrální banky v europrostoru nakupily vůči Bundesbank, stouply ke konci roku 2010 do výše 338 miliard eur. Samotné
pohledávky u národních centrálních bank v zemích platících eurem činily 326 miliard eur. V roce 2006, tedy před vypuknutím finanční krize a následně evropské dluhové krize, dosahovaly dluhy v úhrnu pouze osmnáct miliard eur.“

Média neustále srovnávají euro s dolarem, z čehož vychází euro lépe, neboť mezi slepými je i jednooký králem. Ve srovnání se stabilními měnami si euro naopak vede přímo katastrofálně. Nejstabilnější měny mají mimochodem právě země, které vlastní mnoho zlata: Proti jihoafrickému randu ztratilo euro v roce 2010 17
%. Za 100 eur byste 1. ledna dostali ještě 1 060 randů, na konci roku již jen 880.
K australskému dolaru ztratilo euro v roce 2010 dokonce 19 %. Na začátku roku byste dostali 160 dolarů, na konci již jen 130. Vůči švýcarskému franku ztratilo euro 14 %, vůči čínskému juanu 12 %, vůči ruskému rublu 11% a proti americkému dolaru nakonec 11 % ! Seznam by mohl pokračovat donekonečna, protože žádná měna si v uplynulých třech letech nevedla hůře. Kam to vše směřuje, si představujte sami. Na jedné z akcí banky Privatbank Metzler v lednu 2009 Angela Merkel řekla:

„Šíří se fáma, že státy nemohou zkrachovat. Není to pravda.“

Kdo nám vnutil euro ?

O vývoji inflace v eurozóně jsme již hovořili, proto bych se nyní chtěl věnovat otázce, jak vůbec mohlo vstoupit v platnost euro. Již v roce 1957 založila Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Německo Evropské hospodářské společenství, a to za účelem posílení spolupráce mezi evropskými zeměmi. Cílem bylo dlouhodobé odbourání cel, později dokonce hranic. Evropa chtěla ukončit historii plnou
válek a žít společně v míru. Z EHS se stalo Evropské společenství, z něhož
nakonec vznikla Evropská unie. Do roku 1998 se plánovaná společná evropská měna nazývala ECU, později ale padlo rozhodnutí o názvu EURO. Vědomě zjednodušuji průběh kvůli přehlednosti. Bernd Senf, od roku 1973 do března 2009 profesor na uky o národním hospodářství na vysoké škole ekonomické v Berlíně, k danému tématu v jedné přednášce řekl:

„Zavedení eura bylo proti veškerému ekonomickému rozumu. Je to výplod čirého nadšení a zároveň past, jež hrozí Evropě bankrotem ! Nejprve periferní země – Portugalsko, Irsko, Itálii, Řecko a Španělsko, potom čisté přispěvatele do rozpočtu.“

V roce 1989 se rozpadl Sovětský svaz. K jeho pádu přispěla i dlouholetá snaha polského hnutí Solidarita pod vedením Lecha Walesy stejně jako katastrofální hospodářská situace v Rusku. Když v říjnu 1989 padla Berlínská zeď, vláda Spolkové republiky Německo pod vedením Helmuta Kohla vyjednávala o znovu sjednocení východního a západního Německa. Ale protože Spolková republika byla de facto ještě obsazena Američany a Brity a východ zase Rusy, do vyjednávání o procesu znovusjednocení se zapojili všichni. Především Anglie a Francie udaly jako podmínku jejich souhlasu společnou evropskou měnu. Avšak Helmut Kohl i jeho důvěrný poradce Alfred Herrhausen – člen představenstva a mluvčí Deutscher Bank byli vehementně proti. Pokud vůbec, společná evropská měna měla být podle Kohla otázkou daleké budoucnosti. Všem zúčastněným to bylo jasné: znovusjednocení bylo drahým počinem a pro tento účel vyžadovali solidní západní marku. Ale Margaret Thatcher a Francois Mitterand souhlasili se spojením obou německých států pouze pod podmínkou, že se vzdají marky ! Zpětně se zdá naprosto nezpochybnitelné, že se snažili oslabit Německo. Ale Kohl a Herrhausen stáli zásadně proti – muselo přece existovat řešení i bez společné evropské měny ! Ano, do chvíle, než se Alfred Herrhausen 30. listopadu 1989, pár týdnů po pádu berlínské zdi, stal obětí bombového atentátu.

„Je 30. listopadu 1989, krátce po půl deváté ráno. Alfred Herrhausen, jediný mluvčí představenstva Deutche Bank, je na cestě do práce. Jeho řidič Jakob Nix ho veze z místa bydliště v Bad Homburgu v luxusní čtvrti Wingertsberg do Frankfurtu. Obrněný služební mercedes následují dva další vozy s ochrankou. Pro šéfa banky platí nejvyšší stupeň ochrany. Sotva kilometr od domova Alfred Herrhausen zemřel. Nálož aktivovaná paprskem světelné závory roztrhala vůz na kusy. Řidič Nix přežil s těžkými poraněními, Alfred Herrhausen byl na místě mrtev.“

Kohla atentát hluboce zasáhl. O týden později, na počátku prosince, podepsal ve Štrasburku na summitu¨EU smlouvu, jež donutila Německo, aby se vzdalo marky. Kohl později označil tento den jako nejčernější momenty svého života. Kalus Wirtgen v magazínu Spiegel ze dne 2. března 1998 se ptal:

„Co se cestou do Maastrichtu doopravdy stalo ? Muselo čerstvě znovusjednocené Německo obětovat symbol své síly, německou marku, a zaměnit ji za společnou měnu jen proto, aby bylo snesitelnější pro své sousedy ? Politikové a historikové si dodnes lámou nad těmito otázkami hlavu. Kompetentní svědek, spolkový prezident Hans Tietmeyer, tehdy ještě viceprezident Centrální banky, nezná ani dnes přesnou odpověď. O rozhodnutí Helmuta Kohla se tehdy dozvěděl až dodatečně – po telefonu. Dlouholetý náměstek ministra financí v Bonnu si ostatně ještě dnes dokáže ,dobře představit‘, že Paříž a další sousedé se dokázali smířit s náhlým znovusjednocením největšího národa v srdci Evropy pouze za mimořádných okolností. Mimořádný tlak
na Německo vyústil ke zřeknutí se marky a její nahrazení eurem.“

Oficiální místa se dlouho pokoušela atentát na Herrhausena připsat na vrub krajně levicové teroristické RAF. Způsob provedení však neodpovídá žádnému z akcí, které kdy RAF provedla. Mimo to se vždy vehementně ohrazovala proti tomu, že by měla s atentátem cokoliv společného. Vyšetřování nebylo dodnes uzavřeno. Kdo skutečně nese zodpovědnost, se možná nikdy nedozvíme. Ale s trochou fantazie to snad lze vytušit. Angličané sice byli při zavádění eura jednou z hybných sil, sami ale nebyli tak hloupí, aby se vzdali anglické libry. Zavedení eura a začátek zkázy Evropy umožnila smrt Alfreda Herrhausena, manažera s rozumem a svědomím. Nepostavil se jen proti euru, nýbrž usiloval také o prominutí dluhů zemím třetího světa. Pro zachování podniků na východě a intenzivní spolupráci se spolkovými zeměmi na východě Německa se, podobně jako Herrhausen, vyslovil také Detlev Rohwedder, prezident Treuhandanstalt, úřadu spravujícího majetek v SRN – obdoba českého Fondu národního majetku. Také on byl zavražděn – pachatelem byla údajně rovněž RAF. Východoněmecké podniky pak byly z velké části prodány hluboko pod cenou zahraničním západním firmám.

„Dne 1. dubna 1991, na velikonoční pondělí, přibližně půl hodiny před půlnocí byl Rohwedder zastřelen u okna v prvním patře svého düsseldorsfkého domu ve čtvrti Niederkassel. Zabila ho první rána ze tří, druhá zranila jeho ženu Hergardu, třetí zasáhla poličku s knihami. Střely byly vypáleny z třiašedesátimetrové vzdálenosti, z pušky typu FN FAL ráže 7,62 x 51 mm. Na místě činu se našly tři nábojnice, plastová židle, kapesník a přiznání se k činu RAF komanda Ulricha Wessela. Pachatel, či pachatelé, nebyli dodnes dopadeni.“

Shrnutí:
Zdá se být naprosto jasné, že nás s eurem někdo vědomě oklamal. Ale s jakým cílem ? Pasti s úvěry a dluhy účinkovaly přece docela dobře i v případě jednotlivých měn. Existují jasné odkazy k tomu, že bankovní kartel usiluje o zavedení jediné měny pro celý svět. Od roku 2008 o ní často hovoří řada politiků, Mezinárodní měnový fond IWF a EZB. Pokud je tohle oním plánem, potom se zavedením eura pokročili o velký krok kupředu. Co to znamená a jak by tato světová měna mohla vypadat, vysvětlím ve třetím dílu této knihy. Závěrem bych chtěl k euru ještě říct, že všechny země
eurozóny čekají velmi těžké časy. V lednu 2011 zde stoupla inflace, ve srovnání s předchozím měsícem, již o 1,9 % – při stejném vývoji by to za celý rok 2011 bylo více než 22 % ! Když zvážíme, že oficiální inflace se doposud pohybovala přibližně do dvou procent ročně, ovšem reálná sahala k hranici deseti procent, z těchto údajů odvozenáreálná inflace za rok 2011 by činila více než 100 % ! To by znamenalo, že se v roce 2011 ceny v eurozóně zvednou na dvojnásobek. V Řecku již v druhé polovině roku 2010 spotřebitelské ceny přímo explodovaly. Litr naturalu tam stál již v lednu průměrně 1,80 euro ! Tím se Řecko blíží velmi rychle k hyperinflaci, jež potom – pokud Řecko, Irsko, Španělsko a Portugalsko nevystoupí z eurozóny – automaticky postihne všechny členy eurozóny. Co to znamená, možná již tušíte. Věřte mi prosím, když říkám, že bych si to nikdy nepřál ! Nevím ale, jak by se tomu dalo zabránit. Tiskem dalších peněz a poskytováním stále dalších a dalších půjček určitě ne. Před hrozícím krachem společné měny se nabízí pouze jedna jediná úniková cesta: prominutí státních dluhů. Avšak na tomto poli nebudou bankéři jistojistě chtít spolupracovat, protože sami učinili vše pro to, abychom se dostali tam, kde jsme. Děsí mne, jak jsme doposud všichni podceňovali vážnost situace, ve které se nyní nacházíme. Co v lednu 2011 začalo v arabském světě, je bezpochyby pouhým začátkem něčeho nevypočitatelného – přinejmenším z mého pohledu. Chtěl bych první díl knihy zakončit úryvkem z interview, jež poskytl 10. ledna 2011 newyorský trendový prognostik Gerald Celente:

„V roce 2011 hra skončí – co by je mohlo ještě napadnout ? Je konec ! Již není žádná možnost ani důvod to protahovat. Ve Španělsku je míra nezaměstnanosti mezi osmnácti až šestadvacetiletými lidmi kolem 50%, evropský průměr činí okolo 35%. Univerzitní diplomy jsou k ničemu… Kromě toho se krátí sociální dávky, národ je vyvlastněn. Lidé se pomalu probouzejí, začínají chápat, co se děje. Mládež se dává dohromady. Musíme zdolat hory dluhů, vrchol ovšem zůstává v nedohlednu. V Evropě budeme svědky stále častějších studentských bouří a nepokojů. V USA se neděje nic jiného, jen vše probíhá poněkud pomaleji. Ale semknou se na celém světě, protože mladí lidé jsou dnes po celém světě propojení po síti, a postaví se na odpor.“

13 komentářů: “Michael Morris CO neSMÍTE VĚDĚT ! část 1”

  1. Vladimír Buk napsal:

    Velmi dobře napsaná kniha o věcech bežnému občanu neznámých. V ČR již byl vydán 2.díl, zatím jsem jej nikde neobjevil.
    Knihu nebo toto mail. vydání doporučuji všem čechům ke čtení – dávkovbat jako lék „po kapkách“.

  2. Milena napsal:

    Jsem ráda, že jsem si dala tu práci, protože u mne se našlo hodně čtenářů, které to zajímá. Pokud najdu druhý díl, tak opět zveřejním.

  3. Jarmila Andrštová napsal:

    Děkuji
    Jarmila

  4. Jarda napsal:

    Četl jsem oba díly í volné pokračování „A jde se na to!“ Přes některé drobné věcné nepřesnosti jsou to velmi zajímavé knihy, vysvětlující dějiny moderní doby z pohledu, který neznáme. Mohly by být učebnicí moderních dějin – nebo snad politiky? Kde je vlastně hranice mezi dějinami a politikou?

  5. […] Pokud vás zajímá, kdo je Michael Morris, který napsal i knihu o Novém světovém řádu, o globálním ovládání světa bohatými,  o kterém jsem se nahoře rozepsal. Tak několik údajů. Michael Morris se narodil v roce 1966, je spisovatel, podnikatel, původem z Rakouska. V současnosti žije v USA. Je autorem řady textů v anglickém a německém jazyce. U nás vyšlo několik knih, ve slovenském nakladatelství, i v češtině. Kniha: “ Co nesmíte vědět č.1″ http://www.na-septande.cz/vse/co-ne-smime-vedet-m-morris/michael-morris-co-nesmite-vedet-cast-1 […]

  6. vaclav napsal:

    opravdu nenásilná fantaz magorie

  7. Štefan Tomko napsal:

    Ď A K U J E M!!!

    Veľmi rád by som zakúpil aj druhý diel.

    S pozdravom Štefan.

  8. Velmi zajímavé čtení teto knihy,každého čtenáře
    to snad nakopne a otevře oči jak to vlastně je a jak je důležité mít hlavu na myšlení a ne nato aby nepršelo do krku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *




Panenky z Háčku

Pořiďte si vlastní ručně háčkovanou panenku.

TOPlist